Utajený konstruktér
Celosvětová kampaň komplexního studia Země, od jejího nitra až po horní hranici atmosféry, začala 1. července 1957 a končila 31. prosince 1958. Ale už několik let před tím se objevovaly v tisku úvahy o možnosti výzkumu okolozemního prostoru pomocí umělých oběžnic, tj. družic a vojáci snili o možnosti snímkovat území protivníka z oběžné dráhy. O tom se ale moc nemluvilo, nicméně právě tento fakt umožnil jak sovětským, tak americkým raketovým konstruktérům něčím takovým se vůbec zabývat.
I v sovětském tisku se začaly častěji objevovat různé zprávy o významu družic a dokonce i o průzkumu Měsíce kosmickými sondami, což neuniklo americkým kosmickým „lobbystům“, kteří vytvářeli účinný tlak na tehdejšího prezidenta Eisenhowera. Mezi nimi vynikal tehdejší a pozdější viceprezident a prezident Spojených států Lyndon B. Johnson. Bývalý generál D. Eisenhower, který v r. 1944 velel spojenecké invazi do Normandie, raketám nijak moc nefandil a věřil v odstrašující sílu mohutného strategického letectva. Nicméně už 29. července 1955 prezidentův tiskový mluvčí James C. Hagerty oficiálně oznámil, že USA přispějí k programu MGR vypuštěním malé vědecké družice kolem Země.
V té době právě probíhal v Kodani 6. Mezinárodní astronautický kongres a je pochopitelné, že takovéto vhodně načasované prohlášení způsobilo mezi vědci rozruch.
Také tehdejší předseda sovětské tzv. Komise pro meziplanetární komunikaci akademik Leonid I. Sedov, zareagoval okamžitě a k údivu přítomných řekl, že lze očekávat i vypuštění sovětské družice.
Málo kdo tomu věnoval patřičnou pozornost . I Američani – bohužel pro ně - to většinou považovali za pouhý propagandistický tah sovětské delegace. Netušili, jak blízko byli pravdě – Sedov totiž střílel naslepo, bez informací o stavu sovětského raketového vývoje. Jenomže aniž sám tušil, velmi přesně.
Jak už jsme psali, USA mohly (teoreticky) s použitím upravené von Braunovy rakety Redstone vypustit družici už v r. 1956, ne-li na prahu „geofyzikálního roku,“ tedy v létě 1957. Také jsme už konstatovali, že tomu zabránila jednak von Braunova nacistická minulost a také americká „ctižádost,“ aby první družice byla vypuštěna čistě americkou raketou.
R-l, sovětská kopie V-2 startuje
V té době měly USA jen matné představy o úrovni sovětského raketového výzkumu ( vždyť Rusové zajali jen druhořadé německé konstruktéry a posbírali pouhé „drobky“ německé raketové techniky!) a těžce SSSR podcenili. Kopie von Braunovy V-2 označená R-1 byla sice zařazena do výzbroje sovětské armády až v r. 1950, ale střelu R-2 s doletem 600 km armáda přebrala už v r. 1951!
Americká Redstone měla dolet pouhých 325 kilometrů…
V r. 1954, kdy von Braun začíná vyvíjet raketu s doletem 1600 km, mají Sověti už jen krůček k mezikontinentální střele zvané R-7 s doletem přes deset tisíc kilometrů. R-7, rovněž odvozená z V-2, sloužila jako strategický nosič jen několik let. Jako kosmická raketa slouží v různých úpravách dodnes. Známe ji pod jmény Vostok, Sojuz či Molnija.
****
Z gulagu do vesmíru
Faktem zůstává, že za počátečními úspěchy Sovětského svazu ve vesmíru stál jistý Sergej Pavlovič Koroljev. Muž, jehož existenci před světem SSSR tajil až do osudného ledna 1966, kdy zemřel.
