Ten věk mi možná trochu pomáhá v jednání s lidmi, určitě mi ale dává sebekritický pohled na proces vlastního rozhodování, konání, jednání a následně klidný spánek. O věku a výcvikovém létání plachtařů, klidném spánku a procesu rozhodování bych se rád trochu rozepsal.
Na úvod několik nezáživných, ale zajímavých statistických čísel. Letošní letňanská elementárka začala po zimní skupinové teorii s praxí 16. března. Měli za sebou celkem 80 odučených hodin teorie, přezkoušení v rozsahu OS 15, pozemní přípravy u letadla, techniky, vysvětlení organizace provozu, seznamovací lety v řízeném prostoru a hlavně, chuť létat. Začalo jich třináct. 28. září jich se základním výcvikem skončilo složením praktické pilotní zkoušky konečných deset. Většinu zkušeností sbírali na letišti LKHB. Starali jsme se o ně s kolegou Pepou jako o vlastní děti. Nějak se nám ten proces jevil. Létali jsme univerzální osnovu, tedy kombinaci vzletů v aerovleku s navijákem. Všechno má své pro a proti. Univerzální osnova je organizačně, lidsky a časově složitější. Zdá se ale, že když se chce, tak i tohle jde.
On je totiž kolega Pepa perfekcionista. Já už bych někoho pustil na další úlohu, on mne umravňuje a myslím, že mívá většinou pravdu. Rozhodovací procesy ale nechal na mne, jen někdy hlodal i nahlodal. Jeho výkon se projevil v týdnu letního soustředění, kdy já kulhal se svými 80 vzlety v horkém počasí na řešení mimořádných případů za letu, on to dotáhl na 167. Jde o velmi krátké, emocemi a adrenalinem nabité letíky v řádu vteřin, kdy učíme naše posluchače, co a jak, když naviják přeruší tah v různých výškách, cosi se zablokuje, něco nefunguje nebo máme jiný problém, který technika umožňuje nějak řešit. Tady se projevuje jeho znalost adepta a mé stáří, ale a většinou jsme schopni se shodnout na rozumném postupu. On více učí, já přezkušuji na první sóla, a proto nesmím mít s adepty řemesla více jak 30 % odlétaného výcviku. Často počítáme. Rozhodovací proces o tom, zda už může adept letět sám, je řehole. Když si člověk uvědomí tu odpovědnost, neví, proč to vlastně dělá.
Jednou jsem si z létání odskočil něco sníst a za plotem jsem potkal jiného kolegu instruktora, který kouřil o přestávce nějakého školení. Létali jsme ten den seznamovací lety a bavilo mne to, protože u těch prvních letů si nějak ty zájemce otypuji. Jiný kolega na mne pokřikoval, že se mám vykašlat na létání a jít školit technickou část typu ASK 13, protože ji nikdo jiný neumí. Kolega, kouřící instruktor, se nad tím zamyslel a prohlásil: Vykašli se na něj, s prvním instruktorem je to jako s krokodýlem. Na otázky v mých očích doplnil. Když se krokodýl – predátor a žrout – vylíhne z vejce a první, co v životě vidí, je člověk, tak právě toho nikdy nesežere. A S PRVNÍM INSTRUKTOREM JE TO TO SAMÉ!
Věkový průměr letošní elementárky je hezkých 33,15 let. Jenže, nejmladšímu je 16, tomu nejzkušenějšímu přes 60. Naprosto nesourodý soubor. A dvě Lenky. Budujeme tedy skupinu a vzhledem k vlastnostem jednotlivců se to podaří. Jsou týmem, naším projektem, a létáme hodně pravidelně. Čtvrtek, pozemní přípravy v Letňanech, víkend a praxe v Brodě. Zvolený kolega z výcviku koordinuje přítomnost, plánování účasti, my zase služby, vlekaře, navijákaře, AFIS, sami sebe a další předepsané a nezbytné činnosti spojené s výcvikem. Vzhledem k dojížděcí vzdálenosti letiště to ani jinak nejde.
