Tunguzský rébus po 110 letech – 2. část

Mlčící bažiny

Přesto není vyloučeno, že Kulik nevedl první výpravu. Pravda, byla první oficiální, vědecká. Ale snad už kolem roku 1910 se v oblasti katastrofy objevil jakýsi kupec Suzdalev, který údajně čile obchodoval s Evenky a od nich se dozvěděl o místu, kde z oblohy na sloupu světla sestoupil za hromového rachotu bůh Agda. Do této oblasti se domorodci neodvažovali vstoupit, ostatně i Kulik měl potíže sehnat domorodé průvodce, neboť místní šamani jim to zapověděli. A to už před onou červnovou pohromou! Už v dubnu se totiž v povodí Tunguzky šířily zvěsti o nastávajícím konci světa a od května šamani zakázali kočovníkům do těchto míst vstupovat (jaký že to asi měli zdroj informací?).

Mimochodem – několik dní před dopadem „meteoritu“ z oblasti řeky mizí nejen zvěř, která může být citlivá na přicházející tektonické změny, ale údajně i ryby (nicméně jich plavalo omráčených v řekách kolem Tunguzky dost…).

Suzdalev, člověk zřejmě dobrodružné povahy, se tedy do míst katastrofy vydal. Faktem je, že nikdo neví, zda a co objevil, ale využil pověrčivosti Evenků a jen podpořil šamanský zákaz vstupu do oblasti. Pravda je také to, že později velmi zbohatnul a teprve ve 20. letech jej semlel revoluční vichr, který do těchto vzdálených končin zavanul poněkud opožděně.

V případě Suzdaleva jde o reálnou osobu, na místě jeho někdejší faktorie leží dnes osada Tura, správní středisko tohoto území, a je otázkou, zda se s ním Kulik mohl či nemohl setkat. Otázkou ale zůstává, co vlastně v místě katastrofy hledal a co asi našel. Šuškalo se, že diamanty, ale po těch tam není ani památky. Proč ale nabádal Evenky k zatajování místa dopadu zejména před „bílými“ Rusy? To se už nedozvíme.

Když přeci jen Leonid Kulik získal díky svým kontaktům ve vědeckých kruzích díky podpoře akademika V. I. Vernadského a tehdejšího komisaře osvěty A. V. Lunačarského jisté prostředky a pár nadšenců, tak se s pauzami na několik let (1927-38) téměř zabydlel v této oblasti. Počet členů vědecké skupiny v jednotlivých etapách expedice se stále rozšiřuje. Ovšem – Kulik stále hledá krátery a v nich zbytky „železného“ meteoritu, provádí různá měření, vrty ve vybraných místech, mapuje se území v prostorách ohraničených řekami Kimčou, Chušma a Čamba či horami Stojkovič a Farrington. Postupně tu vzniká srubová osada a křižovatka různých expedic. Kulik je – snad jen mimo polovinu 30. let a s výjimkami – stále zde.

Dochází ke sporům o místo dopadu, zkoumají se močály, vznikají další teorie. Ale tvrdohlavý Kulik pořád hledá železný meteorit a jiné varianty včetně kometární (dnes vědci nejuznávanější) odmítá. Přeci – kam by se mohlo tak obrovské těleso ztratit? Možná ale bylo vysvětlení už tehdy na dosah ruky. Vysvětlení, které by zřejmě podpořilo „meteoritickou“ hypotézu!

Ano, jde o záhadný tzv. Jankovského kámen. Člen řady Kulikových i dalších expedic Konstantin Dmitrijevič Jankovskij pořídil jeho snímek koncem června 1930. Původně student zemědělského institutu v Leningradě se dobrovolně přihlásil Kulikovi a pracoval nejen na prováděných výkopech (kde hledali pozůstatky meteoritu), ale i jako fotograf-dokumentarista, meteorolog či lovec a udržoval spojení s faktorií Vanavara. Při svých toulkách lesem objevil onen citovaný balvan. A skutečně: na tom neostrém snímku vypadá jako kus meteoritického železa. Bohužel, Kulik tenkráte nepochopil význam tohoto nálezu a nikdo pak už kámen, zvaný dodnes „Jankovského“ nenašel… Naposledy jej sám objevitel hledal už jako válečný invalida s expedicí K. P. Florenského v roce 1958. Pomohl by nález rozluštit Tunguzskou záhadu?

