Když rodič nechápe
V dnešním rychlém a hektickém světě se najde málokdo, kdo by se z něho dokázal vymanit. Práci či školu hned střídá mnoho dalších povinných aktivit a volný čas se tak shání poměrně obtížně. Ač se to nezdá, je tomu tak i u mladých lidí. Někomu se to může zdát malicherné, ale spojením poměrně náročného studia na gymnáziu, brigády a nějakým tím časem stráveným s přáteli se vytváří kombinace, jež moc času opravdu neposkytuje. Chcete-li se ve svém zbylém čase přes to všechno něčemu intenzivně věnovat, chce to většinou být hodně „zapálený pro věc“ a jít si prostě za svým.
Je-li vaším vyvoleným koníčkem létání, platí to dvojnásob. Jak teorie, tak praxe zabere velkou část víkendu, v některých případech i několik dní, týdnů. Učivo to lehké není, celé dny strávené na letišti jsou někdy i trochu fyzicky náročné, nehledě na finanční náročnost tohoto koníčku. A ke všemu ta časová náročnost.
Vzhledem k mému věku to však bylo ještě trochu složitější. Vlastní příjem v podstatě nemám, zato mám za zády vždy rodiče, kteří mi některé věci prostě a jednoduše nedovolí. Když jsem tedy jednou v rodině oznámil, že bych se po mnoha letech obdivu k létání rád stal pilotem, konkrétně větroňů, moc ovací to opravdu nesklidilo. Po nějakém tom diskutování a přemítání o budoucnosti se nakonec přidal na mojí stranu otec s tím, že o tom vlastně také vždy snil, ostatně všechen ten obdiv k technice mám vlastně od něho. A tak bylo rozhodnuto.
Matce se to sice stále ještě nelíbilo, ale přesto jsme se s otcem přihlásili do aeroklubu a na podzim začali navštěvovat teoretické kurzy. Létání jsme díky kurzům propadli ještě více. Oba jsme si často při výkladu představovali, jak už sedíme v letadle a brázdíme nebe (samozřejmě jsme mezitím poslouchali výuku!). Vlastně ani nešlo o nějaké učení, pro nás to bylo prostě sobotní posezení se skvělou tématikou.
Po několika měsících jsme byli už skoro u konce teorie. Docela nás mrzelo, že už nebudou přednášky, zároveň jsme se ale hrozně těšili na to, co se bude dít dál. Nejdříve však muselo přijít mnoho testů, a to teoretických i lékařských. Pro mne nebyl žádný z nich problémem, i když nutno zmínit, že učením se na ten první jsem nějaký čas strávil. Ono je docela těžké se naučit něco, co nemáte spojené se souvislostmi z praxe, příkladem budiž předmět aerodynamika a mechanika letu. Teoretické testy dopadly dobře a už jsme se mohli těšit na nadcházející pozemní přípravy.
Díky mé dobré fyzičce a celkovému zdraví jsem prošel i zdravotní prohlídkou bez problému. Návštěva nemocnice na mě ovšem měla špatný vliv, protože se mi podařilo na tamním oddělení chytit neobvyklou virózu, která naštěstí neměla dlouhého trvání. Přišel jsem však kvůli ní o první dva letové víkendy, z čehož jsem se cítil trochu ukřivděn, to ale trochu předbíhám. Nutno ještě dodat, že kvůli mému věku jsem k létání potřeboval písemný souhlas obou rodičů, což se opět ukázalo zvláště problematické v případě mojí matky. S tím, že bych měl létat, naprosto nesouhlasila. Nevím, z jakých všech důvodů na to nechtěla přistoupit, ale nakonec potřebný papír prostě podepsala s podmínkou, že o tom už nechce slyšet. Má totiž bohužel strach z létání…
Unášen vzduchem i nadšením
Pozemní přípravy byly pro mne ohromně vzrušující. Konečně jsem mohl projít bránou na letiště, u jehož plotu jsem jen často sledoval provoz se zatajeným dechem. Prošli jsme se po ploše, nakoukli do hangáru a už si začali povídat dokonce i o naší budoucí činnosti a o stroji, na kterém jí budeme vykonávat: legendární Blaník. Já i můj otec jsme jen koukali a pečlivě poslouchali, byly to pro nás naprosto nepřekonatelné momenty. To nejlepší nás ale teprve čekalo.
Kvůli mým zdravotním komplikacím jsem se k ostatním připojil až o něco později a do té doby jsem mohl jen závidět ostatním. Nakonec jsem se dočkal ale i já a někdy začátkem dubna se tak poprvé vznesl do vzduchu. Sice vše samozřejmě řídil instruktor, ale pro mne to byl opravdu nepřekonatelný zážitek. Do té doby jsem znal pohled z letadla jen z cest k moři, tohle bylo ale něco jiného, a to mnohokrát lepšího! Sice mi chvíli trvalo, než jsem se v novém prostředí rozkoukal, ale jinak jsem si to užíval již od nástupu do kabiny.