První soustředění organizujeme dva týdny v květnu. Letos však kalendář mnoho volna nepřinesl. Typicky výcvikové soustředění je pak první týden v červenci, týden žhavý počasím i létanými mimořádkami. Pak téměř celý tým pomáhá s organizací prvních letňanských plachtařských závodů, kdy na disciplinu vyprovodíme závodníky a do večera buď létáme, nebo je svážíme z dalekých polí. No a závěrečné intenzivní provozy, všechny víkendy v září.
Statisticky, nejmenší počet vzletů dle osnovy AKPL potřeboval ten nejmladší, celkem 91 při 26 letových dnech. Průměrně kolegové potřebovali 117 vzletů a 33 letových dní. A troufám si tvrdit, že vzhledem k přísnosti kolegy Pepy i dalších instruktorů, dostali všichni slušný základ pro další létání. Mohu tedy klidně spát.
Krom již zmíněných letů s náplní nácviku mimořádných situací za letu je v současné době a osnově složitým letem úloha 11 NAV. Nepřipouští se tu krom simulovaného přeletu Vivatem žádná úleva, není možné let provést letounem nebo sportovním létajícím zařízením. Takže když se výcviková skupina drží pohromadě na podobných úlohách, sejde se v téměř stejném okamžiku výcviku potřeba odlétat minimálně 220 nácviků mimořádných postupů, ale též 10 navigačních vývozů.
Osobní poznání žáka, byť amatérským psychologem, je pro učení létání dle mého nezbytné. Lidé jsou různí a stejně různý musíme volit přístup k nim. Na některé jedince platí hlas zvýšený, pak si vzpomenou. Na jiné naopak, jinak panikaří. Zvláštní jsou ženy a dívky. Tady je potřeba zcela bezpochyby přístup individuální. Přeze všechno je ale velkým překvapením, když děvče neplnoleté, sotva odšpitající úkony, předvede při letu navigačním srdce velkého bojovníka a suverén, podnikatel, označí za další směr letu domů kurs do Rakouska. No, musíme se stále učit! Instruktoři, tedy ti starší, mají výhodu. Jednak v nějaké zkušenosti a hlavně v lidském poznání charakterů a povah. Ti mladší to mají těžší, ale nemusí to znamenat, že jsou horší!
(kliknout pro zvětšení)
Naši examinátoři jsou osobnostmi, které umí říci člověku, že je …, způsobem, že se nad tou informací většinou minimálně zamyslí. Jistý náš žák, při přezkoušení na sólo, se po vypnutí z vleku, s examinátorem na palubě, vnořil do mraku. Odspoda a v silném stoupání. Na otázku, co to dělá, odpověděl, že to krásně stoupá. Přezkušující to nevydržel a vysunul brzdící klapky, které držel otevřené až do bezpečného přistání, které ten adept předvedl. Neřekl ani slovo, ten examinátor. Odtáhl mne mimo doslech a řekl. On létat umí, ale je drzej! Sám nepoletí! A možná by stačila běžně slušná komunikace mezi přezkušovaným a zkoušejícím. Mohu zakroužit? Mluvme, spolu, vzájemně, do éteru a stále. Informace mají cenu zlata a pro instruktory naději, že se večer vrátí celí a živí domů.
Jeden z mých přátel instruktorů kopal žáčky teniskami do žeber, protože tak na ně dosáhl. Většina z nich létá dodnes a rádi na to vzpomínají. Nemůže tak ale postupovat profesionál placený z peněz leteckého zájemce. Pak by byla stížnost na místě. Agresi též nelze aplikovat na většinu letkyň, ale to on nedělal. Pomstili se mu k pobavení všech ostatních mimo jiné tím, že při ranní hygieně mu vyměnili pastu na zuby připravenou na kartáčku za Indulonu. To jde v klubech, kde se lidé kromě učení létat učí také žít v kolektivu. V profi školách to možné není. Proto jsem u mladých adeptů jednoznačně přesvědčen, že kluby jsou pro ně vhodnější. Letce udělat umí. Umí ale také z letce udělat trochu člověka. Mladí to potřebují, nacházejí tu vzory v obou spektrech, dobré i špatné. Pak se pro svou cestu rozhodnou sami.
