Do mé paměti se však natrvalo zapsal můj třetí samostatný aerovlekový start. Krásný letní den s oblohou plnou kumulů jsem ještě jako začínající plachtař nějak nevnímal. Ten den bylo úkolem naší elementárky zdokonalovat se podle osnovy základního výcviku ve zvládání aerovlekových startů.
Z pohledu náhodného pozorovatele, který stojí oběma nohama pevně na zemi je takový aerovlek určitě krásné podívaná. Pro piloty to však vždy pravda být nemusí. Aerovlekové lano, které má délku kolem 40m, poutá oba stroje k sobě a úkolem pilota větroně je neustále sledovat let vlečného letadla. Se vzrůstajícími počty startů přibývá jistota a klid, ale první aerovleky dávají pěkně zabrat.
Z podobných úvah mě do reality vrátil hluk motoru vlečného letadla. Z326ka v celostříbrném zbarvení narolovala před Blaníka, důležité úkony před startem byly zakončeny zapnutím vlečného lana a letmým pohledem na větrný pytel. Dobrý, snad to bude podle představ instruktora. Ten u vysílačky sledoval dění svých svěřenců. Plynulý rozjezd, převedení větroně na kolo, a výdrž nad zemí do chvíle než vlečná nabere rychlost pro stoupání to vše se celkem dařilo. Kolečka vlečné zmizela v trupu a začali jsem stoupat. Říkám si fajn, nejhorší fázi startu máme za sebou. Výškoměr ukazuje asi 50m někde kousek za letištěm, kde mají své místo modeláři. Termika se projevuje už od země a já se soustředím držet vlečnou na pomyslném horizontu. A pak to přišlo. Vlečná nejednou mizí pod přídí Blaníka, aby byla v zápětí vystřelena silným stoupákem vzhůru. Nic neobvyklého, kdyby v tu chvíli nedošlo k odepnutí vlečného lana ze závěsu Z326 ky. To se ne nepodobné dlouhému vlnícímu hadu blížilo ke kabině. Sakra, to se musí stát zrovna mě. Ruka automaticky hmátne po vypínači a lano padá někam k modelářům, kteří mají na kraji letiště vyhrazené místo pro své létání s RC modely. Výška 50-60m tak co s tím. V hlavě se vybaví pokyny z předletové přípravy. „Do 50m sedat před sebe-vyhnout se překážkám“. Naštěstí letiště je v rovině, porosty na velkých sjednocených lánech jsou ještě nízké a tak není problém si nějaké vhodné pole vybrat. Nakláním Blaníka doprava a provádím mírné vybočení k vybrané ploše.
Otoč to! Rázný příkaz z rádia jasně nemůže patřit nikomu jinému. Pokračuji v točení pravé zatáčky a dorovnávám do směru tak, abych se dostal zpět nad letiště.
Přeleť ten beton! Letiště má dlouhou betonovou dráhu která pamatuje provoz snad všech typů vojenských letadel ČSLA. Přivírám brzdicí klapky, zešikma přelítávám runway a s pohledem upřeným do místa předpokládaného dosednutí se soustředím na přistání. Vychází to tak akorát do místa ze kterého jsem před chvilkou startoval. Periferní vidění i v této neobvyklé situaci funguje a tak z leva zahlídnu žlutého Orlíka jak po přistání, dokončuje proti mě svoji fázi výběhu. S myšlenkou tak to máme v pořádku za sebou otevírám kabinu a sleduji Milenu jak v Orlíku nechápavě kroutí hlavou.
Ta se právě v okamžiku kdy v rádiu zaznělo „otoč to“ nacházela před čtvrtou zatáčkou a proto jí tento pokyn připadl naprosto logický. Stejně jako další pokyn -vysuň brzdicí klapky!
Přeleť ten beton! Jaký beton, vždyť před sebou žádný beton nemám. Teprve teď si ostatní na zemi, kteří sledovali můj návratový manévr, všimli že na finále před dosednutím je taky Orlík. Orlík se v „bezpečné“vzdálenosti od mě zastavil a Milena, která se vracela ze svého prvního termického letu na Orlíku, teprve v této chvíli pochopila že příkazy, které tak vzorně plnila, patřily úplně někomu jinému.
I když jsem od té doby létal v mnoha dalších typech větroňů i motorových letadel na toto sólo nikdy nezapomenu.