Zprvu to byl pro mě coby nováčka docela šok. Z dopravního letadla je člověk přece jen zvyklý spíše na pohled jako z autobusu – s tím rozdílem, že z okýnka vidí nebe s horizontem v dáli. Pohled, jako je ten z malého letadla, jsem ale opravdu nečekal. V tu chvíli jsem si uvědomil, že my opravdu letíme jen tak ve vzduchu a „nic nás při tom nedrží“. Mohl jsem se volně rozhlížet po kabině a vidět nejen do stran, jak jsem byl zvyklý, ale i dopředu a hlavně dolů! To mě právě tak překvapilo, protože jsem najednou viděl, jak vysoko vlastně jsem, i když jsme byli zatím jen těsně po vzletu. Celý let jsem si náramně užil a už se těšil na další víkend.
To už jsem však začal létat povinné úlohy a s dalšími víkendy postupně nabíral více a více zkušeností a s tím i zodpovědnosti. Po několika měsících a mnoha letových dnech jsem už do létání začal docela pronikat. Pomalu ale jistě jsem postupoval úlohami a stále více propadal létání. Abychom to ale s otcem neměli tak jednoduché, začali se projevovat problémy s financováním našeho hobby. Otec si samozřejmě platil létání sám, já se však snažil o totéž. A to se mi moc nevyplatilo. Před výcvikem jsem měl relativně hodně našetřeno. Pro létání se to ale ukázalo jako dost málo. Příležitostné brigády moc nepomáhaly, a tak nakonec museli z milosti zasáhnout rodiče, tedy respektive otec, čímž si ale moc nepomohl zase on…
Létání naštěstí postupovalo rychlým krokem kupředu a přede mnou se někdy uprostřed léta objevilo první sólo. Tak trochu jsem si při něm připadal jako „vyděšený prvňák“. Výcvik byl ale kvalitní a naši obětaví, ale přísní instruktoři by mě na sóla nepustili, kdyby věděli, že na to nejsem připraven. Let jsem tak zvládl a připravoval se na další části výcviku. K tomuto pokročilému výcviku bych rád zmínil ještě vývrtky a pády. Je to úžasný zážitek, člověk zažije při obou prvcích všelijaké pocity, zvláště pak stav podobný stavu beztíže. A rozhodně se nemusí ničeho bát! K perfektnímu zážitku bych zařadil také vývoz, protože umožnuje nejen nahlédnout do hlavní plachtařské disciplíny, ale může se vám také poštěstit svezení v nějakém výkonnějším větroni, jako se to povedlo mně s Duo Discusem. Pro začátečníka rozhodně nezapomenutelný zážitek.
Po celé léto jsem se věnoval v podstatě pouze létání, a tak jsem se rychle přiblížil k samotnému konci. Nejdříve přišly teoretické testy, které naštěstí dopadly dobře. Psychicky horší ale pro mne byla ta druhá zkouška – praktická. „Dělej prostě to, co umíš!“ uklidňoval mě před letem s examinátorem jeden z mých instruktorů. Stejně jsem měl ale docela trému. Upřímně to nebyl úplně příjemný pocit, když jsem pomyslel, že by se mi to třeba nemuselo povést, zvláště když se mi už ten den povedlo mít několik problémů s papírováním. S nástupem do kokpitu však ze mne tréma hned spadla, zvláště díky přátelskému chování přezkušujícího. Let dopadl téměř na samé jedničky. Když jsem se dozvěděl své výsledky, opravdu jsem si oddechl. Povedlo se!
Nebát se a jít do toho!
Teď na mě samozřejmě čeká pokračovací výcvik, na který už poctivě studuji. Lhal bych, kdybych řekl, že se netěším.
Letecký výcvik není věc ani jednoduchá, ani levná. Co ale platí pro všechny stejně, je, že člověk se nesmí během výcviku vzdávat. Všechno samozřejmě nejde vždy tak, jak by si jeden představoval. Věřte, že po dni stráveném na letišti, budete alespoň zprvu doslova vyčerpáni. Člověk se musí neustále učit a zdokonalovat ve všech ohledech potřebných k bezpečnému létání. Sem tam někdo z výcviku i odpadne.
Když však člověk vydrží přísný přístup instruktorů a zodpovědnost, která je na něj během výcviku kladena, dostane se ke skvělému koníčku plnému nevšedních zážitků, úžasné techniky a beze všeho i skvělých lidí! V tomto směru je létání opravdu pro každého, nehledě na věk či pohlaví. Hlavně se toho nijak nebát!
