Vzpomínka na prvovýstupy – 1. část

„Nejsilnější zážitek, který mi osud dopřál, byly minuty, které jsem strávil v otevřeném vesmíru. Měl jsem možnost jako první člověk vidět zeměkouli z odstupu. To nikdo před tím neviděl. Když jsem od Pavla Běljajeva, který našemu Voschodu 2 velel, dostal povel „Jdi!“ vyletěl jsem z výstupní komory jako zátka. Co mě překvapilo jako první, bylo jak jasné a oslepující je slunce. Přede mnou se na levé straně vynořilo Bulharsko, potom Rumunsko, Řecko a Itálie. Zvedl jsem hlavu a viděl celé Baltické moře. I záliv u Kaliningradu, kde jsem vyrůstal. Všechno jako na jednom velkém globusu…“

Generál Alexej Archipovič Leonov, první člověk ve volném vesmíru.

Znak Voschodu II

18. března 1965, 08:34:51 UTC. Ve světě ještě neznámý podplukovník Leonov se lehce odpíchnul od kovového lemu rukávu přechodové komory kosmické lodě Voschod 2 a vplul do volného kosmického prostoru. A pak se éterem nesla památná vzrušená, trochu patetická slova: „Zarja I. Já Almaz II. Člověk vystoupil do kosmického prostoru! Člověk vystoupil do kosmického prostoru!… Volně pluji v prostoru! Cítím se výborně!… Příjem!“

Byla to ohromující událost.

V roce 2015, kdy vychází tato kniha, je tomu právě padesát let, co první člověk okusil svobody plavání v nekonečném vesmíru, sám a sám proti miliardám hvězd. Byť to bylo jen na dvanáct minut, byť to bylo jen necelých pět set kilometrů nad rodnou planetou. Jmenoval se Alexej Archipovič Leonov. Tento chlapec původem z malé sibiřské vísky Listvjanka v Kemerovské oblasti tak otevřel cestu desítkám následovníkům. Dnes nejsou výstupy kosmonautů do vesmíru ničím překvapivým, natož dramatickým. Patří například k běžné náplni práce kosmonautů, včetně posádky mezinárodní kosmické stanice ISS. Obtížné však bylo – být prvním.

Tvrdý Sibiřan z pod Altaje

Na ranné dětství nemá Alexej příliš pěkné vzpomínky. Jeho původně hornická rodina pocházela z dnešního Luganska na Ukrajině, ale už jeho děda se musel jako poloprofesionální revolucionář uchýlit nejprve do Rostova a později, po porážce revoluce v roce 1905, odjel na Sibiř, kde pracoval jako horník. Jeho otec, Archip Alexejevič se jako mladík také živil v dnešním Šachťorsku u Rostova jako horník, ale po občanské válce odešel za svým otcem, do vsi Livstjanka (dnes ves v Topčinském okrese Altajského kraje), kde se zdálo, že bude jakási svobodná ekonomická zóna, a dostal zde i půdu. Tam poznal Ljošiho matku a měli dvanáct dětí – z nichž však tři zemřely. Právě zde, ve vesničce s několika desítkami domků, mezi svahy předhůří mocného Altaje, kde severní okraj lemovala říčka Serta, se 30. května 1934 jako deváté dítě narodil Alexej. Malý Ljoša vyrůstal ve velmi stísněném a rušném prostředí, a dokonce spával i pod postelí – jinde nebylo kde.

Bohužel, ani jejich rodině se nevyhnuly stalinské čistky a otec, předseda místního Sovětu, byl v roce 1938 zatčen a skrovný majetek rodiny – „nepřátel státu“ byl vydán na pospas hrabivým sousedům, včetně jejich malého domku, jídla a dokonce i oblečení. Z Aljoši prý soused stáhl i kalhoty…

Kupodivu byl Archip Alexejevič po dvou letech propuštěn, ale to už jeho rodina žila v pár stovek kilometrů vzdáleném Kemerovu, středisku Kuzbasu na jihozápadě Sibiře. Tam ji vlastně zachránila před hladem a zimou nejstarší, už vdaná sestra, která je všechny včetně těhotné matky vzala k sobě. Všichni žili dva roky v ubytovně elektrárny, v místnosti o rozměru šestnáct metrů.

Matka a později i navrátivší se otec rovněž pracovali v místní elektrárně a do Livstjanky se už nevrátili. Archip Alexejevič po zkušenosti s NKVD už odmítl nejen návrat do funkce předsedy sovětu, ale i opětovný vstup do komunistické strany. To bylo v té době dost odvážné, a možná i proto už dospělý Alexej Leonov dokázal dobře pochopit Sergeje Koroljova, který měl za sebou několik let gulagu.