Mladý Sergej Koroljev
| „Jeho největší touhou byl let na Měsíc. Proto také jeho první sonda (Luna 1), která mířila k Měsíci, se pracovně nazývala – Touha (Měčta). Bohužel, Američané tam byli první a jediní.… Vím, že historie nezná „kdyby,“ proto je obtížné soudit, ale myslím, že kdyby otec ještě žil, mohlo vše dopadnout jinak a na Měsíci jsme mohli být první my…“ Nataša Korolejvová, dcera S.P. Koroljeva |
O Sergeji Koroljevovi se popsaly stovky, možná tisíce stránek novin a knih. Ovšemže až po jeho smrti. Ale jak přibývají léta, tajemství ubývá a z vyprávění pamětníků se skládá poněkud jiná mozaika portrétu tohoto bezesporu výjimečného muže, než ji původně líčila sovětská žurnalistika.
Jeho mládí známe dost dobře – narodil se 12. ledna 1907 v ukrajinském Žitomiru, v učitelské rodině. Nadchnul se pro létání, v 17ti letech sestrojil svůj první letoun, větroň K-5. Studuje Kijevskou polytechniku, v r. 1926 přechází do Moskevského MBTU – vysoké školy technické. Seznámí se s raketovým průkopníkem F. A. Canděrem, spolu s dalšími nadšenci zakládá „Skupinu výzkumu reaktivního pohybu“, tzv. GIRD, ze kterého se záhy stává vládní laboratoř. „Girdovci“ vypouští první sovětské kapalinové rakety. Mezi tím se Sergej stačí oženit s lékařkou Xenií.
První manželka S.P. Koroljeva Xenie
Koroljev je mladý, dravý, po sloučení GIRD a obdobné leningradské skupiny GDL (kterou spoluzakládal jeho budoucí konkurent Valentin Gluško) se v r. 1933 stává zástupcem ředitele Vědecko-výzkumného ústavu reaktivních motorů I. N. Klejmenova.
GIRDovci před vypuštěním své první rakety
Instituce je pochopitelně podřízena armádě, konkrétně pak maršálu Tuchačevskému.
Pět let je vše v pohodě, ale pak, v r. 1937 přichází první vlna stalinských procesů s generály a vysokými důstojníky. A Tuchačevský je brzy na řadě… Čistky pokračují také v ústavu.
27. července 1938 je zatčen i Koroljev.
Dcera Nátálie na ten den vzpomíná: Matka šla večer domů a v průchodu našeho domu viděla dva „nenápadné“ chlapy, kteří tam postávali a pokuřovali. Dostala neblahé tušení a tak hned upozornila otce.
„No, ti jdou pro mne,“ řekl flegmaticky.
„Proč za tebou?“
„Dalo se to čekat, už pozavírali všechny, co něco znamenají – včetně Klejmenova...
Víš co, koupil jsem dneska gramodesku – poslechneme si ji.“
Kolem půl dvanácté v noci zabouchal někdo na dveře. Vešli ti dva z NKVD a domovník…
Dcera S.P. Koroljeva Natálie
Situace tak příznačná pro tuto dobu! Stejně jako obvinění:
„Bezpartijní inženýr, člen nepřátelské organizace C, která chtěla oslabit obranu SSSR.“
Z NKVD posílají Stalinovi seznam zatčených. U Koroljova je poznámka: prověřujeme za účelem uvěznění. Stalin větu podtrhnul a připsal – neprověřovat, zavřít!
Byl v tom systém – nejprve pozavírali všechny komunistické funkcionáře ústavu reaktivních motorů, pak všechny bezpartijní. Protokol s výpovědí je už připraven a zbývá jen podepsat.
Jenomže v tomto momentě se projevuje Koroljevova buldočí povaha. Vzpírá se podepsat – to není pravda, to tak nebylo! Jednou přivedli Kololjeva k nočnímu výslechu, kde seděl nový vyšetřovatel. Koroljev znovu vzdoruje.
„Chceš pít?“ ptá se vyšetřovatel a podává mu sklenici. Koroljev polkne pár hltů, když ho vyšetřovatel udeří poloprázdnou karafou do levé čelisti… Koroljev se hroutí s rozbitou sanicí. Vzpamatoval se, až když ho polili studenou vodou. Chtěl něco říci, ale neotevřel ústa.
Tento okamžik bohužel předurčil Koroljevovu smrt. O 20 let později, kvůli této špatně srostlé čelisti, nedokáží lékaři zachránit jeho život….
Transport do „pracovního tábora“ – gulagu kdesi na Kolymě, Koroljev přežil, sibiřská zima mu však málem zazvonila umíráčkem.
