Ve čtvrtek 11. října startovala krátce před jedenáctou hodinou dopolední našeho času z kazachstánského Bajkonuru raketa Sojuz FG s lodí Sojuz MS-10. Ta měla k Mezinárodní vesmírné stanici vynést dva nové astronauty, Rusa Alexeje Ovčinina a Američana Nicka Hagua. Let bohužel skončil po 123 vteřinách rozkazem pro nouzové přerušení vzletu a o dalších 34 minut později přistáním návratového modulu do stepi asi 20 km východně kazašského města Džeskazgan, přibližně 500 km na východ od místa startu.
Podle dostupných informací byl na vině jeden ze čtyř urychlovacích bloků rakety Sojuz, jmenovitě blok označovaný D, který se od centrálního stupně chybně oddělil. Lze tak soudit podle letové telemetrie, jako i obrazového záznamu, na kterém je možno i přes jeho nižší kvalitu pozorovat zásadní asymetričnost oddělení všech čtyř bloků, doprovázenou bílým oblakem, který zřejmě tvořily unikající pohonné hmoty.
Neobvyklá separace urychlovacích bloků při čtvrtečním startu / Youtube/SciNews
V momentě separace urychlovacích bloků přitom oba astronauti zažívali extrémní vibrace, načež zmiňovali pocit stavu bez tíže. Na základě toho lze soudit, že motor druhého stupně v tu chvíli již zřejmě po kolizi s urychlovacím blokem D nepracoval. O pět vteřin později byl vydán automatický rozkaz k přerušení startu, na základě kterého čtyři záchranné motory na pevné palivo ukryté v aerodynamickém krytu lodě (záchranná věžička SAS byla v tu chvíli jako nepotřebná již odhozena) odpálily za přetížení asi 6,7 G orbitální a návratový modul lodě od zbytku rakety tak, aby se samotný návratový modul mohl po balistické křivce vrátit bezpečně zpět na zem.
Z obrazového záznamu je přitom patrné, že se centrální stupeň začal již několik vteřin po separaci urychlovacích bloků prudce odklánět od zamýšleného kurzu, přičemž v době separace kabiny s astronauty dosahoval odklon rakety od kurzu i více než 30°, a to na rychlosti přesahující M 5,5.
Krátce po nehodě začala celá řada expertů, včetně například ředitele Mezinárodní asociace vesmírné bezpečnosti Toase Sgobby, poukazovat na frekventovanost podobných událostí v ruském vesmírném programu a na jejich možnou souvislost se současnými problémy Roskosmosu i celé řady ruských aerokosmicých výrobců, spočívajícími v podfinancovanosti celého programu, nedostatečně kvalifikovaném personálu a především nedostatečném a nestandardizovaném procesu kontroly.
Celý systém Sojuz je přitom oprávněně pokládán za velmi bezpečný a prověřený. Bohužel stále častější havárie a nedostatky nepilotovaného ruského programu zřejmě poukazují na nějaký z výše uvedených problémů, jehož vliv se postupně promítá i do pilotovaného programu, byť takový letový hardware samozřejmě podléhá výrazně přísnější kontrole. Kromě nezdaru při čtvrtečním letu můžeme poukázat například na často zmiňovanou dírku v plášti lodi Sojuz MS-9, která zřejmě byla i přes řadu dost možná politicky motivovaných výroků výrobní chybou, kterou kontrola neodhalila.
Co se zřejmě stalo
Vlivem chybného oddělení urychlovacího bloku D došlo k zásadnímu poškození nosné rakety v oblasti palivové nádrže na letecký petrolej a a motoru RD-108A, což vedlo k rozhodnutí o předčasném ukončení letu.
