Ráno je třeba vstát brzy. Nemám s tím problém, na létání se těším. Program na sobotu se jeví nenáročný. Kolega se chystá do instruktorského plachtařského kurzu. Rozlétali jsme povinné úlohy před Vrchlabím začátkem května. Jenže, pak nebylo dlouho letové počasí, povodně, nízká oblačnost. Tak nějak znervózněl, zda to stihneme dolétat do daného termínu.
K tomu se přidal kamarád z Brodu, kterého kamarád potřeboval dvě tři „strunky“ na dolétání téhož výcviku, protože jeho mateřské letiště je rozmoklé. Slíbil jsem oběma snadno a rychle, že to za sobotu zvládneme. Předpověď dávala naději hraničící s jistotou, vlečný stroj i naviják jsou všeho schopné, brodské letiště záplavami nepostižené, letová směna z našich kolegů a žáků je naplánována.
Ne, že bych létání s budoucími instruktory nějak vyhledával. Ono to není moc zajímavé, jen se vozit, kontrolovat a občas něco předvést. Ona je to vlastně nuda, protože adepti instruktorského řemesla létat umí. Jen si zvykají na sedadlo zadní. Jen se musí soustředit na komentář a opravy chyb. Pro mne je to bezpracná účast na letech daných osnovou. Zvláště, když oba, se kterými mám létat, jsou v pravém slova smyslu leteckými profesionály. Jeden je dopravní pilot, motorový instruktor, examinátor. Druhý je armádní stíhač. Oba chtějí přispět k postupně odumírajícímu zájmu o plachtění, přispět k rozvoji základních leteckých návyků, které přinese letcům právě a jenom létání bez motoru.
Podle nedávno zveřejněné statistiky celosvětově počet plachtařů dlouhodobě klesá. Těžko říci, čím to je. Za posledních deset let se řady bezmotorových letců ztenčily o 20 989 pilotů. V naší republice zanechalo plachtění 112 pilotů. Za těmito čísly se určitě skrývá přirozený úbytek daný věkem, postupem na omotorovaná letadla, profesní zaneprázdnění. Tím tedy nevíme přesně, koho ta vášeň opustila ve věku letecky produktivním. Myslím si však, že obecná čísla svědčí i o změnách životního stylu, ekonomických možnostech hlavně mladých lidí a též o tom, že plachtění je vlastně dřina. Krásno vykoupené potem a dlouhodobým učením. Naučit člověka řídit letadlo je snadné. Plachtit se učíme celý život!
Jdeme do toho! Mám pocit, že pro rozvoj plachtění mohu zase jednou něco udělat. Hezké, že? Ráno jsem vstal brzy. Do Brodu jedu hodinu a půl. Usazuji rodinný vůz na prázdnou kolínskou výpadovku a nespěchám. Je hustá mlha. Cestou si tak nějak představuji, co dnes bude a nebude. Máme rozlétaného nového vlekaře na Z 226, měl by dnes letět přezkoušení. Tak to nějak kloubím, představuji si průběh dne a na letišti vystupuji z auta v okamžiku, kdy se mlha začíná rozpouštět. Nad ní je modrá. Bude dobrá?
Jako správný potulný a nezaměstnaný instruktor, což je současný styl života, který mne zajímá, začínám krom příprav provozu kontrolou odlétaných úloh svých svěřenců. Informace byla, že pan kapitán potřebuje jeden dva vleky a tři navijáky, pan stíhač dva tři navijáky. Zjišťuji na místě, že je potřeba celkem 14 vzletů. Většina vysokých vleků je s pády a vývrtkami, navijáky jsou o opravách vadných přistání. Letový den zahájit povolila dohlednost kolem 11. hodiny dopolední. Máme tedy celkem co dělat, abych svůj slib splnil.
Létáme, začíná být horko a termika funguje. Kolegové chystají bledé miláčky na tratě, my se zmítáme mezi základnami, které jsou v poledne kolem 1 000 metrů nad zemí v režimech pádů a rotací. Občas nastoupáme, odvrtáme a nastoupáme. Po celou dobu, kdy nevrtáme, otevírám větrání na doraz a kladu do proudu vzduchu ruku. V kokpitu je horko, na zemi se rozpálí, při rotacích nevětrá a chladne dosti dlouho.
Asi kolem druhé hodiny vlečná plní palivo. UTÍKÁM SE NAJÍST. Zpět, po 15 minutách, mne vezou na start. To byla jediná pauza. Další rotace naštěstí ustálených režimů mi oběd neberou, jen nějak tupnu.
Nudit se nějak nestačím. Povídáme o všem možném. Vnímám rozdíl mezi oběma profesionály. Stíhač je dravější, dopravní letec metodicky přesný. Probrali jsme toho za letu dost. Život u velkého dopravce, radosti a strasti stíhače v armádě. Po dlouhém vyčkávání ve vzduchu, když vlečná vrhala bílé brusy do termiky, pro optimalizaci doby strávené na zemi v horku si zpestřuji pobyt v ochlazované kabině požadavkem rychlého sestupu na klapkách tak, aby nemusely být do přistání zasunuty. Stíhací pilot neomylně předvede, v uších mi praská. Kolegové se střídají, éro stojí na zemi jen několik minut. Začínám být apatický. Oni to opravdu umí!
