Když jsme se vraceli při špatné dohlednosti z jihu nebo JZ na Mošnov, tak se ,,ILS" prováděl takto: Vstupní bod - maják, byl velký komín od cementárny v Hranicích na Moravě. Na ten jsme se píchli v letu při zemi a pak až skoro k letišti Mošnov nás vedli telegrafní dráty. Byl to bezvadný přílet po paprsku a jelikož jsem 7 let na toto letiště dojížděl vlakem, tak jsem znal podrobně i pozemní body. Tento přílet chlěl 22.8.1964 provést možná i mjr.Emanuel Mikšík od našeho útvaru. S IL-14 se vracel z letiště Přerov ve 100m nad terénem. Moc chtěli býti v sobotu doma a u kóty 380 (obec Hůrka), 6 km západně Nového Jičína zachytili o stromy a všech 10 lidí v letounu zahynulo.
Letadlo AN - 2 je pravděpodobně největší létající dvouplošník na světě. Dvouplošná konstrukce umožňuje velmi krátký start a přistání a možnost létat malou rychlostí hlavně při zemi. Proto se používá pro seskoky parašutistů, práškování polí, hašení požárů a všude tam, kde je třeba vzlétnout z krátké a neupravené plochy. Letoun An-2 byl sovětské konstrukce a byl koncipován jako zemědělský a pro přepravu z neupravených malých ploch.
Z toho vyplynula tato koncepce dvouplošníku s pevným, objemným trupem. Křídla a ocasní plochy byly potaženy plátnem. My jsme létali ve 3-členné posádce, pilot, navigátor, palubní technik. Ten měl na starost i otevírání dveří při seskocích a když výsadkáři chodili na trhačku, tak kontroloval jejich zaháknutí karabiny za lano ve trupu. To pak parašutista nemusel sám ručně ve vzduchu tahat za rukověď a otevírat padák.
Párkrát si z nás i udělal palubář šprým tím, že se schoval ve trupu, a nechal otevřené dveře, aby to vypadalo jako že vypadl. Tak jsme ho museli jít hledat, protože v Prostějově při nočních střelbách na vrtulníku Mi-4 ten palubář vypadl doopravdy, když se nějakým neuvěřitelným způsobem otevřel v podlaze poklop.
Andul bylo vyrobeno 5000 ks. Pro svou nenáročnou údržbu se letoun záhy stal oblíbeným a jeho licenční výrobu převzalo Polsko PZL Milec 12000ks a Čína 1500ks. Naše armáda, jak jsem předeslal, používala tyto letouny se startem na 200m jako kurýrní a pro speciální výsadky za špatného počasí a v malých výškách. Mohl pojmout 10 plně vystrojených výsadkářů. Létal v Afganistanu, Albánii, Angole, Beninu, Bulharsku, Československu, Číně, Egyptě, Etiopii, Iráku, Kambodži, Maďarsku, Mali, Mongolsku, Německu, Nikaragui, Polsku, Severní Koreji, Sovětském Svazu (Rusku), Somálsku, Súdánu, Sýrii, Tanzanii, Tunisu, USA, Vietnamu, na Kubě. Všude, kde se i nyní objeví, budí pozornost.
Výrobce: Antonov
Konstruktér: Oleg Antonov
První let: 31. srpna 1947
Zaveden: 1949
Hlavní uživatel: SSSR
Výroba: 1947-1992
Technické parametry:
Rozměr: 18.19m
Délka: 12.75m
Max rychlost: 260 km/hod
Přistávací rychlost: 130 km/h
Délka startu/přistání: 200 m.
Dolet: 1025km
Dostup: 5000m
Motor: AŠ-60IR 1000 HP
Pro výsadky se používaly i vrtulníky MI-4, ale než se dohrabaly do výšky 2000 m, a pak zase dolů, tak jsme to už my s Andulou obrátili 2x. Nechci vrtulníky podceňovat, létal jsem na nich chvíli také (přeškoloval jsem se v Čáslavi), ale byly nepředstavitelně hlučné, vše se třáslo a šel z nich strach. Rychle jsem přeškolení nechal, protože v tu dobu v roce 1973 bylo velké cvičení a Mi-4-ky přepravovaly nějaké funkcionáře. Jednou letěly nad Vysočinou ve skupině a jedné z nich uletěl list rotoru. Autorotace nebyla možná, a tak spadli a všichni se zabili.
Také můj kamarád Milan Fabík se na vrtulníku zabil při přistávání v Bratislavě. Letěl z Bardějova a byla mlha. Dvakráte dělal sestup a při posledním chytil o zem. Dispečer mu dával pokyn před Bratislavou, že je malá dohlednost a mraky nízko, aby sedl v Piešťanech, ale Milan si věřil a dopadlo to špatně. Bylo to o to horší, že vezl z lázní Bardějov manželku bývalého presidenta Husáka. Všichni se také zabili.
Milan byl výtečný pilot a těch malérů měl povícero. Létal u letky Ministerstva Vnitra v Bratislavě a také jako horský pilot v Tatrách. Při jednom přistání v zimě na zamrzlém plesu s MI-8, podcenil sílu ledu a po návratu z chaty zjistil, že vrtulník je pryč. Potopil se a nikdo ho několik let ho nedokázal vytáhnout. Až Rusové nějakými nafukovacími vaky. Nějak se to ututlalo, ale tento poslední let ho stál život. Tak jsem byl raději spokojený u Andul. Když jsem se přeškoloval na Anču, musím přiznat, že jsem byl rozpačitý. Představoval jsem si to jednoduchší.
Další menší problém u Anduly byl, že při přistání bylo nutné nepředstavitelně hodně dotáhnout berany až na břicho, aby Anča sedla na 3 body. Nic z ní pak nebylo vidět, a tak se musel hlídat směr. Na aerowebu jsem minule četl jeden článek, jak při připřistávání malého dvoumotorového letadla v Mošnově-Ostravě, došlo po dosednutí k vybočení doleva a poškození letounu. Hodili to na pilota, bylo to v zimě. Když jsem si z této události prohlížel snímky, tak jsem si s údivem vzpomněl, že se mi to s Andulou přihodilo v tom samém místě také. Jistě to tenkráte byla moje chyba, ale podobnost tu byla. Možná střih větru, možná nějaký mošnovský trojúhelník.
Střih větru, ten opravdu funguje. U našeho pluku sloužil na IL-14 můj kamarád Ruda Chládek. Přešel k aerolinkám a před tím jsme spolu létali IL-14. Proto to vzpomínám. Potkávali jsme se někdy na některých letištích a z okének letounů jsme na sebe pokřikovali. Skoro jsem mu záviděl. On jako civil, já voják, oba na stejném typu. Tento pilot létal u ČSA ze začátku jak to bývá, noční poštu a při jednom přistávání v Bratislavě havaroval před dráhou. Jedna osoba z osádky zahynula. Dlouho se to vyšetřovalo, nakonec byl osvobozen, jelikož se prokázalo, že v tom místě byl střih větru. Rudolf byl zraněn,dlouho se léčil a před nějakou dobou zemřel.
Příště se můžete těšit na pokračování a popis letu Mošnov - Košice. To, co se odehrálo při návratu, bylo jedním z mých nejhorších zážitků s AN-2...
