Čína tak ohlásila, že jde pevně za svým cílem – stát se supervelmocí. A to ještě za života „Velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga, který vlastní zemi téměř zruinoval tzv. Velkým skokem a Kulturní revolucí. Raketový a jaderný výzkum a vývoj – kupodivu – zůstal nepostižen.
Profesor Čchien Süe-šen, jeden z geniů poválečné raketové techniky (viz předchozí část) sice původně sliboval vyslat na dráhu kolem Země umělou družici už v roce 1959 – na oslavu 10. výročí vzniku ČLR, ale první raketa čínské výroby – Dong Feng 1 (kopie ruské R-2) úspěšně startuje až 1. prosince 1960. Na to, aby dosáhla první kosmické rychlosti (7,9 km/s) ale ještě zdaleka neměla.
Přes mrtvoly ke hvězdám
Čchien ovšem přecenil nejen možnosti své a svých lidí, ale především možnosti tehdejší čínské ekonomiky, navíc sražené na kolena Maovou politikou tzv. Velkého skoku vpřed (1958-62), vedoucí k hladomoru a úmrtí až 40 milionů lidí a posléze tzv. Kulturní revolucí „proslavenou“ pogromy na lidi a inteligenci především (1966-69).
Čchien Süe-šen i za těchto okolností konstruuje vlastní raketu DF-3 Tsien, ale její start v listopadu 1961 se nezdařil a projekt je posléze zrušen. Profesor se pak spíše věnuje manažerské práci v raketových týmech a teorii kosmických letů. A o pár měsíců později navrhuje novou organizační strukturu vývoje raket, inspirován americkým systémem PERT (Program Evaluation and Review Technique). Ten byl totiž použit pří vývoji americké ponorkové střely Polaris, a Čchien tak znovu potvrzuje, že pobyt v USA nepromarnil.
Nicméně program vývoje řízených střel řady Dong Feng (DF) je revidován a existující střely, i ty vyvíjené, dostávají jiná pořadová čísla a upřesněné parametry: Tak R-2 krátkého doletu jsou přeznačeny na DF-1, DF-2 (kopie sovětských R-5/SS-3 Shyster, dolet 1 250 km) byly schopny zasáhnout Japonsko, DF-3 (SS-5 Skean) Filipíny, DF-4 Guam a konečně ICBM – DF-5 – kontinentální Spojené státy… (To, že Mao počítal i s atomovou válkou s bývalým spojencem, Sovětským svazem, se moc nezdůrazňovalo…)
První čínský satelit Dong Fang Hong 1 neboli Východ je rudý
Zatímco DF-3 je další raketa středního doletu (IRBM), tentokráte kopie sovětské R-14 (konstruktérů Jangela a Gluška) s doletem 2 500-3 000 km (DF-3A), Dong Feng 4 už je především čínskou konstrukcí, vyvíjenou od roku 1965.
Je zajímavá nejen tím, že je první čínskou dvoustupňovou ICBM raketou schopnou donést třímegatunovou hlavici do vzdálenosti (podle modifikace) 5 500-7 000 km (tedy nejen na Guam, ale i do Moskvy…) ale je i první ze série kosmických raket řady Long March (Dlouhý Pochod neboli Chang Zheng 1, tedy CZ-1). Jako palivo použili Číňané podobně jako Jangel s Gluškem u R-14 asymetrický dimethylhydrazin a jako okysličovadlo směs kyseliny dusičné (HNO3) a oxidu dusičitého (N2O4). Pro vynášení družic do 300 kg na nízkou oběžnou dráhu (LEO – Low Earth Orbit) přidali konstruktéři třetí stupeň na tuhá paliva.
Právě CZ-1 pak se základny – Jiuquan Satellite Launch Center (Šuang-Čcheng-cu), přebudované na kosmodrom, ovšem až na druhý pokus, vynáší 24. dubna 1970 první čínskou družici Dong Fang Hong 1 (tj. Východ je rudý). Její kosmická kariéra však skončila startem druhé čínské družice v březnu 1971, ve verzi CZ-1D (nosnost do 1 000 kg) byla později nabízena pro komerční využití.