Dolétali jsme vleky, jdeme na naviják. Už se blíží večer a je opravdu horko. Jediný vzlet provedu v nějaké pauzičce s žákyní ve výcviku a pak zase s těmi profesionály. Honem, byla by škoda to dnes nedorazit. Jenže já nějak vypadávám z rytmu. Při opravách vadných přistání si zapomínám zavřené brzdy, pak mne snadno, ale velmi snadno kolegové přeperou, když se jim snažím to přistání pokazit, jsou rychlejší. To byl první údiv dne. Zakládám si totiž na tom, že bývám kousek před letadlem a žákem. Snažím se nechrápat, abych tu k něčemu byl. Kolem 19. hodiny odpolední se střídajícími se profesionály na palubě se stávám již značně opožděným až pomalým. Údiv vnitřní, zatím to ale neřeším. Jen se stydím. Se soumrakem, k mému uspokojení, se soumrakem a posledními vzlety, po větru, končíme. Máme hotovo.
Je uklizeno a novopřezkoušený vlekař nás zve na grilovačku. Sotva se vleču, nohy jako z olova, hlava se trochu motá. Přijímám tekutiny, nejdříve přírodní, nealkoholické, když se to nelepší tak pivo a druhé. Odumírám ke spánku před půlnocí, po dvou pivech a dlouhém dni. Spím část noci naštěstí spánkem spravedlivých.
To obšírné popisování stavu organismu není pro litování nebo závist. To je proto, že ráno, mimochodem krásné ráno, plné rosy a slunce, sice vstanu, ale zase padám do svého brodského apartmánu v chatce „A“ jako Alice, kde bydlím a dříve tam pobývali někteří naši zasloužilí vlekaři. Možná proto mne dva z nich k ránu trošku vzbudili, se značným úlekem, když šli bydlet a nedošlo jim, že bydlí jinde. Jmenovat je však s ohledem na jejich dnešní angažmá nebudu. Sice jsem se nehezky probudil, ale oni zase relativně v klidu pochopili, že se nepíše rok 2003, ale 13 a jak si kdo kde ustele… Tak první pocit z ranního stavu je o přerušeném snu. Mimochodem si docela přesně vzpomínám, o čem ten sen byl. A to se tvrdí, že nejčastěji se nám zdá o létání, sexu a smrti. O prvních dvou tématech to opravdu nebylo.
Takže, první dojem divného rána byla ta noční návštěva. Jenže ani po prožitém šoku, vyděšení a zdůvodnění mi není nějak do vstávání. Na nohou se sice udržím, ale hlava se mi motá jako po těžkém flámu. Ne dvě piva, deset. Představa, že za sebou zavřu kabinu Blaníka a ten se dá do pohybu, se stává naprosto nepřijatelnou. Před očima se mi v ranním jasu odrážejí hvězdičky. Cákám na sebe studenou vodu, jenže to nějak nezabírá. POSTUPNĚ, ALE OPRAVDU POTICHU se začíná do vědomí vkrádat pocit, že jsem to nezvládl, ač téměř bez alkoholu v noci jsem to přehnal přes den, že mám nemoc z rotací vývrtkových, že už nic nevydržím, tedy, že jsem asi starý. Jsem z toho vyděšen.
Možná by renomovaní letečtí lékaři věděli, zda existuje nemoc z vývrtek. Já to dosud nikdy nepoznal. Prosím tedy o pochopení nápadů neodborníka, který tak odmítavou reakci proti dosud celoživotnímu stylu nepoznal. A mám najednou o sebe strach.
Kolegové připravují letový den. Sice trošku s něčím pomohu, ale létat? Na to se necítím. Chytám se zdí, sloupů a raději posedávám, protože se motám jako masařka ve sklenici. Co to proboha je? Porušené vestibulární ústrojí? Z čeho? Tak jdu do záznamů. Letů jsem včera absolvoval 15. Na vývrtky jich bylo osm. Při každém jsme vrtali minimálně třikrát. Při některých, po nastoupání vícekrát. To znamená 24 až 30 vývrtek. To ale z minula zvládám bez potíží. A čas ve vzduchu? Do pěti hodin. Nic nenormálního, až na ten můj stav.
Zevling. Nemohu ani do auta, ani domů. Kolem poledne přikrmím tělo dietou, bez zjevných zlepšení. Tak posedávám, polehávám a bojím se, bojím, že jsem s létáním skončil. Doma se ocitám před soumrakem. Auto asi umí domů samo. Totální rozklad hodnot. Jsem už na to létání starý a nic nevydržím.
TEN POCIT NAPROSTÉ DEVALVACE HODNOT trvá celé pondělí. Přemýšlím, co tedy budu jako dělat. Dvakrát beru telefon, že se objednám k některému ze specialistů. Třikrát ho zase odkládám. Mám svou lékařku rád, ale přece není ještě tak zle. Představa zavřené kabiny větroně je však stále naprosto nepřijatelná. Přelétanost? Nesmysl. Vestubulární systém? Nesmysl. Chodím. Stáří? To je ta obava…
Velkou, ale opravdu velkou úlevu přináší úterý. To je den, kdy mohu spočítat pálející plicní sklípky, kdy nemohu zakašlat, bolí mne v krku a dále známé příznaky nemoci z klimatizace a nachlazení, smrtelné rýmičky. Úleva obrovská, i když je mi jinak mizerně. Je to jen rýma. A byla tu dva týdny. Mohla za to vlastní ruka v okénku Blaníka. Když mi bylo horko!
Takže s obrovskou úlevou, že nejsem ještě tak opotřebovaný, s velkou omluvou kolegům za stav při posledních startech si nesmírně přeji, aby oba leteckou školou pro instruktory plachtění prošli bez rýmy a hlavně, aby také trochu přispěli k tendenci zastavit snižování počtu kamarádů, uživatelů vzdušného prostoru, kteří k letu a svému životnímu stylu potřebují jen podmínky vytvořené přírodou.
Nevětrejte prosím propoceni. Ušetříte si jistou smrt z vyděšení!