Později dostali Leonovovi k dispozici dva pokoje a za kompenzace, které kupodivu Archip Alexejevič dostal za nespravedlivé uvěznění, si dokázali byt jakž takž vybavit. Paradoxní je, že v porovnání s ostatními byli tehdy Leonovovi považování za relativně bohaté! Inu, nežilo se na Rusi lehce.

V Kemerovu začal Ljoša během války chodit do školy, kde si učitelka všimla chlapcova nadání – malý Leonov totiž rád, hodně a hezky kreslil. To byla jeho první vášeň, a dokonce si tím přivydělával. Jakkoliv to vypadalo na uměleckou dráhu, naděje jeho okolí zhatila jeho druhá vášeň – letadla. Jako šestiletý kluk potkal mladíka v modrobílé uniformě vojenského pilota a v krásných kožených holínkách, který pobýval někde u sousedů. A ta uniforma mu učarovala natolik, že za ním často pobíhal. Jednou se na něj pilot obořil s tím, proč za ním pořád courá, a Ljoša se přiznal, že chce být jako on, pilotem.

Muži v obdivované uniformě se ušmudlaného kluka zželelo a tak mu dal malé kázání: „Když chceš být letcem, musíš být silný. A musíš se pilně učit a každé ráno si umývat ruce a obličej mýdlem! Slibuješ?“„Slibuju!“

No, doma se nestačili divit, jak je Alexej náhle čistotný a hltá knihy, později i filmy o letectví.
Čas letěl. Školu sice ukončil desátou třídou až v roce 1953 – ale na pobřeží Baltu, v bývalém Königsbergu ve Východním Prusku, dnes Kaliningradu. V roce 1947 se totiž Archip Leonov na základě vládní výzvy rozhodl přesídlit s celou rodinou do těchto končin, přiřknutých na Postupimské konferenci čtyř vítězných mocností Sovětskému Svazu.

Po absolutoriu desetiletky tehdy devatenáctiletý Alexej doufal, že jej přijmou na malířskou akademii v Rize. Sice by se to bývalo podařilo, dokonce díky jeho nadání i bez pohovorů, ale ukázalo se, že rodina by to finančně neutáhla. Pět set rublů měsíčně na ubytování bylo opravdu moc. A protože by stejně brzy rukoval, vzpomněl si na své sny o létání a v rámci komsomolského náboru se stal žákem 10. Vojenské letecké školy v ukrajinském Kremenčugu. No, vojna jako vojna, řeklo by se, ale zde mimo pořadových a kupy teorie v lednu 1955 konečně vzlétl. Zatím pouze s instruktorem, ale už v květnu se vydal na své první sólo. Jeho druhá vášeň se naplňovala.

Ljoša Leonov v leteckém učilišti - 1953

Ten samý rok postoupil ke dvouletému pokračovacímu výcviku v Čugujevu, kde konečně přesedlal z „vrtulí“ na tryskáče. Ano, byl to oblíbený MiG-15.

Alexej Leonov zakončil 30. října 1957 čugujevské letecké učiliště s vyznamenáním. Ale ještě několik dní před vyřazením, 4. října 1957, vzrušila všechny kadety zpráva o startu prvního Sputniku na oběžnou dráhu kolem Země. Nastala doba okouzlení vesmírem…

Nicméně vesmír byl ještě daleko. Alexej si jako „otličnik“ mohl vybrat místo svého působení – 10. gardovou leteckou divizi se sídlem ve Vídni. Ale než tam mohl nastoupit, Sovětská armáda vyklízela Rakousko a divize se ocitla – v Kremenčugu. Tam, kde začínal.

Možná to bylo i dobře, protože s podzimem 1959 se i u jeho útvaru objevili lidé, kteří se „nenápadně“ zajímali o nejlepší piloty a nabízeli jim testování nejnovějších, speciálních strojů, dokonce s raketovým pohonem… Pravda, šuškanda cosi o létání do kosmu přinášela, ale věřte tomu!