Přesto byl pro něj „gulag“ většinou tabu.
Dcera Nataša říká: „Nerad o tom mluvil, ale byly momenty, kdy to z něj nečekaně vypadlo. Například si pamatuji, že jednou před přáteli z ničeho nic řekl – „…No chlapci, teď si tu tak sedíme a najednou se můžou otevřít dveře, někdo vejde a řekne, hej, ty svině, seber si věci a mazej…“
„Jednou, cestou na Bajkonur, se Sergej Pavlovič přeci jen rozpovídal a vzpomínal na časy svého věznění. V lágru na Kolymě totiž každý den ráno odváželi káru s mrtvými – v zimě umíralo 15 – 20 lidí denně. Ani moc nekontrolovali, kdo, jak, proč…“ vzpomíná ale vedoucí oddělení balistiky jeho konstrukční kanceláře, Refat Alpazov.
Z takovéto káry stáhnuli v poslední chvíli Koroljeva
| Pracovní tábor – tzv. gulag – přeci jen Koroljeva poznamenal více, než si snad i sám připouštěl. Nebyl to jeho pracovní dril, ani někdy chování až absolutního vládce nad tisícovkami lidí. Byly to spíše maličkosti. Například si vždy sám balil věci na cestu. Byl přesvědčen že mu to nesbalí nikdo lépe, ani jeho žena. Dcera Nataša vzpomíná, že když balil, nechtěl se nechat rušit, ani když mu telefonovali. A vždy tam musel mít kartáček na zuby a – toaletní mýdlo. Vždy totiž dával do kufru toaletní mýdlo, nikdy to obyčejné, surové, jaké se používalo v domácnostech či na praní a fasovalo se za války na frontě. Nesnášel jeho zápach – zápach Kolymy. Zakázal jej používat nejen doma, ale i na raketových polygonech či v konstrukční kanceláři. Ani ve velkých mrazech (a na Bajkonuru bývalo i mínus 40) nenosil teplé oblečení. Vždy byl jen v kabátu a klobouku. Na žádné fotografii z poválečných let jej nevidíte v jiné pokrývce hlavy. Má rád košile s rozhalenkou a krátkým rukávem, ke kterým není třeba kravata. Dodržuje jakési nepsané rituály: na starty raket a kosmických lodí chodí stále ve stejném saku. Věří, že přináší štěstí – pokud je měl na sobě, start se vždy povedl. Musí mít někde kapsu, aby do ní mohl položit dvě kopějkové mince. Má je vždy při sobě, věří, že mu přináší úspěch. Měl je jako talisman. Byl snad pověrčivý? On, který mířil na Měsíc? 5. ledna 1966 odjíždí z domova na operaci. Cestou se ptá se manželky – neviděla si moje dvě kopejky pro štěstí, které mám vždycky s sebou? Nemohl jsem je najít… Po jeho smrti Nina převrátí dům vzhůru nohama, prohledá oblečení, stůl, kufr, dokonce i nádobí, ale ty kopejky také nenajde. Říká se, že byly v saku, které mu odnesla do čistírny… |
O jednoho „zeka“ víc nebo míň… Klidně by ho nechali umrznout či pohřbít za živa,“ uzavírá Alpazov.
Přitom tento člověk, kterého režim málem připravil o život, se o pár let později stane spolutvůrcem raketového štítu SSSR a hnacím motorem sovětských úspěchů ve vesmíru.
Blýskání na časy
Od roku 1939 se na rozkaz komisaře (ministra) vnitra, tedy i šéfa NKVD a pravé ruky Stalina Lavrentije Beriji vytvářejí „vězeňské“ vědecké laboratoře a konstrukční kanceláře (tzv. šaražky či šaragy). Místo smradlavého slamníku povlečená postel, místo 40ti gramů chleba třikrát denně teplé jídlo… No, neberte to!
Směr Gulag: policejní foto S. P. Koroljeva
V těchto „šaraškách“ pracují nejlepší vědci a technici z oblasti vojenské techniky – všichni postižení represemi, vězením, často odsouzení i k smrti jako např. slavní letečtí konstruktéři Polikarpov, Petljakov a další. Koroljeva zachraňuje Tupolev – je jedním z těch šťastných, kterým na podzim 1940 změní lágr za „šarag“. Koroljev si tam odpracoval celkem 5 let. Téma první práce: pomocné raketové motory pro těžce naložené bombardéry.
