Nevím přesně, co si mám myslet o jedné low-costové letecké společnosti. Někteří moji letečtí přátelé jim nemohou přijít na chuť. „Jednou mi vjeli na dráhu 06, když jsme byli na finále krátce před přistáním, a odstartovali těsně před námi,“ stěžoval si kamarád, který létá jako kapitán na A320 u ČSA. Namítl jsem, že tohle je spíš problém řídícího letového provozu a ne pilota, ale nechtěl jsem se hádat, protože tomu zase tolik nerozumím. Chtěl jsem tuhle společnost vyzkoušet, jak se s ní létá.
A taky — kdysi, v první polovině 90. let, jsme jako letečtí meteorologové mohli létat v posádkách ČSA a sledovat vliv počasí na dopravní lety. To bylo pro nás něco fantastického a snad i teď po létech patří na tomto místě dík tehdejšímu vedení společnosti za to, že nám něco takového umožnilo. Jenže doba se změnila a nikdo nás už nikam nesveze a současné vedení aerolinek možná rozumí líp prodeji elektřiny než letadlům.
Výlet do Paříže s Low-Costem
Ale takový let se dá pořídit i za vlastní a laciné peníze. Ještě že tady jsou ti loukosti! Jednou před začátkem léta mne napadlo zkusit se jen tak proletět na výlet do Paříže. Na internetových stránkách jedné zahraniční letecké společnosti jsem si našel den, kdy polední letenka do Paříže stála jednu korunu a večerní zpátečka 140 korun. To beru, to je cena přiměřená platu státního úředníka, který si tak může vyrazit do velkého světa. Bez zaváhání jsem hned letenky koupil a těšil se na kýžený výlet.
V červencovém odpoledni za četných přeháněk a vzdáleného hřmění jsem dorazil na pražskou Ruzyň, kde jsem zaparkoval auto na našem služebním parkovišti a zrovna vedle se jakási stevardka snažila vytáhnout z auta nějaký předmět, který se jí vzpříčil v kufru. Ochotně jsem jí pomohl, to víte, hezká mladá a příjemná letuška, to mluví samo za sebe. Dali jsme se do řeči a ukázalo se, že letí právě na lince oblíbeného low-costu do Paříže. Scházeli jsme společně po schodech budovy parkingu a ještě se k nám přidal mládenec — druhý pilot téhož letu.
Tohle železo se muselo ukout celé — využil jsem své výřečnosti, ukázal jim svoji ID kartu pracovníka letiště s osvědčením, že nejsem terorista a s dotazem, zda by mi dovolili být v kokpitu. Samozřejmě o tom musel rozhodnout kapitán, ale měl jsem se ohlásit při vstupu do letadla a zeptat se, jak to kapitán rozhodl.
Boeing 737 mě ohromil
Kapitán to rozhodl k mé spokojenosti. Zatímco ostatní cestující si usedali na kožená sedadla, já si připravil jump-seat v prostoru mezi piloty, jako za starých dobrých časů letů s ČSA. Potřásl jsem si rukou s oběma piloty a probírali jsme parametry letu. Oba piloti pocházeli z Maďarska, kapitán byl bývalý vojenský pilot vrtulníku, druhý pilot byl velice mladý a na dopravních letounech začínal. Ačkoliv jsem velkým milovníkem nových Airbusů, letoun Boeing 737 nové generace mě příznivě ohromil.
Piloti chystali letadlo k letu. Za zády se otevřely dveře a velitelka světnice, tedy sálová sestra alias vedoucí kabiny přišla nahlásit, že „cabin is ready, 93 pax is seated“ nebo tak něco. Vpředu pod nosem letounu buchlo táhlo vytlačovače, na levé straně se odpojil chobot a odjel dál od letadla. Rozjeli jsme se pozpátku a zatočili tak, abychom se mohli rozjet směrem ke vzletové dráze. Zrovna svítilo slunce, ale kolem dokola vyrůstaly vysoké kupovité mraky.
Těšil jsem se na pěkný turbulentní bugr ve vzduchu! Na západní obloze už z toho byl regulérní „cébák“, dokonce jsem tam zahlédl nějaké blesky. No paráda, po vzletu se budeme řítit přímo do toho! To bude ten pravý meteorologický rauš. Push-back se vypojil a zmizel, zřízenec ve svítivě žluté vestě ještě zůstával připojený sluchátky k letadlu a komunikoval s kapitánem. Roztáčely se oba motory a hukot turbín začal být slyšet i v jinak docela dobře utlumené kabině.
Za pár minut jsme stanuli na dráze 24. Dostali jsme informaci o větru a povolení ke vzletu. Přímo před námi v ose dráhy se to na obloze černalo, jako kdyby tam řachnul Temelín. Zpod bouřkového oblaku se k zemi valily šedé proudy deště, možná se tam vyskytovaly i kroupy, vidět skrz to nebylo vůbec. Klasický downburst. Schválně, co to s námi asi udělá?
Kapitán zacvaknul throttle levers do přední polohy a letadlo akcelerovalo. Přední podvozková noha drncala o světla na centrlajně a letoun k pilotům hovořil hlubokým technohlasem. „Eighty knots“, zaznělo z reproduktoru. „Check,“ zkontrolovali piloti rychloměry. „V one, rotate,“ bylo slyšet další hlášku. Kapitán přitáhl volant a Boeing se vydal na cestu k nebesům. Myslel jsem, že připojí autopilota hned po vzletu, ale myslím, že řídil ještě někde u Karlových Varů.