Výcvik létáme na legendárním Blaníku v modifikaci L 13A. Již na jaře probleskovaly nadějné zprávy, že se po našich letištích rozjedou specialisté, kteří podrobí zakonzervované třináctky kontrolou vířivými proudy. Jenže stále chybí závěr šetření tragické nehody od rakouského úřadu a snad proto dosud nikdo nepřijel. Jsem přesvědčen, že od evropské komise pro bezpečnost v letectví není skutečný zájem situaci opravdu řešit. Stejně tak zájem výrobce jde zřejmě jiným směrem. Je to obrovská škoda, a tudíž jsou letuschopná „áčka“ vzácným typem. Přelety, i ty krátké, navigační, jsou zvýšeným rizikem pro všechny cvičené letce. Ono se na poli přece jenom leccos rozbít dá. Nahradit chybějící letadlo, byť dočasně, není čím.
Několik zmíněných navigačních úloh se kolegům na Blaníku uletět podařilo. Velký dík však patří jednomu z našich kolegů instruktorů, který pro tyto úlohy, a nejen pro ně, zapůjčuje soukromý Duo Discus. To je jiná dimenze. Kombinace poznání nejlepšího výcvikového kluzáku, který varuje, odpouští, naviják i vývrtku naučí, s výkonnou orchidejí, je pro začínající plachtaře významnou motivací.
Mě se s Blaníkem navigační úloha uletět nepodařila. Startujeme s kolegou Jardou plni nadšení. Padáme po dvanácti minutách zpět na letiště. To mne mělo varovat, fáze orel však přetrvala, tak to zkoušíme znovu. Chytáme se, stoupáme, přeskakujeme, stoupáme a konečně letíme. Trať známá, pohoda na palubě, kraj pod námi se mění. Rozhodovací proces velí spěchat, není úplně brzy, zkušenost měla velet nespěchat, základny jsou nízko, ale ta volnost…
Jenže po dalších dvaceti minutách, již mimo dokluz domů, začíná boj. Mrak se rozpadá, to jsem měl vědět, zkoušíme nasluněnou a návětrnou stranu svahu. Podle základen už v téhle výšce nic nenajdeme a ty nadějné jsou až moc daleko. Pod námi jsou hluboké lesy… Návětrný svah pokoseného obilí chvilku dává naději, ale sfoukává nás to nad ten les. Už není co řešit. Prohráváme. Provádím komentovanou prohlídku plochy a trochu nelogicky, spíše intuicí, volím směr přistání proti svahu, ale po větru. To mi vyneslo malý příbytek šedin, protože hrozí, že plochu přeletíme. Tak manévr nacvičený, zkrácení esíčkem a dotahujeme do protisvahu.
Po otevření kabiny mi větřík téměř bere čepici. Fouká dost. Oblézám stroj, vzácné koření je v pořádku. Od nedaleké silnice se k nám řítí auto. My vzpomínáme, že jsme si nevzali s sebou svačinu a voláme na letiště pro transport. Z auta vyskočí člověk a volá: „Tak už jsem je zavolal.“ My netušíme, koho, zatím jsme klidní a veselí. Postupným výslechem, chvilkami i křížovým, se dozvídáme, že zavolal hasiče, že tu spadlo letadlo. Nevěřím, nevěřím a pak mi to dochází. Doslova ho nutíme, ať je odvolá. Nechce se mu do toho. Dokonce sděluje, že budeme muset zaplatit výjezd. Až mé upozornění, že ho bude platit on, protože my jsme nikoho nevolali, ho přinutí najít telefon. Naštěstí ještě nevyjeli. Druhý návštěvník na poli přijel též s autem. Trochu si nás prohlíží, trochu se diví, že jsme přistáli obráceně než minule závodníci, do kopce a ne z kopce, a je zjevně spokojen, že nechceme jako oni půjčit auto na odtažení větroně. No a třetí návštěvníci byli naštěstí kamarádi s transporťákem.