Alexeje to pravda lákalo, ale měl dvojí dilema – jednak měl před svatbou s pěknou tmavovláskou Světlanou Pavlovnou, čerstvě vystudovanou učitelkou, a zároveň zde byla i ona nabídka na přeložení do tehdejšího NDR. Nakonec na nabídku kývnul. Ale než předběžné kosmické „síto“ proběhlo, létání v Německu si od 14. prosince 1959 přeci jen užil. Jeho 294. průzkumný pluk byl dislokovaný v duryňském Altenburgu, mezi Lipskem a Gerou, pro MiGy pár kilometrů od hranic se SRN, a tak se stávalo, že na druhé straně vídal letouny USAF, někdejšího spojence a nyní protivníka. Občas na sebe i zamávali křídly… To ještě netušil, že se se svými americkými „soupeři“ vydá v roce 1975 na společný kosmický let v programu Sojuz-Apollo.

Na začátku března 1960 konečně dorazila za manželem Světlana. Ale záhy opět balila kufry a vraceli se – do Moskvy. Tak si mladá žena od počátku zvykala na to, že její manžel žije nomádským způsobem. Ani jeden ještě nevěděl, co je vlastně čeká…

Voschod – neplánované dítko

Čtvrtek 18. března 1965, 07:00:00 UTC. Z Gagarinské rampy číslo 1 se za hromového rachotu zvedá raketa R-7. Na krytu kosmické lodě Voschod 2 je znatelný jakýsi „puchýř“ – poklop nafukovací přechodové komory pro výstup do volného vesmíru. Uvnitř v kulovité kabině o rozměrech někdejšího Vostoku sedí ve skořepinových křeslech a ve skafandrech dva muži: Pavel Ivanovič Běljajev a Alexej Archipovič Leonov. Mají velmi náročný úkol – prvovýstup do volného kosmického prostoru.

Jde o velkou inženýrskou i psychologickou improvizaci – za pár týdnů (červen 1965) má v USA odstartovat kabina Gemini 4 s posádkou James A. McDivitt a Edward H. White mladší a podle plánu mají otevřít svoji loď kosmickému vakuu. Ed White pak má nejprve vystrčit ruku do prostoru a později se snad i postavit. O nějakém poletování mimo kabinu se ještě neuvažovalo, nicméně tento plán je veřejně a dlouho dopředu znám (jak bylo pro Američany a NASA typické) a tak jsou Sověti povinni na tuto skutečnost zareagovat.

Jistě, pobyt mimo kosmickou loď byl důležitým mezníkem na cestě k Měsíci, a proto se o to musely pokusit obě kosmické velmoci. SP – sovětský hlavní konstruktér – Sergej Pavlovič Koroljov – s tím samozřejmě počítal, ale až u lodí Sojuz, na kterých se už tvrdě od roku 1962 pracovalo. Kosmonauti měli přelézat z velitelské lodi do lunárního modulu vnějškem, protože průchod spojovacím uzlem se zdál v polovině šedesátých let technicky jen těžko zvládnutelným… A na Měsíci se muselo pobývat mimo loď, to bylo jasné.

Jak vzpomíná ve svých pamětech (Rakety a lidé III – Horké dny Studné války) konstruktér Boris Čertok, „…hodlali jsme americkému programu Gemini a Apollo čelit dvoumístným Sojuzem. Ale kdyže bude hotov! Nehledě na všechen optimismus Koroljova (…) bylo mnohým jasné, že Sojuz v roce 1964 neodstartuje. A tak Chruščov nařídil Koroljovovi, aby přizpůsobil kosmickou loď Vostok k letu až tří lidí! (…) Voschod se na nás svalil dost neočekávaně a zcela jasně zpomalil práce na sojuzech…“

Také Konstantin Feoktistov přiznává ve svých pamětech, že zde byl silný nátlak na Koroljova ze strany Chruščova, aby co nejdříve letěla vícečlenná posádka. Ale sám o tom prý nikdy nemluvil. Byl sice rozpracován Sojuz, ale je prý otázkou, zda sám Koroljov plně věřil, že bude včas hotov. A tak se sáhlo po variantě Voschod. Největším oříškem bylo nejen dostat do kabiny Vostoku tři či dva lidi, ale jak zabezpečit jejich návrat a přistání, neboť katapultáž nebyla v žádném případě možná. Feoktistov vzpomíná, jak jemu, protestujícímu proti variantě rakety a lodě bez šance na záchranu při startu, sám Koroljov hodil návnadu v podobě návrhu „...když se vám podaří umístnit tři lidi do kabiny, může letět i jeden inženýr…!“ To byla pro Feoktistova velmi silná motivace a nakonec přes mnohá protivenství skutečně letěl ve Voschodu 1.

