Množné číslo naznačuje, že se nemůže jednat o jev jediný, ale dnes bych se rád věnoval jen tomu jednomu. Životosprávě.
O potřebě přijímání tekutin pojednával některý z předcházejících článků. Tekutiny jsou důležité, bez nich člověk přežívá ne příliš dlouho. Výživa však zůstává poněkud stranou pozornosti. Možná se následující řádky budou někomu zdát zbytečné a činy popsané poněkud zavrženíhodné. Ale všechno je pravda a trochu se za ni stydím. Přežili jsme, možná díky nim léta mladistvé nerozvážnosti a dosud bez žaludečních vředů. Pokud by někdo spatřoval v následujícím skutkovou podstatu nějaké činnosti trestné, věřte, je to promlčené a kdykoli to zapřu.
Na letišti je hlad
Je to tím, že zaujetí pro věc je silnější než potřeby organismu a na správné stravovací návyky nějak nezbývá čas. Doby, kdy kolegyně Irys nosila na provozy plnou tašku jídla od maminky je dávno pryč. Její dobrosrdečnost a spravedlivé dělení není vlastní všem letcům a v této souvislosti jí dodatečně po mnoha letech děkuji. Pak jsme zjistili, že je-li to správné počasí, ani na jídlo od kolegyně nezbývá čas. S kručícím žaludkem však rekord v některé z plachtařských disciplin neuděláte. Kolega Lubko, vypracoval teorii, že je potřeba se najíst co nejvíce po ránu a pak už člověk vydrží. Jenže, jeho ranní snídaně, kdy si na stole v klubovně rozložil obřadně spousty dobrot a jedl, jedl, my zatím vytahali hangár, připravili letadla, stále jedl, odtlačili všechno na start, Lubko jedl, vyčítali jsme mu, že nepomáhá, mezitím co jedl a tak to šlo dál, když dojedl, protože víc nemohl a bylo mu těžko při tlačení větroňů, tak jsme zjistili, že tudy cesta nevede.
Honba za masem
Na letištích, kam jsme v rámci organizovaných soustředění dojížděli, jsme první starty začali věnovat bedlivé prohlídce okolí letiště z letadel. Daly se najít lusky, kukuřice, kořenová zelenina, cibule a někdy i rajčátka. Pak za soumraku … Jenomže zeleninou výdej kalorií nedoženete, tak začala honba za masem. V jedné přehradní nádrži jsme objevili štiky. Byla to sádka a chtělo to jen trochu odvahy. Odvaha přebývala do okamžiku, než se na břehu objevil porybný. Fyzička nám tehdy stačila, štik bylo 12. Polilo nás ale horko, když přítomný právník posoudil nabídku k večeři jako polní pych. Ryby měly pod míru a bylo to v době hájení. Hlad zvítězil, i on se stal spolupachatelem, když zavoněla ryba z pánve, připravená známým mechanikem ČSA na kmínu a sám se jal organizovat šerobezpečnou výpravu na brambory. Tehdy za Svazarmu ty státní byly malé, ty soukromé daleko lepší. Tak jsme jednou s touhou po výživě vezli Blaníka z pole, vedle mě sedící přítel, dnes kapitán velkého letadla, náhle mezi vesnicemi zavelel: „Zastav.“ Poslechl jsem. Ten člověk vystoupil ze svazarmovského Gazu a podivně se plížil strání k hejnu slepic pasoucímu se na státním poli. No, měl pravdu, volně pobíhající drůbež mimo zástavbu je motoristům nebezpečná a proč by měla beztrestně vypásat družstevní strniště? Trefa hroudou byla velmi profesionální, dodnes jsem se ho nezeptal, zdali v tom má nějakou praxi. Slepice lehla, přinesl ji vítězně do auta a jelo se na letiště. Tam jsme skládali Blaníka, pan nynější kapitán pověsil ulovenou zvěř za nohy do kotelny a do západu se navijákovalo. Pak jsme se divili. Omráčená slepice obživla, řvala a kdákala, pověšená za nohy, pak nastal zásahem lovce podivný klid. Tak tu slepici jsem tehdy nejedl.