V roce 1942 ho pošlou do Kazaně, do šaragu, kde konstruují velké raketové motory. Šéfem je rovněž „nepřítel národa,“ Valentin Gluško. Tady se podruhé kříží jejich cesty. Znají se ještě z dob práce v ústavu a Gluško jej jmenuje svým zástupcem pro letové zkoušky.
Za pár let si vymění role a nadřízeným mu bude Koroljev... Nebude to zapomenuto.
Pátrání po V-2 v_Německu 1946 - Korolejv uprostřed
V r. 1945 je Koroljev se skupinou dalších „raketčíků“ vyslán do Německa studovat německou střelu V-2 a shromažďovat dokumentaci o této tehdy největší a nejvýkonnější raketě. Jak ruští, tak anglo-američtí odborníci byli překvapeni její mohutností a zejména pak konstrukcí a výkony motoru.
Vrací se z ústavu v Nordhausenu stejně jako Gluško a další v polovině r. 1946. Důvod?
Stalin řeší otázku, kdo by měl být Hlavním konstruktérem – šéfem nového tajného odvětví – raketového. Před ním leží seznam 35 vynikajících konstruktérů. Mimochodem – všichni pracovali v leteckých či raketových šaraškách…
Berija se snaží prosadit Gluška, podle něj v současnosti nejlepšího odborníka na raketové motory.
Stalin pročítá jeho charakteristiku: Gluško Valentin Petrovič - desítky odborných prací, šéf laboratoře raketových motorů NII-3, pod jeho vedením odstartovala první raketa v GIRDu.
Ale – nesnáší kritiku, často se dostává do konfliktu s podřízenými…
„A kdo ještě?“ ptá se Stalin.
Položí před něj složku S. P. Koroljeva:
Bývalý starší inženýr NII-3, studoval zkušenosti s V-2. Technický ředitel oddělení reaktivních motorů v německém Nordhausenu. Poklepe na složku troubelí dýmky – podívejme – to je náhoda!
Erudovaný technik, s výraznými organizátorskými schopnostmi!
Stejně tak, jako jej jediným škrtem tužky poslal před osmi lety do gulagu, dělá dnes jediným gestem z Koroljeva „boha ohně,“ který bude velet desítkám tisíc lidí.
Vizionář nebo despota?
Koroljevova konstrukční kancelář, lépe řečeno výzkumně – vývojová základna № 3 NII – 88 v Podlipkách u Moskvy (dnes Koroljevo) rychle získává výjimečné postavení v hierarchii raketového výzkumu. První úkol - vyvinout kopii V-2 z materiálů dostupných v SSSR. Ano, kopii. Stalin jak v tomto případě, tak i v případě konstrukčního týmu V. N. Čelomeje, který v r. 1944 musel pouze okopírovat letounovou střelu V-1 (byť měl při nejmenším srovnatelný, vlastní projekt) prostě schopnostem svých konstruktérů zatím nevěří.
Nicméně R-1, jak se ruská V-2 nazývá, je zavedena do výzbroje až v r. 1950. Ale na ní složili sovětští konstruktéři maturitu. Souběžně s ní totiž koroljevci vyvíjejí mnohem modernější střelu R-2 s doletem 600 km a armáda ji přebírá v r. 1951. Koroljev řeší i koncepce strategických nosičů atomových hlavic, protileteckých či protilodních (ba i okřídlených raket), m.j. i první střelu (RT-2) na tuhé palivo, ale postupně jednotlivé projekty odděluje, vytváří nové konstrukční kanceláře či projekty předává jiným.
Za Koroljeva takový ukazatel nemohl vůbec existovat....
V té době pracuje jeho tým i na strategické vícestupňové raketě s doletem 3000 a více km. Motory vyvíjí Gluško, koncepci jejich sestavy do svazku navrhuje Koroljev. A místo jedovatého kysličníku dusičitého prosazuje přes Gluškovy protesty stabilnější kombinaci paliva: jako okysličovadlo tekutý kyslík, jako palivo kerosen. Této dvojici pohonných látek zůstává Koroljev věrný a ta také pohání mezikontinetální raketu R-7, která poprvé odstartovala v srpnu 1957 (tuto kombinaci paliva použil i von Braun v prvním stupni své měsíční rakety Saturn 5).