„Stoupáte taky v úsporném režimu, pomalu nějaké 2 tisíce feetů za minutu?“ ptal jsem se pilotů, ale prý nic takového. Stoupali jsme s klidem 5000 feetů za minutu, takže výška přibývala dost rychle.
Stoupání kolem bouřkového mraku
Před námi byl ten krásný, černý bubák s blesky. Obrazovka palubního radaru byla ohnivě červená a kapitán taky ihned žádal odklon z trasy kvůli bouřce. Škoda, myslel jsem, že nám turbulence několikrát omotá křídla kolem trupu nebo něco podobného, abychom si to pěkně užili. Nicméně stoupání těsně kolem bouřkového mraku mělo své kouzlo taky. Všechno jsem pečlivě natáčel kamerou.
Kolem nás se rozprostíralo ještě několik vrstev oblaků, jimiž různě prorůstala kupovitá oblaka. Turbulenci jsme mimo oblaky nepozorovali žádnou. Zakrátko jsme byli ze všeho venku a letěli vysoko nad oslnivou vrstvou mraků, mezi nimiž prosvítala letní krajina. Vzduch byl nebývale klidný a průzračný. Minuli jsme česko-německou hranici a vystoupali do letové hladiny 400. Rychlostí 0,75 Machu jsme pokračovali až do bodu klesání. Spotřeba v této výšce, při této rychlosti a hmotnosti letadla činila pouhých 0,9 tuny paliva na hodinu letu a motor, což se mi ani nechtělo věřit.
Střídavě jsme si s piloty povídali o jejich dřívějším létání a cestě k dopravě, a natáčel jsem si video s tím krásným rozhledem kolem. Kapitán se ptal na nějaké věci kolem počasí a já zase na novinky v tomto typu letadla oproti starším verzím. Cesta rychle ubíhala, minuli jsme několik jiných letadel, za nimiž se táhly bílé šmouhy kondenzačních pruhů, a přišel čas začít klesat. Na západě bylo oblačnosti více a v několika vrstvách. Průlet těmito oblaky byl proto zajímavější a pestřejší, než při odletu z Prahy. Nedaleko před Paříží jsme dosáhli letové hladiny 80, úplně těsně nad vrstvou altostratu. Tady jsme zůstali letět asi pět minut a docela to připomínalo, jako kdybychom byli létající člun na hladině bílé, lehce zvlněné hladiny. Řídící nám dával pokyny, takže jsme různě zatáčeli a v těchto zatáčkách se konce křídel zanořovaly do oblaků. Chtěl bych být na místě zadního střelce, protože muselo být jistě zajímavé sledovat, co se děje se zvířeným vzduchem za námi.
Přistání v Paříži
Pak jsme dostali příkaz klesat a ponořili jsme se do vrstvy oblaků. Ne na dlouho, vzápětí jsme se ocitli pod nimi a zase jsme chvíli letěli rovně s mraky jako stropem nad námi. V podoblačné vrstvě ale byla citelná turbulence, moc jsem toho nenatočil, jelikož mi ruka s kamerou kmitala nahoru a dolů a nebylo to způsobeno stařeckým třasem.
Z oparu před námi se vynořovalo pařížské předměstí. Kus napravo čněla Eiffelova věž a kolem ní v nezvykle velkém poloměru celá Paříž, jedno z nejrozlehlejších evropských měst. Už jsme byli v ose dráhy letiště Orly. Piloti teď měli hodně práce připravit a zkontrolovat letadlo na přistání. Přiblížení se mi vždycky líbilo ze všeho nejvíc. Kdyby bylo podle mého, nechal bych dopravní letadla létat jen 300 m nad zemí, aby z toho cesťáci taky něco měli. Trčet ve 12kilometrové výšce nad souvislou oblačnou pokrývkou je prostě nuda. Ale fičet rychlostí 800 km/h těsně nad zemí musí být ta pravá bžunda.
Přistání proběhlo profesionálně, kamera mi z ruky neupadla. Za tři nebo čtyři minuty jsme už zajeli na stojánku a zleva se přicucnul chobot. Pochválil jsem piloty za příjemný let, potřásli jsme si rukama a já odešel s tím nejlepším pocitem.
Na letišti jsem měl čas asi 4 hodiny. Ptal jsem se paní na informacích, zda by se dalo stihnout dojet k Eiffelovce a zpět, ale prý jsou touhle dobou ve městě dopravní zácpy a určitě bych to nestihl. Dal jsem si tedy malou pochůzku přes několik terminálů letiště a všechno si prohlížel.
Cesta zpátky už proběhla standardně, seděl jsem na sedadle pro cestující a díval se na podvečerní oblačné scenérie. Skladba cestujících zhruba odpovídala low-costové společnosti. Odhadem to byli studenti, mladí lidé, nějaká low-costová rodinka s low-costově oblečenými dětmi, které běhaly po letadle a hulákaly.
Servis a přístup personálu však byl naprosto dokonalý, let proběhl na čas, letadlo rozhodně nebylo žádný dobytčák. Levně, pohodlně a v klidu jsem se za pár korun proletěl. Pokud letecká společnost nezanikne, docela rád s nimi poletím v budoucnu na dovolenou.
