Svůj „podzim života“ si většinou užívají i její náhradnice či následovnice, jejichž jména málem upadla v zapomnění. A když vzpomínají, mají pocit, že jejich kosmickou životní etapu prožil někdo jiný, v jiné časové dimenzi. Tak už jsou ty dny a roky let šedesátých minulého století vzdálené… Je dobré si je připomenout.
Nazvali ji Čajka
Valentina Těreškovová (ano, budeme nadále užívat její dívčí jméno) je předválečné dítě. Narodila se v rolnické rodině 6. března 1937 ve vesnici Bolšoje Maslenikovo asi 250 kilometrů severně od Moskvy.
Valentina ale vyrůstala bez otce, padnul (zůstal nezvěstný) v nesmyslné sovětsko-finské válce na přelomu let 1939/40. To vedlo její matku, aby se se třemi dětmi přestěhovala k babičce nedaleko města zvaného Jaroslavl. A protože pracovala v místní textilce, Valentina tam v 17 letech, po ukončení školy, nastoupila také.
Nicméně Jaroslavl poněkud předurčil její životní dráhu – tam byl totiž aeroklub a Valju přitahovaly výšky – přihlásila se do výsadkářského kroužku. Poprvé se nad ní vrchlík padáku otevřel 21. května 1959… Chtěla ale létat. Nicméně za knipl se posadila až o něco později, v oddíle kosmonautů, kam ji přijali 12. března 1962. 16. června 1963 odstartovala v lodi Vostok 6 a zůstala v tzv. skupinovém letu s Valerijem Bykovským (foto vpravo) ve Vostoku 5 na oběžné dráze tři dny.
Americká rozbuška
Jak se tato prostá ruská tkadlena stala první ženou, která se vypravila do vesmíru?
Traduje se, že po letu Jurije Gagarina přišel s nápadem vyslat do vesmíru ženu velitel přípravy sovětských kosmonautů generál Nikolaj Kamanin, avšak Nikita Chruščov, tehdejší premiér a hlavně 1. tajemník Ústředního výboru KSSS, prý nebyl zpočátku nijak nadšen.
Gagarin a Těreškovová
Jako rozbuška zřejmě zapůsobila v Moskvě zpráva, že v USA připravují v rámci pokračování programu Mercury (viz americké jednomístné kosmické lodě) i lety astronautek a že už zahájili předběžný výběr. A protože Chruščov, stejně jako později jeho následovník Brežněv, viděl v kosmonautice především údernou propagandu, rozhodnul: do kosmu musí letět první sovětská žena!
Pravdou je, že po úspěšném letu Gagarina uvažovali Američani o tom, jak Rusy trumfnout, a tak už v roce 1961 zahájili předběžný výběr žen mezi zkušenými pilotkami a podrobili je na Lovelace Clinic v Albuquerque v Novém Mexiku stejným testům, jakými prošla i sedmička astronautů z programu Mercury. Prošla třináctka ostřílených žen, a tak tento poměrně utajovaný program nazvali Mercury 13.
Jean Hixsonová
Byla mezi nimi taková letecká esa jako např. Jean Hixsonová (1922-1984), válečná pilotka a letecká instruktorka, která mimo jiné létala na středních bombardérech B-25 Mitchell, nebo dvojčata Jan and Marion Dietrichovy (1926). Marion měla nalétáno 1 500 hodin na dopravních i vojenských strojích včetně supersoniků, Jan byla první Američanka, která dosáhla licence dopravního pilota (nalétáno 8 000 hodin).
Dvojčata Marion a Jan Dietrichovy
Největší šanci usednout do kabiny Mercury ovšem měla rekordmanka Geraldyne M. „Jerrie“ Cobbová (1931), držitelka čtyř leteckých rekordů včetně Harmon Trophy. Poprvé držela knipl ve 12 letech, létala i během druhé světové války.
Jerrie Cobbová u svého letounu / u kabiny Mercury
Právě o Jerrie Cobbové se v souvislosti s kosmickým letem dosti psalo, ovšem ani jedna z žen ze skupiny Mercury 13 se do vesmíru nepodívala, ba se ani neúčastnily předletového výcviku.
Přitom Jerrie prošla sítem psychologických i fyzických testů díky doktoru Williamu Randolphu Lovelacemu II. už počátkem roku 1960, kdy se dokonce uvažovalo o jejím zařazení do první sedmičky astronautů Mercury. Z té doby asi pochází i snímek u kabiny Mercury.
Nakonec ale vedení NASA rozhodlo, že ženy zatím do vesmíru nepošle. Program Mercury skončil v květnu 1963 letem Gordona Coopera, který matičku Zemi obkroužil dvaadvacetkrát a NASA se upnula na lunární program, respektive jeho předstupeň – program Gemini. Zrušen byl už připravený šestidenní let Alana Sheparda v Mercury 10.