Pozor, toto je ovšem důležitý moment. Naráží na sebe dvě buldočí povahy a Gluško se jen se skřípěním zubů podřizuje Koroljevovi. Osobní nevraživost těchto dvou velikánů pak vede k tomu, že v budoucnu Gluško odmítá pro koroljevce pracovat, což se stane osudným pro sovětský lunární program…
| SPUTNIK 1 - první umělé těleso, které se dostalo na oběžnou dráhu kolem Země 4. října 1957. Faktem je, že tato družice, přes svoji vysokou, na tehdejší dobu vskutku omračující hmotnost 80 kg nenesla téměř žádnou vědeckou aparaturu. Sověti samozřejmě znali americké plány na vypuštění asi desetikilogramové družice (říkalo se jim pro jejich velikost „grapefruitové“), a kvůli prvenství Koroljev odsunul vypuštění těžké, třítunové vědecké laboratoře (Sputnik 3). Během pár týdnů vyvinuli konstruktéři tzv. jednoduchou družici (Prostějšij Sputnik – PS), kouli se čtyřmi pruty antén, vysílačkou a akumulátorem. Tato družice známá dodnes jako Sputnik 1 tak zahájila kosmickou éru lidstva. Posloužila např. pro měření zpoždění radiového signálu a podobné experimenty. První americký „grapefruitový“ satelit Explorer zato objevil tzv. radiační (van Allenovy) pásy kolem Země, což byl samozřejmě velký úspěch. Nicméně propagačně svoji úlohu mnohem lépe splnil „PS“. |
Říci, že toto prvenství Američany zaskočilo, je nedostačující. Vojáky to přímo vyděsilo. Jak vzpomíná pozdější ředitel střediska amerických pilotovaných kosmických letů NASA, Dr. Christopher Kraft, „je dnes jasné, že vývoj celého výzkumu vesmíru urychlil konkurenční souboj s Rusy. Když vypustili první Sputnik, mnohým došlo, co mohou na oběžnou dráhu vypustit příště. A nešlo jen o kosmonauty…“
Měl samozřejmě pravdu. „Sedmjorka“, jak se pak bude tomuto nosiči přezdívat, byla především určena k tomu, aby dopravila atomovou hlavici až do USA. Ale Koroljev je hnán jinými motory. Touží po vesmíru a Sputnik – to je jen začátek. Nachází spřízněnou duši u pozdějšího prezidenta Akademie věd Mstislava Keldyše a dalšího raketového genia Michaila Tichonravova a už v r. 1955, dva roky před letovými zkouškami R-7, získali vládní podporu plánu vypustit družici v rámci MGR také.
Proto neznal soboty, neděle. A totéž svaté nadšení vyžadoval i od svých podřízených.
„Koroljev byl dost prchlivý,“ tvrdí například balistik Alpazov. „Kolikrát se rozčílil kvůli maličkostem. Kvůli neznalosti, šroubečku, nepozornosti… A jeho hněv býval až neúměrný tomu, co se stalo.
Dokázal člověka prohánět, dupat nohama, vynadat mu silnými slovy, mohl vás i vyhnat…
Pamatuji se, jak jednou nečekaně vešel do sálu, kde v pracovní době hráli domino. Seděl jsem stranou a zabýval se svou prací. Sebral ty kostičky, rozhodil je do vzduchu, lítaly všude možně, pak prásknul dveřmi a odešel.“
Sergej Koroljev potřeboval mít pod kontrolou nejen všechny lidi, ale i každý šroubek, každou matičku… Všechno zná. Všechno umí pojmenovat. A rozčiluje se, pokud to neznají ostatní. Inženýry i techniky vždy zpovídal, jako by byli u zkoušky. Jak pracujete, jak zlepšit práci, co je k tomu potřeba…
Mnohým se zdálo, že se hnal jen za mocí a slávou a nikoho se neptal na názor.
