Dnes se to nezdá, ale tehdy, když jsem ještě nosil krátké kalhoty, to bylo něco nepředstavitelného. A mnozí z nás neměli ani řádnou představu o tom, co umělá družice Země, zvaná tak pěkně rusky Sputnik, vůbec je a proč ta putující tečka na noční obloze vlastně vyvolává takové nadšení. Napadá mne – ví vůbec současná mladá generace, která bere satelitní televizi, internet či GPS jako samozřejmost, proč se tak stalo?
Ano, 4. října 1967 jsme takříkajíc rozkopli dveře do vesmíru. A byť jsme byli i na naší přirozené družici, Měsíci, dnes se touláme jen na oběžné dráze Země. Připomeňme si tedy ona léta, kdy především tvrdohlaví nadšenci v USA a tehdejším Sovětském svazu dokázali doslova vydupat ze země kosmonautiku. Řekl bych, že dnes takové nadšence postrádáme.
Raketa pro bombu
Bylo 12 let po ničivé světové válce, psal se rok 1957. V Rusku ještě mnozí žili v zemljankách, ale to mělo už nejen atomovou, ale co čert nechtěl, i vodíkovou pumu. A rakety. První tajemník ÚV KSSS a předseda Rady ministrů Nikita Sergejevič Chruščov, na jehož éru se vzpomíná jako na léta tzv. oblevy, sice zjara roku 1956 odsoudil Stalinův kult osobnosti, ale zároveň nechal na podzim rozstřílet lidové povstání v Budapešti. O rok později vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země. Cesta k ní nebyla jednoduchá…
Tjuratam, zkušební vojenský polygon č. 5, Kazachstán, 15. května 1957. V bunkru, ze kterého se řídí starty raket, se tísní u třech periskopů elita sovětské raketové techniky a armády. Samozřejmě tam je Hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov, jeho náměstek pro letové zkoušky Leonid A. Voskresenskij, řídicí startu podplukovník Alexander I. Nosov. Nechybí motorář Valentin P. Gluško ani předseda státní komise Vasilij M. Rjabikov či velitel kosmodromu generál Vitalij Sokolov, velitel raketových vojsk maršál Mitrofan I. Nedělin (později zahyne při výbuchu jiné rakety právě na Bajkonuru) a mnozí další.
Nosov odpočítává – 3, 2, 1 …
Tlačítko „start“ tiskne mladý poručík Boris Čekunov. Raketa R7 poprvé naostro startuje! Vysoká téměř 30 metrů, se sukýnkou bočních motorů prvního stupně široká přes 10 metrů, pomalu stoupá na sloupu ohně.
Všichni tají dech. Země se chvěje, dokonce i přístroje v bunkru drnčí, uši jsou ještě zalehnuté. Letííí..!
- 60 sekund, let normální, hlásí Nosov.
- 80 sekund, let normální…
- 100 sekund … Z jednoho bočního motoru vyšlehává plamen, raketa se naklání do strany.
Stopky ukazují 103 sekund, když se ozve exploze. Zbytky rakety dopadají v rozptylu 300-500 km od místa startu.
Leonid Voskresenskij u periskopu řídí z bunkru na Tjuratam-Bajkonuru odpal první R7
Státní komise pod vedením Rjabikova po třech dnech sporů a dokladování vydává zprávu o příčinách havárie: Porušení hermetičnosti palivového potrubí řídích motorů v bočním bloku D. Následný požár vedl ke ztrátě stability rakety a k výbuchu.