Sedm členek z výběru Mercury 13 v roce 1995 při návštěvě Kennedyho kosmosdromu (zleva): Gene Nora Jessenová, Wally Funková, Jerrie Cobbová, Jerri Truhillová, Sarah Rutleyová, Myrtle Cagleová and Bernice Steadmanová
První pětice
Zprávy přicházející z USA tedy podnítily i Chruščova k rozhodnutí, aby byl v SSSR zahájen výběr mladých žen – nejlépe v elitních aeroklubech, mezi něž patřil i ten v Jaroslavli. Mladé pilotky a parašutistky oslovovali tajemní páni a kladli jim podivné otázky, jako jestli je zajímá moderní letecká technika, zda by ji nechtěly testovat apod.
I zde, v případě ženského výběru, je vidět odlišný přístup Rusů k výběru žen pro vesmír, než volili Američani. Podobně jako u mužů hrály v USA mimo zdraví důležitou úlohu pilotní zkušenosti a vzdělání. V SSSR volili nepopsané, absolutně zdravé mladé dívky, které často neměly ani pilotní průkaz, jen pár desítek seskoků padákem. Požadovaná kvalifikace: stáří do 30 let, výška do 170 cm, hmotnost do 70 kg. Fyzicky, psychicky a „ideologicky“ fit.
Valentina Těreškovová se při vzpomínce na ty dny usmívá: „Ano, tvářili se tajuplně, ale my jsme stejně všechny tušily, že jde o kosmonautiku. Po letu Jurije Gagarina jsme po vesmíru šilhaly snad všechny…“
Z padesátky děvčat, která v aeroklubech DOSAAV podepsala prohlášení, že se chtějí podílet „na zkouškách nové techniky“ se do užšího výběru dostala desítka parašutistek a pilotek. Brozenková, Kvašová, Marina Sokolovová (mimochodem pozdější rychlostní rekordmanka z roku 1965 na MIGu 21) a Jefremová sice také v únoru 1962 postoupily do finále, ale březnovou selekci před vládní komisí už nepřežily.
Nakonec jich zbyla pětice – Taťjana Dmitrijevna Kuzněcovová, Valentina Vladimirovna Těreškovová, Irina Bajanovna Solovjevová, Valentina Leonidovna Ponomarjovová a Žanna Dmitrijevna Jerkinová.
Všechny dostaly slušivou uniformu vojenského letectva a hodnost poručíka. Jinak to tenkrát v SSSR nechodilo.
Přivítání ve Hvězdném – zprava gen. Kamanin, Těreškovová, Solověvová a Kuzněcovová
Přijetí ženské pětky v tehdejším středisku přípravy kosmonautů nebylo právě nejsrdečnější. Řada kosmonautů, kteří přišli do prvního oddílu už s Gagarinem, reptala – my se tu mučíme už více jak tři roky a najednou přijdou nějaké Amazonky, které nás připraví o kosmický let, hvězdu Hrdiny SSSR a slávu…
Možná, že už zde vznikají první zárodky ruského „kosmického šovinismu“, který vedl k tomu, že z více jak pětapadesáti žen, které letěly do vesmíru, jsou jen tři z SSSR/Ruska. Pro zemi počítající se ke kosmickým velmocem první třídy dost tristní statistika.
Kolovrátek štěstěny
Ženský oddíl dostával bez pardonů zabrat stejně jako jejich mužské protějšky. A pětice děvčat se plně mužům vyrovnala. Nicméně se blížil termín startu první z nich, a tak záhy vydělili trojici Ponomarjovová (1933), Solovjevová (1937) a Těreškovová (1937), která měla v přípravě k letu řadu preferencí a intenzivní přípravy.
Výškové lety, lety s instruktorem v MIGu 15 UTI, skoky padákem (120 za rok), izolace v barokomoře, centrifuga… Zatímco Solověvová i ostatní zvládly dobře teorii technickou, včetně konstrukce raket a kosmických lodí, Těreškovová excelovala ve fyzické přípravě. A bavily ji spíše humanitní vědy, například historie.
Zpočátku se zdálo, že největší šanci stát se první ženou v kosmu má Valentina – ovšem Ponomarjovová! Tato Ukrajinka měla i vyšší vzdělání – absolvovala Moskevskou vysokou školu leteckou, jako sportovní letkyně nalétala 320 hodin a desetkrát seskočila padákem. Vdala se za kosmonauta Jurije Ponomarjova.
Jejím handicapem se zdálo dítě, už tehdy měla malého synka. Ale akademik Koroljov, který měl konečné slovo, nad tím mávnul rukou. Proč by nemohla letět matka? Nicméně ve výcviku si díky pilotním návykům vedla tak výborně, že byla pro Těreškovovou velkým konkurentem.
Valentina Ponomarjovová v dobách výcviku
Irina Solovjevová zase absolvovala stavební fakultu uralské polytechniky ve Sverdlovsku jako inženýr a dávno získala i titul mistryně sportu – měla za sebou na 900 seskoků!
