Příběhy na vrtulových letounech

Nepodařený úlet na vírníku

V roce 1954 jsem nastoupil do Školy důstojnického dorostu v Kremnici spolu s kamarádem Vojtou Valou. Pak jsme šli do Leteckého učiliště, ale později se naše cesty rozešly. On udělal  vysokou a šel do civilu a já pokračoval na vojně jako pilot. Chtěl stále létat, a tak si sestrojil vírník a jelikož nesouhlasil s režimem, pokusil se o úlet do Rakouska. To se nepovedlo, spletl se, přistál v mlze opět u nás a byl zatčen. Po vazbě emigroval do USA,  žije a létá ve Washingtonu.

S vírníkem za hranice

Sestrojil letounek - vírník, který se dal složit a táhnout za autem. Bylo to ovšem nebezpečné z hlediska čumilů a vyzrazení. Když přijel časně nad ránem na místo startu u Moravského Jána, nebylo vidět na krok. Začal sestavovat letounek a za chvíli bylo vše připravené ke startu. Pole bylo mokré a hrozila katastrofa při startu, že se neodlepí. Bylo to 27. října, den před výročím vzniku republiky. Čekal na zlepšení počasí. Vycházel pravidelně na opuštěnou dálnici kontrolovat, jestli se nezlepšila viditelnost. Kolem desáté se rozhodl, že do toho půjde. Zdálo se, že viditelnost se zlepšila na jeden kilometr, možná na víc. "Toto rozhodnutí se později ukázalo jako osudové.
Nahodil a v blátivém poli se rozjížděl. Povedlo se - odstartoval. Byl to úžasný pocit.

Sám říká: ,,Kdybych byl čekal o jednu dvě hodiny déle, mlha by se rozplynula. Celé odpoledne už bylo slunné a bez mráčku," říká dnes. Viděl jsem trochu dálnici táhnoucí se na jih na Bratislavu. Hned po startu jsem proto zahnul ostře doprava, na západ. Mezi roztrhanými chuchvalci mlhy jsem spatřil pod sebou zemi. Střídavě jsem se díval na hodinky, sledoval čas letu. Bylo to příšerné, byl jsem vynervovaný na kvadrát. Stále jsem se vyhýbal nějakým drátům a stromům na poslední chvíli. Dopředu jsem si spočítal, že při rychlosti 100 km/hod. musím letět minimálně 8 až 10 minut. Pak budu bezpečně za státní hranicí".

Počítal dobře. Byl nad Rakouskem. Zbývala jen drobnost: přistát. Mlha a mraky pod ním však neřídly, ale naopak byly čím dál hustší. A ve chvíli, kdy už si myslel, že je bezpečně nad Rakouskem, byla pod ním souvislá pokrývka mraků a mlhy v podstatě od obzoru k obzoru a on s velkými obavami začal klesat do tohoto bílého koberce. Ztratil orientaci a už vůbec nevěděl kam letí.

Vírník v muzeu

Do mlhy se přistát nedalo

Pak uviděl kousek pole a šel na přistání. A potom znovu. A pak ještě. Zkusil to celkem třikrát. "Když byl ve výšce asi 30 metrů a na výškoměru stále neviděl zemi, nemohl si dovolit riskovat další klesání, protože šlo opravdu o život. Jakékoli zachycení o keř, strom, drát, by znamenalo katastrofu. Vírník totiž nemůže na rozdíl od vrtulníku přistát vertikálně. Musí přistávat při letu směrem dopředu - jako letadlo. Tedy při rychlosti asi 60 až 80 km/hod. Pokud pilot nevidí na zemi pod sebou, jde do smrtelného rizika. V silném stresu s tím praštil o zem. Doufal, že je v Rakousku.

Útěk se nezdařil

Ale to už přijíždělo auto a mladý pomocník VB mu dával pokyn, aby ho následoval. Řekl, že musí ještě zastavit motor. "Když jsem se ale přiblížil k vírníku a přidal plyn, abych letecký motor před vypnutím takzvaně propláchl, pomocník se na mě vrhl a strhl mě na zem, protože si myslel, že chci zase odletět." Za patnáct dvacet minut už seděl v terénním voze sovětské výroby značky Gaz. Dva z pohraničníků měli samopaly, velitel vozu byl praporčík vyzbrojený pistolí, ve voze byl psovod se psem a na podlaze lehký kulomet. "Tak tak jsem se do vozu vešel a bylo mi sděleno, že při pokusu o útěk bude po mně zahájena střelba bez vyzvání."