Jediným důkazem, že se tu něco apokalyptického odehrálo, je polom, mírně zvýšená radioaktivita, zhuštěné letokruhy zrychleně rostoucích stromů po výbuchu a stříbřité mikroskopické kuličky magnetitu, niklu a železa, identifikované už před válkou. Či v roce 1990 objevené miniaturní grafito-diamantové kapičky údajně nepochybně (?) mimozemského původu.

Kulik ještě stihne v letech 1937-38 (konečně!) prosadit první letecké snímkování celé oblasti polomu. V roce 1939 přijíždí na svoji poslední expedici – pak vypukne válka. Kulik se samozřejmostí jemu vlastní jde na frontu jako dobrovolník a v zajateckém táboře umírá roku 1942 na tyfus.

Dnes samozřejmě víme mnohé z toho, co nemohl Leonid Kulik vědět. Řada mnohem lépe vybavených expedic, která se do povodí Podkamenné Tunguzky vypravila počínaje roku 1958 (první poválečná expedice pod vedením Kirilla Florenského; předběžná obhlídka terénu však byla provedena už v roce 1953), prozkoumala rozsáhlá území o rozloze přes 10 000 km čtverečních. Vědci a nadšenci, kteří je doprovázeli, provedli rozbory desítek tun půdy a rašeliny, topografická, radiační či magnetická a další měření.

Málokdo v té době pochyboval, že šlo o meteorit železný, a vybavení expedice tomu odpovídalo. Během ní se ale ukázalo, že nelze najít žádné kusy meteoritického železa. Jen ve vzorcích půdy se podařilo nalézt množství nepatrných magnetitových a silikátových kuliček, nicméně po zbytcích meteoritu ani stopy. Florenského expedice (1958, 1961 a 1962) se tu míjely s výpravami Tomské univerzity, ale i skupinami amatérů sdružených v klubu KSC. Jak vzpomínají např. John a Larisa Anfigenovi, lidi různých povah i odborností spojovala touha objasnit záhadu a žít v tajze bez dozoru aparátčíků.

„Byla to panenská příroda,“ říká Larisa. „Našimi největšími nepřáteli ale byli ovádi a komáři – sežrali by nás zaživa…“

Meteoritická teorie postupně dostávala trhliny a vznikal prostor pro další hypotézy. Vědecké týmy se ale na žádné nikdy neshodly a stále přibývají další. K dnešnímu datu jich je už přes sto. Zde nabízíme nejznámější z nich:

• meteorit,
• kometa,
• výbuch zemního plynu,
• anihilace shluku antihmoty,
• střetnutí Země s miniaturní „černou dírou“,
• jaderný výbuch,
• gigantická sněhová koule,
• hmota vyvržená ze Slunce (plasmoidy),
• laserový signál ze souhvězdí Labutě,
• havárie mezihvězdné sondy či lodi...

A ve výčtu bychom mohli pokračovat, včetně variant na citované příklady. Mezi nejbizarnější teorie patří cesta časem ztracené vodíkové pumy z amerického bombardéru (dodnes nebyla nalezena). Řada z nich už byla vyvrácena, jiné se v obměnách tvrdošíjně vracejí, podepřeny novými argumenty.
Nejvášnivěji se dnes přou zastánci dvou teorií – kometární a tzv. jaderné. Obě mají jedno společné – snaží se vysvětlit nepopiratelný fakt – že totiž výbuch v tunguzské tajze měl energii kolem 40 megatun trinitrotoluenu, tedy téměř tolik, co 50tmegatunová Car bomba (odzkoušená v SSSR 30. října 1961). Tedy vodíkové bomby, 2000x silnější než hirošimská atomovka.