Kolektivní plachtařský výcvik v aeroklubu má svůj specifický význam. Krom základních a dle mého důležitých leteckých návyků učí absolventy odpovědnosti k ostatním a způsobu žití v kolektivu. Nelze se sám vznést bez pomoci kolegů a letící kolegové zase musí spoléhat na ty, co jim tu možnost poskytují. Na podobné téma bylo již mnohé řečeno. Možná by však stálo za pozornost, podívat se na ty absolventy, kteří to letecky dotáhli k metám nejvyšším a přesto se k plachtění vracejí. Co jim chybí v kokpitu dopravního letadla patřícího velké letecké společnosti?
Jeden takový se objevil po delší době na plachtařském startu a živě se zajímal, co by obnášelo obnovení průkazu způsobilosti. Byl časově svou prací pohlcen a zaměstnavatelem na druhou polokouli dlouhodobě uvržen. Šilhal po Blaníku, až jsme mu nabídli svezení. Nezapomněl nic, jen vyžadoval mou bdělost. Bdím nad jeho vzletem, bdím nad ustředěním do stoupáku, vím, že bdít nemusím, tak sním. Když už mne nějak bolí sedací partie, na palubě je ticho, přichází dotaz, zda se nenudím. Popravdě nudím. Nevím, co mám odpovědět, když přichází nabídka, abych chvíli pilotoval.
Po rozkoukání a úkonech provádíme pád do slunce. Přímo proti žhavému kotouči. Po vybrání s přebytkem rychlosti do ostré zatáčky, přechod do druhé a zase pád do slunce. Třikrát. Nevím, proč to dělám, ale tolik světla a ticha před pádem mi dělá dobře, stejně jako kladné násobky v zatáčkách. Už je mi to hloupé, tak předávám řízení a žádám o sestup na střídání. Nevím, co mu chybí v kokpitu velkého letadla velké letecké společnosti. Ale až do přistání stále opakuje: „Tak přesně tohle jsem potřeboval…“
Proces rozhodování během letu je fenoménem, na který má vliv řada věcí. Již zmíněný věk, zkušenost, odpovědnost i klidný a dostatečný spánek. Některé vlivy ve výcviku jdou zdánlivě proti sobě. S věkem se zpravidla nesnoubí odpovědnost. Se zkušeností zase ten věk a o klidném spánku na letišti by se dalo často úspěšně pochybovat. Tohle všechno ale musíme v kolektivním sportu zvládnout a pokud se to podaří, poutá lidi postižené létáním něco navíc. Nemusí to být zrovna přátelství. Určitě to ale bude nějaký druh odpovědnosti. Kdo tohle nepoznal, o mnohé přichází. Možná to je zrovna jeden z jevů, pro který se lidé k plachtění vracejí.
Dnes žádný předpis neomezuje například věk instruktora čehokoli. Jen zdravotní stav. Já ale už vím, že jak stárnu, sice stále chytám namazaný krajíc před dopadem na zem, k čemuž mne prakticky dovedli naši žáci, ale vydržet 30 vzletů po sobě v pohodě a bdělosti, to mne stojí rok od roku více a více sil.
Vím, že přední místo v CPS roku letošního není spojeno s mou zásluhou a trochu mne to mrzí. Na vlastní přelet jsem se nedostal, a i když bylo s čím, určitě i kdy, nebyla vůle. Ono se na dvou židlích moc dobře sedět nedá. Je lepší se věnovat jedné věci než dělat všechno ničemně. Sice to přímo nepřináší body do celostátní soutěže, zase to ale přináší pocit, že jsme pro rozvoj plachtění v naší republice něco málo udělali. Co z absolventů výcviku bude, záleží především na nich samotných.
Pro mne je největší odměnou, když se mne bývalý žák, obyvatel kokpitu velkého letadla, zeptá, zda nechci chvilku pilotovat…
"Člověk je zodpovědný za ty, které k sobě připoutá." (Malý princ)