Do oddělení bloků prvního stupně zbývalo cca 10 sekund… Vojáci jsou rozčarovaní, raketčíci zklamaní. Ale Koroljov nenadává, nehledá viníky. Kupodivu hýří spíše optimismem a ostatní utěšuje: „Odstartovala ale výborně, ne? Nebojte se, ta bude létat!“
Létala. A létá. Ale cesta ke spolehlivému nosiči A-bomby či sputniku byla ještě dlouhá…
*
28. února 1956 čekají v OKB-1 (Opytnoje konstruktorskoe bjuro) vysokou státní návštěvu – má přijet Chruščov! První tajemník ÚV KSSS novým zbrojním systémům, zejména pak raketám, přímo fandil, ale ještě je neviděl. Referuje mu o nich „strýček Dima“ – ministr vojenského průmyslu, pozdější maršál Dmitrij Fjodorovič Ustinov. Koroljov ví, že slova jako Sputnik či let na Měsíc pořád znějí jako fantastika, ale právě proto je mu třeba Chruščovovy podpory.
„V té době bylo v SSSR maximálně 100 lidí, kteří chápali, co to asi je umělá družice Země – Sputnik. A Koroljov s Gluškem bájili o letu na Mars!“ vzpomíná Anatolij Daron, vedoucí konstruktér motorů RD-107 a 108. „I pro mne, který jsem se podílel na startu prvního Sputniku, to mělo kolosální význam.“
Muž, který prosadil Sputnik: Sergej Pavlovič Koroljov koncem 50. let
Konstrukční hala ohromí návštěvu svými rozměry – a Chruščov uvidí na výrobní lince něco podobného ohromné tužce. Je to jedno z největších tajemství SSSR – nosič atomových bomb, raketa R5, která právě přichází do výzbroje. Na stěně haly visí mapa Evropy, stejná, jako visí ve školních třídách. S jedním důležitým detailem, pro který nese nápis „přísně tajné“. Jsou na ní nakresleny kružnice, které vyznačují dolet nejmodernější rakety.
Koroljov informuje Chruščova: „Dolet R5 je 1 200-1 300 km – jestli ji přisuneme až k hranicím, můžeme ještě zasáhnout Londýn a Paříž, možná ještě Španělsko.“
„A nelze dolet ještě prodloužit?“ ptá se Chruščov. „Nemůžeme rakety stavět hned u hranic – aby to nedopadlo jako s Němci v jedenačtyřicátém…“
„U téhle ne. Na to budeme mít úplně jinou, novou raketu,“ konstatuje Hlavní konstruktér.
Vešli do druhé haly. Tam byla jen jedna raketa. Ale její rozměry Chruščova ohromily. Tak nějak mu připomněla kremelskou Spaského věž s orlojem. Byla to maketa R7. Při poslechu plánovaných parametrů Chruščov vzrušením až zčervenal. Koroljov opět sype data z rukávu: „Dolet nejméně 8 000 km, zasáhne libovolné místo v USA. Rychlost – 25 tisíc km/h. Nosnost 6 tun – plně dostatečná k tomu, aby unesla velkou vodíkovou bombu (jedna taková se ostatně rovnala desítkám atomových, nesených bombardéry amerického letectva…). A když mírně snížíme hmotnost nákladu, můžeme vynést na oběžnou dráhu umělou družici…“
Lidé kolem Chruščova poslouchali a mlčeli... Nikdo pořádně nevěděl, co to umělá družice Země je, nikdo z nich netušil, k čemu může být nějaký sputnik dobrý.
Tehdy vytáhl Koroljov svůj nejtěžší kalibr: „Vždyť Američani, Nikito Sergejeviči, chtějí vypustit satelit o velkosti grapefruitu. A my, my můžeme vypustit sputnik nejen mnohem větší, ale i dříve než USA. A náklady na družici si vyžádají už jen maličkost – raketu přeci už máme! Tedy – budeme mít,“ opravil se.
Chruščovovi se myšlenka soutěže s Američany zalíbila, ale trvá na svém: „Ale nejdříve musíme mít mezikontinentální balistickou raketu s bombou. Potřebujeme ji jako sůl, jako vzduch…“
„Američani dělají chybu soudruhu Chruščove,“ říká ještě Hlavní konstruktér. „Vyvíjí raketu speciálně pro satelit. Zbytečně vyhazují miliony. A nám stačí vyměnit bojovou hlavici – za družici.“
„Charašo, dělejte, jak myslíte,“ řekne Chruščov bezelstně. Pak se vzpamatuje: „Ale nejdříve raketu s bombou…“
Koroljov v duchu jásá! Cesta do vesmíru se otevírá! Ostatně, práce na družici alespoň v teoretické rovině se už u Tichonravova rozbíhají. Raketa zatím není – ale bude!