Sám ale tvrdil: moc, to je kontrola. A bez ní není pořádek…
V podmínkách, jaké panovaly v sovětských výrobních závodech, kde se od války nedostávalo kvalifikovaných pracovních sil, to asi jinak nešlo.
Jeho pracovní nasazení se pak pochopitelně odrazilo i v jeho osobním životě. Xenie jej nechce následovat ani do Podlipek u Moskvy, natož na nějakou raketovou střelnici. V roce 1955 se Sergej rozvádí a hned na to si bere svoji překladatelku Ninu Kotěnkovou.
Sergej Pavlovič s druhou manželkou Ninou
Korolejevovy rakety létají stále dál a dál a polygon u Stalingradu, zvaný Kapustin Jar už nedostačuje.
Musí se vybrat jiné území, řídce osídlené, kam by mohly dopadat i vyhořelé raketové stupně, aniž by někoho ohrozily. Výběr padal na Kazachstán, na obrovské území v povodí řeky Syrdarja v Kzyl-Ordinské a Karagandské oblasti, mezi městy Kazalinsk a Džusaly.
Píše se rok 1955 a na železniční zastávku Tjuratam míří desítky a stovky vlaků. Souběžné osidlování tzv. celiny, neobdělané půdy v této republice, je vlastně kamufláží, aby se Američani hned nedopátrali, že se staví raketová základna. Rozbíhá se obrovská stavba.
Kazašská step – to je monotoní žlutá rovina, velbloudi, ovce a suchá tráva… Desítky buldozerů jedou v řadě vedle sebe a hrnou hlínu, rovnají terén… V zimě v létě tu panují kruté podmínky, lidé bydlí v zemlankách, ti „lepší“ alespoň ve vagónech. V létě nemají dělníci často co pít, tak zastavují cisterny s vodou pro betonáž, prokopávají je a „kradou vodu“. Cisterny pak jezdí s ostrahou…
Koroljevovo jméno ovšem s polygonem spojováno není – je na něj uvaleno takové utajení, jako na samotnou stavbu.
Za dva roky vyroste ve stepi i celé město, řada speciálních staveb. Nebude na žádné mapě světa. 30 let. Vojáci jej budou nazývat Komplex vědecko-výzkumného polygonu No 5. Civilisté – kosmodrom Bajkonur, byť s někdejší hornickou osadou ležící poněkud stranou, nemá nic společného.
Jedno i druhé je ale spojeno s jedinou raketou – první mezikontinentální balistickou střelou R-7.
Mapka dnešního kosmodromu Bajkonur-Tjuratam, vyznačeny odpalovací rampy pro jednotlivé typy raket + montážní budovy (MIK).
Od Sputniku ke Gagarinovi
Od října 1957 je tedy západní svět v pohotovosti. Už koncem r. 1958 (byť první americký satelit startoval v lednu t. r.) vyzkoušely USA první špionážní družice – Midas pro radiovou rozvědku, Discovery a Samos pro fotorozvědku. To je poslední impuls k vývoji podobných družic i v SSSR.
Také Koroljev dostává za úkol vyvinout těžké špionážní družice, které pořídí snímky protivníkova území a dopraví je zpět na Zemi. „Vostok“ je původně projektem právě takového fotografického špiona s návratovou kabinou – OD-2. Obdobné družice vyvíjí i konkurenční konstrukční kancelář Vladimíra N. Čelomeje v Reutovu za Moskvou.
Jenomže stále větší prioritu dostává kosmonautika pilotovaná a tak se Koroljevova konstrukční kancelář odděluje od vojenského programu a začíná se výhradně zabývat družicemi a kosmickými loděmi. Svému snu o Měsíci je Sergej zase o kus blíže. Nejprve ale člověk musí na oběžnou dráhu kolem Země. Ve Spojených státech totiž ohlásili projekt MERCURY – let člověka do vesmíru.
Začátkem roku 1958 se pustil tým konstruktérů vedený Konstantinem Feoktistovem do úprav OD-2 tak, aby kulovitá kabina mohla nést člověka. V červnu předložil výsledky Koroljevovi, v listopadu 1958 schvaluje projekt pilotovaného plavidla rada hlavních konstruktérů jako nejvyšší odborný orgán kosmonautiky. Práce na nepilotované verzi pro špionáž zůstaly až do podzimu 1960 na druhém místě.
