Očima pilotů: L-200D Morava

Když šéfkonstruktér Ladislav Smrček v polovině padesátých let stanul v čele skupiny mající za cíl vytvořit nový malý dopravní stroj pro účely aerotaxi, asi netušil, že bude jeho dvorní výtvor zdobit oblohu ještě v druhé dekádě nového tisíciletí. Přitom ani dnes v roce 2013 nejde o žádné hýčkané muzejní kusy. Pravdou je, že řada Morav stále dostává dnes a denně pěkně zabrat v řadě tuzemských leteckých škol. A nejen u nás.

Přesto je příběh – který bychom s chutí nazvali nekonečný – tohoto pětimístného dvoumotorového celokovového dolnoplošníku pevně spjat především s naší historií. Jeho první řádky se začaly psát v Kunovicích na Uherskohradišťsku, v továrnách bývalého národního podniku LET, chvilku věrně známého coby Strojírny první pětiletky.

Dva roky po ustavení konstrukční skupiny, v dubnu 1957, se Morava poprvé postavila na dráhu místního letiště. Za kniplem prototypu, tehdy označeného jako XL-200, seděl testovací pilot Ladislav Šváb. Pilot si letoun v zásadě pochvaloval, ale přes všechnu snahu nešlo skrýt jednu jeho velkou slabinu – pohonné jednotky.

Konstruktéři totiž pro nově koncipovaný lehký dopravák plánovali výkon 210 koní na každý motor. Jenže v jinonické Waltrovce, zvané tehdy státní podnik Motorlet, se výroba nového motoru M337 trochu zadrhla, a tak dostal prototyp do vínku výrazně slabší Minory 6-III. Letoun nevšedního designu a velkých ambicí létal, ale výkonu bylo příliš málo, což se projevilo hlavně při letu na jeden motor. Bylo rozhodnuto, že do sériově vyráběných kusů musí jít nové motory.

A tak se nakonec až v roce 1960 vydala k nebi první schválená Morava označovaná jako L-200A. To už o letounu ale dobře věděli ti správní lidé, tedy zástupci armády, státních aerolinií a především další potenciální zákazníci nejen z Evropy. Morava poutala pozornost a bylo jasné, že kunovickou výrobnu neopustí desítky kusů, ale spíše stovky.

Největší pocta letadlu? Když může létat!

Během prvních let ostrého provozu se vychytaly poslední mouchy a Morava doznala i menších konstrukčních změn. Letouny vybavené novými třílistými vrtulemi, vylepšeným systémem hydrauliky, zesíleným křídlem a několika dalšími úpravami pak nesly označení L-200D. Věhlas si pochopitelně získaly hlavně v tuzemsku, o Moravě si však povídali i v Polsku, v Sovětském svazu a v dalších částech světa.

Přestože provoz strojů byl poměrně úspěšný, ať už v barvách Československých aerolinií na kratších skocích mezi Prahou a dalšími českými městy, nebo třeba na linkách Aeroflotu, kde Moravy plnily stejný účel, jejich vývoj a produkce byla ukončena poměrně záhy, v roce 1964. Pochopitelně v Kunovicích dál prováděli opravy jednotlivých komponent, na verzi D bylo mimo jiné přestavěno několik „ačkových“ L-200. Přesto však byla Morava s pořadovým číslem 367 posledním vyrobeným kusem.

Od té doby se jednotlivé kusy staly takřka pokladem. Pravda, v zahraničí berou Moravu spíše jako poctivé letadlo – dělníka, který dobře odvádí svou práci. Pro nás se však tyto letouny stal symbolem své doby; doby, kterou přežily, i doby, do které se jim podařilo doletět.

Bez ohledu na to, kolik Morav ještě stále létá, je jasné, že jejich životnost už se přeci jenom chýlí ke konci. Chtělo by se říct, že je tedy konečně třeba si začít Moravy hýčkat. Na druhou stranu, jaké větší pocty se může letadlu dostat, než že mu budou denně svěřovat svůj život další a další piloti a jejich cestující, kteří si i po padesáti letech mohou vychutnat jeho pohodlí? Přesně tak. Není řešením letouny odstavit, zakonzervovat a nechat ležet v muzeu. Moravy ať létají, my je aspoň můžeme obdivovat!