Tedy, letět podruhé, třeba na Měsíc… Byl nedotknutelný, ale jeho sláva doslova se hvězd dotýkající začala vadit. Ano, těm kremelským bossům. Včera, 27. března, uplynulo už 50 let od jeho tragické smrti na palubě stíhačky MiG 15 československé výroby. Ano, byl to první kosmonaut světa Jurij Alexejevič Gagarin.
Faktem je, že jeho sláva, kterou si vydobyl svým kosmickým letem, mu přerostla přes hlavu. Dovoloval si více než kdokoliv v tehdejším Sovětském svazu, kde už nějaký ten pátek po Chruščovovské éře lehkého uvolnění vládl tvrdou rukou Leonid Brežněv. Sovětský režim na jednu stranu Gagarina velmi potřeboval jak maskota úspěchů socialismu, na druhou stranu se už stával poněkud nepohodlným. Dokonce legenda praví, že po havárii Sojuzu 1, před jehož startem s Komarovem v dopise generálnímu tajemníku ÚV KSSS varoval pro nepřipravenost lodi, chrstnul na nějaké recepci Brežněvovi sklenku šampaňského do obličeje.
Pozor! I kdyby to byla pravda, je třeba konstatovat, že v tomto smyslu nebyl Gagarin žádný disident či odpůrce režimu. Naopak, byl jeho ideálním produktem. Přesto je jeho smrt dodnes řádně nevyjasněná.
Je bezesporu pravdou, že Jurij Gagarin, kterému bylo v době startu 12. dubna 1961 27 let, chtěl znovu do vesmíru. Vždyť jim to „otec“ kosmonautiky Sergej Koroljov přeci sliboval! Jenomže hlavní konstruktér nečekaně zemřel v lednu 1966 a nikdo jeho autoritu nedokázal nahradit. Gagarin, tehdy už jako velitel oddílu kosmonautů, si přes řadu překážek, kterou mu do cesty házelo velení vojenského letectva, v roce 1965 konečně vydupal, že byl opět aktivován jako kosmonaut v přípravě na kosmický let, a dokonce byl veden jako náhradník pilota Sojuzu 1 Vladimíra Komarova, který, jak už bylo řečeno, skončil (24. dubna 1967) tragicky. Těšil se tedy alespoň z toho, že může znovu létat v reaktivních stíhačkách. Před lety jako mladý pilot měl nalétáno jen 360 hodin (s čímž by v USA mezi astronauty vůbec neuspěl), a tak začínal létat s instruktory pěkně jako nováček.
27. března 1968 měl před sebou poslední let s instruktorem ve dvoumístném MiGu 15 československé výroby. Pokud by dopadl bez problémů, mohl Gagarin ještě ten samý den nastoupit k samostatnému letu v jednomístné stíhačce MiG-15 jako v dobách před svým kosmickým letem. Tolik fakta. Jenomže jak se posléze a postupně, po létech, ukázalo, už nic dalšího nebylo normálním.
Poslední start
Vlastní předletová příprava začala v 9:15 hodin ráno. Vedl ji Vladimír Serjogin. Přípravy se zúčastnili také kosmonauti Vladimír Šatalov, Andrian Nikolajev, Petr Klimuk a Dmitrij Zajkin. Především se ukázalo, že byť byl Gagarinův instruktor plukovník Vladimír Serjogin zkušený válečný pilot, podcenil povětrnostní situaci a podepsal sám doklad o přípravě, který ale měl podepsat ten, kdo oba piloty na jejich let připravoval, tedy řídící létání. Nikoli Serjogin.
Navíc je s podivem, že ačkoliv měl Gagarin provést v tomto dni první samostatné lety po okruhu a vždy realizované pouze za normálních povětrnostních podmínek, šli oba (?) vědomě s povolením řídícího létání na tento let ve ztížených povětrnostních podmínkách. To podle tehdejších předpisů znamenalo vážné narušení bezpečnosti leteckého výcviku.