Nikita Sergejevič Chruščov fandil raketám a kosmonautice
„Chruščov, byť nebyl bez chyb, musel odrážet útoky opozice nejen v ÚV KSSS, ale především generality, která viděla jen to, že jim ‚krademe‘ bojové rakety pro nějaké družice, které pro vojáky nemají žádný přínos,“ vzpomíná Boris Čertok. „A Chruščov posléze prohlásil, že z hlediska strategického a politického jsou pro SSSR možná daleko víc přínosnější úspěchy v kosmu než úspěchy bojových balistických raket.“
Pravda, v té době, kdy se tato návštěva, v mnohém určující osudy nejen sovětské, ale světové kosmonautiky, odehrála, ještě ani jeden z účastníků nedokázal docenit, jak propagandistický průvan sputnik a kosmonaut způsobí.
A nikdo netušil, jaká bude reakce Spojených států amerických. V té době ostatně byl von Braun ještě odstavený od důležitých zbrojních úkolů, dovolili mu jen vylepšovat jeho V-2 do podoby střely Redstone a vykládat v televizi své fantazie o letu do vesmíru, na Měsíc či Mars. Čas ukázal, že jej americká vojenská a politická elita těžce podcenila…
Nuda u El Pasa
Pevnost Fort Bliss poblíž El Pasa v Texasu koncem roku 1945. S podzimem se zde objevují desítky Němců. Fort Bliss se tak stala na několik dalších let novým domovem pro 118 inženýrů a techniků z von Braunova týmu. Americká veřejnost tehdy nevěděla, že jsou von Braun a jeho tým na půdě USA. Nazývali se Prisoners of peace, tedy mírovými zajatci, čímž naráželi na to, že nesměli být v kontaktu s místním obyvatelstvem, nesměli vycházet ze základny a mohli se věnovat jen své práci.
Svůj volný čas si krátili různě, ale už v prvních týdnech pobytu v tomto luxusním vězení vznikají první plány letu k Měsíci. Wernher von Braun tak navazuje na své přednášky z doby zajetí v Německu. Ovšem reálné kosmické mise se ještě zdály neuvěřitelně daleko. Navíc byli Němci zpočátku vázání jednoletými smlouvami s tím, že po půl roce mohou šupem zase zpět, do rozvrácené vlasti. Teprve po roce dostávají trvalejší smlouvy.
Střelnice White Sands Proving Ground v Novém Mexiku o rok později. Pod dohledem armády zde Němci a američtí odborníci zkoušejí smontované ukořistěné německé rakety. Vedle týmu 118 německých raketových inženýrů zde pracovalo 130 vědců a inženýrů z firmy General Electric. První statické motorové zkoušky v USA smontované V-2 zde proběhly 14. března 1946. 28. června 1946 byl pak uskutečněn první úspěšný start a střela V-2 s hlavicí, vybavenou už vědeckými(!) přístroji pro výzkum horních vrstev atmosféry, dosáhla výšky 108 kilometrů.
Zajímavé na tomto faktu je, že návrh na využití V-2 k výzkumu ionosféry přišel od budoucího nestora anglické sci-fi Arthura C. Clarka, muže, který trávíc válečná léta u radarů věděl, jak ionosféra dokáže zlobit lid pracující s radiovými vlnami a jen tak mimochodem navrhnul vypustit kolem Země pár telekomunikačních satelitů. V té době se tak von Braunovy kroky shodují s jeho sovětskými protějšky, i když Koroljova vzhledem ke známé realitě předbíhá.