Takže si položíme otázku na ostří nože:

Hvězdolet nebo kometa?

S myšlenkou, že v případě „Tunguzského fenoménu“ šlo o zánik mezihvězdné kosmické lodi, si pohrávají nejen fantastové, ale i vědci. Jako první s ní přišel brzy po válce ruský vědec a spisovatel Alexandr Kazancev v povídce Host z vesmíru, když si porovnal fakta z Hirošimy (kterou v roce 1946 navštívil) a od Tunguzky. Také v Hirošimě zůstaly stromy a objekty v epicentru stát, podobně jako stromy u Tunguzky. Také Evenkové trpěli nemocí z ozáření, podobně jako přeživší Japonci…

Na podobném principu zpracoval tuto teorii také světoznámý polský autor sci-fi Stanislav Lem ve své románové prvotině Astronauti, kde ovšem kosmickou loď přiřknul nikoliv Marťanům, ale Venušanům. Tyto sci-fi ovšem úzce souvisí s tzv. jadernou teorií.

Ostatně právě hirošimský výbuch poukázal sovětům na podobnost s tím, co se odehrálo v tunguzské tajze v červnu 1908. V Hirošimě a u Evenků se projevovaly stejné příznaky onemocnění vyvolaných radiací. A náhle i Stalin chtěl vědět, co se tam vlastně stalo. Prý byl posedlý myšlenkou, zda mimozemšťani nevyzkoušeli nějakou novou zbraň, kterou by mohl použít proti USA. Ostatně, při jaderných pokusech v atmosféře Sověti zjistili, že vyvolávají podobné anomálie, jako zaznamenala Irkutská observatoř onoho 30. června 1908. Ale po smrti „velkého Vožďa“ (a první „obhlídce“ tunguzské oblasti roku 1953) zájem opět poklesl.

Diskuse se ovšem táhly po léta. Ještě v lednu 1989, jako dvaaosmdesátiletý stařík, vstoupil Kazancev na stránkách tisku do hry o „Tunguzský fenomén“. A zcela oprávněně tvrdil, že jde o jev, který doposud nebyl pochopen v plném svém významu.

A dodává: „Kdyby výbuch nastal o čtyři hodiny později, propadl by zkáze Sankt-Petěrburg, hlavní město Ruské říše (výbuch by smetl nejen metropoli Ruska s její administrativou a její okolí, ale vlny zvané tsunami šířící se po Baltu by poničily pobřeží až ve Skandinávii, pozn. aut.). Kdyby k němu došlo např. o 44 let později, byl by považován za jaderný úder a začala by atomová válka. A život lidstva mohl skončit. Proto má smysl se dobrat poznání tohoto fenoménu..."

Připomíná pak, jak byl vědci za svou fantastickou hypotézu o kosmické lodi kritizován, i řadu expedic, které se k Podkamenné Tunguzce znovu a znovu vydávaly.

Jednu z nich podpořil v roce 1960 i akademik Sergej Koroljov, hlavní konstruktér sovětských nosných raket a kosmických lodí, který chtěl získat „kousek marťanské lodi“.

Zúčastnil se jí tehdy mladý konstruktér kosmických lodí a později kosmonaut Georgij Grečko (4x ve vesmíru, z toho účastník společného letu s Vladimírem Remkem na Saljutu 6 roku 1978) a doma schovával řez modřínovým kmenem, kde jsou znát široké letokruhy rychle rostoucího stromu po výbuchu.