Mechanismus oddělení urychlovacích bloků rakety Sojuz lze rozdělit do tří částí. V první se v čase 1:58 (118 vteřin po startu) odpálí výbušné šrouby upevňující spodní část bloků k centrálnímu stupni (blok A). S odpálením výbušných šroubů ve spodní části bloků dochází k odklonu urychlovacích bloků od centrálního stupně, přičemž se bloky otáčejí okolo unikátního kulového mechanismu spojujícího špičku bloků s centrálním stupněm zhruba v jeho první třetině odshora. V tu chvíli přestávají pracovat i motory urychlovacích bloků, načež bloky z kloubových pouzder vyklouzávají ven. V poslední fázi se otevírají kyslíkové ventily ve špičce bloků, přičemž natlakovaný kyslík z nádrže na okysličovadlo již oddělené urychlovací bloky oddálí od zbytku rakety. Celý proces trvá jen necelou vteřinu a výsledkem je tak zvaný Koroljovův kříž, tedy obrazec čtyř rotujcích oddělených bloků, který značí jejich úspěšnou separaci.
Při čtvrtečním startu pak selhal právě kyslíkový ventil, který se ze zatím neznámých důvodů pravděpodobně neotevřel. Aerodynamickými a setrvačnými silami tak tento urychlovací blok D narazil zpět do centrálního stupně, v tu chvíli již druhého stupně rakety, který následně svou špičkou alespoň zčásti rozpáral, načež se blok sám rozlomil. Tím lze vysvětlit i oblak unikajících pohonných hmot - z návrhu Sojuzu FG lze soudit, že šlo o letecký petrolej, jehož nádrž zaujímá zhruba spodní tři pětiny centrálního stupně.
Havárie Sojuzu – a jak dál
Alexej Ovčinin a Nick Hague jsou zcela v pořádku a poletí k Mezinárodní kosmické stanici znovu. Ovšem až někdy na jaře.
V pořádku ale nejsou okolnosti, které se k tomuto faktu váží.
Pravda, záchranné systémy kosmické lodě fungovaly bezchybně, což ocenil i na startu přítomný administrátor, tedy ředitel americké NASA Jim Bridenstine. Jistě, k podobné nehodě při ruských pilotovaných startech došlo naposledy 5. dubna 1975 (viz start Sojuzu, později označeného jako Sojuz 18-1 s kosmonauty Makarovem a Lazarevem, když přežili přetížení 20 G!), což je vlastně pravěk kosmonautiky. Navíc, raketa Sojuz-FG se při čtyřiašedesáti startech (od roku 2001) mohla do minulého čtvrtka jako jeden z mála kosmických nosičů pochlubit 100% spolehlivostí.
Chtělo by se říci – pravděpodobnost nehody si vybrala svoji daň, lidé to přežili, pojišťovna zaplatí škody, a tak se může vzít další kosmická loď a raketa a hurá na ISS, kde zůstala trčet trojice astronautů z Expedice 57, které velí německý astronaut Alexander Gerst (ESA). Spolu s ním je na palubě ruský kosmonaut Sergej Prokopjev a aby jim nebylo tak smutno, je s nimi ženský prvek v podobně Američanky Sereny Auñón-Chancellorové. Tato trojice se měla v kabině lodě Sojuz MS-09 vrátit na Zemi 13. prosince letošního roku, na palubě by zůstala dvojice Ovčinin-Hague, která by byla doplněna o další týden později novou trojicí.
Nouzové přistání Ovčinina a Hagua po 123 sekundách letu však udělalo čáru přes rozpočet všem plánům a rozhodilo harmonogram prací na stanici. Přerušení letů všech raket Sojuz-FG do plného vyřešení a odstranění příčiny havárie může trvat týdny a možná i měsíce a někteří odborníci – jak v ruském, tak americkém tisku - se obávají toho, že může v případě velkých problémů dojít i k ukončení pobytu astronautů na ISS a k jejímu převedení do automatického režimu, poprvé od r. 2000.
