Dobrý pilot je starý pilot. To mi tvrdí člověk, který má za sebou 10 000 hodin ve vzduchu na vrtulových letadlech, větroních a vrtulnících a dolétal do zaslouženého důchodu. Byl učitelem létání, zkušebním pilotem a práškařem. Ví, o čem mluví. Věřím mu. Jistě musel řešit celý život řadu problémů s létáním spojených. Nad jedním z nich bych se rád, nyní z laického pohledu, trochu zamyslel. Jde o strach.
Zvláštní je, že chvíle, kdy se člověk při létání začíná bát, přicházejí zcela neočekávaně, znenadání a náhle. Z maximální pohody se během okamžiku stává horor a snad proto, že ke změně dojde tak rychle, není naštěstí během řešení situace čas si ten strach uvědomit. To přichází o něco později, když už je všechno vyřešeno. Aby ale špatný pocit nezůstal navždy, je potřeba hned letět znovu. Ověřil jsem si to a doporučuji všem.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se působením nějaké síly při vzletu aerovlekem, v malé výšce, zatáčce a při značné rychlosti stala věc. Ozvala se rána, knipl mi vyklouzl ze zpocené ruky, Blaník se vzepjal, začal strhávat vlečnou k zemi. Naštěstí byla rychlost dostatečná, ale ta doba, než jsem knipl zase našel, ta byla moc dlouhá. Když se opět ocitl v ruce, první myšlenka byla o závadě na řízení. S tím by se v této situaci nedalo moc dělat. Pokoušel jsem se tedy srovnat letadlo a opatrnými výchylkami vyzkoušet řízení. Všechno bylo normální. Co se tedy mohlo stát? Dokončil jsem celý zkoprnělý vlek vypnutím a pokračoval v termice. Let trval dlouho, několik hodin a celou tu dobu jsem se bál. Sice všechno fungovalo, až jsem si začal myslet, že se mi to všechno jenom zdálo. Teprve na zemi jsem po prohlídce letadla zjistil, že chybí pravý laminátový kryt trupu, který se tehdy lepil na Blaníky proti odření navijákovým lanem. Asi musel upadnout a nešťastně vrazit do výškovky, což mělo za následek hledání kniplu po kabině. Nebo jsem se srazil s ptákem? Bání zůstalo, protože dodnes nevím, co se vlastně stalo a zda v polích u Straškova neleží od té doby nějaká mrtvola trefeného tvora. Buď ptáka, nebo zemědělce. Poučen příhodou nikdy při vzletu nedržím řízení třemi prsty.
|
Bání z přiblížení na přistání do pole hýčkám a tak zůstává v určité podobě dodnes. To je hlavně tím, že když je zase někdy jasné, že se nedá nic dělat a dojde k rozhodnutí, na které pole se trefit, ta doba od rozhodnutí do zastavení letadla, ta doba má být vyplněna báním. Počítám již s tím a násilně dobu bání nezkracuji. To jde pouze tak, že se rozhodnete co nejpozději. A právě pozdní rozhodnutí je nejčastěji citovaná příčina rozbití letadla v terénu. Bojme se včas a o to lepší výběr plochy a závěrečný manévr předvedeme.
Strach je dobrý rádce před každým letovým přezkoušením. Kdo si myslí, že ho u přezkoušení jeho schopností examinátorem nemůže nic neočekávaného potkat, dopouští se hrubého omylu. Tedy bát se inspektora nedoporučuji, vždycky to totiž nějak vycítí. Je dobré bát se, zda jsem dost dobrý a nenasekám příliš mnoho chyb, abych pak nemusel poslouchat řadu připomínek nebo nedej termosko nemusel létat dvojí kondiční lety. Kdysi, mladý suverén si před přezkoušením nepřečetl v klidu metodiku a až za letu tápal, jak jdou po sobě známé úkony, jaké úhly před vývrtkou volit a podobně. Inspektor byl tehdy starý dobrák a přestože výsledek nestál za nic, naučil mě se bát, zda jsem přezkoušení splnil nebo ne tím, že týden neřekl nic. Celou tu dobu jsem nevěděl, na čem jsem a to bylo velmi výchovné. Nakonec to napsal dostatečně. Jmenoval se Mirek a i dnes, když je již v plachtařském ráji, může být se svou výchovnou lekcí spokojen. Docílil totiž víc, než kdyby předepsal, a zcela oprávněně, několik potupných dvojích. Děkuji pane Mirku.
V některých případech, když člověk létá hodně a často je obtížné nepřehlédnout, že jej spřátelený strach potichu opouští. Projeví se to hlavně tím, že mu dlouho všechno vychází, tak stále posouvá laťku svých možností výš a výš a ono to zase vychází. To může být i přelétanost. Tehdy prosím klapky ven, letadlo opustit a hledat si svůj ztracený strach. Třeba četbou o leteckých nehodách a nejlépe doplněnou obrázky.