Střelnice White Sands Proving Ground – příprava V-2 ke startu
Američani se učí od von Brauna
Z White Sands bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2 z té stovky, která byla do USA odvezena z podzemní továrny Dora v Duryňsku Sovětům před nosem. Řada z nich už nesla další vědecké přístroje a v červnu 1949 dosáhla jedna z nich výšky 140 km a o 40 km tak překročila práh kosmického prostoru. Scházela jen první kosmická rychlost – a Američani už tehdy mohli vypustit satelit. Ale o něčem takovém se zatím píše jen ve vědeckých pojednáních či v science fiction.
Nicméně už ve spolupráci s Americkými vědci se von Braun snaží poslat na balistické skoky do vesmíru živé tvory. 11. června 1948 startuje jeho raketou první opička rodu Makak pojmenovaná Albert. Pravděpodobně ale zemřela už v průběhu startu, takže se zřejmě do výšky 60 km nepodívala… O rok později se na práh vesmíru se dostal makak Albert II – raketa dosáhla výšky 136 km, leč zahynul při přistání. Padák, na kterém visel hermetický kontejner, se utrhl a kabina se roztříštila… Nebýt toho, měla americká strana na kontě prvenství návratu živého tvora-savce z kosmických výšek. Takto zůstalo Džezikovi a Cyganovi. Průkopníci to opravdu měli těžké. Teprve 31. srpna 1950 přežila výlet do vesmíru (137 km) bílá myška…
Paradoxem té doby je, že stejně jako Sergej Koroljov v SSSR to nemá von Braun se svým snem o družici a letu na Měsíc ani v USA lehké. Pro první léta působení německých specialistů inženýrů v USA bylo charakteristické, že Američani tak nějak nevěděli, co si s touto skupinou vlastně počít. A neměli pro ně žádné perspektivní plány, neměli zadání pracovat na žádných nových projektech.
Von Braun je tak stále pokládán za snílka, byť snílka neškodného. V roce 1947 poprvé veřejně vystupuje v Rotary clubu v El Pasu. A vykládá něco v tom smyslu, že V-2 sice vznikly jako zbraně, ale že mají i široké využití v míru. A ctihodným rotariánům vykládá o satelitech, obydlených družicových stanicích, astronautech a letech na Měsíc. A ke svému překvapení za svůj výklad sklízí potlesk ve stoje.
Mezi lety 1946 až 1951 se Von Braun mohl už volněji pohybovat po USA a účastnil se řady vědeckých konferencí. A jeho první vědecká práce publikovaná v Americe se zabývala – jak jinak – umělými družicemi. Německý tým ale stále k něčemu pořádnému nepouští – von Braun několikrát americké vládě navrhl vývoj nových, mohutnějších raket, ale tyto návrhy byly smeteny pod stůl. Americká generalita a vládní administrativa včetně prezidentů Trumana či posléze Dwighta Eisenhowera zpočátku nemá zájem ani o vojenské rakety, natož o nějaké družice či kosmické lety. Spojené státy přece mají mohutné strategické letectvo a řadu základen kolem SSSR, aby jej téměř beztrestně mohly zasypat atomovými bombami! Nadále platilo, že generálové vždy bojují minulou válku.
Přesto se však technici vypracovali několik inovací nad rámec práce s V-2. Šlo například o projekt náporového motoru pro stratosférický hypersonik a´la Sänger či vylepšování raket Hermes, které se daly použít jako protiletadlové střely. Zkoušeli také vytvořit vícestupňovou raketu s využitím V-2 a americké rakety Wac Corporal Čechoameričana Franka Maliny. Raketa poháněná kyselinu dusičnou a anilinem, jejíž startovní bloky Tiny-Tim byly na pevné pohonné látky, se vlastně stala první americkou dvoustupňovou raketou a poprvé startovala 16. září 1945. Známá se však stala právě až jako druhý stupeň k V-2 v kombinaci Bumper. Poprvé vzlétla na jaře 1948, ale dokonale úspěšná byla až v únoru 1949, kdy dosáhla poprvé rychlosti pětkrát vyšší než zvuk a konečné výšky 393 km. Výrazně tak překročila hranice vesmíru. Pro zajímavost – v červenci 1950 byl let Bumperu prvním startem z mysu Canaveral. Von Braun se tehdy podivoval nad tím, jak Canaveral, budoucí Kennedyho kosmodrom, působil svým přímořským rázem a odlehlostí podobně, jako jeho Peenemünde.
