V tehdejším SSSR měli odkaz svého vizionáře Ciolkovského a později pár nadšenců až fanatiků, toužících po kosmických letech, velkých stanicích a po výpravách na jiné planety. Průkopnická éra sovětské, potažmo tedy ruské kosmonautiky je spojována se jmény Sergeje P. Koroljova, Valentina P. Gluška či Vladimíra N. Čelomeje.
Ty původní sny o velké družicové stanici se o mnoho nelišily od snů amerických protějšků. Svědčí o tom např. klasická vize toroidní stanice „Gatčina“ leteckých inženýrů z dnes stejnojmenného petrohradského předměstí, která jako by vypadla z oka Wernheru von Braunovi.
Smělé vize, velké plány
Konstrukční kancelář Sergeje Koroljova sotva vypustila první Vostoky, uvažovala o těžkém nosiči později zvaném N1 (Nositěl pěrvij), který by vynášel moduly velké orbitální stanice. Nehledě na to, že N1 (v rámci závodů o Měsíc) nikdy úspěšně neodstartovala, počítalo se s její nosností do 100 tun na LEO ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, než Valentin Gluško celý projekt skrečoval a konstruoval tzv. Eněrgii.
První známou „vlaštovkou“ z koroljovského hnízda OKB-1 byla tzv. stanice TOSZ (Ťažolaja Orbitalnaja Stanica Zemli), jejíž studii rozpracovali už v r. 1961.
Koroljov měl především jeden problém – aby vůbec mohl o podobné nosné raketě a stanici uvažovat, musel přesvědčovat ruskou generalitu, že taková základna nad Zemí o hmotnosti cca 150 t se dá použít nejen k vědeckým účelům či špionáži, ale třeba i jako orbitální antisatelitní bitevní loď či atomový bombardér. S vybudováním TOSZ se mělo začít s prvním startem N1 už v r. 1965! Zůstala ovšem jen na papíře…
V roce 1962 Koroljovův tým z OKB-1 přešel k jinému projektu pod názvem Zvězda s kódovým označením OS-1(Orbitalnaja stancija 1). Její vize vznikla za debaty na Picundě v letním sídle premiéra a 1. tajemníka ÚV KSS Nikity S. Chruščova s Koroljovem. V r. 1965 byl projekt OS-1 hotov a existoval dokonce funkční model. Měla mít délku 18,5 metru, průměr 6 metrů a hmotnost 75 tun. V pracovní části byla plánována čtyři podlaží, nicméně úkoly zůstaly podobné jako u TOSZ. Ano, především to měla být platforma pro nukleární střely. Nicméně některé prvky tohoto projektu byly uplatněny ještě na stanici MIR (!).
Dalším zajímavým projektem tohoto týmu (už po smrti Koroljova) byla stanice TOS z r. 1969, opět o plánované hmotnosti 75 tun. Spoléhalo se znovu na možnosti N1, která také měla dopravit ruské kosmonauty na Měsíc, a právě vstoupila do fáze letových zkoušek.
Teprve projekt MKBS (Modularnaja kosmičeskaja bazovaja stancia) v zásadě odvozený od TOS a rozpracovávaný ve stejném období, počítal s modulární koncepcí, byť se stejným nosičem. 250 tun (dvojnásobek hmotnosti MIRu a 60 % ISS) by žádná raketa v celku na oběžnou dráhu tehdy – ani nyní – nedopravila.
Tento ambiciózní víceúčelový (vědecký i vojenský) projekt tvořily dva moduly (80 a 88 tun) vynášené N1 a několik menších (do 20 t) raketami Proton, což odpovídá modulům Almaz/Saljut. S posádkou šest až deset kosmonautů měla obíhat po sun synchronií dráze ve výšce 400 až 450 km o sklonu 97.5 stupně k rovině rovníku.