Přesto jej napadla tato asociace: „Voschod – Chruščov = diktátor – diletant“ A konstatoval, že v roce 1965 se stal tvrdým odpůrcem dalších letů na voschodech. Jenomže Voschod 2, to bylo trochu jiné kafe…

Šlo o velkou strategickou hru i o prestiž. Sověti v šedesátých létech podstatně zaostávali za USA v počtu raketových střel s jadernými hlavicemi či atomových bombardérů, o ponorkách nemluvě. Ale úspěchy ve vesmíru vytvářely poněkud jiný obraz o možnostech SSSR a Chruščov mohl vykřikovat, že „…sekáme rakety jako párky na běžícím pásu…“ Američani jim to dlouho baštili.

Leonovův náhradník Viktor Gorbatko to říká jasně: „Věděli jsme, že se Američani chystají do vesmíru. Tak jsme museli mít prvního člověka, první ženu ve vesmíru, první třímístnou loď…“

„A co dál? Co dál? Tato otázka znepokojovala všechny. Šéfa Akademie věd Keldyše, akademiky i konstruktéry – včetně SP,“ dodává Gaj Severin, hlavní konstruktér kosmických skafandrů. „A tak se rozhodlo – člověk musí vystoupit do volného vesmíru! Netřeba nové rakety, ‚semjorka‘ je dobrá, takže na současnou strukturu Vostok/Voschod přiděláme přechodovou komoru pro výstup z lodi. Ale nemohla to zase být improvizace moc velká – východ do volného vesmíru nikdo ještě nezkusil!“

Úpravy Vostoku na Voschod zvýšily hmotnost lodi o tisíc kilogramů na 5,7 tuny, a tak byl třetí stupeň rakety zaměněn silnějším motorovým blokem konstruktéra Kosberga s tahem třicet tun. V zásadě se ale kulovitá kabina posádky o mnoho nezměnila. Aby se do vostokovské koule vešli nejprve tři lidé bez skafandrů (viz Voschod 1 – Komarov, Feoktistov, Jegorov) a pak dva muži ve skafandrech, byla do lodi namontována křesla otočená o 90 stupňů od původní osy. Ovšem tzv. Raušenbachův palec, jinak (záložní) optický orientační prvek „Vzor“ v jednom z iluminátorů musel zůstat na původním místě – nyní po boku kosmonautů. To se ukázalo být dosti nepraktické.

V horní části kabiny byl místo původní malé schránky s elektronikou a měřicími přístroji umístněn rozměrný blok s dodatečným vybavením, které vostoky neměly a kde byl také zamontován záložní brzdící raketový motor nasměrovaný tryskou dopředu, nově byly umístěny i některé další přístroje na vnější straně přístrojového úseku. Jinak byly rozložené i kulovité nádrže s pracovním plynem orientačních motorků a se zásobami kyslíku a dusíku pro zajištění životních podmínek kosmonautů. Největší změny doznala kabina uvnitř. Původní kabina Vostok měla jeden hlavní přistávací padák, který zajistil dosednutí rychlostí 10 m/s. Ale padáková komora, umístněná spolu se závěsem hlavního padáku po levé straně od kosmonautova křesla způsobovala, že kabina dosedala nakloněná šikmo na pravý bok. Při dané dopadové rychlosti to znamenalo vysokou možnost zranění kosmonauta, zejména pochroumání jeho páteře. Proto se všichni kosmonauti v průběhu návratové operace kabin Vostok katapultovali a přistávali na osobním padáku. Ovšem úpravy na vícemístnou variantu koule o stejném rozměru pochopitelně znemožnily umístnit v lodi těžká katapultovací křesla, používaná v jednomístné variantě. Tak se stala neřešitelnou (viz Feoktistov) otázka katapultáže posádky v průběhu startu a během přistání po návratu z oběžné dráhy.

Schéma Voschodu 2, doplněné A. Leonovem – viz např. kamery u otevřeného vnějšího poklopu a na „nosu“ rezervního brzdícího motoru, vlevo dole dokreslené schéma kuželovité kabiny Sojuz

Start byl tedy poručen Pánu Bohu. V případě přistání Koroljov prosadil, aby posádka přistávala přímo v kabině, což ovšem mělo háček. I tyto lodě přistávaly tzv. balistickým sestupem, při přetížení až 10 G, a dopad na pevnou zem by nemusela posádka přežít. Proto byly speciálně pro voschody vyvinuty brzdící prachové rakety (standardní pak u lodí Sojuz), které měly dopad zmírnit.

