Po sezóně, kdy se obyvateli kabin větroňů stávají výhradně žáci ve výcviku a jejich instruktoři, kteří třeba nemají nejčistší svědomí, že se jim patřičně během sezóny věnovali, dochází ke snahám dohnat zmeškané. I my jsme to tak cítili a rozhodnutí padlo na jakési tři dny volna v měsíci září.
Nikdo nepochyboval, že podmínky ve spřáteleném aeroklubu Havlíčkův Brod budou stejně jako v letní části roku dobré. Navštívil jsem tedy při některé ze služebních cest představitele Jirku a dohodl potřebné. Varoval mě, že již bude zima. V našich zeměpisných šířkách, kdy létáme celý rok, se jeho varování zdálo být společenským upozorněním, které je možné ošetřit vydáním pokynu zúčastněným, aby se teple oblékli.
Čas běžel, termín se blížil, den odletu měl být ve čtvrtek. Asi v úterý jsem ve víru událostí zjistil, že se o můj organizmus zajímá nějaký virus. Zdálo se, že to nebude nic vážného a nevěnoval jsem tomu patřičnou pozornost. Přecházím rýmičku.
Naštěstí pro mne se k naší skupince připojili další dva kolegové instruktoři. Petr potvrdil účast s tím, že pojede rovnou z veletrhu v Brně a Mirek se rozhodl provětrat svůj nový automobil Škoda a projednat zároveň dodávku sekačky od místního obchodníka. Franta plánoval svou účast od začátku. Pod vlivem pracovních stresů projevil zájem s námi pobýt i tehdejší VLP Tomáš s tím, že přiletí s Cessnou, taky si trochu zaplachtí a provede leteckou návštěvu v Brně.
Rozhodli jsme se přeletět vlečnou s jedním Blaníkem a druhého si půjčit na místě. Všechno se jevilo dokonalým. V den odletu, když jsem se přesouval z práce na letiště, pokračoval virus loupáním v kloubech, bušením ve spáncích a dalšími nepříjemnými projevy své přítomnosti. Po hodinovém hodnocení vývoje počasí se naštěstí, vzhledem k nízké oblačnosti a četným přeháňkám, odlet odkládá na ráno. Pozemní tým vedený Františkem však odjíždí večer Fordem, aby připravil na místě vše potřebné. Kostky jsou vrženy.
Jsem rád, že mám ještě noc na souboj s bacilem. Nasazuji všechny známé finty a usínám s nadějí, že ráno to bude dobrý.
Celkem bylo. Virus se nijak neprojevoval a kromě bolení hlavy spojené s častým používáním kapesníku se svět zdál přijatelný. V kombinaci s téměř modrou oblohou celkem nic nebránilo zahájení příprav k převleku.
Vlečná vrčí svou ohřívací píseň, Blaníka máme na startu, fouká ledový vítr naštěstí v ose. S úlevou zavírám kabinu jako štít proti tomu živlu. Jarda provádí úkony, země se dává do pohybu a letíme. Let je i přes citelné chladno požitkem. Vlekař Karel nasazuje na trať, po opuštění CTR Kbely a my začínáme obdivovat neokoukanou krajinu. Snažím se pro nedostatek práce orientovat mapu a zjišťovat jména městeček a vesniček, posouvajících se pod námi. Zjišťuji, že vlastně mapu nepotřebuji, že je trochu znám.
Za Sázavou začínáme vidět Želivku a její zvláštní vodní plochu, Zruč, Ledeč, Světlou. Karel stoupá. Vypínáme nad Brodem v obrovské výšce. Letiště je bez života, ani našeho červeného Forda nevidíme. Jarda provádí nácvik vývrtek, při kterém mi kvalitně zaléhají uši. Snad to rozchodím. Vzdálíme se hodně východně od letiště k Přibyslavi, velím k otočení a prodíráme se svižným větrem do letištního okruhu. Blaníkem to cloumá, přízemní turbulence nad vrchovinou pracuje. Přistáváme. Náš pozemní sled se objevuje od snídaně. Vaříme kávu a připravujeme letový den.
Před polednem začínáme s navijákem. Zima se pro mne stává nesnesitelnou. K večeru se počasí zhoršuje. Nízká oblačnost, sem tam přeháňka. Létá Franta s Mirkem. Zašívám se v teple Forda. Přichází zimnice.
Přiletěl Tomáš s Cessnou a přijel Petr. Po krátké poradě, jak mne vyléčit, kdy se nabízí i letecký transport domů, je podávána koncentrovaná vitamínová podpora, padá nakonec rozhodnutí lacinější. Petr mi půjčuje auto s tím, že mu ho ráno někdo přiveze zpět. Ve stejné sestavě jako letecky jedeme do Letňan s Jardou, tentokrát autem a já se těším do postele.