Když se von Braun v šedesátých letech ohlížel na počátky působení svého týmu v USA, charakterizoval je jako období profesní frustrace.
„Žili jsme v pustině uprostřed cizí země a k tomu všemu jsme vůbec poprvé neměli za úkol pracovat na nějakém projektu. Prostě jsme neměli žádný uchopitelný cíl,“ prohlásil. „Tehdy, krátce po skončení války, neměl nikdo valný zájem o práci, která zaváněla zbraněmi a létání do vesmíru bylo něco, co zavánělo absurditou…“
Teprve v roce 1950, rok poté, co Němci uzavřeli s US Army pětileté smlouvy, se von Braunův tým přesunul do Redstonské zbrojovky nedaleko Huntsville v Alabamě. Zde zastává funkci technického ředitele divize pro vývoj řízených střel armády Spojených států a z malého zemědělského městečka vytváří středisko raketového výzkumu. Také jim bylo nabídnuto, aby zažádali o americké občanství. Jenomže to mělo háček – pro imigrační úředníky byli vlastně „nelegálové“, kteří oficiálně nepřekročili hranici. Jak to řešit? Bylo to jednoduché – jako facka. Milé Němce posadili do autobusů, převezli je v El Pasu přes most nad Rio Grande a nechali je fyzicky, pěkně pěšky, přejít americkou hranici. A pětileté čekací období na občanství mohlo začít…
Jupiter C–a jeho konstruktér Wernher von Braun s Huntsvillskými Timesy
Z Huntsville je Wernher von Braun nadšen. Nejen, že má k dispozici prostory o rozloze 16 000 km2 na úpatí Apalačského pohoří, ale i proto, že oproti pustině ve Fort Bliz se v okolí zelenají louky, stromy, vlní se pole a na dosah je věnec hor. „Je to tam jako u nás doma, v Německu!“ vyprávěl kolegům rozzářeně po své první návštěvě v severní Alabamě. Huntsville, které tehdy mělo 15 000 obyvatel a docela trpělo nezaměstnaností, do té doby proslulo jako „hlavní město řeřichy“ která se zde pěstovala, a jako místo, kde byl vydán povel Konfederačním vojskům k zahájení palby na pevnost Fort Sumter, čímž, jak známo, začala americká občanská válka.
Mnozí lidé, kterým se tehdy nevedlo nijak zvlášť dobře, protože zbrojní arzenál jim po válce zavřeli, se proto dívali na „skopčáky“ dosti nevraživě. Seberou nám práci, mysleli si. Pravdou byl opak. „Němci vlastně přijeli s americkým kosmickým programem v aktovkách, jenomže my jsme o tom nevěděli,“ konstatoval budoucí šéf odboru pro styk s veřejností Redstonské základny, David G. Harris.
Právě zde zahájili práce na raketě Redstone, vlastně vylepšené V-2 s doletem 360 km, která pak sehrála výraznou roli v počátcích amerického kosmického programu. Úpravami Redstone totiž vzniká třístupňová raketa Jupiter C, jež pak po neúspěchu Vanguardu vynesla v lednu 1958 do vesmíru první americkou družici Explorer. Největší von Braunovou zásluhou ovšem bylo, že dokázal z místně dostupných pracovních sil vyškolit zdatné techniky i vysoce kvalifikované odborníky. Jistě, měl k dispozici vojenské inženýry, i lidi z General Electric, kteří s nimi už spolupracovali, ale v zásadě řešil podobné problémy jako Koroljov či Gluško – z nekvalifikovaných farmářů a jejich synků, jejichž rozhled nepřesáhnul místní humna, dokázal pomocí propracovaných školících programů udělat schopný technický, vysoce kvalifikovaný personál.