V létě 1959 dostal projekt nový název – „Vostok,“ vojenské družice se staly „Zenitem“ a v zásadě je přebírá konstrukce Vladimíra Čelomeje.
Gagarinův VOSTOK
Pod vedením Koroljeva, který přes fůru jiných starostí musí u všeho být, se tak rozvědčík mění na pilotovanou kosmickou loď a Feoktistov řeší zejména to, jak do čtyřtunové koule dostat masivní katapultovací křeslo pro kosmonauta.
A lékaři vybírají ze stovek letců hrstku chlapců, kteří se pak stanou členy „Prvního oddílu“.
Nic ovšem nebylo jednoduché. Nikita Chruščov a politbyro KSSS žádají – když už financujeme let člověka do vesmíru, tak ať se první start uskuteční už k výročí říjnové revoluce (VŘSR) na podzim 1960. Ale ani Koroljev není kouzelník, rakety občas explodují a jedna ze zkušebních kosmických kabin s psíky např. shoří při návratu v atmosféře…
Boris Čertok, 1. zástupce Koroljeva
A tak první člověk startuje do vesmíru až 12. dubna 1961. Jmenuje se – Jurij Alexejevič Gagarin. Ve světě jeho let vyvolá obrovskou vlnu nadšení. Američani kontrují „žabím skokem“ Alana Barletta Sheparda 5. května, necelý měsíc po Gagarinovi. Jenomže jde o balistický „skok“, nikoliv oblet Zeměkoule.
Známé foto: Gagarin a Koroljev
Nicméně - jak vzpomíná Boris Čertok, dlouholetý I. zástupce Sergeje Koroljeva: „Dnes by nikoho ani nenapadlo navrhnout start člověka pomocí rakety R-7" (později překřtěné na Vostok. Ta na rozdíl od amerických lodí MERCURY ani neměla tzv. záchrannou věžičku s raketovými motorky, která by kabinu s kosmonautem oddělila od havarované rakety při startu – pozn. S.K.). Tehdy byla co do kvality a spolehlivosti na hony vzdálena té, která se jako „Sojuz“ používá ještě dnes i k letům na Mezinárodní kosmickou stanici (ISS). Žádná komise by to prostě neschválila… (sám Koroljev později přiznal, že Gagarinovi dávali před startem šanci na přežití 3:1).
Bylo třeba opravdové troufalosti a odvahy, posadit člověka do kabiny na R-7. A také politické podpory. To všechno Koroljev měl a dokázal přesvědčit nejen radu konstruktérů, ale i politbyro.“
Raketa R-7, nebo-li VOSTOK (foto:S.K.)
Z dnešního hlediska byly programy Vostok (6 startů) a Voschod (2 starty) nesmírně riskantním podnikem. Snad byl Koroljev dítkem štěstěny, protože všechny starty se zdařily. A své dvě kopejky pro štěstí měl vždy v kapse…
Koroljev šéfuje tisícům lidí, řídí kosmické programy, které jsou posléze známy po celém světě. Ale jeho nezná a nesmí znát nikdo. Jméno Koroljev a jeho telefonní číslo nenajdete v žádném telefonním seznamu. Oficiálně neexistuje. Po jeho jménu pasou i američtí špioni. Nic, kromě tajemného názvu Hlavní konstruktér neobjeví. Tak to bude až do jeho smrti. Doma, i v zahraničí se teprve tehdy dozvědí alespoň skutečné jméno „profesora Sergejeva“ – jak podepisoval články v Pravdě.
„Za Koroljeva jsme byli první. Jenom první..,“ konstatují dnes s nostalgií Rusové. Mají ale pravdu.
První havárie postihla sovětskou kosmonautiku až po smrti Sergeje Koroljeva. Při prvním pilotovaném letu lunární lodi Sojuz zahynul Vladimír Komarov…
Stanislav Kužel
P.S. Při přípravě článků bylo m.j. použito faktů vč. citací a některých snímků z dokumentárních filmů ruského l. mezinárodního televizního kanálu „Válka kosmických ambicí“ a dalších dokumentů (viz. ČT 2 - „Neletěli na Měsíc“)