Samotná základna Base 20, Jiuquan (budeme užívat tento zkrácený název polygonu, rozkládajícího se severozápadně od pouště Gobi, či zkratku JSLC), se od roku 1969 modernizuje pro start družic a posléze i pro uvažované pilotované kosmické lodě. Byly vybudovány dvě startovací rampy – inspirativně s jednou společnou, otočnou věží. Už v roce 1974 zde z komplexu LA2 startovala první verze rakety CZ-2, ale start skončil neúspěchem.
Svou pověst si ovšem napravila ve verzi CZ-2A při dalším startu v listopadu 1975, kdy vynesla první čínskou návratovou (fotoprůzkumnou) družici FSW-1.
CZ-2A se satelitem FSW startuje
Tažní koně řady Long March
V dalších modifikacích se CZ-2 stala hlavním pilířem čínské kosmonautiky, podobně jako v SSSR raketa R-7/Vostok/Sojuz. Lze ale konstatovat, že jí pár let trvalo, než „dospěla“.
Stalo se tak teprve v roce 1999, kdy byla na kosmodromu Jiuquan postavena třetí rampa pro raketový nosič CZ-2F, určený pro pilotované lety lodí Šen-čou (první start 19. listopadu 1999) Ovšem do startu prvního tchajkonauta ještě chyběla řada let…
CZ-2 byla podobně jako řada tehdejších kosmických nosičů odvozena od mezikontinentální střely, v tomto případě DF-5 verze 5A s doletem 12 000-13 000 km. Počátky jejího vývoje lze hledat už v 60. letech. Pod vedením šéfkonstruktéra Ren Xinmina (rovněž vystudovaného v USA na University of Michigan – Ph.D. 1949), tak vnikla dvoustupňová raketa s motory na tzv. hypergolické pohonné hmoty – tedy UMDH opět jako palivo a N2O4 jako okysličovadlo. Ty mají nezanedbatelnou výhodu v tom, že je lze dlouhodobě skladovat i v natankované raketě, ovšem jsou velmi toxické, při kontaktu samovznítitelné, a tedy velmi nebezpečné pro obsluhu (např. sovětský konstruktér Koroljov na rozdíl od motoráře Gluška tvrdošíjně odmítal jejich použití pro pilotované lety).
CZ-2 ve verzi 2A záhy odpadla ze služby, zato právě varianta 2C je nejdéle sloužícím čínským kosmickým nosičem. A byla mimo jiné i kandidátem na vynesení prvního čínského kosmonauta. Řada raket CZ, označovaných pro exportní účely jako Long March se úspěšně rozrůstá až po poslední modely: těžkou CZ-5, střední CZ-7 či lehkou CZ-11 na tuhá paliva. Rozrůstající se paleta nosičů pak souvisí s rostoucími kosmickými ambicemi dnes průmyslové velmoci ČLR.
Tchajkonati roku 1973
Již výše zmiňovanou skutečností je, že Čína hodlala poslat svého člověka do vesmíru už roku 1973. Šéf čínského kosmického programu Čchien Süe-šen už od počátku 60. let, zřejmě pod vlivem úspěšných startů prvních sovětských a amerických kosmonautů, nejen propaguje kosmický výzkum, ale sebevědomě navrhuje stavbu vlastní čínské pilotované kosmické lodi nebo okřídleného kosmoplánu!
Ostatně už jako profesor na kalifornském Caltech vedl Čchien Süe-šen diskuse o kosmických letech či kosmických lodích se svými tehdejšími kolegy v JPL, a ještě před svým zadržením FBI diskutoval o problematice pilotovaných letů i s Wernherem von Braunem.
V roce 1966 Čchien Süe-šen navrhuje Maovi desetiletý plán, který projednal i s vědci z různých oborů a ústavů Akademie věd – nejprve vyvinout sérii umělých družic a posléze kosmickou loď. Vedení komunistické Číny, zejména Čchienův příznivec premiér Čou en-Lai i sám Mao, jeho představy vyslyší a už v červnu 1967 vydají příslušné direktivy k realizaci Projektu 714. Jeho vojenským šéfem se stává legendární maršál Lin Piao (dobyl v roce 1949 Peking), tehdy ministr obrany a designovaný nástupce Mao ce-tunga.