Startovali jako obvykle z letiště Čkalovskoje, které je nedaleko Hvězdného městečka a které bylo hlavní základnou i pro výcvik kosmonautů. Záhy po Gagarinovi a Serjoginovi (volací znak 625) startovaly další letouny – dva MiGy 21 a další spárka MiG 15 s volacím znakem 614. Ve stejném čase a podobné letové hladině 3 000 – 4 500 metrů se v danou dobu pohybovalo až sedm letounů. A to při špatné dohlednosti.
Počasí bylo horší, než předpovídali meteorologové, a proto se Serjogin rozhodl zkrátit let a jít na přistání. Po dvanácti minutách Gagarin oznámil, že se vracejí. 30 sekund nato zmizel jejich MiG z obrazovky radaru. Gagarin startoval po 10. hodině dopoledne, ale teprve až večer našly záchranné helikoptéry trosky letadla nedaleko osady Novoselovo, 65 kilometrů od letiště Čkalovskoje. Jak je to možné? Vždyť letiště musel mít letoun na radaru!
Vyšetřuj, ale utajuj!
Jak to tak bývalo, šéfem vyšetřovací komise Kreml jmenoval tajemníka ÚV KSSS Dmitrije Ustinova, tedy muže, který po léta prakticky šéfoval raketovému průmyslu a tedy i kosmonautice. Komise zřídila několik podkomisí, v nichž se podíleli na vyšetřování havárie i někteří kosmonauti.
Dnes je jasné, že zpráva vyšetřovací komise více mlžila, než konstatovala fakta. Je jisté, že podzvukový MiG 15 UTI se před pádem pohyboval mezi dvěma vrstvami oblačnosti v pásmu, kdy nebylo vidět linii horizontu, a pokud ano, pak nejasně a nepravidelně. Údajně z nejasných příčin uvedl instruktor Serjogin letadlo do střemhlavého letu s vývrtkou, když ohlásili návrat na základnu. Že by se starý fronťák chtěl před kosmonautem předvádět? Nesmysl. Co ho ale k takovému manévru, kdy letoun postaví na křídlo a překlopí jej podvozkem vzhůru, vedlo?
Jistě, všechny verze mluvily o prudkém manévru, který posádka z nějakého důvodu provedla, a při nadkritickém úhlu náběhu prý došlo k pádu jejich letadla po křídle. Po vylétnutí, či spíše „vypadnutí“ ze spodní vrstvy mraků údajně neměla posádka čas se zorientovat.
Zkoumání prokázalo, že MiG 15 UTI narazil na zem spodní částí trupu, což napovídalo, že oba piloti byli do posledního okamžiku přesvědčeni, že se jim pád podaří vybrat. Letoun byl roztříštěn na tisíce kousků, největším byla část křídla a motor museli vykopat se zamrzlé půdy. Z těl obou pilotů mnoho nezbylo a identifikovali je podle částí prstů a uší. V kousku Gagarinovy kombinézy visící na stromě našli i pár stravenek do jídelny…
Bohužel, konec Gagarinova života zahalilo na dlouhá léta mlčení. Teprve za vlády Michaila Gorbačova, v období tzv. „glasnosti“, se k tomu začali vracet novináři i odborníci. Tehdy známý reportér Sergej Leskov listu Izvěstija napsal, že „státní komise se úmyslně z ideologických a odborných důvodů vyhnula skutečným příčinám katastrofy, protože odhalení by mohlo způsobit zemětřesení na velitelství letectva“.
Pochopitelně nejasnost výsledků vyšetřování vyvolala různé spekulace, až fámy. Například tu, kterou dokonce šířil i velitel kosmonautů Kamanin – nemilující jak Serjogina, tak Gagarina, který mu přerostl přes hlavu – a to, že oba piloti byli opilí. Nebo že byl Gagarin potichu uklizen pod krycím jménem pod pohrůžkou gulagu za onu sklenku vína v Brežněvově obličeji. Ještě před deseti lety se razila teorie o tom, že posádka dokonce odstartovala s odhermetizovanou kabinou. Na vině byl prý jistý ventil, který byl montován pouze ve strojích československé výroby, leč v sovětských spárkách nebyl. Že by takovou věc zkušený Serjogin nevěděl a neprověřil? Ještě dříve byla za viníka neštěstí považována srážka s meteorologickou balonovou sondou a tak dále.
