V té době byl stevardem a těšil se, jak si postupně vylétá všechny potřebné kvalifikace a stane se kýženým dopravním pilotem. Skutečně se mu to podařilo, ale zahájení té trnité cesty bylo samo o sobě nečekaně ještě trnitější.
Protože je to rozumný člověk, řekl si, že létání se musí učit postupně, od nejjednoduššího k nejsložitějšímu a protože se tehdy trochu motal kolem jedné partičky ultralajťáků, získal od nich doporučení na jistého člověka, který se ve svém volnu zabýval pofidérní rekonstrukcí kdečeho, co bylo schopno létat a následně na tom také létal.
Tenhle člověk byl schopen vyrobit snad i funkční létající talíř!
|
|
Potřeboval k tomu jen pár plechů, svářečku, pilník, střelný prach a několik dní času. Odkudsi sehnal prastarý školní větroň, potažený ještě plátnem, na jehož hřbet usadil slavný letecký motor Trabant. S tímhle pak létal na výlety po celé naší vlasti a budil značný údiv leteckých odborníků.
Můj přítel se na tohoto člověka obrátil s žádostí, aby ho naučil létat, což mu bylo obratem přislíbeno.
„A dostanu potom piloťák?" ptal se můj kamarád.
„Ále, papíry nelítaj…" naznačil letec to, že je důležité hlavně se naučitsprávně kvrdlat kniplem a teprve pak se zajímat o nějaký průkaz.
Můj kamarád to považoval za nesmírně vtipné, ale netušil, že se naučí víceméně jen řešit co možná nejsvízelnější letové situace, do nichž se dostávali rychlostí kulometné palby, zatímco pilotní průkaz na ultralehká letadla nebude mít nikdy. Možná ale mu létání se skřípajícím strojem nevalného vzhledu napomohlo k získání dobrých záchranných návyků a dneska ho snad žádná kritická situace v letadle nemůže překvapit.
Jednou si vyletěli na výlet do Roudnice nad Labem.
„Našel jsem tam v hangáru dost zajímavých věcí, které tamější aeroklubáci vyhodili, ale mně by se hodily na různé věci," vysvětloval instruktor mému kamarádovi, proč letí zrovna tam. Přilétli na letiště, přistáli a zarolovali před hangár. Rolování a další pohyby stařičkého motorizovaného větroně po zemi byly možné proto, že vedle hlavního jednoho podvozkového kola bylo ještě pod jedním křídlem šňůrami přivázané cyklistické kolo, které docela dobře posloužilo jako přídavný podvozek. Ten měl výhodu, že se dal namontovat a demontovat během minuty a i kdyby se za letu ztratil, zas taková škoda by to nebyla.
Letadlo s bicyklem fungovalo stejně dobře, jako se složitě vyvinutým zařízením.
Instruktor vystoupil z kabiny a jal se prohrabávat hromadu harampádí, vyřazených vzpěr, kusů dřeva a zrezavělých drátů. Můj kamarád to se zájmem sledoval v domnění, že instruktor si jen vytahá z hromady to, co bude potřebovat a později si sem pro to zajede třeba s multikárou nebo přívěsným vozíkem. Jenže to byla mýlka. Když instruktor vybral všechny ty skvosty z hromady, začal je přenášet k letadlu, což můj přítel zpočátku nechápal. Svitlo mu až poté, když ho instruktor vybídl, ať mu pomůže s upevňováním harampádí mezi vzpěru a křídlo.
„Počkej, to chceš jako říct, že tyhle cajky tady uvážeme kolem vzpěry a poletíme i s nimi zpátky na naše letiště?" divil se kamarád.
„No a co je na tom divného? Naložíme a letíme, darmo sem pro to znovu jezdit!"
Když bylo letadlo naloženo, doplnili benzín do nádržky, která se jinam nevešla, než instruktorovi pod nohy. Protože nebylo k dispozici čerpadlo, měl majitel letadla na nádržce malou pumpičku, jíž musel co chvíli zapumpovat, aby dopravil palivo nahoru k motoru.
Sledováni nevěřícnými pohledy aeroklubáků zarolovali na start a s řevem Trabantu a intenzivním pumpováním instruktora se na konci dráhy těžce zvedli. Obtěžkané letadlo s nákladem mezi jednou vzpěrou se vydalo směrem k mateřské letecké základně. Jenže odpor byl ohromný, letadlo nechtělo letět a pumpička nestíhala. Nádržka nebyla zrovna velká a tak ještě před cílem došlo palivo. Nákladní letadlo potupně sedlo na pole u jakési vesničky.
„Hele," řekl instruktor mému kamarádovi, „tady vezmi tenhle kanystr a skoč do vsi, tam řekni nějakýmu jezédákovi a sežeň benzín. Deset litrů bude stačit."
Kamarád tedy šel a benzín skutečně přinesl. Mezitím (řekněme) se odpoledne nachýlilo tak, že už nebylo moc vidět na rozjezdovou dráhu v podobě uvláčené oranice.
Instruktor odkudsi vytáhl baterku a dal ji dopředu mému kamarádovi.
„Musíš mi svítit, jinak neuvidím na dráhu," pronesl instruktor lakonicky a kamarád tedy svítil bzíkátkem před větroň a zároveň uhýbal hlavou, aby přes něj mohl instruktor upírat zrak dopředu. Bůhví, kde se to slunce zrovna zatoulalo, někde tam jistě muselo být, ale znáte ho, šibala, jak se jednou zakutálí, musí se moc dlouho čekat, než se na druhé straně zase objeví a představa noclehu ve starém větroni zrovna moc lákavá nebyla.
Letadlo se rozjelo, ale ne a ne se vznést. Měkké uvláčené pole nepřálonákladním letadlům a na konci se museli zastavit.
„Takhle to nepůjde," prohlásil instruktor, „musíš vystoupit a já poletím sám. Pak sem pro tebe přijedu, počkej na mně na návsi."
Kamarád tedy sledoval druhý pokus a větroň se skutečně vznesl. Viděl a slyšel siluetu letadla proti odpolednímu nebi plném hvězd a doufal, že letiště bude viditelné.
Nevím přesně, jak to dopadlo a jestli to všechno je pravda, avšak dodneška vídám jak kamaráda, tak instruktora, ba dokonce jsem pak i v onom letadle sám letěl (o tom zase příště), takže možná si tohle všechno jenom někdo vymyslel. Nebo ne?