MKBS s centrálním modulem s umělou gravitací a s jaderným energetickým zdrojem a iontovými motorky na špici příhradové konstrukce / Obrázek Mark Wade
K této základně mělo patřit i několik volně létacích platforem či modulů, které měla MKBS servisovat, včetně upgrade systémů. Je zajímavé, že takto detailně technologicky rozpracovaný projekt, částečně až do stadia makety, skončil po pěti letech v r. 1974 zřejmě na neexistenci letuschopné nosné rakety N1 a finanční náročnosti. Modulární prvky a dopravní systém z lodí Sojuz a Progres byl později využit až u stanice MIR. Údajně ale ožil i v osmdesátých létech, kdy se rodila Gluškova raketa Eněrgija, nicméně se zdá, že jako řada obdobných projektů včetně amerických, předběhl dobu…
Od Saljutu k MIRu
První orbitální stanicí v historii kosmonautiky se ovšem stal sovětský Saljut 1(DOS-1), který byl vypuštěn raketou Proton 19. dubna 1971. Bohužel pro Sověty se jeho let stal spíše přehlídkou šlendriánu v rámci politického tlaku. Nemluvě o požáru na palubě stanice první expedice vyvrcholila smrtí posádky ve složení Dobrovolskyj, Volkov, Pacajev a to při návratu na Zemi po rekordně (na tehdejší dobu) dlouhém letu 23 dní. Nehledě na omezenou životnost tehdy narychlo sešité stanice to znamenalo, že další expedice byl zrušeny a Saljut l byl 11. října 1971 naveden do atmosféry, kde pochopitelně shořel.
Nicméně stanice Saljut byla první a přes nešťastný začátek měla zásadní význam pro budoucnost pilotované kosmonautiky. A tak se u Saljutů zdržme déle.
Zatímco se Koroljovci mořili s lunárním programem, loděmi Sojuz a superraketou N1, konkurence v OKB-52 v Reutovu u Moskvy vedená dalším Bohem nadaným konstruktérem Vladimírem Čelomejem nabídla vojákům cca dvacetitunovou „malou“ orbitální stanici (OPS), pro kterou Čelomej s Gluškem v zásadě měli připravený původně těžký ICBM nosič UR 500, pokřtěný podle družice vynesené při první startu 15. července 1965 názvem Proton.
Čelomej měl velmi odvážné vize a vývoj modulární (!) stanice Almaz zahájil bez posvěcení věrchušky, ovšem krytý synem Nikity Chruščova, inženýrem Sergejem Nikitičem, už v říjnu 1964. Oficiální podpory včetně ze strany generality se projektu dostalo až v momentě, kdy USAF oznámilo program vojenské družicové stanice MOL (viz l. část).
Pak dostalo vše rychlý spád a plán určil první start už na rok 1968. Koncepce stanice se několikráte měnila a nakonec vykrystalizovala do podoby základního modulu (jehož korpus je používán dodnes!), startujícího samostatně a transportní lodě s návratovou kabinou VA pod označením TKS (Tранспортный корабль снабжения), v budoucnu označovaný i jako „KVANT“.
Z různých důvodů se vývoj protahoval, zejména kvůli náročnosti přístrojového vybavení, i přízni či nepřízni ministra Ustinova. Nicméně v roce 1969 byla započata výroba deseti korpusů stanic typu Almaz. V témže roce ale Sovětský svaz prohrál závody o přistání na Měsíci a Koroljovská konstrukční kancelář, byť pracovala nadále na nosiči N1 a „velké stanici“ hledala smysluplnou náplň. Lobisté v čele s kosmonautem-konstruktérem Konstantinem Feoktistovem a náměstkem hlavního konstruktéra Borisem Čertokem tehdy prosadili předání několika trupů almazů „civilům“ s tím, že jej upraví tak, aby mohla první stanice startovat do 12 až 18 měsíců.
Sovětské vedení se přes odpor hlavních konstruktérů Vladimíra Čelomeje (konstrukce OKB-52 byla změněna na CKBM) a Vasilje Mišina (OKB-1na CKBEM) rozhodlo pro „civilní“ cestu, která se dala propagandisticky lépe využít. Pro tzv. DOS (Dolgovremenaja orbitalna stancija) byl původem Čelomejský modul značně upraven, např. spojovací uzel byl přesunut ze široké servisní části dopředu, do tzv. přechodového úseku o délce 3 metry a průměru 2 metry. Revolucí byl spojovací uzel, umožňující přechod kosmonautů přímo z lodi do lodi. Na něj pak navazuje pracovní úsek v podobě dvou na sebe navazujících válců, první o délce 3,5 metrů a průměru 2,9 metrů a druhý o délce 2,7 metrů a průměru 4,15 metrů s motorickou sekcí. S vědeckým vybavením cca 1,5 tuny dosahoval celkové hmotnosti 19 tun.
