Je jaro a jako každý rok se vracím v tomto období z letiště se žlutými botami. To od kvetoucích pampelišek, které po letištích rostou jako o závod. Na rozdíl od řepkových polí, které mají barvu žlutě jedovatou a specificky smrdí, pampelišky jsou žluté krásně, jen je to opravdu plevel. Taky kvetou jehličnany a když trochu fouká vítr, jsme od pylu nažloutlí, když je ho více, řeže nám v očích a kdo má alergii, ten v nejkrásnějším období roku opravdu trpí. Vidět žlutý mrak nebo obzor, zaplněný pylem, bývá v posledních letech normální. V dobách mých začátků jsme nad Prahou vídali hřib smogový, ten je černohnědý, dusí a zlobí, ale většina kolegů po něm nekýchá.
Na prvních plachtařských závodech jsme sdíleli Blaníka s kolegou alergikem na leccos, tedy snad s výjimkou mne, a musel si aplikovat nějaké vakcíny, aby přežil. Tuto skutečnost mi sdělil až za letu do dalekých Klatov s tím, že mu budu muset píchat injekce.
Zbytek letu nestál za nic. Ne, že bych se krve bál a omdléval, ale představa, že zabodnu do kamaráda jehlu, se mi opravdu příčila. Po přistání jsem oslovil přítomné cizí letce a jejich doprovodné manželky a milenky, zdali mezi nimi není lékař nebo zdravotník. Prošlo mi to, našli jsme vystudovanou sestru zdravotní. O kolegu se kvalifikovaně postarala. Později se však ukázalo, že alergie nemusí být jediným problémem.
Ty první závody byly opravdu zvláštní. Letěli jsme do zcela neznámého prostředí a mezi téměř neznámé kolegy, ale nakonec jsme splynuli s davem a bylo to krásné. Alergik přežil a mě prošla ta drzost v oslovení zcela neznámých lidí. Jen je třeba volit ten skromný tón a dívat se osloveným do očí.
Kolegovi Jardovi, který přijel na závody mezi posledními, to neprošlo, tedy ty pohledy do očí přítomných, když z radosti, že ho vidíme a že jsme kompletní, byl uchvácen, rozhoupán a vhozen do bazénu. Za letu, kdy se stále tím udiveným pohledem díval do očí přítomných, stačil krom úkonů před přistáním do vody sdělit, že má v kapse digitální diář Casio.
Měl ho tam.
I to rozhoupání mi prošlo následným rozborem letu v letištní restauraci, jen iniciátor akce, jmenovat ho raději nebudu, pokud vím, zatím škody na diáři neuhradil. Zase na druhou stranu jsme Jardovi zuli asi jediné přítomné boty.
Zdá se, že jsem nějak odbočil. Tak zpět k pylu a květinám. Pampeliškám, které přinesly vzpomínku na následující příběh…
První okruhy s Blaníkem jsem absolvoval na letišti v Letňanech. Bylo to v době, kdy letiště provozoval aeroklub, neplatily se žádné přistávací poplatky, přístup na plochu měl kde kdo, jen ne vždy to bylo bezpečné. Tak nebylo divu, že si v jednom koutě, který byl stranou od dráhy, vytvořili pejskaři, tedy správně kynologové, takovou překážkovou dráhu pro pejsky a chodili je tam trénovat. Krásná děvčata s vlčáky. Zejména o víkendech, kdy jsme na louce trénovali i my. Dobře jsme o nich věděli.
Okruhy, ty první a jistě i některé pozdější, nejsou pro letce vždy snadným úkolem. Copak ten vzlet navijákem, to pokud se nestane nic nestandardního, ten vzlet je vlastně snadný. Letí to samo, stoupá to a pokud nefouká boční vítr, není v kabině moc co řešit. Problém nastane po vypnutí, kdy je třeba volit správnou šířku okruhu, jeho tvar, vylučovat snos větrem, provést patřičné úkony, včas otočit třetí zatáčku, provést finální rozpočet a po vyrovnání nevzbudit instruktora ranou do země nebo odskokem.
Tímto nechci naznačit, že by naši skvělí instruktoři často spali, snad jenom Pepa. Ten hrál na hudební nástroj v nějaké kapele po nocích, my jsme si pro něj ráno jezdili do jeho bydliště. Ten někdy opravdu doháněl pracovní noc. Příběh, o kterém ale chci vyprávět, nebyl s Pepou na palubě. Jmenovat konkrétního instruktora, kterého si dodnes opravdu vážím, si prostě nedovolím, to by mi neprošlo. Byl však během výcviku bdělý i ostražitý, jen, jako nepříliš nadanému, kterému to moc nešlo – tady hovořím o sobě –, tomu dával najevo, že takhle tedy ne a to přistání že musí mít předepsané fáze. Sestup, vyrovnání, výdrž, dosednutí, výběh, po zastavení zavřít mechanizaci křídla a teprve pak, pak máme hotovo.
No a jak mi to opakovaně nešlo, tedy hlavně ta přistání, začal se instruktor po prvotním rozboru opakujících se chyb trochu nudit. Tedy dle mého pozorování, možná nedokonalého, protože jsem byl opravdu zaměstnaným „učletem“.
Uzavřel pokračování na úloze slovy, že to musím dostat do krve, než půjdeme na opravy vadných přistání, a že tedy budeme dále okruhovat.
Možná jsem se přece jenom trochu začal lepšit, protože v pauze, kdy obsluha navijáku pletla přetržené lano, začal můj instruktor v pantoflích koukat na své velké žluté nohy a tehdy nějak někde vznikl nevinný okamžitý nápad. Jedno z přítomných děvčat upletlo z pampelišek věneček a že ho tedy hodíme těm krásným dívkám od pejskařů, až přes ně budeme přistávat. Nápad se mi zalíbil. A dostal jsem od instruktora důvěru to odletět. (Považoval to snad za můj nápad?)
Vzlet, let, to již poněkolikáté ten den docela šlo. Čtvrtou zatáčku jsem musel udělat později, abychom se dostali nad ta děvčata. Povedlo se. Instruktor celý let mlčel a mně rostlo sebevědomí. Když jsme byli nad tou psí překážkovou dráhou, ozvalo se jen: „Hážu.“
A po dramatické chvilce ticha silnější řev: „Nic nevidím, mám plné oči pylu…“
Nezbývalo než se snažit. Ono, dorovnat se do dráhy nebyl žádný problém, tak si říkám sestup, vyrovnání…
Dosedli jsme. Které fáze jsem vynechal, nevím, šlo to rychle za sebou. Ochrnutý instruktor si mne oči, nic neříká, tedy k letu, snad jen, že to byla blbost a nedošlo nám, že kytka vystrčená z okénka se pomstí vmetením pylu od pohybu vzduchem dovnitř. Taky snad padlo, že to už víckrát zkoušet nebudeme nebo tak něco. Od pejskařů nikdo nepřišel, kdoví, kam to dopadlo, a Blaník byl celý i bez zásahu instruktora.
A cože mi to tehdy prošlo?
Těžko říct. Možná opravdu neviděl a já se musel snažit, nebo to byla taktika donucení se soustředit. Nejspíše ale za to mohl Blaník, o kterém se říkalo, že pravé okruhy létá z navijáku zcela sám a není potřeba mu to kazit.
Pro jistotu. Nevyhazujte prosím nic za letu z okénka letadla. Ani květiny. Jednak je to zakázáno a jak je vidět, není to ani zcela bezpečné. A hlavně, nerozptylujte se před přistáním čímkoli, tedy ani krásnými děvčaty.
Mohlo by to dopadnout i o něco hůře.