Leonov to nevzdal
To nedalo spát Gagarinovým přátelům, zejména Alexeji Leonovovi. Spolu s Germanem Titovem vyprovokoval v roce 1989 šetření nové komise, v níž byl i známý aerodynamik, generál profesor Sergej Bělocerkevskij a další odborníci.
Jak známo, už při úvodním vyšetřování poskytl Leonov a další kosmonauti, kteří nedaleko nacvičovali seskoky padákem a na vrtulnících přistání na Měsíci, svědectví, že, jak říká Alexej Archipovič, „já jsem v rozmezí maximálně dvou vteřin zaslechl dva hlasité výbuchy. Znělo to jako exploze anebo zvuk, který vydává tryskáč překonávající zvukovou bariéru.“
Když dostal Leonov po čtvrt století do rukou odtajněné vyšetřovací spisy, zjistil, že někdo v jeho rukopisném svědectví pečlivě gumoval a přepisoval text tak, aby se interval mezi oběma detonacemi rozšířil na 20 sekund.
„To je velmi důležité, protože v dané oblasti tehdy zalétávali nový stíhač Suchoj Su-15,“ konstatuje mj. Leonov i v knize Two Sides of the Moon, kterou napsal s americkým astronautem Davidem Scottem. Tvrdí, že kvůli špatnému počasí sestoupil Suchoj do nedovolené letové hladiny a tragickou náhodou překonal zvukovou bariéru v těsné blízkosti, možná jen několika metrů od Gagarinova MiGu. Ten se následkem vzniklé turbulence dostal do vývrtky a neovladatelně se zřítil do zasněženého lesa.
Tehdy nový typ těžkého přepadového stíhače Suchoj 15 (Flagon A) startující z podmoskevského letiště Žukovskij, se měl podle letového plánu v dané oblasti Kiržače pohybovat ve výšce kolem 10 000 metrů. Podle svědků události ale klesal až do výšky 450 metrů a v momentě, kdy prolétal kolem patnáctky, zapnul forsáž a snažil se co nejrychleji vystoupat do původní výšky. Těsně prolétl před Gagarinovým strojem, který byl vzdušným vírem stržen v rychlosti 750 km/h do smrtelného pádu v hluboké spirále.
Stalo se to ve výšce kolem 4 200 metrů, a to bylo osudové. Tento nečekaný průlet nadzvukové stíhačky je doslova „sestřelil“ z oblohy.
Ovšem o možnosti, že by se Gagarinův MiG 15 mohl dostat do vzdušného víru, který prolétávající letadla po sobě zanechávají, se oficiálně vůbec nemluvilo. Nejen proto, aby nevyšlo najevo, že v moskevské letové oblasti panoval nepořádek, neboť letová kontrola neměla řádný přehled o pohybu letounů i vzhledem k omezeným schopnostem tehdejších sovětských radarů, ale jak se nyní ukázalo, hlavně z důvodu zatajení letu stíhačky Suchoj Su-15, na který poukazoval Leonov. Alexej pojal podezření, že pilot stroje, který shodou okolností nebyl na radaru přesně identifikován, ale jehož existenci potvrdili někteří svědci, hrubě porušil leteckou kázeň. Pilotoval jej snad nějaký prominentní synáček? I to svého času kosmonauty napadlo.
I dnes je Alexej Leonov pevně přesvědčen, že prvního kosmonauta světa – připouští že neúmyslně – „sestřelil“ pilot nadzvukového Su-15. Dokonce už zná i jeho jméno. Ale vzhledem k tomu, že onomu muži už bylo osmdesát (žije ještě vůbec?) a zřejmě si celý život nese trauma Gagarinovy smrti, nechce jej jmenovat.
Před padesáti lety tedy skončil krátký, možná jen na první pohled zářivý život „nedotknutelného“ hrdiny počátků kosmické éry, Jurije A. Gagarina. Možná to bylo pro něj lepší, protože se nedožil zklamání z vítězství Američanů na Měsíci ani zvratů, kterými po jeho smrti sovětská společnost prošla. I když… Kdo ví?
