Co nevyzkoušíte včas, už se ve stáří nemusí podařit. Tenhle přístup ke svému životu můžete aplikovat téměř na všechno. A měli byste, abyste nedopadli jako obtloustlí tatíci, prohlížející zaparkované silné motocykly a tvrdící, že to vždycky chtěli zkusit. Ale nějak jim to samo od sebe nevyšlo a teď už si motorku nekoupí, protože na ni nevylezou, případně nebudou umět společensky přijatelným způsobem zase slézt. S lítáním je to podobné, takže není nač čekat. Až budete stár, nebudete mít odvahu ani ochutnat feferonku v obavě, co přinese ráno.
„Chtěl bych si vyzkoušet paragliding s motorem, co ty na to?“ zeptal jsem se jednoho dne Míši, se kterou jsme kdysi pokoušeli větroně a posléze i paragliding. Já jsem později přestoupil na ultralighty, Míša má dnes vlastní školu. „Oukej, ale napřed chci vidět, jak lítáš bez něj.“
No dobře. Papíry na padák mi sice před časem propadly, ale snad by nemusel být problém rozdováděný textil zvládnout. Jen s rozběhem z kopce už to nepůjde tak lehce, protože jsem si (také v rámci programu pestrý život) na motorce vykloubil nohu v koleni a přišel o meniskus. A kromě toho už jsem poněkud líný drápat se do kopce. „No tak si sletíš na navijáku, u toho se moc běhat nemusí.“
Hm, naviják… V dřevních dobách paraglidingu jsme po tomto zařízení pokukovali, ale byla to ještě doba, kdy se na tom dost lidí nehezky potlouklo, protože to neuměli. Hrdost mi ale nedovolila vznášet novinářské otázky typu „Je to bezpečné?“, a tak jsem se jedno časné nedělní ráno vypravil na někdejší vojenské letiště, utěšujíce se, že od těch dob technika určitě pokročila.
Na letišti toho dne nebyl naviják, nýbrž odviják. Pro ty, kdo netuší, o co jde – někde na autě, nejlépe na korbě pickupu, nachází se buben s navinutým lankem. Buben má brzdu, kterou ovládá multifunkční řidič auta. Může si to dovolit, protože na rozlehlé ploše bývalého letiště nemá moc šancí to auto někam naprat.
Vy si na začátku dráhy pečlivě rozložíte padák na zem za sebe a postavíte se odhodlaně před něj tak, aby nebylo vidět, jak se vám třesou kolena. Auto předjede pár desítek metrů před vás, katovi pacholci z bubnu odvinou potřebný kus lanka a vy si ho speciálním závěsem připnete k sobě. Načež se auto rozjede a z bubnu se odvíjí lanko.
Jakmile začne řidič-brzdař buben přibrzďovat, začne vás lanko dosti naléhavě tahat kupředu, takže vám nezbyde než běžet za ním. Přitom byste měli nafouknout a dostat nad hlavu padák. Jakmile řidič uvidí, že „je to k tomu“, přidá a už se vezete vzduchem dopředu a nahoru, taženi tím autem. Když auto dojede na konec dráhy, celkem moudře zastaví a od vás se očekává, že lanko na svém konci odpojíte. Lanko spadne dolů na bábu se psem a vy – letíte. Úžasné.
„Takže první poletíš ty, pak Zdeněk a potom Milan.“ Hm. Obvykle mám rád ten hřejivý pocit, kdy je mi vložena důvěra, ale jsou taky případy, kdy se to spíš nehodí. Asi to na mě bylo trochu vidět (to se většinou vizuálně pozná, když zesináte), protože se Míša zeptala, jestli s tím není nějaký problém.
Poukázal jsem na fakt, že jsem zatím start na odvijáku viděl pouze jednou, na YouTube. Zřejmě to byl dobrý argument, protože mi bylo dovoleno napřed se teda podívat na dva kolegy a jít na to až jako třetí.
Kolegové odstartovali a přistáli bez problému, takže jsem se přestal bát a začal se dokonce i trochu těšit. Což mi vydrželo do okamžiku, kdy jsem si připojil lanko k vypínači a naplno mi došlo, co se chystám udělat. Pak se auto začalo rozjíždět, lanko zatáhlo a já se hodně snažil běžet, protože když vás tahají lankem za autem a neběžíte, můžete zakrátko obsahovat stopy zeminy a krve. Nehledě na zničené kalhoty, takže vás navíc přerazí máma.
Fáze rozběhu trvala jen krátce a než jsem se vzpamatoval, byl jsem ve vzduchu. A překvapivě hladce – žádné zběsilé strmé stoupání, drncání, cukání nebo nervy. Pozvolna jsem stoupal, tažen téměř něžně. Líbilo se mi to.
Bohužel, pánovi v autě to asi připadalo zbytečně idylické a radostně oznámil do vysílačky, že popojedem. Jak to myslel, to se vyjasnilo vzápětí. Padák, dosud pěkně nad hlavou, zmizel vzadu a dosud přátelský tón lanka se změnil, asi jako když vás v hospodě na návsi vezme kolem ramen dvoumetrové hovado a řekne ztěžklým jazykem: „A teď se spolu napijeme!“
Plynule, ale přece jen jaksi nerad, jsem počal stoupat vzhůru. Ve dvou stech metrech jsem se začal cítit velice osaměle. A ve čtyřech stech metrech pochopil, odkud se vzaly výrazy „dechberoucí“ a „vydejchat“. A že je reálně možné dělit kovový drát análně. Pokud by vám v tomto stavu chtěl lékař aplikovat čípek, musel by si potřebný otvor předvrtat. Vsaďte se, že vás touto dobou začne opravdu upřímně zajímat spousta věcí, na které jste předtím ani nepomysleli. Například jestli se třeba nezačíná někde něco párat a jestli ten člověk, co při výrobě padáku použil takhle tenké šňůry, nebyl náhodou idiot.
Nemohu říci, že bych si tu pěknou výšku užíval. Lanko se po pár desítkách metrů ztrácelo v prázdném prostoru a očima jsem hledal auto na druhém konci, aby telepatická modlitba („Ty vole to už stačí!!!“), mohla být přesněji zacílena. Asi to zafungovalo, neboť auto zakrátko zastavilo a tah v lanku ustal. Na zemi nacvičeným pohybem jsem se vypnul a podle předem do hlavy vloženého programu se podíval, jestli se lanko opravdu odpojilo. Odpojilo – UF!
Božské… Vznášíte se ovzduším jako takové ty bílé cucky z odkvetlých pampelišek a protože soustředění už pominulo, uvolníte se a vydechnete. A teď teprve si to začnete užívat. A to tak, že velice. A nakonec si dole na trávě zajezdíte po zadku jako neodčervený pejsek, protože napoprvé se to přistání nejspíš moc nepodaří.
Zážitek je to úžasný a absolvování kurzu mohu vřele doporučit. Při srovnání s cenami v ostatních kategoriích pořídíte kompletní základní výcvik za hubičku a pocit z letu je úplně jiný, než když jste dobře přiklopeni plexisklem a obloženi GPSkami.