Ani nejvýraznější postava válečného nebe není nesmrtelná. Richthofenův poslední let byla honba za snadnou kořistí, avšak neskončila vítězstvím velkého Rudého barona, nýbrž jeho smrtí.
Bůh, co čeká na zemi
Na začátku francouzského jara roku 1918 sužovalo vojáky v zákopech i v letectvu trvale špatné počasí. Šedé a těžké mraky se hnaly nízko na obloze a nepřestávající déšť se valil v provazech vody do rozblácené půdy. Muži v uniformách německých pilotů seděli na polním letišti a znuděně a otráveně sledovali oblohu, jestli se počasí konečně zlepší. Ale povětrnostní služba jim zatím mnoho nadějí nedávala. „Stejně jsou ty jejich předpovědi tak mizerné, že bych klidně vsadil svoji čepici na to, že když nám předpovídají déšť, už brzy se vyčasí a poletíme,“ sdělil otráveně Manfred svému kolegovi při partičce karet.
Němci dobyli severní část Francie až k řece Sommě a městu Amiens. V příštích dnech přišel rozkaz k přestěhování celé jednotky na místo zvané Cappy, zabrané německými vojsky v poslední době, aby polní letiště leželo v blízkosti fronty. Vojáci začali v dešti balit stany, povozy i letadla a nastoupili útrpnou cestu po válkou zničené zemi. Vypadala jako měsíční krajina – krátery, ohořelé stromy, opuštěné zákopy. A všudypřítomné bahno, do kterého se bořila kola vrzajících povozů s naloženým materiálem. Muži nevraživě civěli do prázdna, a když občas někdo sklouzl po blátě do zákopu, nebral si žádné servítky a sprostě zaklel.
Ani samotným letcům nešlo pod vousy, když museli tak dlouho zůstat na zemi. „Raději desetkrát denně nastavovat kůži v letadle a být v nebezpečí sestřelu, než se tady takhle plahočit,“ řekl rozčileně a naštvaně Hainz, Manfredův blízký kamarád. „Žádné nebezpečí sestřelu neuznávám. My válku vyhrajeme a taky jim pokaždé dáme na frak!“ odvětil Manfred. Ale ani jeho bojovná nálada už nebyla v takovém lesku, jako když se vítězně vracel s dalším sestřelem na kontě. Osmasedmdesát sestřelů byla neuvěřitelná suma, kvůli které byl Manfred uctíván bezmála za boha.
Konečně dorazili na místo určení. Kolem dokola jen pustina a spoušť. Rozbombardované ruiny nějakých domů, zničená země a k tomu to mizerné počasí! Postavili stany a provizorní budovu z prken. Zatímco vojáci odklízeli budoucí vzletovou dráhu, hřáli se piloti u malých kamínek v hlavním stanu a připravovali bojové plány, až se počasí zlepší.
Osmdesátý sestřel
Dvacátého dubna odpoledne se konečně začala protrhávat oblačnost a přestalo pršet. Manfred si nechal spolu se šesti dalšími piloty nachystat letadla, aby se podíval na frontu. Konečně zase uslyšel zvuk motoru svého červeně natřeného trojplošníku, jímž byl proslulý mezi frontovými letci a kvůli němuž také dostal přezdívku Rudý baron.
Francouzi z něho měli hrůzu, říkali mu dokonce Rudý ďábel. V mírové době by se určitě stal leteckým mistrem nebo jedním z prvních vyhlášených akrobatů! Ve svých pětadvaceti létech by měl navíc zaručený úspěch u žen, a kdoví, jak by se dál vyvíjela jeho kariéra. Sebevědomý mladík s ostrým pohledem a téměř dohola ostříhanými vlasy, provázený démonickou pověstí, to byl vždycky osvědčený recept.
Sedm letadel se vzneslo a pomalu plulo vzduchem k jihozápadu nad frontu. Mezi mraky probleskovalo podvečerní slunce a najednou piloti spatřili siluety britských dvouplošníků Sopwith Camel. Také oni si už všimli nepřátelských letadel a jako když do nich píchne, rozlétli se směrem k nim. V mžiku byli u sebe a rozpoutal se boj.
