Další díly seriálu "Vzpomínka na staré časy":
Zima 1983/84 se táhla jako líný had. Zima je totiž období, které pravověrný pilot zcela nesnáší, nenávidí a nedočkavě dohlíží jeho konce. Jedinou možnou činností sportovních pilotů jsou aeroklubové schůze, které se jaksi netěší žádné zvláštní oblibě; potom školení, které se rovněž netěší žádné oblibě, nebo celovíkendové chlastačky na letišti, které se těší poněkud vyšší pozornosti než výroční schůze aeroklubu, ale lezou trochu do peněz a do hlavy.
Chlastaček jsem se jako odpůrce opilství nikdy neúčastnil. Stačilo mi, když jsem se o sobotních ránech brouzdal kalužemi rozlitého piva kolem letištního baru a překračoval slovutné pány piloty, rozespale mžourající ze špinavé země v klubovně. Tenkrát jsem jim moc nerozuměl, až do doby, kdy jsem se poprvé sám opil na maturitním večírku a pochopil, co to znamená něco pořádně zapít.
SMSky Marťanům
Každý člen aeroklubu musel asi tak třikrát do roka hlídat v noci letiště. Na mě to vyšlo tuším někdy v prosinci 1983, asi někdy poblíž mých narozenin. Popadl mne splín, že namísto oslavy narozenin musím trčet na letišti a koukat na opuštěné hangáry. Byl pátek nebo sobota, v klubovně to žilo. Lidová veselice hřměla z oken a já teskně trčel na sousední strážnici. Abych se nenudil, prohlížel jsem si obsah skříní a šuplíků ve stole. Ve skříni jsem našel světlometku — dva mohutné reflektory na držáku, jeden červený a druhý zelený. Mělo se tím signalizovat letadlům, jestli mají vyndaný podvozek a jestli mohou přistát. Toto zařízení mne silně zaujalo a hned jsem jej musel vyzkoušet. V příslušenství k tomu byl jakýsi transformátor, který jsem odborně zapojil a světlometka mohla začít metat světlo. Prvně jsem metl zelené světlo naproti několik set metrů vzdálenému lesíku. Úžasné! Lesík byl osvětlený neskutečným výkonem metaného světla, které kdybych rozsvítil proti letadlu, musel bych jej sestřelit. Nebo přinejmenším omráčit pilota. Nebo ho oslepit na příštích 14 dní. Divím se, že jsem přitom nevyhodil pojistky od celého Kladna, protože když jsem zapnul spínač, zastavovaly se v Praze tramvaje a přestalo fungovat metro, v lesíku praskaly stromy a energetická síť ČSSR kolabovala. Dodneška věřím, že původní účel světlometky byl posílat světelné SMSky Marťanům.
Začal jsem blbnout. Rozsvítil jsem střídavě zelené a červené světlo na autobus, jedoucí po karlovarce, a málem jsem ho shodil do škarpy. Postupně jsem zjišťoval, že světlometkou mohu významným způsobem ovlivňovat chod naší společnosti a určovat pravidla. Později jsem ale světlometku zase schoval, aby si toho nevšiml někdo z letištního baru. Věnoval jsem se intelektuálnější činnosti a začal si číst archivní Křídla vlasti, která jsem našel v jedné skříni hned nad světlometkou. Ve stole byl plán obchůzky letiště, do kterého nějaký vtipálek přikreslil vlastní poznatky. Tužkou tam byla dokreslena obhlídková trasa, která vedla doprostřed vzletové dráhy. Tam se trasa obchůzky spirálovitě soustřeďovala do jediného bodu na dráze, kde bylo napsáno (s CH na konci) slovo VRACH. Vzal jsem si baterku a šel projít celou spirálu. Vracha jsem ovšem nenašel, zato mi začala být pořádná prosincová zima. Jenže na strážnici byla jen mně neznámá naftová kamna s utajeným mechanismem topení. Věděl jsem jen, že kamna fungují na naftu. Moje myšlenková konstrukce zněla: Chce to tam nějak dolít naftu, někde ji zapálit a přijímat vyráběné teplo. Prvním úkolem tedy bylo najít někde naftu. Popadl jsem ze skříně všechny dostupné klíče a jal se paběrkovat po hangárech a garážích. Dal jsem dohromady asi 5 litrů nafty, kterou jsem nalil do kamen. Nešlo mi to zažehnout, ale nakonec se to podařilo. Chvíli bylo teplo a tak jsem po půlnoci na strážnici spokojeně usnul, protože vrach se nikde neobjevoval.
