Už třetí den pilujeme okruhy. Začínám mít pocit, že vrtulník více vedu než mu v letu zavazím. Naší alfou i omegou je pojížděcí dráha alfa, intersekce kilo a lima, kam se při každém okruhu trefujeme a zůstáváme na okamžik viset tři stopy nad zemí, abychom se vzápětí vydali opět nahoru. O místo na tomto kousku letiště, do kterého je zahnáno hejno vrtulníků, aby při tréninku nezavazelo velkým dopravním letadlům, se dělíme s dalšími dvěma malými Robinsony, takže všechno musí odsýpat, aby se nestávalo, že někdo zůstane trčet na dráze a ostatní budou místo trénování přistání kroužit v dohledu.
Můj instruktor právě vymyslel novou hru. Zatímco já se postupně snažím zbavit křečovitého držení řízení při každé potřebě korekce, poslouchat jedním uchem jeho a druhým provoz na frekvenci, který bohužel pro mě neprobíhá v češtině, ptá se mě na to, co udělám, když něco nebude fungovat, jak má. Jen pro představu, hned nám vypoví službu alternátor, pak zase výhružně svítí kontrolka spojky, hoří elektrika a pro doražení vysadí motor, zkrátka krásy, kterých je plná příručka, se kterou jsem ve vášnivém objetí strávila předešlou noc. Mým úkolem je „pouze“ vymyslet, co v takovém případě udělám, povědět mu to, přitom sledovat, co se děje ve vzduchu okolo, poslouchat řídícího na věži a kolegy v letadlech, kontrolovat přístroje, na správných místech s věží komunikovat a samozřejmě řídit samotný vrtulník. Prkotiny, ale zkoušet je všechny najednou je napoprvé silný zážitek.
Abych si jej trochu okořenila, podařilo se mi zavadit o svůj mikrofon tak nešťastně, že jej místo před rty mám někde na úrovni brady. Povedlo se mi to zrovna ve fázi, kdy jsme ve vzduchu, ale naštěstí až po obdržení povolení přistát, takže další komunikace s věží mě při troše štěstí čeká až při dalším okruhu. Takže svůj drobný problémek, se kterým přece nebudu zatěžovat svého instruktora, vyřeším jednoduše přistáním a upravením zrádného mikrofonu, alespoň tak si to maluji.
Můj instruktor má ale jiné plány a mé další přibližování se k zemi po dosažení normální výšky pro zavisení nad místem přistání si zcela správně vykládá jako pokus sednout na zem a okamžitě mi jej zatrhne s tím, že za námi se už na naše místo třese další posádka. Ach jo. Co se dá dělat, polohu mikrofonu upravím, jen co budeme při vzletu dost daleko od země, měním v duchu svůj plán. Pokus je to dobrý, ovšem ne zcela oceněný osůbkou vlevo, která se čertí, jak jen můžu pustit z ruky kolektiv, takže po něm chmatám ještě předtím, než se nešťastného mikrofonu stačím dotknout! A tak si hodně hluboko ukládám do paměti, že pouštět za letu kolektiv je smrtelný hřích, nahlas se za svůj prohřešek omlouvám a slibuji, že už to nikdy neudělám, že odteď budu mít ruku na kolektivu jako přilepenou.
Ovšem teď můj problém s mikrofonem narůstá do strašlivých rozměrů, blíží se midpoint, ono místo na okruhu, na kterém po mě přece dnes řídící chtěl, abych mu při každém okruhu hlásila své úmysly. A já se oprávněně obávám, že s mikrofonem teď už dokonce lehce směřujícím pod bradu se s věží fakt nedomluvím. Zkrátka, je třeba rázného a hlavně rychlého řešení. S levou rukou přilepenou ke kolektivu počítat nemůžu, nezbývá, než opatrně stabilizovat cykliku mezi koleny a mikrofon usměrnit pravačkou. Jenže, ouha, to jsem si ale pěkně naběhla! Můj instruktor, jindy vcelku příjemný mladík, mi vskutku velmi důrazným způsobem vysvětluje, že jestli existuje ještě smrtelnější hřích než pustit kolektiv, tak je to pustit cykliku. Pak si všimne, že mikrofon nemám, kde bych jej měla mít a jedním jednoduchým pohybem mi jej vrací na původní místo.
Hlásím se věži, opakuji přijaté povolení a v duchu se pokouším dostat z duševního otřesu, který pro mě znamená zjištění, že teď už mám tedy levačku přilepenou ke kolektivu, pravačku po celou dobu letu natrvalo spojenou s cyklikou, nohy se k účelům, jako byl ten můj, použít prostě nedají, nehledě na to, že dát nohu pryč z pedálu bych si taky nedovolila a dalšími prostředky, které by mi umožnily dotknout se v kabině i jiných věcí, než jsou kontrolní prvky, prostě nedisponuji. Dovedete si představit ten zmatek v hlavě, když jsem si začala představovat navigační let, potřebu změnit frekvenci, pokud bych si nevystačila s přepínáním kanálů na cyklice, nutnost pootočit mapu nebo si zapsat nějaký údaj? Tohle trauma jsem si s sebou nesla až do okamžiku poletového rozboru, kdy jsem se pro jistotu ještě jednou dozvěděla, že jsem v rámci jediného letu spáchala hned dva strašné zločiny.
A teprve tehdy mi bylo sděleno tajemství, proti jehož ceně zlato bledne jak triko na slunci. Kolektiv si můžu za letu zafixovat úplně stejně jako na zemi, ovšem šroubovat si fixaci na cykliku ať se za letu ani neopovažuji. Neopovážím. Ulevilo se mi. Byla mi vrácena levá ruka a většího luxusu nežádám. Je pravda, že navigační let mě ještě pořád lehce znepokojuje, ono létat bez dveří, ze kterých opravdu nic nesmí vyletět, pokud nechci riskovat, že přijdu o tu malou vrtuli vzadu, co se stará o to, že se celý vrtulník pod roztočeným rotorem nevrtí jak korouhvička, je sice v tropických podmínkách příjemné, nicméně fakt, že na všechno, co budete v kabině potřebovat udělat kromě samotného řízení, bude muset stačit jen jedna ruka, je vážně na levačku. Nebo zkrátka jen nezvyk, aspoň prozatím.
A tak mám pro vás, milí kolegové, adepti na krocení letounů i mixérů, takové patero mouder:
1) informací je pro 1 nováčkovu hlavu vážně hodně, ale ty, co se tváří nejmíň důležitě, mají obvykle cenu zlata, tak je nenechte jen protékat mezi ušima
2) neřešte malý „průser“ tím, že spácháte ještě větší
3) nic není tak velká hloupost, abyste se na ni nemohli zeptat svého instruktora
4) už Komenský tvrdil, že spěchati toliko hovadu dobré jest, tak se tím řiďte, i kdyby kvůli vám musel někdo někde čekat o 30 vteřin déle, než je naprosto nezbytně nutné
5) od žáčků ve vrtulnících si držte patřičný odstup, nikdy nevíte, co tam uvnitř právě vyvádějí:o)!