Sopwith Camel
Manfred hned na začátku několika obratnými pohyby kniplem zalétl za ocas jednoho z Camelů a bez dlouhého rozmýšlení do něho začal pálit. Kolem, nahoře, po stranách i pod ním, létala jako roj včel ostatní letadla a divoce po sobě střílela. Piloti ovšem palbu kvůli hluku svých motorů neslyšeli. Letadlo před Manfredem se náhle vzňalo. Zásah! Pár latí, překližka a plátno při té rychlosti hořely rychle. Letadlo se krátce po zásahu zřítilo v plamenech na zem.
„Mám tě!“ vykřikl Manfred se sebevědomým úsměvem vítěze a hned se obrátil k ostatním bojujícím letadlům. Moc dobře věděl, že každá sekunda zaváhání ho může stát život, a za dobu své bojové činnosti si už dávno odvykl vychutnávat si během boje svá vítězství. Udělal rychlý obrat a ocitnul se za dalším Camelem. V něm seděl devatenáctiletý poručík Lewis, a jakmile spatřil za sebou rudý trojplošník, okamžitě věděl, že je zle. Jedinou cestou, jak uniknout perfektně mířeným střelám z německého dvojitého kulometu, bylo zběsilé kličkování.
Lewis šlapal do nožního řízení, lomcoval kniplem dopředu a dozadu, a při tom všem ho poléval ledový pot. Letadla nebyla stavěna k akrobacii, musel si hlídat, aby letadlo za letu nerozlomil příliš prudkým obratem. Ale Rudý baron za ním (a Lewis ho poznal v první sekundě boje) se nenechal ošálit méně zkušeným bojovníkem. Vždycky přesně věděl, co udělá, a udělal to taky ve stejném okamžiku. Tihle ušáci používají pořád stejné triky, říkal si v duchu, když už věděl, že soupeře tak jako tak dostane. Jako by je nenapadalo nic jiného, než co je učí v leteckých školách, přemítal ještě.
Lewis přešel do letu střemhlav, ale v tu chvíli mu zasáhla Manfredova střela palivovou nádrž. Manfred viděl znovu, jak ze stroje před ním vyšlehly plameny a jak se řítí k zemi. Lewis nemohl stroj opustit, protože neměl padák, a snažil se přistát, což se mu do jisté míry podařilo. Po přistání na německé straně fronty vylezl ze svého letadla, naštěstí jen s oděrkami a modřinami, a vzdal se německým vojákům, kteří k němu hned přiběhli. V tu chvíli tušil stejně tak málo, jako sám Manfred, že je posledním sestřeleným protivníkem slavného Barona.
Vydatné oslavy
Boj ve vzduchu ještě chvíli pokračoval, ale pak německá letadla odlétla zpět na polní letiště v Cappy. Manfred přímo zářil spokojeností a večer se piloti sešli k bouřlivé oslavě. Ze zásob byly vytaženy lahve dobrého kořistního francouzského vína, jeden z pilotů vyndal foukací harmoniku a slavili další vítězství.
„To byl osmdesátý sestřel, rozumíš? Osmdesátý! Ještě chvíli a válka je naše, Hainzi,“ povídal už trochu přiopile Manfred svému příteli, zatímco ostatní důstojníci vyřvávali bojovné písně v útulném teple hlavního stanu a dokonce tančili na stole. „Přiveďte sem nějaký holky, ať se pořádně poveselíme!“ křičel Wolfram, Manfredův mladší bratranec, který tady létal pod jeho vedením. Wolfram nebyl ještě zkušeným letcem, ale jinak byl výborný společník se spoustou humoru, kterého ostatní piloti měli rádi.
„To jsme jednou, ještě v pilotní škole, potkali nějakou mladou slečinku,“ vyprávěl Wolfram, „a když tak koukala na ty naše uniformy a my na ní tak pokřikovali, našpulila pusu a řekla, ať jdeme ke svým kobylám. A my na to, že teď chceme bojovat s husičkami!“ Muži se rozesmáli a otevřeli další lahvinku skvělého červeného vína. Trochu se ho rozlilo po stole, ale zásob měli venku za stanem víc než dost a nebylo důvodu šetřit.