Po 10-ti letech ve vězení byl v prosinci 1986 propuštěn se sedmiletou podmínkou. Vírník byl vystaven v muzeu policie a on se připravoval na další odchod do ciziny. Přes Holandsko se dostal do USA a žije blízko Washingtonu. V roce 1994 byl rehabilitován.

Ještě jeden let za hranice: Úlet Ladislava Bezáka

Začínal jsem v roce 1957 létat ve Svazarmu v Plzni na Borech na letounu Trenér C-105. Moc pěkné éro a panečku co toho dovedlo, co si nechalo líbit a co se s ním dalo dělat. Nemusím připomínat, že v té době bylo několik pokusů o úlet do zahraničí.

Jeden takový chci připomenout, protože to bylo právě na podobném typu. Bylo to osobní rozhodnutí každého pilota, ale také velké dilema pro vojenské piloty, kteří drželi hotovost a dostali za úkol zabránit přeletu přes hranice. Po navedení na cíl zamávali a dali vědět, že jsou v blízkosti. Předlétnutím a vystřelením světlic dali pokyn k následování a přistání na nejbližší letiště. V mnoha případech šlo o zakufrování a vedený pilot rád následoval. V tomto případě to bylo jinak:

Velkému „dilema“ čelil kpt. Fidler na Migu-15bis, který byl v prosinci 1971 jako příslušník  5. slp naveden na letoun Zlin Trenér. V tomto stroji unikal na západ bývalý vynikající akrobat Ladislav Bezák spolu s manželkou a dětmi:

Láďa Bezák: ,,…Utekli jsme 19. prosince 1971 poté, co jsem se dozvěděl, že budu vyhozen ze svého místa pilota ČSA a mám se v pondělí dostavit na pohovor spolu s ostatními postiženými k letovému řediteli. Pravda, riskoval jsem, ale ne bezhlavě. V akrobacii jsem věci promýšlel a volil různá alternativní řešení. Velký technický risk jsem viděl v přetížení mašiny a tím porušení její centráže: dokud se neodlepím a nepřistanu, nemám vyhráno. A pak v možnosti sestřelu: bylo po politických prověrkách a nedělal jsem si iluze, že ten, koho na mě pošlou, nebude střílet. Na druhé straně jsem věděl, že buď přes víkend uletím, nebo je pro mě nejen s letectvím konec. Začalo to už odletem. Byla mlha, měl jsem povolený jen místní provoz, zkoušku VORu mi nepovolili. Z Kladna jsem skočil na pole u Hostouně, kde čekala manželka a děti. Ale byl jsem nakonec rád, že jsem se z měkkého terénu odlepil sám a letěl zpět na letiště do Kladna, kam se rodina přesunula.

Start s mašinou těžkou na čumák, pochopitelně, že z kopečka na věžáky. Pomalu zavírám klapky a když už jsem měl u jezírka rychlost, bylo vyhráno. Zatím. Při stoupání však dělala své inverze: čím výše, tím tepleji. Tak méně plynu, hřálo se to a ubýval tlak oleje. Ale to už tady byl Mig – první nálet a střelba. Manévruju, klesám a znovu oheň z palubních zbraní. Tlačím malé přetížení, Mig se míhá nad hlavou. Ostrá zatáčka, téměř nožový let a nořím se do mlhy. Střídavá změna kurzu o 60 stupňů, čekám, vykouknu z mraku a Mig je už v předu. Druhé vyhrání. To už však byl poplach i na západní straně, o čemž svědčil provoz vrtulníků. V Norimberku žádám přímo na dráhu. Poslední risk: přistání. Nemůžu stáhnout plyn, protože Trenér by šel na „čumák.“ Tak to musí jít s plynem, abych výškovkou udržel ocasní plochy dole. Povedlo se"!  

Mig - 15