Pro dosažení slíbeného časového limitu byla řada systémů po lehké úpravě převzata ze Sojuzu. Např. navigační a orientační systém Rubin, radiotelekomunikační systém Zarja, rádiový ovládací a telemetrický systém RTS-9, naváděcí systém Igla, kyslíkové regenerátory a také centrální ovládací pult Sirius.
Jako korekční motor posloužila opět „zesílená“ motorická jednotka ze Sojuzu KTDU-66. Ten vznikl úpravou motoru KTDU-35, používaného v Sojuzech. Hlavní rozdíl byl v zásobě paliva a schopnosti motoru pracovat celkově až po dobu 1 000 sekund. Není bez zajímavosti, že název Saljut (Pozdrav) stanice dostala až před startem na Bajkonuru, původně byla pojmenována „Zarja“ což kolidovalo s volacím znakem řídícího střediska, a navíc s chystanou čínskou kosmickou lodí (P.S.: Projekt byl zrušen r. 1973). A tak se zrodil SALJUT.
Pod tímto názvem se pak schovaly i původní vojenské stanice Almaz, které však z počátku neměly příliš štěstí – Almaz-1 startoval jako Saljut-2 třetího dubna 1973, ale po dvou dnech letu se objevily problémy s řízením letu, záhy došlo k dehermetizaci stanice a 25. dubna k definitivní ztrátě kontroly nad stanicí. Almaz-1 tak zanikl v atmosféře 28. května 1973.
Almaz-2a startoval 11. května 1973, tři dny před startem americké stanice SKYLAB. Záhy se ovšem vymkla kontrole CUPu a vystoupala na vysokou oběžnou dráhu. Oznámení, že jde o Saljut se z opatrnosti pozdrželo, a tak bylo těleso označeno jako „Kosmos 557.“ Teprve na třetí pokus to vyšlo a Almaz alias Saljut 3, určený především ke snímkování zemského povrchu pro vojenské účely, startoval 26. června 1974 a pobývaly na něm dvě dvoučlenné osádky, které plnily především úkoly fotorozvědky. Stanice pracovala do
ledna 1975.
Teprve Saljut 4, vynesený na orbitu 26. prosince 1974 se stal skutečně úspěšným kosmickým příbytkem, po zkušenostech zejména ze Saljutu 1 radikálně rekonstruovaným. Lišil se už vizuálně. Oproti svým předchůdcům měl na trupu připevněny tři velké panely slunečních baterií, dva vodorovné a jeden svislý. Panely měly plochu 60 m2 (u DOS l jen 28 м2) a dodávaly až 4 kW elektrické energie. A bylo možné natáčet je tak, aby bylo zajištěno optimální osvícení Sluncem. Původně byly ovšem určeny pro Čelomejovu loď TKS, nicméně se staly charakteristickým rysem i příštích stanic. Čtyřka také dostala nový orientační systém Kaskad používající gyroskopy a nový orientační systém Delta umožňoval kosmonautům určovat polohu stanice v prostoru nezávisle na údajích ze Země. Kondenzátor v systému recyklace vzduchu umožňoval i částečnou recyklaci vody, vylepšené bylo i vědecké vybavení na palubě stanice.
Následoval pak rovněž úspěšný „vojenský“ Saljut 5, ale nás zajímá až „šestka“, což už byla stanice nového pokolení se dvěma spojovacími uzly a v zásadě předchůdce základního modulu pro stanci MIR. Využití dvou spojovacích zařízení na stanci se zdálo logické i z hlediska zásobování DOSů s dříve omezenou zásobou paliva, a tedy i životností, nákladními loděmi a tankery Progress. O tuto koncepci sváděli konstruktéři doslova lítý boj jak s Mišinem, tak Čelomejem (kterému se civilní stanice pletly do plánu letů vojenských Almazů) už od startu Saljutu l.