Dalším oříškem v případě Voschodu 2 však byla přechodová komora Volha, kterou měl kosmonaut použít při výstupu. Sověti, na rozdíl od Američanů, nemohli prostě odčerpat kyslík a otevřít poklop kosmické lodě – jejich přístrojová technika a hlavně elektronika by vakuum či kosmický chlad nebo sluneční žár – to podle polohy kabiny – bez klimatizace nepřežily (ostatně nejen všechny lodě, ale i sovětské automatické družice či sondy vždy měly přístroje v hermeticky uzavřených obalech, natlakovaných většinou dusíkem. První nehermetizovaná družice „východního bloku“ byl československý Magion 1 z Geofyzikálního ústavu ČSAV). A tak bylo nutné vymyslet způsob, jak opustit loď, aniž by byla dehermetizována…

Proto inženýři vedení Pavlem Viktorovičem Cibinem přišli s návrhem přechodové komory. Ta byla nafukovací a umožňovala výstup kosmonauta z lodi bez vystavení interiéru vakuu. Tvořilo ji vlastně čtyřicet válců z dvojité pogumované tkaniny, rozdělených do tří skupin – představte si např. klasickou nafukovací matraci, srolovanou do roury. Ve složeném stavu byla komora dlouhá pouhých sedmdesát centimetrů, po nafouknutí potom 2,5 metru. Hmotnost „tunelu“ dosahovala 250 kilogramů.

Leonov, který byl spolu s Běljajevem jako druhý pilot jmenován do hlavní posádky Voschodu 2, se jako konzultant podílel na jejím vzniku. Problém byl například ve velikosti návratové kabiny o hmotnosti 3 100 kg a celkovém objemu 5,2 m³. Měla totiž stejný průměr 2,3 m a vnitřní prostor pro kosmonauty 1,6 m³ jako „gagarinský“ Vostok.

„Bylo třeba řešit celou řadu problémů,“ vzpomínal zhruba před deseti lety (40. výročí letu Voschodu 2) Alexej Archipovič. „Například – aby se mohl poklop zcela otevřít dovnitř, muselo by být zkráceno opěradlo křesla a já bych se do něj nemohl zády plně opřít. Tak jsem souhlasil se zmenšením průměru otvoru. V tom případě mi ale zůstávalo mezi skafandrem a kovovým rámem průlezu jen 20 mm na každé straně ramen…“

Přechodová komora –Leonov dohlíží na její upevnění na kabinu lodi, vedle v „nafouknutém“ stavu v muzeu Eněrgie

Koroljovovi konstruktéři se náležitě zapotili, ale ukázalo se, že Voschod 2 byl celkem zdařilou improvizací.

Od léta 1964 byla jako hlavní letová osádka uvažována dvojice Běljajev-Leonov, jako náhradníci byli vybráni Viktor Gorbatko a Jevgenij Chrunov. Do přípravy k letu byl později přibrán i Dmitrij Zajkin. Zřejmě v průběhu výcviku se ukázal Zajkin lepší než Gorbatko a byl přesunut ke Chrunovovi, Gorbatko se musel spokojit s osudem lichého univerzálního náhradníka. Ovšem Běljajev neměl své křeslo ve Voschodu dlouho zcela jisté, Kamaninem a maršálem Ruděnkem byl dokonce prosazovám ne zcela způsobilý Georgij Beregovoj, velká šance se také dávala Chrunovovi. Ovšem dvojice Leonov-Běljajev se nakonec ukázala jako nejsehranější.

Pro východ do otevřeného kosmu bylo také třeba připravit nový skafandr, který měl jako hlavní konstruktér na starosti inženýr Gaj Severin. Vzhledem k tomu, že s pobytem v kosmickém vakuu nebylo žádných zkušeností, byl skafandr Berkut tzv. měkkého typu s několika výztuhami kloubů. Hmotnost skafandru byla dvacet kilogramů, plus batoh s kyslíkovou jednotkou – 21,5 kilogramu (hezky rusky řečeno – ранeц – ranec, ruksak). Normální tlak v tomto kosmickém obleku byl udržován kolem 0,4 atmosféry a pozor – s možností snížení na 0,27 atmosféry. V rámci přípravy na let probíhal výcvik i při vybírání střemhlavého letu v TU-104, kde byla umístněna maketa Voschodu 1 : 1, když při letu po parabole vzniká krátkodobě stav beztíže…

V těch několika sekundách se Leonov učil vylézat a vracet do přechodové komory. Ale ve vesmíru pak bylo všechno jinak…