Chvíli to sice trvalo, ale pod peřinou je mnohem lépe. Lenoším, potím se až do večera druhého dne, kdy zvoní mobil. Petr na sobě zpozoroval stejné příznaky, zatím to přechází a žádá mne, abych ho vystřídal, jestli už je mi dobře. Slibuji nástup brzy ráno.
Cesta ranním šerem uběhla vcelku příjemně. V autě je teplo, kilometry ubývají. Po příjezdu přebírám letadlo. Počasí není nejpříznivější. Dohlednosti na pokrajích letových minim, nízká oblačnost. Začínáme hoblovat naviják, což jsou galeje. Organizmus ale vcelku snáší pohyb v malých výškách, jen nejsem zcela koncentrován. Choroba ale musí stranou. Výcvik pokračuje.
V poledne se utrhne na zkoušku jeden vlek. Vidíme stoupat vlečnou s Blaníkem do obrovské výšky a stále nejsou v základně mraku. Hned připravujeme dalšího Blaníka na start. Vleky jsou na pořadu letů dle osnovy. Zcela nenápadně se při zemi objevují chomáčky nízké oblačnosti, které však nepokrývají oblohu ani z jedné osminy.
Letím se Štěpánem jeho první vývrtky. Stoupáme, základny nízké oblačnosti jsou v třech stech metrech. Vlečná se probije mezerou mezi mraky a pokračuje nad oblačnost. Potřebujeme alespoň 1 000 metrů výšky nad letištěm. Za stálého stoupání sleduji vývoj oblačnosti. Houstne. Slunce mírně ozařuje zemi v mezerách mraků, a to zřejmě stačí k odpařování vody, která se sráží v mlhovinu a brání nám vidět zeměkouli. Zahajujeme sestavu tak, že provedu prvek vyšší pilotáže a Štěpán ho po mě zopakuje.
Od startu uplynulo sedm minut a pokrytí nízkou oblačností je asi na čtyřech osminách. Další vývrtka, další osmina. Devátou minutu letu, kdy jsme asi v šesti stech metrech nad zemí, velím k přerušení letu. Taháme brzdící klapky a procházíme na zvýšené rychlosti poslední dírou pod oblačnost. Jsme východně letiště, zařazujeme se do okruhu.
Mezitím odstartoval další vlek. Volám rádiem Mirka, ať sleduje vývoj oblačnosti. Musíme se ale věnovat přistání, tak že se spokojuji s informací, že zprávu přijal. Na zemi čeká další adept, střídá Štěpána a já mám čas se rozhlédnout po obloze, kde je druhý Blaník ve vleku. Zvučný hlas šestiválcového motoru je slyšet velmi slabě. Vidět ale není. Jsou nad oblačností a zřejmě již bez dohledu země. Začínám mít obavy.
Vlečná sestupuje a proráží oblačnost nad městem. Blaník není vidět, natož slyšet. Mirek rádiem potvrzuje, že jsou bez přímého kontaktu se zemí. Představuji si, jaké začalo být na palubě ticho. Stárnu s těmi nahoře. Sestupují, ale nevědí, kde vypadnou z oblačnosti. Vím, že jim bude při sestupu chybět údaj o poloze. Nevím, že Mirek úspěšně oživuje zatáčkoměr. Tím získává v mracích povědomost o náklonu letadla. Neví ale, kde je letiště.
Větroň při chybném rozpočtu na přistání nemůže zopakovat okruh. Vlečná sedí na zemi a najíždí před nás. Odmítám další vlek vzhledem k situaci a volám opět Mirka, zda tuší, kde jsou. Sděluje, že nepatrně prosvítá oblačností benzinová pumpa na kraji města a že sestupují pod základny. Doba, než jsme Blaníka uviděli, se zdá nesmírně dlouhá. Naštěstí nejsou kolem Brodu vysoké kopce ani jiné významné překážky. Přistávají v pořádku.
Stejně jak skončily vleky tento den, skončilo soustředění pro zhoršení počasí dříve, než jsme potřebovali. Nakonec domů odletěla jenom Cessna s Tomášem, vlečnou a našeho Blaníka necháváme v Brodě. I přes nepřízeň počasí a nepříjemnou zimu jsme však létali. Pro výcvik je dobré okusit i horší podmínky.
Horší podmínky s virovými chorobami jsme nakonec organizačně zvládli. Nepřestávám se však ani dnes divit, jak se za několik minut může počasí změnit, a také nad tím, jakou zásluhu si můžeme přisvojit za to, že byl funkční zatáčkoměr v okamžiku, kdy ho bylo bezesporu zapotřebí. (U Blaníka je napájen plochou baterií, která se zpravidla mění na začátku sezóny, při roční prohlídce…)
Přechodili jsme chorobu. Počasí ale jen tak přechodit nejde. Nekoukejte prosím jenom do přístrojů a navigace! Opravdu se počasí někdy mění. Prudce.