Ve filmu Blízká setkání na Sibiři (režie George Carey, 2009) na svou pozemskou expedici za Tuguzským fenoménem vzpomínal takto: „Už za studií v Leningradě mne zaujala Kazencevova kniha o Tunguzském meteoritu – kosmické lodi a slíbil jsem si, že se tam jednou podívám a zjistím, zda tam něco po kosmické lodi zbylo. V roce 1960 jsme přemluvili Koroljova, aby nás podpořil při účasti na nové expedici, kterou chystala Tomská univerzita. Neměli jsme peníze, ale vybavil nás tzv. vojenskými příděly a relutami a dal k dispozici dva radisty s vysílačkou, abychom byli ve spojení se základnou. Měli jsme i štěstí, protože Koroljov posílal kvůli něčemu vrtulník do Krasnojarska a ten nás dopravil na místo. Obětovali jsme na to letní prázdniny… Věřili jsme v kosmickou loď anebo raději na bezpilotní sondu, protože nám bylo těch ET líto…“

Měl jsem to štěstí i o Tunguzské záhadě s Georgijem Grečkem mluvit ještě před jeho letem na Saljut 6 v roce 1977 a ten modřínový řez držet v ruce. Georgij Michajlovič byl nadále pevně přesvědčen, že nad Tunguzkou havaroval hvězdolet (ostatně byl jedním z těch, kteří se nebáli hovořit o existenci mimozemšťanů a UFO… „Mimozemšťani existují,“ tvrdil nedávno zesnulý Grečko. „Vždy, když jsem byl ve vesmíru jsem se rozhlížel, zda nejsou někdo poblíže…“ Divíte se snad, že věřil havárii kosmické lodě a odmítal jiná vysvětlení?

Že se ale přeci jen „něco“ expedicím v 50. létech podařilo nalézt, svědčí výpověď jistého podplukovníka sibiřské divize min. vnitra (KGB) Anatolije Kuznětmenova, který zde sloužil v letech 1956-78. Na kameru vyprávěl: „Posbírali jsme tam nějaké vzorky kamení a zvláštně tvarované kousky kovu. Všechny materiály jsme poslali na tajnou vojenskou základnu jižně od Vanavary, ale nikdy jsme se nedozvěděli, co se s tím stalo. Ovšem jakmile se zjistila radiace, dostali jsme rozkaz celou oblast uzavřít a Evenkům jsme nařídili – pod hrozbou Gulagu – tvrdit, že šlo o meteorit… A proto i propaganda tvrdila, že šlo o asteroid či kometu.“

A přeci výbuch – jaderný

Jedním z největších zastánců „jaderné“ hypotézy byl i ruský geofyzik, profesor Alexej Zolotov z Kalininu, který zorganizoval hned několik expedic do oblasti Podkamenné Tunguzky v letech 1959-87. Sesbíral a utřídil řadu dalších materiálů a vědecky ověřených faktů. Nejen podle něj došlo k jadernému výbuchu o síle cca 40 megatun TNT ve výšce asi 10-5 km nad tajgou, což v podstatě vylučuje meteoritickou teorii. Zolotov ovšem dodává: „Když atomový výbuch na Zemi v roce 1908, tak tedy způsobený výbuchem motorů a paliva mimozemské kosmické lodi..."

Jaderný i tunguzský výbuch mají totiž shodné geofyzikální efekty: Jde o srovnatelnou světelnou i tepelnou energii, následující geomagnetickou bouři, stejné spektrum infrazvukových vln a optické jevy. Mezi údaji, podporujícími jadernou teorii, lze počítat i 1,5krát zvýšenou radioaktivitu v letokruzích stromů na Sibiři a Aljašce po roce 1908, zvýšený magnetismus půdy (údajně největší magnetická anomálie na Zemi) či bujný růst vegetace poznamenané značnou mutací, podobně jako na atolu Bikini v Pacifiku, kde Američané odpálili své první vodíkové bomby.

Letokruhy stromů ukazují zrychlený nárůst dřevní hmoty v létech po katastrofě a co je zajímavé, vrstva z roku 1909 obsahuje zvýšené množství radioaktivity. Ne dosti na tom – staří Evenkové vzpomínali i na záhadnou chorobu lidí a sobů, ne nepodobnou rakovině kůže či paroží, tedy opět – nemoci z ozáření.