A ještě jedno velké plus von Braun měl – umění komunikovat, propagovat ani ne sám sebe, ale svou věc. Lety do vesmíru. Zatímco v SSSR Tichonravov a Koroljov píší články o kosmických letech, o cestách k Měsíci a Marsu do novin, ale především do dětských časopisů, které tolik netrpěly negramotnou cenzurou, pod pseudonymy, stává se von Braun na rozdíl od nich v polovině 50. let mediální hvězdou. Jeho přednášky a články o letech do vesmíru, na Měsíc a k planetám, např. v rozšířeném magazínu Collier´s (poprvé 22. března 1952, k jeho čtyřicátinám) získávají především mládež, a díky tomu se dostává i do slavné Sullivanovy TV show. Samotný Walt Disney jej požádá o spolupráci – jak konsultanta – na filmu Člověk a vesmír. V den premiéry, 9. března 1955, sedí u obrazovek kolem 40 milionů lidí. Američany tím nadchne. Vesmír se stává tématem č. 1.
Další filmy Disneyho a von Brauna, Člověk a Měsíc a Na Mars a dál vyvolávají další třeštění. Stává se velmi populární zejména mezi mládeží a dokonce i mezi školáky. Na burzách s podpisy slavných se von Braunův mění za dva(!) podpisy rokenrolové star – Elvise Presleyho.
Vzniká situace, kdy Koroljov svého soka zná a ví co od něj lze očekávat. Von Braun nikoliv.
Ne všichni ho ale baští. Například v roce 1955 stanul před posluchači akademie generálního štábu ozbrojených sil USA s neuvěřitelně fantastickými a smělými plány na dobytí vesmíru. „Dobytí vesmíru je největší technologické vízum doby, v níž žijeme. Prvním rozhodným krokem při dobývání kosmu bude umístění umělého předmětu, satelitu, na oběžnou dráhu, kde bude obíhat kolem Země,“ prohlašuje.
Zatleskají mu, zaujme to řadu z nich, ale to je zatím také vše… Do startu první družice Země zbývají tři roky.
Štěstěna je tehdy více nakloněna Koroljovovi než von Braunovi. Ten musí se svou raketou Redstone potupně čekat, až jestli se podaří vystřelit družici Vanguard americkému námořnictvu. Teoreticky byl schopen se svojí raketou vyslat na oběžnou dráhu malý satelit už v létě 1956. Ale i jemu se pletou pod ruce tajní – ovšem ze CIA. A hlídají, aby si ten „Němec“ náhodou za jejich peníze nevystřelil nějakou bláznivou družici.
Chyba.
Polygon číslo 5
Raketám, vyvíjeným v Sovětském svazu do poloviny 50. let s doletem pouhých několika stovek kilometrů, vyhovoval ke zkouškám polygon Kapustin Jar. Ovšem už s R5, zvanou Poběda a v kódu NATO SS-3 Shyster, byly problémy, okolní obydlené prostory byly příliš blízko a zkouškám takových raket už nevyhovovaly. Nota bene, když Sověti natolik riskovali, že 21. června 1956 odpálili R5M s jadernou hlavicí o hmotnosti 1 300 kg. Naštěstí dopadla podle plánu na jaderné střelnici u Semipalatinsku a v zahraničí, včetně USA, výbuch považovali za pozemní. Nikoho ani nenapadlo, že by nosičem mohla být raketa.
Boris Čertok i po létech pokyvuje hlavou, jací byli blázni: „Jako jediní jsme uskutečnili první, ale také poslední zkoušku s raketou země-země s A-bombou na vlastním území…“ Sergej Koroljov a Valentin Gluško dostali své první Hvězdy Hrdiny socialistické práce.