Irina Solovjevová
Pořadím také měla šanci zamíchat Táňa Kuzněcovová, ale největší naděje si mohla dělat Těreškovová. Sice neměla vysokou školu, pouze textilní učiliště, ale ráda se motala na letišti, měla však jen na 90 seskoků. Ovšem – byla dělnicí a komsomolskou funkcionářkou, tedy prototypem sovětské ženy.
Třebaže nebyla žádnou krasavicí, jak vzpomíná náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok, za rok ve Hvězdném přímo „rozkvetla“ a mužům se líbila. Ukázalo se, že má dostatek empatie a glancu, což jí otevíralo brány komunikace s lidmi, a dokázala si je podmanit. Generál Kamanin ji charakterizoval jako „Gagarina v sukních“ a jeho charakteristika se potvrdila po jejím návratu z kosmu.
Těreškovová s kolegy – uprostřed Popovič, vpravo Bykovskij.
Prvním kamenem úrazu se ukázalo rozhodování, jaký let mají ženy absolvovat. Zda skupinový, nebo samostatné s odstupem času. Vzhledem ke zdařilému „skupinovému“ letu Nikolajeva a Popoviče v roce 1962 se nakonec „rada moudrých“ rozhodla pro let skupinový. Velitelkami příštích Vostoků byly určeny dvě Valentiny: Ponomarjovová a Těreškovová.
Kosmonaut č. 2, German Titov, který v doprovodu velitele přípravy kosmonautů generála Kamanina navštívil roku 1962 USA a účastnil se barbecue u Johna Glenna, vyslechl od svého amerického kolegy přímo ódu na ženský astronautický tým Mercury 13, a oba získali dojem, že Američanka odstartuje ke třem obletům Země ještě do konce roku 1962.
V Kremlu zvonily poplašné zvonky, ale hlavní konstruktér Sergej Koroljov a prezident Akademie věd Mstislav Keldyš nabádali k opatrnosti a nechtěli ženský let do vesmíru uspěchat.
Domnívali se, že je nejprve potřeba vyzkoušet tzv. dlouhodobý osmidenní let, vyzkoušet a zdokonalit ruční řízení kosmické lodě (což vyžadovali kosmonauti), vybavit loď fotoaparátem, aby pilot mohl snímkovat Zemi – prostě prověřit postupně, čeho je člověk v kosmickém prostoru schopen. Podařilo se jim odolat politickým tlakům a let naplánovat na polovinu roku 1963.
Debaty o tom, zda poletí dvě ženy nebo muž a žena ve skupinovém letu, skončily v dubnu téhož roku. Chruščov rozhodl – poletí muž a žena a budeme mít srovnání chování mužského a ženského organismu za kosmického letu. Bez problémů proběhlo jmenování velitele Vostoku 5, stal se jím Valerij Bykovskij, náhradníkem byl Boris Volynov.
S ženskými to bylo složitější. Akademici v čele s Keldyšem a za podpory maršála Ruděnka, předsedy vládní komise, prosazovali Ponomarjovovou. Koroljov, za podpory Gagarina a Kamanina i některých dalších „hlavních konstruktérů“ však u Chruščova prosadili Valentinu Těreškovovou. A při jednom chtěli zabít dvě mouchy. Bykovskij měl ustanovit nový rekord v délce letu – 8 dní, Těreškovová měla létat tři dny.
Těreškovová při jmenování velitelkou Vostoku 6 – smutná Ponomarjovová sedí vedle vlevo
Generál Kamanin, který si pečlivě vedl deník, si později poznamenal: „Solovjevová a Ponomarjovová byly lépe připraveny pro první let než Těreškovová. Jsem hluboce přesvědčen, že příští výpravu zvládnou lépe než ona, ale žádná z nich nemůže s Těreškovovou soupeřit ve schopnosti působit na davy, v získávání sympatií lidí a chování se na veřejnosti.“
Také Taťjana Kuzněcovová si později posteskla: „Mnohé z nás měly lepší výsledky než Těreškovová, třeba v počtu seskoků padákem, ale v ÚV KSSS rozhodli, že do vesmíru musí letět představitelka dělnické třídy.“
Taťjana Kuzněcovová
Bylo to tak. Ponomarjovová si před vládní komisí, která měla před startem hlavní slovo, kdo poletí, moc nepomohla. Na otázku „Co považujete za smysl svého života?“ odpověděla prostě: „Ráda budu předávat své zkušenosti a pomáhat ostatním.“ Těreškovová reagovala velmi dobře ideově: „Chci sloužit Komsomolu a rodné komunistické straně.“
Ani nemusíme hádat, která z nich se stala jedničkou. 14. června 1963 startoval po několika odkladech zaviněných počasím Vostok 5 s Valerijem Bykovským. Dva dny na to, 16. června, vzlétla do vesmíru první žena – Valentina Těreškovová. Její volací znak byl „Čajka“.
Vostok 6 startuje
Ani pro jednoho z nich to nebyl jednoduchý let. O tom ale až příště.