K ránu mne probrala strašná zima a škrábání v krku. Chvilku jsem čučel do tmy a snažil se pochopit, kde to jsem a co tam dělám. Vzduch by se dal krájet, dohlednost byla pár metrů kvůli ohromnému množství kouře všude kolem. Kamna vyhasla, zato celá místnost byla zahulená jak v mlze. Chrchlal jsem jako tuberák a musel pořádně vyvětrat jiskřivým prosincovým vzduchem. Bohužel se kouř uchytil na stěnách, které vypadaly, jako by je někdo oprášil mastným černým práškem, který zaboha nešel ze stěn nijak smazat. Jak to kamna dokázala udělat, to nevím, ale byl to velký průšvih. Štěstí, že jsem se v tom neudusil. Když to druhý den spatřil mechanik a letištní patriot Mirek Šíma řečený Kudýš, málem ho chytnul amok. Byl jsem seřván tak, že jsem málem na místě snědl žákovský průkaz i se zápisníkem pilota jako zákuskem a zahrabal se do země, div jsem se neprohrnul až do Austrálie. Na jaře jsem pak dostal za úkol řádně vymalovat, takže jsem někde sehnal vápno a jakmile udeřil březen a první teplejší počasí, nastoupil jsem na strážnici s kýblem bílé hmoty a vybílil strážnici tak, že se i Kudýš začal pozvolna usmívat. Postupně mi bylo dovoleno se zdálky dívat na letadla, pak jsem se k nim směl přiblížit na 10 metrů, později jsem směl letadla dokonce umývat a nakonec mi bylo odpuštěno natolik, že s prvními jarními dny jsem mohl usednout za knipl a letět.
První aerovleky
Začaly se létat výcviky aerovleků. To mne bavilo, jelikož se mi líbila velká rychlost větroně při vzletu. Letoun byl skloněný lehce nosem dolů, při rozletu se čekalo na dostatečnou rychlost vlečné. Fičelo se ve výšce 1 m rychlostí 140 km/h, kdy se teprve vlečná před námi odpoutala od země a soustrojí začalo stoupat k obloze. Vynalezl jsem svoji metodiku, jak udržovat stejný náklon, jako vlečná — promítl jsem si její křídla na stejné symetrické dírky v rámu kabiny Blaníka, asi jako by vlečná byla letadýlko na umělém horizontu. Když vlečná zamávala křídly na znamení vypnutí, co nejrychleji jsem vypínal lano, abych si vychutnal následné přitažení kniplu a vystoupání do výšky kvůli vytracení přebytku rychlosti. Obvykle jsme pak dělali vývrtky a ostré pády či jiné kratochvíle, abychom si to všechno pěkně procvičili.
Pak přišlo přezkoušení před prvním sólovým aerovlekem a vzápětí samostatný let v aerovleku. Přezkušoval mne Kudýš, takže jsem předpokládal, že sítem úspěchu neprojdu. Ale kupodivu prošel. Hned po vypnutí při prvním sóle jsem zamířil nad Rozdělov, kde jsem pozoroval skrumáž jiných větroňů, kroužících ve stoupáku. Doufal jsem, že se budu moci chvilku mrcasit kolem nich a získám tak trochu výšky. Když moji snahu viděl ze země Kudýš, mohl se zbláznit. Volal na mne cosi do rádia, ale jakýmsi řízením osudu jsem vůbec nic neslyšel, anebo nevnímal. Když jsem viděl, že kroužící větroně jsou od letiště příliš daleko a že nemám šanci k nim doletět, vrátil jsem se na okruh a přistál. Nestalo se nic závažného, ovšem Kudýš moc dobře věděl, o co jsem se snažil a taky jsem si po přistání vyslechl své.