Ukázalo se ale, že šestka (start 29. 9. 1977) byla naprosto zdařilým kosmickým příbytkem nové generace a na jeho palubě sovětští kosmonauti konečně dokázali v mnoha ohledech překonat výsledky Američanů na Skylabu. Statistika úspěšnosti je na tehdejší dobu ohromující. Do července 1982 stanice Saljut 6 přijala 5 základních posádek (1. Romaněnko - Grečko, 10. 12. 77) a 10 návštěvních expedic! Poznamenejme, že první mezinárodní návštěvou byla sovětsko-československá dvojice Alexej Gubarev a Vladimír Remek (od startu 2. března 1978 uplynulo rovných 40 let!). Mimo to se ke stanici připojilo dvanáct nákladních lodí Progress, bezpilotní Sojuz 34 a experimentální bezpilotní loď Kosmos 1267 (modul TKS – Almaz).
Na tento úspěch pak navázala konstrukčně obdobná stanice Saljut 7, poslední této řady, fungující na oběžné dráze Země v letech 1982 až 1991, tedy devět roků. Na její palubě se vystřídalo 21 kosmonautů, někteří i vícekrát. Dodnes nejsložitější operací v kosmu pak zůstává oživení neorientovaně driftujícího a zamrzlého Saljutu 7 dvojicí Vladimír Džanibekov a Viktor Savinych (Sojuz T-13, 7. června 1985–26. září 1985). Ostatně Džanibekov byl v tomto případě na „sedmičce“ už potřetí, v prvním případě 25. června 1982–2. července 1982, s Alexandrem Ivančenkovem a francouzským astronautem Jean-Loup Chrétienem, podruhé pak v červenci 1984 s Igorem Volem a Světlanou Savickou.
Přes úspěšnost obou posledních stanic Saljut ale bylo jasné, že rozměry a daná hmotnost stanice neumožňují plnit náročné vědecké úkoly, protože vědecké (i špionážní) přístrojové vybavení se tam často nevešlo. První úvahy o modulární stanici s využitím almazů/saljutů se objevily krátce po startu Saljutu 1, ale konkrétní obrysy nabývala představa až kolem roku l976. Je zajímavé, že oproti modulu s více než dvěma uzly se stavěla řada technických kapacit i bossové na Ministerstvu všeobecného strojírenství, pod nějž kosmonautika v SSSR spadala. Idea nicméně nezapadla a další verze stanice, která se ve formě koncepčního návrhu objevila v roce 1978, už měla dokonce čtyři radiální stykovací moduly, jež se přesunuly na přechodový úsek.
Původně se ale počítalo s moduly na bázi lodí Sojuz, což by ovšem kapacitu stanice příliš nezvětšilo. Konstruktéři Energije tak přišli s jinou myšlenku: co tak využít lodí TKS z téměř skomírajícího projektu Almaz? Moduly označené jako FGB bylo možné využít např. jako tahače a ony samotné by mohly využívat technologie, vyvinuté TKS. Plán na konstrukci těchto modulů byl schválen na jaře 1981.
Sovětský kosmický program v té době honil více much najednou – raketoplán Buran a jeho nosič Eněrgija požíraly ohromné prostředky a jejich vývoj se stále opožďoval. Takže teprve s podzimem 1984 padlo rozhodnutí „shora“: co nejrychleji postavit základní blok nové stanice a vypustit jej v únoru 1986. V únoru 1986 měl začít 27. sjezd Komunistické strany SSSR, poprvé v čele s Gorbačovem a základ nové multimodulární stanice měl být vypuštěn právě na jeho počest v den jeho zahájení. Stanice také dostala svůj název: MIR.
Lze říci, že po heroickém úsilí konstruktérů spojených konstrukčních kanceláří byl skromně vybavený základní blok Miru vypuštěn 19. února 1986, tedy ve dnech, kdy dosluhoval Saljut 7. Na této stanici se zúročila letitá práce týmů Vladimíra Čelomeje i Koroljovců (vedených už od r. 1974 Valentinem Gluškem) a MIR se vlastně stal jakýmsi praotcem Mezinárodní kosmické stanice. Vyučili se na něm i američtí astronauti.
O tom ale až příště.