Aby toho nebylo málo, některé z výpovědí tvrdí, že explozí bylo ve skutečnosti pět a zbytek tělesa dopadl až o desítky kilometrů dále na sever. Jiná svědectví se zásadně rozcházejí v určení času a směru letu. Nesporným faktem se ale zdá, že tunguzské těleso nad tajgou manévrovalo. Pokud by tedy šlo o mimozemský hvězdolet, mohl sestupovat do atmosféry pod strmým úhlem a jako žabka se od ní odrazit, aby pak při druhém doskoku shořel a jeho nukleární (iontové? fotonové?) motory vybuchly. Parametry výbuchu o síle až 40 megatun ve výšce 5-10 km odpovídají tunguzské explozi, vč. zbytkové radiace, umírání zvěře a lidí na nemoc z ozáření i zrychlený růst stromů.

Ovšem pozor! Zastánci kometární teorie včetně slovenského astronoma Lubora Kresáka s využitím řady stejných faktů dokazují, že v oblasti Podkamenné Tunguzky se Země srazila s kometou. V Kresákově podání, podloženém seriózními výpočty, šlo o úlomek komety Encke…

„Kometáři“ vycházejí z teorie, že jádro komety je složeno především se zmrzlých plynů a kusů ledu, teprve pak kosmického prachu a jiných materiálů. To ostatně potvrdil i výzkum Halleyovy komety meziplanetárními sondami Vega a Giotto v roce 1986.

V případě tunguzské katastrofy uvažují vědci takto: při průletu atmosférou se těleso prudce zahřálo a ve výši 15-5 km se prudce vypařilo. Při rychlosti 30-50 km za sekundu se pak podle propočtů mohlo při „výbuchu“ uvolnit tolik energie, kolik odpovídá oněm 40 megatunám. Tím také vysvětlují rázovou vlnu i magnetické anomálie včetně světelných i tepelných efektů, které jsou nepopiratelné.

Dohadování vědců ale pokračuje. V roce 1983 publikoval americký astronom českého původu Zdeněk Sekanina práci na základě svých modelů, která kritizovala kometární původ tělesa, protože kometa by vybuchla mnohem výš než v 10 km. Tělesem měla být kamenná planetka. Jenže!

Pokud by mělo jít o kamenný či „železný“ meteorit, zůstává těžko představitelné, že by se těleso o odhadované velikosti cca pětadvacetipatrové budovy rozpadlo na prachové částice v atmosféře, aniž by po sobě zanechalo úlomky. Například impaktní Barringerův kráter v Coconino County v Arizoně způsobilo těleso, které bylo asi 4x menší než tunguzské. A to se dostalo k povrchu neporušené!

Pravda, výše uvedené hypotézy mají jednu výhodu – že se totiž snaží „střízlivě vědecky“ reagovat na jeden ze základních paradoxů všech možných hypotéz mimo jaderně-kosmonautické. Že totiž záhadné tunguzské těleso nedopadlo u Vanavary po letu po přímé, balistické křivce, ale že v atmosféře manévrovalo!

To dnes přiznává – i když nevysvětluje – i jinak pevný zastánce kometární teorie akademik N. Vasiljev z Tomska, který vedl k Podkamenné Tunguzce několik expedicí. Nelze totiž do nekonečna ignorovat původní svědectví místních obyvatel, kteří let tělesa, zářícího jako druhé Slunce, pozorovali od Leny po Jenisej a Angaru, i u Podkamenné Tunguzky, dobrých deset minut!

Ale kometa či meteorit by nedokázaly manévrovat, jak tvrdí řada očitých svědků, či vyvolat takové atmosférické jevy, jako tunguzský – narušit magnetické pole Země a vyvolat geomagnetické bouře.

Většině lidí takovéto vysvětlení stačí.

Ale nám ne.

(pokračování příště)