S Honzou jsme se chvíli naháněli. Stihl mezi tím mimo jiné odjet na meditační retreat do Nepálu a zpět. Domluvili jsme se, že si nebudeme povídat o nehodě z roku 2006, ostatně o ní vypráví i ve své knize Na křídlech racků. Že je jedním z pilotů The Flying Bulls Aerobatics team se také ví a mnohokrát už o tom mluvil v jiných rozhovorech.
Mne dnes zajímalo spíš něco jiného – blíží se další velká letecká akce, Aviatická pouť (dále AP) v Pardubicích ve dnech 1. – 2. 6. 2024 a Jan Rudzinskyj je jedním z organizátorů. Co všechno se musí stát před tím, než se příznivci letectví mohou přijet či přiletět podívat?
Jak dlouho létáte, Honzo?
Začal jsem létat poměrně pozdě v 27 letech, protože za komunistů mě lítat nenechali a pak to okolnosti nedovolovaly. Nejdostupnější byl v tu chvíli pro mne paragliding, poté jsem přešel na ULL, PPL, akrobacii a dál.
Kdy Vám vstoupily do života repliky letounů z I. světové války?
Setkal jsem se s nimi v r. 2005, tehdy jsem se osobně seznámil s Martinem Kindernayem a začal létat s Flying Circusem. Nejprve s Curtissem Jenny, pak s Nieuportem 11.
Proč Vás tak zaujaly zrovna dvouplošníky?
To kdybych věděl! (smích) Nějak mě přitahovaly, možná romantika, pocit létání v nich mě oslovuje, byť v tuto chvíli asi nejzajímavější a nejintenzivnější létání je s týmem Flying Bulls.
Dvouplošníky mi přináší radost, ta letadla mi přijdou krásná, zajímavá. S každou replikou, s každým originálem bych si chtěl zalítat. Vzájemné přitažlivosti úplně nerozumím, jen ji respektuji.
Stavíte repliky historických dvouplošníků?
Že bych osobně stavěl, to úplně ne. Koupil jsem projekt letounu Albatros D.V, ale dodělávají ho pro mne kluci, kteří to umí. Já stavbu spíše řídím, konzultuji, zajišťuji, ale nestavím. Občas si říkám, že bych si to někdy chtěl zkusit, ale začínám mít pocit, že v tomto životě to asi nestihnu. (smích).
Ellenka, Bellanca - Vaše lásky, prozradíte víc?
Ellenka je éro, které si mě našlo a díky Martinu Nepovímovi a firmě AIRTRADE jsem si ji v r. 2009 mohl pořídit. Létat Bückera je velká radost, tohle éro létá nádherně. Lepší letadlo než Jungmann je už jenom Bücker Jungmeister, nic lepšího neexistuje.
Když náhodou nejsem s Flying Bulls na airshow, rád Elle předvedu na nějaké show, jako například letos v Plasích. Lítám s ní pro radost, je to za odměnu a dokud budu mít Medical, tak si tohle éro, doufám, budu moci nechat a užívat si s ním nadále.
Bellanca je super letadlo, máme ho v aeroklubu v Chrudimi. Mám ho rád, i když kvůli nedostatku času s ním moc nelétám. Letadla typu STOL s krátkým vzletem a přistáním, kam Bellanca spadá, mě fascinují a baví. Takovéto letadlo bych ještě chtěl mít ve svém hangáru, ideálně na velkých Bush kolech. Bush létání mě zajímá a Bellanca je tomu velmi blízko. Doporučuji ji, je to univerzální radostné letadlo.
Vaše záliba vedla časem k tomu, že jste s týmem začali budovat letku Aviatické pouti, je to tak?