R5 byla ve výzbroji do roku 1968, ale už když se učila létat, bylo jasné, že její dolet sice pokryje evropské státy NATO, ale na hlavního protivníka – USA – nestačí. Nová raketa, jejíž maketu ukázal Koroljov Chruščovovi, měla dostřel 8 000 km a na „Kapusťáku“ by jí bylo opravdu těsno. Navíc, oblast Volgogradu, jak se posléze začal po tzv. odhalení Stalinova kultu osobnosti Stalingrad nazývat, byla postupem času docela dobře pokryta americkým radary v Turecku.
Proto byla v už roce 1954 ustanovena státní komise, která měla vybrat nové, vhodnější místo po velkou raketovou základnu. Vedl ji náš starý známý, generálporučík Vasilij I. Vozňjuk, který už postavil Kapustin Jar. Doporučila ji umístit na území Kazachstánu v Kyzyl-Ordinské a Karagandské oblasti, tj. ve stepích východně od Aralského jezera poblíže řeky Syrdarja, která se měla stát zdrojem potřebné vody nejen pro vojáky, ale i pro techniku.
Důležitá byla i blízkost stanice TjuraTam na hlavní železniční trati mezi Moskvou a Taškentem, s níž paralelně běžela i silnice. Tak byly od počátku slušně zajištěny logistické potřeby nového vojenského komplexu. Kromě velmi řídkého osídlení v místě samotné střelnice byl prakticky pustý i střelecký sektor ve východním až severovýchodním směru do vzdálenosti tisíce kilometrů. Klimatické podmínky však byly poněkud drsné. Horké a suché léto střídaly kruté zimy. V létě 40 stupňů nad a v zimě 40 pod nulou.
Sovětská vláda doporučení komise akceptovala, ale teprve 12. února 1955 vydala rozhodnutí č. 292-181 ss, kterým zřídila 5. Naučno-issledovatel'skij ispytatel'nyj poligon MO SSSR (Pátá vědecko-výzkumná zkušební střelnice Ministerstva obrany SSSR, zkráceně 5-NIIP). Už před tím, v lednu 1955, přijeli na místo první ženisté, kteří začali v třicetistupňových mrazech s přípravou staveniště. Za dva roky vyroste ve stepi i celé město, řada speciálních staveb. Nebude na žádné mapě světa. 30 let. Vojáci jej budou nazývat komplex vědecko-výzkumného polygonu č. 5. Civilisté – kosmodrom Tjuratam/Bajkonur.
Zjara míří na železniční zastávku Tjuratam desítky a stovky vlaků. Souběžné osidlování tzv. celiny, neobdělané půdy v této republice je obrovskou kamufláží, aby se Američani hned nedopátrali, že se staví raketová základna. Rozbíhá se obrovská stavba.
Kazašská step – to je monotonní žlutá rovina, velbloudi, ovce a suchá tráva… Desítky buldozerů jedou v řadě vedle sebe a hrnou hlínu, rovnají terén… V zimě i v létě tu panují kruté podmínky, lidé bydlí v zemlankách, ti „lepší“ alespoň ve vagónech. V létě nemají dělníci často co pít, tak zastavují cisterny s vodou pro betonáž, prokopávají je a „kradou vodu“. Cisterny pak jezdí s ostrahou.