I když se Roskosmosu podaří do týdne, jak sliboval jeho výkonný ředitel Sergej Krikaljov, zcela objasnit závadu, která vedla k nestandardní situaci při oddělení bočních bloků motoru prvního stupně, bude potřeba mnoho týdnů, doufejme že ne měsíců, k tomu, aby se prověřily další rakety a kosmické lodě, které jsou rozpracovány a určeny pro plánované lety, včetně náklaďáků Progress. Navíc, raketa není ultralight, jde o velmi složitý systém, o kosmické lodi nemluvě. Nikdo si tedy nedovolí věc dalšího startu uspěchat bez stoprocentní jistoty, že se už nic nestane. Proto byl také odložen start bezpilotní nákladní lodě Progress z 31. října na druhou půlku listopadu, protože používá identický nosič. Povede-li se tento start, pak bude možné uvažovat o prosincovém letu pilotovaného Sojuzu, který byl ostatně plánován. Píši – uvažovat. Raketa s lodí totiž musí – než do ní usednou lidé – absolvovat tzv. certifikační let a teprve poté lze vyslat novou posádku na ISS.
Do té doby bude muset zůstat výše jmenovaná trojice astronautů Expedice 57 na stanici o pár měsíců déle, než původně měli. I kdyby onen odložený Progress neodstartoval, posádka hlady neumře, zásoby údajně stačí do jara. A koncem listopadu by měl zásoby doplnit další Dragon – CRS-16 od SpaceX a NASA velkomyslně nabídla Roskosmosu, že důležité materiály pro experimenty a snad i pro „generální opravu“ vyvrtané dírky v Sojuzu, který u ISS kotví, může Dragon převzít. Jde totiž o Sojuz MS-09, který je nyní jedinou šancí pro návrat stávající posádky na Zemi. A je to ona loď s „provrtanou“ dírkou v orbitálním úseku, kterou unikala ze stanice atmosféra a z jejíhož „vyvrtání“ se obviňovaly obě strany… A v ruských médiích se šušká, že právě Ovčinin měl vést nějaké důkladné záplaty na uvedený „větráček“, aby posádka ISS mohla loď v případě nutnosti použít.
OK, řeknete si. Vždyť se může pro ty tři poslat nahoru bezpilotní loď, pokud by se neriskovalo přistání se Sojuzem MS-09 nejen pro „větráček“, ale i pro prošlou „garanční lhůtu“, po kterou může tento typ vzhledem ke složení paliva zůstat ve vesmíru.
To by ale právě nastala situace, které všechny zúčastněné strany chtějí zabránit. Pokud by nenastalo „střídání stráží“, ohromný kolos, jaký představuje ISS, by musel být uveden do bezpilotního režimu, s čímž se jaksi moc nepočítalo. A to právě s sebou nese velká rizika. Například to, že podobně jako ruský Saljut 7 na přelomu let 1984/85 - ten ztratil bez posádky orientaci s veškeré energetické rezervy s v únoru 1985 musela doslova zamrzlou stanici složitě oživovat posádka Sojuzu T-13 Vladimír Džanibekov s Viktor Savinych - by mohla dopadnout i ISS. V případě Saljutu 7 ovšem šlo o pouhý jeden modul a´la Zarja, na rozdíl od ISS, která je mnohem větší a složená navíc z ruského a amerického segmentu, evropský modul Columbus nepočítaje.
Kdy odstartují znovu?
Američani ústy Jima Bridenstina sice vyslovili důvěru v ruské rakety a lodě a včasné obnovení letů na ISS, ovšem pochybnosti médií zůstávají. A v USA se volá po urychleném nasazení nových kosmických lodí od Boeingu a SpaceX, které ale mají jistý skluz a první bezpilotní lety se očekávají až v polovině příštího roku. Ukazuje se, že situace, kdy existuje pouze jeden možný dopravce posádek na ISS, je už neudržitelná. Takže míč zůstává na ruské straně, která ovšem má jen pět připravovaných (plánovaných) raket a lodí Sojuz a náhrada by mohla být vyrobena asi tak za rok… To ovšem je doba, kdy Rusko hodlá nasadit pro pilotované lety nový moderní typ rakety Sojuz 2.