„Manfrede, kdy nás sakra naučíš lítat tak dobře, jako lítáš ty?!“ halekal Jirgen z druhé letky, „doufám, že mi konečně podepíšeš tu fotku, jak mi už od loňska slibuješ!“ „Jo, hned zítra zavoláme fotografa, aby nás všechny společně vyfotil,“ smál se Manfred, „celou jednotku! A před nás se postaví tabule s číslem osmdesát! Doufám, že tahle válka hned tak neskončí, chtěl bych mít na kontě aspoň dvě stě sestřelů a vy si přitom přece taky užijete, no ne?“ „Jasně, vždyť vidět Velblouda v plamenech řítícího se k zemi je lepší než všechny ty metály, co pak dostaneme! Prý taky pro nás chystají nová letadla,“ řekl další z pilotů, „to pak budou Spojenci už úplně vyřízení.“
„A nová letadla potřebují doplnit palivo! Dolejte nám po špunty, nádrže jsou pod minimem,“ hulákal jiný voják a natahoval svoji zapatlanou sklenku směrem k celému kartónu lahví červeného vína, ročník 1916. Kdosi popadl láhev a rozléval do jeho i dalších sklenek, které se jako les rukou k němu natáhly.
Vojáci šli spát až pozdě po půlnoci. Byla to pořádná veselice, zdůvodněná jistě nejen Manfredovými úspěchy, ale i tím pěkným počasím, které konečně po dlouhých týdnech nastalo.
Klid před bouří
Druhého dne, v neděli 21. dubna 1918, se nachystala k letu šestice pilotů — Manfred se svým bratrancem a letcem Scholtzem tvořili první letku, zatímco ve druhé byli piloti Karjus, Weis a Wenzel. Protože se chystala německá ofenzíva, mělo letectvo za úkol chránit frontovou linii, aby se za ní spojenecká letadla nedostala a nemohla případně vyzvídat, kde se srocují pozemní vojska a kam se hodlají přesouvat. V časném dopoledni na francouzské straně fronty dostali spojenečtí piloti právě ten úkol, před nímž měli Němci své okupované území chránit: vyzvídat, co se děje. Nemohli však prozatím odstartovat, protože jim v tom bránila ranní mlha.
Ta se však pomalu rozplývala a nastal krásný, slunečný den. Do vzduchu odstartovala nejprve letka kapitána Browna s pěti Camely. Velitel a tři další piloti byli zkušenými letci, mezi sebou měli nováčka poručíka Wilfreda Maye, který měl za úkol případnému boji pouze přihlížet, aby se rozkoukal, jak se vlastně bojuje. Pět minut za touto první pěticí se vznesla druhá a po nich ještě třetí letka. Patnáct spojeneckých letadel začalo stoupat před desátou hodinou dopolední do výšky vysoko přes tři tisíce metrů, a zde jako by panoval klid a mír. Pravda, jeden z Camelů objevil po půlhodině letu německý letoun Albatros a sestřelil jej, ale jinak se dál nic nedělo.
Albatros
Poručík May seděl v otevřené kabině svého Camelu a v duchu si říkal, že jestli ta válka půjde takhle dál, přežije ji bez větší újmy na zdraví a po jejím skončení se bude věnovat leteckému závodění. Létání bylo pro civilisty pořád velikou atrakcí a daly by se na něm vydělat dobré peníze. A hlavně, nemusel by se zříkat svého velkého hobby!
Ve výšce 3 600 m byla pořádná zima. May se trochu schoulil za štítek letadla a začal se nudit. Celá skupina se blížila k frontě a poručík by docela uvítal nějaké oživení.
Německá letadla také pokračovala v letu nad frontu ve výšce dvou tisíc metrů a jejich piloti si patnácti nepřátelských letadel, letících o dost výš, nevšimli. Zato Manfred uviděl nějaké dva průzkumné letouny pod nimi. V mžiku rozpoznal, že patří k australské skvadroně, a prudkým obratem k nim zamířil, následován ostatními piloty ze své skupiny. Australští piloti se začali bránit, i když Němců byla přesila. Dokonce sestřelili jeden z Fokkerů, ale během vzdušného souboje chytře přesunuli místo boje na francouzskou stranu fronty, kde dostali podporu od spojeneckých dělostřelců.