Dvouplošníky mám rád odjakživa. Aviatická pouť záměr vybudovat letku vždycky měla, jenže původním zakladatelům se nepodařil zrealizovat. Nakonec se to povedlo, když jsme v roce 2019 zakoupili zmenšenou ultralehkou repliku prvoválečného letadla Nieuport 11, pak Aviatik Berg D.I., následoval Morane-Saulnier MS.139 plus dva Blérioty. Vše se začalo rozjíždět i díky tomu, že Aviatická pouť je v posledních letech velmi dobře organizovaná a řízená, takže se úsilím celého týmu a partnerů podařilo projekt letky zorganizovat.
Jaké to je přesedat z akrobatických speciálů do dvouplošníků?
Nedá se říct, že bych něco z toho měl radši. Oboje jsou naprosto srdeční věci. Dvě koleje, které miluju stejně. Někdy mám chvíli raději tuhle kolej, jindy druhou, ale v tuto chvíli bych nechtěl být ani bez jedné.
Zmínili jsme Aviatickou pouť. Jako návštěvník airshow si nejspíš neumím představit, kolik práce je za uspořádáním takové akce. Přiblížíte nám to, Honzo?
Pokusím se aspoň část. Skládám letový program, zvu vystupující letadla a v tomto roce jsem se vrátil ještě do marketingu a propaguji AP. Mnohem víc práce dělá tým, který není vidět. Jde o rozsáhlou činnost co se týče jednání s partnery, armádou, organizace na zemi, je toho spousta. Jen ostatní jsou mediálně v pozadí, ten viditelný jsem zkrátka já, ale bez nich by žádná Aviatická pouť rozhodně nebyla.
Letos proběhne již 32. ročník, jak dlouho dopředu se začal chystat?
Většinou se začíná od podzimu předchozího roku. Letos to bylo poměrně náročné, protože jsem měl velkou část letového programu připravenou už v listopadu, ale potom se shodou okolností spousta změnila. Některá domluvená letadla náhle odřekla, přestože byla potvrzená, takže jsem musel skládat program znovu a hledat zajímavé náhrady. To se nakonec povedlo, ale v jednu chvíli to bylo hodně náročné i psychicky, protože mě to mrzelo.
Podle čeho skládáte letový program, jak vybíráte, koho oslovíte se žádostí o účast?
To ovlivňuje několik faktorů. Jednak to, co se líbí mně a myslím si, že by se líbilo také návštěvníkům a pak je rozhodujícím faktorem, co si můžeme finančně dovolit. Udělat letecký program s velkým rozpočtem není problém. My jej však máme velmi limitovaný a paradoxně celé zázemí stojí víc, než letový program. Děláme airshow na mezinárodním vojenském letišti, kde zabezpečení musí být mnohem větší a tedy i mnohem dražší, než např. na aeroklubovém letišti.
Daří se shánět sponzory?
Není to snadné. Rok od roku je čím dál náročnější sponzorské finance získat. Jsme vděčni za každého partnera, který s námi spolupracuje a obzvlášť za ty, kteří tak činí dlouhodobě. Uvítali bychom samozřejmě další, abychom mohli pracovat s větším klidem.
Při pohledu na program AP vidím namátkou akrobatický vrtulník Bo-105, speciál Corvus 540 Racer s legendárním Péterem Besenyeim, Extru 300 SR – pomáhá Vám při sestavování programu fakt, že patříte také do rodiny Red Bull teamu?
Samozřejmě mi to pozice člena týmu Flying Bulls významně zjednodušuje. Pohybuji se po Evropských airshow, takže piloty a majitele letounů znám a fakt, že jsem členem tohoto týmu je pro AP přínosem. Díky tomu, že mě všichni znají, se jedná mnohem lépe, jsme vnímání jako důvěryhodní.
Z čeho máte Vy sám v programu největší radost?
Letos se podařilo objednat dva Messerschmitty, slavnou Bf-109 G14, což se zatím nepovedlo nikomu a od II. světové války tahle letadla v ČR nebyla. Možná nadlouho to zase bude naposledy, kdy takové letadlo na českém nebi můžeme vidět. Je jich málo, jsou vzácná a majitelé s nimi právě kvůli tomu nikam daleko příliš létat nechtějí.