Nikolaj Semjonov, doktor technických věd (a účastník startu prvního sputniku) vzpomínal: „Postavili jsme si stany na břehu Syrdarji, protože v srpnu 1955 bylo strašné horko. A dali jsme konzervy se solenými sledi u břehu do vody, aby se chladily. Pracovali jsme celou noc, a tak jsme přes den usnuli. Probudili nás rány jako z děla – divili jsme se, co to je za kanonádu… Ukázalo se, že bylo takové vedro, že voda nestačila plechové konzervy chladit a ty vybuchovaly, až od nich víčka odlétala… A v zimě? Bylo tak chladno, že jsme se navlékali do čeho se dalo, sbírali noviny, dělali z nich ohýnek, trochu se ohřáli a zase usnuli. A když jme se vzbudili, měli jsme vousy namrzlé jako Děda Mráz.“
Další pamětník prvního startu, generálmajor Dmitrij Anisimov, vyprávěl: „Pracovali jsme dnem i nocí, prakticky jsme týdny nejezdili domů, naše ženy žily o samotě. A my se připravovali ke startu rakety… Žili jsme v bojových podmínkách. Tenkrát to ale pro nás bylo normální. Představte si, že jenom dojet na místo startu nebylo jednoduché… Naložili nás do autobusů a vezli do stanice Tjuratam, kde čekal vlak – sedm osm vagonů – a jím jsme všichni jeli na technickou pozici asi 70 km. V létě bylo hrozné vedro, vagony byly rozpálené jako pec, svlékali jsme, co se dalo, a kolikrát nebylo co pít…“
Budovatel a první velitel kosmosdromu Tjuratam/Bajkonur Vasilij Vozňuk
Přesto pomalu ale jistě rostly v kazašské pustině mohutné betonové odpalovací rampy, dřevěné obytné domky, montážní haly. Ve dne v noci, za svitu reflektorů, se dobývalo a vyváželo až 15 000 kubíků zeminy denně. Na stavbu jediné startovací rampy bylo spotřebováno více než milion kubíků betonu. K 25. březnu 1957 už na střelnici bylo zaměstnáno 1 032 důstojníků, 297 poddůstojníků a 2 439 vojínů. Z celkového počtu důstojníků bylo 427 inženýrů a 237 techniků, a 48 % důstojníků bylo ve věku pod 25 let.
Základna měla samozřejmě sloužit nejen pro strategické ICBM R7, ale i zkouškám dalších raket. Přednost však měla Koroljovova střela.
Práce na R7 pokračovaly poměrně rychle. V dubnu až červenci 1956 byly postaveny tři make¬ty budoucí rakety a v prosinci téhož roku první letový exemplář R7 (8K71), určený k továrním zkouškám. Zařízení na přepravu rakety a mechanismus jejího stavění do startovací polohy zkoušeli v leningradských loděnicích.
Ale problémům se konstruktéři nevyhnuli – už jen debaty o tom, jakým palivem má být R7 poháněna! Ještě R5 létala na stejnou kombinaci jako V-2, na alkohol a kyslík. Na výkon potřebný pro novou raketu to ale už nestačilo. Nicméně zde se poprvé otevřeně střetly buldočí povahy Koroljova a „motoráře“ Valentina Gluška. Gluško jak známo preferoval tzv. „jedovatá“ paliva i okysličovadla, která by motorům dodala větší výkon. Koroljov ale tentokráte prosadil svou – motory bude pohánět kerosin a kyslík. Jenže tady začala první potíž – při konstrukci velkých spalovacích komor s touto kombinací paliva a okysličovadla narazil Gluško na problém s nestabilitou hoření, zapříčiněnou vibracemi. Řešení bylo nakonec poměrně jednoduché – vrátit se k navrhovanému schématu Tichonravova – svazku motorů: jedna sada turbočerpadel bude dodávat palivo do čtyř spalovacích komor se čtyřmi tryskami. Což vlastně byly čtyři motory v jednom. Tak se zrodily legendární motory RD-107 a RD-108.
Vyvstaly i další problémy. Například se ukázalo, že dříve (od dob V-2) používaná grafitová kormidla pro manévrovací trysky se už nehodí do potoku rozžhavených plynů centrálního stupně, který bude hořet cca 250 sekund, tedy dvojnásobnou dobu, než byly schopny tzv. deflektory vydržet. Technici navrhli zkonstruovat malé korekční, tzv. vernierovy motorky. Jejich naklápění zajišťovalo ovládání rakety. Ale Gluško prohlásil, že je to nesmysl a ON je dělat nebude. Tak jak dál? Šikovných motorářů bylo poskrovnu. Koroljov to řešil v rámci své konstrukční kanceláře – a nakonec první „semjorky“ létaly s motorky Michaila V. Melnikova. Uražený Gluško časem přeci jen vychladnul a mnohem modernější korekční motorky pro R7 zkonstruoval – jenomže to už raketa létala.