Vybuchující oblaka šrapnelů mezi bojujícími letadly nebyla moc vítána. Rány dokonce přehlušovaly hluk motorů a někteří piloti z toho byli dost ve stresu. Manfred se rozhodl odvést svoji skupinu mimo bojiště nad nepřátelským územím a obrátil se k východu. Jenže ve výšce letěla patnáctka Camelů a jejich veliteli neunikly vybuchující obláčky šrapnelů. Okamžitě se vrhli střemhlav na německá letadla.
Nastal boj.
Osudný soupeř
Němci se zuřivě bránili spojenecké přesile. Letadla kolem sebe létala jako roj bzučících komárů, ale moc velká idylka to nebyla. Piloti měli co dělat, aby se s někým nesrazili a občas se kolem sebe mihli těsně, křídlo na křídlo. Poručík May to nemohl nahoře vydržet a chtěl se stůj co stůj zapojit do boje. Vždyť byli v takové přesile! Bitva se přece nedala prohrát a i kdyby snad hrozilo nějaké nebezpečí, pomyslel si, jeho kamarádi mu pomůžou.
Potlačil knipl a už zrychloval směrem k bitevnímu poli. Do oka mu padl letoun Wolframa von Richthofena, Manfredova nezkušeného bratrance, jenž mu byl nejblíž. Už z velké dálky na něho začal pálit a nepřestával a nepřestával. „Ty hunský darebáku, sundám tě. Budeš můj první,“ těšil se na svůj sestřel a na pochvalu velitele May. Sveřepě držel spoušť kulometu stisknutou a sprška střel vylétala směrem k Wolframovu letadlu. Žádná jej však zatím nezasáhla. May pálil bez jediné přestávky, ale najednou kulomet ztichl — v jeho hlavni se vzpříčil náboj.
Fokker Dr.I
„Sakra,“ zaklel mladý poručík a vzápětí si uvědomil, že se ocitl uprostřed houfu bojujících letadel a že se nemůže nijak bránit. Polila ho hrůza. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, zda už na něho někdo neútočí. Spatřil jen letadla, bojující mezi sebou. Snad to tedy nebude tak hrozné, ale rychle pryč odsud. Kam? Ano, tamhle, do údolí Sommy! Tam bude možné se schovat a přežít nejhorší! Prudce potlačil, pak zase přitáhl, protože měl do jemnosti a elegance řízení letadla ještě hodně daleko a těch pár hodin, které nalétal v letecké škole, mu mnoho nedalo. Jeho letoun se kolísavým letem snažil uniknout z dosahu nepřátelských strojů.
V tom si ho povšiml Manfred. Pod vlivem dosavadních úspěchů v něm zavětřil snadnou kořist a posedla ho lovecká vášeň; ten jednaosmdesátý zářez musí mít! Kopl do nožního řízení a prudce vychýlil knipl, letadlo se prudce otočilo a začalo klesat za pronásledovaným strojem. Obě letadla se ponořila hluboko do údolí Sommy a hnala se těsně nad hladinou řeky. Poručík May, který za sebou viděl rudý trojplošník, byl bledý hrůzou. I kdyby měl zničit motor, stlačil plynovou páku nadoraz dopředu a snažil se svému pronásledovateli uniknout za frontu.
V téže chvíli si všiml i kapitán Brown, Mayův velitel, že jeho chlapec má problémy. „Kde se tu, proboha, vzal? Nařídil jsem mu přece, aby zůstal nahoře a jen se díval,“ procedil skrze zuby Brown, přidal plyn a pustil se za oběma letadly, aby se pokusil poručíka zachránit od jisté zkázy. Richthofen se zatím k Mayovi přiblížil a vypálil za ním několik krátkých dávek. Žádná ze střel jeho letadlo ale nezasáhla.