Náhoda je neuvěřitelná věc. Jisté je jen to, že člověk nikdy předem neví, co ho ještě může potkat. Stalo se při navijákovém provozu. Startujeme, Herkules 4, tehdy nový na našem letišti, vítr žádný, tak ani úhel stoupání nemohl být odvážný. Po chvilce začínáme předlétávat lano. Žák správně vypnul, potlačil, ale zároveň vysunul brzdící klapky, abychom se vešli před sebe. Příliš brzy, rychlosti nebylo nazbyt. Než jsem se stačil nadechnout, Blaník se prosedá z výšky kolem pěti metrů. Stačil jsem jen během nadechnutí dotáhnout a už jsme žuchli bez rychlosti na rodnou hroudu. Při vydechnutí jsem zaklel a zanadával, že jsme neměli čas ani metodicky mírně vybočit. Navijákař tehdy vybaven radiostanicí vznesl dotaz, zda může lano stahovat. Několika kroky jsme ležící lano vyhledali a stáhnutí schválili. S přítomným přítelem strachem sleduji start druhého Blaníka. Jako by se po nás opičil, jen správně a metodicky stačil vybočit mimo lano. Taky žuchli, protože chyběla rychlost. Jdeme pro ně do půlky plochy už beze strachu. Kabina se otevírá a vidíme, že navijákař stahuje položené lano. Najednou se ale Blaník velmi, ale opravdu velmi rychle roztočil na zemi. Byl totiž zachycen lanem na konci křídla i v podvozku. Co by se stalo s kolegy, kdyby již byli venku? Taky si mysleli, že kromě tvrdého dopadu již nemůže nic přijít? Přišlo.
|
Pak je tu podoba strachu z neznáma. Letci jsou ale lidé odvážní a neznámo je zajímá. Doporučuji však všem, zkoumat neznámo s někým, pro koho již neznámem není. Ten, kdo se s ním již setkal má zcela jistě vypracovanou normu potřebného strachu, kterou může předat novému zájemci. A na něm pak záleží, zda odhalené neznámo zařadí mezi své strachové buňky. Týká se především prvků vyšší pilotáže a ne úplně běžných obratů. Pamatuji si jistou vyděšenost, kdy v akrobatickém bezmotorovém speciálu velel instruktor k provedení zatáčky na zádech. Visím v kabině, letíme rovně a líbí se mi to. Zatáčka, snad to nebude takový problém. Točím mírnou, rychlost klesá. Když se speciálek zaklepal, jak se ty proudnice začaly odtrhávat, chystám se tlačit, abych to napravil. Nadřený pohyb řízením byl však o něco dříve překonán instruktorem. On totiž věděl, že vrtat se na zádech nemá a pro zvýšení rychlosti je potřeba přitáhnout. Když člověk hned neví, může zastoupit návyk. Na zádech ale přesně opačný. Díky, Miloši.
Provedení předletové prohlídky není vhodné provádět se strachem v zádech. Strach by měl být na místě, když tu prohlídku odbudeme. Jednou něco cinklo při provádění úkonů před vzletem. Než stačil strach přijít, přišel vzlet. Po půl osmé ráno a nalačno. Snídani přivážejí kolegové na start, což ale nám není nic platné, protože končíme s jedním Blaníkem v metodické první třetině plochy. Špatně se nám řídilo, Blaník se stále nakláněl doleva. Něco prasklo, ale protože nebyla známa příčina vzniklé síly v řízení, volíme nouzový postup. Zvláštní pocit. Co nejbezpečněji na zem! Během dvěstěsedmdesáti stupňové zatáčky, na zvýšené rychlosti a s brzdícími klapkami, mě pobavil dotaz po rádiu, zda se jedná skutečně o postup nouzový nebo jenom nácvik. Nikdo totiž nepředpokládá, že by u Blaníka něco mohlo prasknout. Tehdy ale prasklo a cinklo. Pružinu nacházíme v trupu. Lom v upínacím oku je šedivý. Druhá pružina vracející křidélka do vodorovné polohy se smrštila a síla k překonání střední polohy se jevila nepřirozeně. Zabrat šlo, ale to jsme se báli.
Jak se vrší získané zkušenosti, má se asi normální člověk bát víc a víc. Pokud by na sobě někdo pozoroval opak, je nezbytné urychlené vyšetření u odborného lékaře. Kdyby nevěděl, kterého navštívit, ať mi dá vědět, někam ho doporučím. Pro nezasvěcené musím ale připomenout, že s doporučením strachu se nejedná o panické hrůzy z létání, svíravý strach, který ochromí končetiny a mysl. Jedná se o strach zdravý, tudíž žádoucí, při jehož pěstování se může letec dožít při 10 000 hodinách i toho důchodu. Kdyby přišel ten nežádoucí, je snad čas jít od toho.