Blízký přítel, svým vozem Škoda Octavia, srazil srnku právě když jsme jeli jako lidé na večeři do nedalekého města. Po zvládnutí kolize zastavil a obhlížel, co to nebohé zvíře na silnici dělá. Leželo a nehýbalo se. Mělo to za sebou a kdo někdy prožil střet s vysokou potvrdí, že osádka pětisedadlového auta v počtu devět osob, kromě plácání řidiče po zádech, že je tedy zachránil, jevila zájem i o nebohé zvíře. No, co s ním. Odevzdat komusi, aby ho snědl, když je hlad? Tak skončil ten neopatrný býložravec v kufru auta a jelo se na večeři. Pojedli jsme, popili tekutin a při návratu k autu jsme zjistili, že je pod ním velká louže, tak zvané tratoliště krve. Uprostřed města, na veřejném parkovišti. Majitel vozu připustil, že kufr má prorezlé otvory, odrazil oktávku z parkoviště a já několik let trnul, že strážci zákona sejmou otisky pneumatik a podle nich nás najdou. Ze srnky jsem jedl jatýrka, připravená mým instruktorem a byla vynikající.
Byl to ten slavný den...
S přibývajícím věkem nám začalo být hloupé pytlačit. Na jednom z letišť, kde jsme dočasně působili však v požární nádrži choval správce letiště obrovského kapra. Denně ho krmil a těšil se, jak na vánoce bude s bramborovým salátem. Dobře jsme o něm věděli. Když správce odjel neprozřetelně na dovolenou a přišel hlad, nápad na večeři na sebe nenechal dlouho čekat. Nepřišlo nám tehdy hloupé kapra sníst, protože přece jenom správce nebyl vždycky vstřícný a navíc, vzhledem k jeho dovolené jsme si byli zcela jisti, že nikdy nezjistí, kdo je pachatelem. Jako největší problém se však jevil akt výlovu. Vypustit nádrž by nám neprošlo. Nápad lovu výbušninou nebyl schválen pro absenci potřebných rekvizit, tak zbyl jen elektrický proud. Z blízké budovy byly nataženy dva dráty, konce izolace odstraněny, dráty se zasunuly do vody a zásuvky. Nestalo se vůbec nic. Tak se odhalila větší část izolace vodní strany a rovněž se nic nedělo. Pak kdosi přinesl volejbalovou síť, drát se provlékl sítí, byl přizván další strávník, který společně s autorem myšlenky ponořil síť do vody, každý z jedné strany na holi od smetáku, která byla bezpečným izolantem. Zaznamenali jsme změnu. Vypadl jistič. Nezbylo než angažovat čtvrtého strávníka, který jistič držel v zapnuté poloze. Lovci s tyčemi pomalu procházeli podél břehu nádrže. Když už se zdálo, že je kapr na proud zvyklý, najednou sám před sítí vyskočil z brnící vody na břeh. Tím byl jeho osud zpečetěn.
Vím, že jsme tehdy nejednali správně a jak jsem již předeslal, stydím se za to. Jak ale správně řešit doplňování výživy na letišti?
V letištním kiosku, pokud je na letišti v provozu, samozřejmě přísunem stravy domácí a sem tam s nějakým dělením. Když je nejhůře, vysláním posla se soupisem potřeb celé startovní směny. Vrcholovým výkonem hladu je telefonické objednání pizzy až na start, což opravdu funguje nebo prostou vzpomínkou na doby hojnosti. I když jsem si pravděpodobně tímto článkem podřezal vlastní větev tím, že nás už nikdo na soustředění chtít nebude, mohu Vás ubezpečit, že strava netradičně získaná je ta nejlepší a zároveň slibuji, že to již nikdy neudělám. Prohlídka okolí letiště bude jen bezpečnostní, co kdyby to náhodou vysadilo…