Praktické přezkoušení
Na sklonku jara 1984 jsem měl už odlétány všechny povinné úlohy elementárního výcviku a nadešel čas složit pilotní zkoušky. Teoretické jsme skládali v ústředí Aeroklubu v Praze. Tam problém nebyl. Dokonce jsem nějak zaperlil z meteorologie, až mne zkoušející (nepamatuji se, kdo to byl) pochválil a ptal se, jestli se nějak zvlášť o meteorologii zajímám. Řekl jsem mu, že po dokončení gymnázia chci meteorologii studovat na matfyzu, načež mi zkoušející řekl, že to se možná na fakultě uvidíme. Ale nevím, jestli se to splnilo.
Zkoušky jsme asi všichni udělali, ale úplně lehké to nebylo. Teď jsme čekali, až na letiště přiletí krajský inspektor, který nás měl přezkoušet prakticky. Jestli si dobře pamatuji, praktickou zkoušku jsme dělali dva — jeden kluk z předchozí elementárky a já. Jednoho jarního víkendu přiletěl inspektor Zich tuším z Kolína. Byl hodný a milý, ale moje tréma byla strašná. Hned první navijákový let byl zcela ostudný. Po vypnutí lana jsem byl tak ztrémovaný, že jsem nebyl schopen ani potlačit knipl. Letadlo se hrnulo vzduchem jako bagr, až se knipl neznámou silou ze zadního sedadla potlačil sám, jinak bychom se probagrovali až někomu na dvorek ve Velké Dobré.
Po přistání se zezadu ozval překvapivě klidný hlas:
„No jakžtakž dobrý, ale co ta rychlost v první zatáčce?“
„Ééé, hmmm, ahm uch.“
„Jasně, rozumím. Tak si dáme ještě aerovlek a pak se uvidí.“
Aerovlek jsme přežili a k mému nevýslovnému údivu mi inspektor Zich řekl, že zkoušku jsem udělal. Dostal jsem gratulaci před nahozenou dvěstěpětkou a vstoupil do Velkého Světa Opravdových Pilotů. Mé sebevědomí převýšilo všechny meze, až se skoro divím, že na hlavním kladenském náměstí už nestojí má bronzová socha v nadživotní velikosti, s koženou kuklou na hlavě, velkými brýlemi a kniplem v ruce.
Nastalo období čekání, až z ředitelství zeměkoule pošlou ten překrásný modrý průkaz se zlatým logem Aeroklubu, v té době pro mne cennější než maturita. Průkaz však nepřicházel a nepřicházel. Každý víkend mířily mé první kroky do poubovny, kde jsem se náčelníka Pouby ptal, jestli už průkaz přišel. Dva měsíce uplynuly a průkaz nikde. Všichni lítali, jen já dělal permanentního časoměřiče nebo držáka křídel startujících větroňů. Už jsem byl dost netrpělivý, chtěl jsem začít lítat pokračovačku, pro níž jsem dostal za instruktory Zdeňka Hejduka — Kostičku a asi ještě Pavla Zatrapu, tehdy pilota ČSA (o mnoho let později jsem s Pavlem letěl jako observer Boeingem 737 tuším do Birminghamu nebo do Londýna). Těšil jsem se na výcvik létání v termice, jenže léto pokračovalo jaksi bez mé letecké účasti. Už jsem se skoro bál chodit k náčelníkovi a otravovat ho mými dotazy, jestli tam náhodou nedorazil ten můj krásný piloťák. Když tu náhle...
Pouba mě jako obvykle chtěl vypoklonkovat z poubovny, ale nějakým šťastným řízením osudu prohrabával hromady papírů na svém stole a co to najednou neviděl? Ano, můj pilotní průkaz, který mu tam už několik týdnů ležel a čekal na svého šťastného nového majitele. Průkaz jsem tedy slavnostně převzal a abych se nezlobil kvůli prodlení, byl jsem svezen na tříhodinovém letu Zlínem 142, řízeném pilotem Popelkou, po západních Čechách. Navigační znalosti to byly k nezaplacení! Kolega Popelka mi ukazoval všechny možné navigační body, které by se mohly hodit při bloudění s větroněm. Poubovi jsem rychle odpustil a začal se těšit na nové úlohy při létání, jakými bylo třeba přistání do omezeného prostoru a nácvik kroužení v termice.
