Když je venku zima, oblékneme si svetr. V případě vedra chodíme naopak nalehko. Letadla a jejich sofistikované systémy však musí všechny rozmary počasí vydržet „bez ztráty kytičky“ tak, jak opustily továrnu. Žádají si to zejména extrémní podmínky, ve kterých působí a které prověřují jejich schopnosti na hranici možností, často i za ní.
Foto Asme.org
Aby si byli výrobci opravdu jisti, že nový stroj vydrží možné i nemožné, provádějí před sériovou výrobou mimo mnoha technických testů i nespočet klimatických zkoušek. „Výškové“ testy probíhají často na jihoamerických letištích, arktické například v Iqualitu, naopak zkoušky výdrže vysokých teplot na některém z pouštních letišť, třeba v Al Ajnu ve Spojených arabských emirátech.
Existují však i místa, kde lze nasimulovat všechny extrémy a řadu dalších podob mimořádného počasí takřka pod jednou střechou. Tím ve světě největším, kterým během desítek let prošly stovky strojů a tisíce dalších technologií, je americká McKinleyho laboratoř sídlící na slunné Floridě. Dnes je součástí 96. testovacího křídla Letectva Spojených států a její důležitost nejenom pro letectví dokládá fakt, že seznam objednávek na Eglinově základně je plný na několik let dopředu.
Mírná zima na Aljašce
Klimatické testy probíhaly v USA od roku 1942. Nejdříve na aljašské základně Ladd Field, která byla k tomuto účelu uzpůsobena již od dva roky dříve. Avšak nepředvídatelnost tamní zimy a zvyšující se finanční náklady způsobily, že se velení armády muselo poohlédnout po náhradním řešení.
S myšlenkou vybudovat speciální hangár, kde by bylo možné nasimulovat arktické podmínky, přišel vojenský letec Ashley Chadbourne McKinley. Byl to právě on, který jako první vojenskému letectvu doporučil, aby byla nově vyráběná letadla podrobována teplotním testům v tomu určené laboratoři. Velení armády jeho myšlenky zaujaly, a tak jej z nehostinné Aljašky převeleli na slunnou Floridu na Eglinovu leteckou základnu, aby zde vybudoval „svůj“ klimatický hangár.
Mimochodem, pro tento úkol si letectvo nemohlo vybrat lepšího muže. McKinley byl – jak se říká – správný muž na správném místě, který svému oboru rozuměl. Ve druhé polovině 20. let se jako fotograf zúčastnil polární expedice kontradmirála Byrda, v jejímž rámci dosáhl společně s ním a dalšími dvěma muži na palubě Fordu Trimotor jižního pólu.
Po měsících výstavby technologického zázraku se mezi prvními testovanými stroji v květnu 1947 objevily letouny Boeing B-29 Superfortress, Fairchild C-82 Packet, Lockheed P-80 Shooting Star či North American P-51 Mustang.
Foto Cnn.com
V roce 1971, asi rok a půl po McKinleyho úmrtí, dostala klimatická laboratoř na počest svého „duchovního otce“ do svého oficiálního názvu jeho jméno.
Počasí, které byste nechtěli zažít
McKinleyho klimatická laboratoř se od svého založení v mnohém změnila. Dnes ji tvoří vedle kancelářských či servisních budov a zásobníků chemikálií zejména pět hangárů, z nichž každý slouží k různým testům. Díky svým odlišným rozměrům zde mohou být podrobena zkouškám letadla různých velikostí.
Main Chamber (MC) je díky své rozlehlosti největším takovým zařízením světa a umožňuje nasimulovat širokou škálu extrémního počasí. Dříve byl schopen pojmout letouny velikostí legendárních bombardérů Boeing B-29, avšak v závěru 60. let byl rozšířen do své současné podoby, kdy v něm mohou být testovány i obří stroje C-5A Galaxy či B-2. Rozmezí možných teplot sahá od -54 až po +74 stupňů Celsia.
Foto Gizmosnack.com
Equipment Chamber (ETC) je menší hala, která umožňuje zhruba stejné typy testů jako sousední větší hangár. Vzhledem ke své velikosti se zde provádí zkoušky leteckých motorů, vojenských nákladních vozů a dalších technologií. V tomto případě mohou inženýři pracovat s teplotním rozmezím -62 až +77 stupňů Celsia.
V Altitude Chamber (AC) technici testují menší letouny, a to v rozmezí teplot od -80 do +60 stupňů, přičemž technologie umožňují nasimulovat podmínky stejné jako ve výšce 24 kilometrů.
Ve zbylých dvou hangárech mohou inženýři nasimulovat řadu dalších rozmarů počasí. Systémy v Sun, Wind, Rain and Dust Chamber (SWRD) umožnují, jak již název napovídá, vytvořit mimo jiné extrémní počasí zahrnující prudký déšť, sněhovou vichřici či silný vítr. Oproti tomu Salt Fog Chamber (SFC) dovoluje nasimulovat podmínky „slané mlhy“ a otestovat tak například odolnost pohonných jednotek vůči korozi.
Foto Eglin.af.mil
Foto Gizmosnack.com
Stíhačky, dopravní letadla i automobily
Od zahájení testování ve 40. letech minulého století si v McKinleyho klimatické laboratoři „vytrpěla své“ řada známých či méně známých letadel, helikoptér či další vojenské techniky včetně nákladních vozů, tanků či bomb. Patřily mezi ně i takové legendy, jako například bombardéry Boeing B-29 Superfortress, Rockwell B-1B Lancer, stíhací letoun North American P-51 Mustang či jeho novodobý ekvivalent Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor. Zkouškami zde prošel i obří transportní stroj Lockheed C-5 Galaxy nebo menší Locheed C-130 Hercules. Civilní sektor, kterému bylo umožněno testování až později, zastupují například Boeing 787, kanadský Bombardier CSeries či evropský Airbus A350.
Foto Key.aero
Právě posledně jmenovaná novinka ze starého kontinentu zde prošla klimatickými testy v roce 2014. Exemplář výrobního čísla MSN2 byl na Floridě podroben mnoha zkouškám při teplotách od -40 do +45 stupňů Celsia. Inženýři v jejich rámci prověřovali činnosti technologií od systému palubní zábavy přes klimatizaci až po odpadový systém. Řada testů proběhla se zapnutými motory.
Není jistě bez zajímavosti, že vhledem k velikosti „á-třistapadesátky“ bylo nutné v největším hangáru McKinleyho laboratoře dopředu provést řadu úprav. S přípravnými pracemi započali technici dokonce půl roku před příletem letadla.