Druhým je Messerschmitt Me-262 Schwalbe, což je první operačně nasazený proudový letoun. Ten už jednou na AP byl a letos se díky Messerschmittově nadaci povedlo ho sem dostat znova. Tihle dva krasavci vedle sebe, to mi přijde úžasné!
Jaká bývá v posledních letech návštěvnost AP?
Kolem 25 – 30 000 diváků za víkend. Čísla jsou zavádějící. U spousty airshow, které jsem viděl, zveřejněná čísla neodpovídají a připadají mi nereálná – vím, jak to na místě vypadá ze vzduchu, když tam lítám. Uvedených 50 000 návštěvníků na zemi při pohledu ze vzduchu opravdu není. My se to snažíme dělat poctivě a pravdivě.
Honzo, jste přece pilot, vážně budete jenom v roli organizátora?
To je jeden ze zásadních omylů, které dělá spousta lidí a i já jsem je párkrát udělal. Chceme u něčeho být, dělat, co nás zajímá a místo toho, abychom přímo za tím šli, přibližujeme se oklikou. Někdo má například rád létání a chce lítat a tak jde organizovat AP. (smích)
Jedna věc je létání, druhá organizace. Mě nejvíc baví lítání, takže už v květnu všechno stran organizace předávám a přesouvám se pouze do pozice pilota. Jsou jiní lidé, kteří činnost převezmou a dělají to mnohem lépe, než já. Já v té organizační části zase tak silný nejsem.
Dá se ten den opravdu mentálně odpojit od organizační činnosti a užít si lítání?
Proto to pouštím dřív, ale zároveň jde o velkou výzvu. Potřebuji se na létání na 100 % soustředit, zároveň jsem však na akci, kterou jsem spoluvytvořil a to mě občas mentálně vysiluje. Vypustit vše úplně a být jenom pilot není snadné a ne vždy se mi to úplně daří, ale zároveň to potřebuju, protože létání a organizace nejdou dohromady.
Pomáhá mi udělat si chvíli klidu, projít například naši sestavu a naladit se na ni. Dost často provádím dechová cvičení, která mne zkoncentrují a zároveň jsou aktivační a nabíjí mne energií. To dělám vždycky, abych se od vnějšího světa odpojil a mohl se soustředit jen na létání. Na AP to potřebuji o trochu víc.
Jak Vás tedy v červnu na AP uvidíme?
Plán je létat s Flying Bulls Aerobatics team, kde létám levé křídlo. Na to se těším.
Přece jen se zmíním o Vaší nehodě z r. 2006, která se stala při airshow u sekání balónků vrtulí. Měl jste někdy nahoře flashback?
Hodně jsem se sebou pracoval a balónky jsem od té doby nesestřeloval. Když jsem se těsně po nehodě vracel do replik dvouplošníků, tam jsem trošku stažení cítil. Jinak ne, od té doby je vše v pořádku.
Rozdal jste spoustu rozhovorů. Je něco, co jste ještě neprozradil?
Richard Santus mě přivedl do AP v r. 2010 a kromě letošního roku jsem každoročně přemýšlel, že příští rok už se na ni vykašlu. Organizace je náročná, zabírá spoustu času, pro peníze se dělat nedá… Mám tuhle akci hodně rád, takže mě zatím vždycky přitáhla zpět, ale pokaždé jsem v tu chvíli byl přesvědčen, že to je naposledy. Říkal jsem si to tak 12 – 13x. (smích) I letos cítím únavu, ale poprvé neuvažuji o tom, že bych úplně skončil.
Všechny moje letecké aktivity směřují k tomu, aby létání bylo vidět a abychom ho představili lidem. Je krásné a dělá radost jak pilotům, tak návštěvníkům airshow. Baví mě tu radost přinášet a sdílet.