Chycen v pasti
May letěl jako splašený kůň a kličkoval v panické hrůze naprosto neočekávaně sem a tam, z čehož byl Manfred zmatený. Nepřestával však střílet a soustředil se na pronásledované letadlo natolik, že si už ani neuvědomoval, kde je a co se děje kolem něho. Probrala ho až nenadálá střelba odkudsi zezadu a když se ohlédl, spatřil letoun Camel s kapitánem Brownem, který se k němu docela rychle přibližoval. Zaklel a instinktivně se sklonil dopředu, aby se ukryl před střelami. Kapitán Brown si v jednu chvilku dokonce myslel, že Barona zasáhl, leč rudé letadlo pokračovalo v letu a pronásledovalo dál mladého poručíka.
Ale to už byli na britské straně fronty! Ve výšce se z hlavního houfu bojujících letadel oddělil Albatros Manfredova spolubojovníka Joachima Wolfa a tento pilot s úžasem sledoval, do jak riskantního podniku se Manfred tentokrát pustil. Rudý baron jedno letadlo pronásledoval a současně byl pronásledován druhým. Wolfovi se ale nechtělo riskovat jen ze zvědavosti a přeletět na francouzskou stranu fronty. On se z toho Manfred beztak vylíže, pomyslel si a otočil své letadlo.
May a Richthofen opustili řeku a stále velmi nízko nad zemí se hnali nad francouzskou stranou bojiště. Minuli malé návrší, na něm stála kulometná hlídka. Střelcům bylo jasné, že jejich spojenecké letadlo je pronásledováno německým strojem a začali po rudém Fokkeru pálit. Byli by přísahali, že jej zasáhli, protože letadlo se otřáslo, zakolísalo, ale přesto letělo dál za svojí kořistí! To už honičku pozorovali i další vojáci z malého hřebínku a dívali se, jak se letadla přibližují k dalšímu kulometnému hnízdu. I v něm už střelci věděli, že musejí začít pálit po rudém letadle, ale prozatím to nešlo – letadla byla v zákrytu a některá ze střel by se jistě nevyhnula Camelu poručíka Maye.
Jakmile se však letadla dostala o kus dál, zahájil jeden z kulometčíků palbu, a to už na letadle bylo vidět, že tyto střely nacházejí cíl. Manfred rázem ztratil svoji sebejistotu. Cítil, jak do jeho letadla prší déšť střel, třísky a kusy dřeva odletovaly všude kolem něho. Pak mu prolétla nohou ostrá bolest a cítil zásah. Další střela našla cíl v motoru, který několikrát zaškobrtal a potom ztichl. Z rozstříleného olejového chladiče stříkaly obrovské kapky oleje a zalily přední štítek i pilotovy brýle. Manfred sebral poslední síly a strhnul si brýle, aby lépe viděl na nouzové přistání. Moc výšky neměl, ale aspoň s tím zbytečkem rychlosti se stoupavou zatáčkou otočil, aby se dostal zase co nejblíž zpátky, možná by se mu snad i mohlo povést přeletět zpět za frontu ke svým.
Jenže se tak přiblížil zpátky k prvnímu kulometnému stanovišti, a odtud na něho znovu stříleli. Letadlo dostalo několik dalších děr a jedna střela zasáhla i Manfreda. Bylo to příliš bolestivé na to, aby mohl nějak rozumně přistát. Rychle ztrácel krev i vědomí a přestával si uvědomovat, co se s ním vlastně děje. V posledních okamžicích si ještě uvědomil, že je před ním nějaké řepné pole, a pak už jen bezmocně vrazil do země. Podvozek se nárazem utrhl a letadlo se naklonilo na bok. Byl konec.
Manfreda von Richthofena našli britští vojáci ležícího na přední desce svého rozbitého letadla. Následující den mu vystrojili pohřeb se všemi vojenskými poctami, aby ho uctili jako vynikajícího protivníka. Na hřbitůvku malé francouzské vísky Bertangles zazněla trojí salva z pušek a promluvil anglický farář.
Tak odletěl legendární Rudý baron do leteckého nebe, vzpomínka je však živá dodnes.