A tak se mohou čínští vědci vydat na „dlouhý pochod“ do vesmíru…
Ovšem Čchien už má na čem stavět. Podobně jako Sověti pod vedením Koroljova vypouští od září 1960 tzv. geofyzikální rakety ze Základny 603 patřící na oko Geofyzikálnímu ústavu Akademii věd. V roce 1963 správu základny přebírá zcela tzv. Pátá Akademie ministerstva Národní obrany… Z tzv. Guangde Rocket Launch Site v provincii An-chuej ve vnitrozemí východní Číny při dolním toku řek Jang-c' a Chuaj startuje v letech 1960-1966 řada sondážních raket T-7. Jde o střely poměrně malé, o délce 8 metrů a hmotnosti 1 200 kg, které vynášely kontejnery s přístroji vážící maximálně 25 kg do výšky kolem 58 km.
V červenci 1964 pak startuje první raketa v modifikaci T-7AS-1 s biologickými vzorky a prvními cestovateli – čtyřmi krysami – až do výšky 70 kilometrů a v kontejneru se úspěšně vrací za zem. Podobně jako v SSSR sahají Číňané po psech a využijí k prvním startům vylepšenou verzi rakety T-7, dvoustupňovou desetimetrovou T-7AS-2. Ta byla schopna vynést na suborbitální dráhu – do výšky 115 km – hlavici o hmotnosti 40 kilogramů.
Parametry rakety však postavily před konstruktéry problém – jak vše vtěsnat do oněch 40 kilogramů. Zvíře nesmělo vážit více jak 6 kilo, muselo se naučit nereagovat na vibrace, hluk při startu či na šum přístrojů a zvyknout si na těsné prostory „kabiny“ i antigravitační obleček. Z 30 psích kandidátů obstáli dva.
28. července 1966 odstartovala T-7AS-2 v naprostém utajení s psíkem Xiao-Bao (Malý leopard). Po dobu balistického letu bylo jeho chování sledováno nejen přístroji, ale i kamerou. Za třináct dní poté si misi zopakovala fenka Šan-Šan (Korálek). A protože se psíci úspěšně – a zdraví – vrátili na Zemi, stali se posléze, podobně jako kdysi Strelka a Bělka v SSSR, mediálními hvězdami. Některé prameny uvádějí, že šlo dokonce o štěňata, nicméně fenka Šan-Šan posléze vrhla své vlastní zdravé potomstvo.
Xiao-Bao a Šan-Šan, první čínští „kosmonauti“
Vzniká otázka, proč v dalších podobných balistických experimentech Číňané nepokračovali. Bohužel vše nešlo jako na drátkách, jak si Čchien Süe-šen asi představoval. Vypukla totiž tzv. Kulturní revoluce, v ulicích a institucích řádí zfanatizované davy především dětí s rudými knížkami v rukách a mimo jiné likvidují i část čínské inteligence. Došlo i na „raketčíky“. Řada z nich je perzekuována, šéf Geofyzikálního ústavu Ciao Jiu-čang je roku 1968 Rudými gardami zavražděn, šéfkonstruktér družic a zakladatel Ústavu pro vývoj satelitů (Design Institute of Satellite Development, DISD) Wang Xi-ji je perzekuován pro nezdařený návrat geofyzikálního pouzdra, jiní z týmu jsou obviněni ze špionáže a samotný Čchien Süe-šen je na čas degradován na řadového pracovníka.
Jako na houpačce
Celý desetiletý program, předpokládající start kosmonauta v roce 1973 se hroutí. Jako Deux ex machina však zasahuje premiér Čou en-Lai a spolu se jmenovanými bere pod svá ochranná křídla na 15 nejdůležitějších mozků raketokosmického oboru a další nepostradatelný personál.
Totiž – některé věci kupodivu fungují. Čínské vedení v listopadu 1966 rozhoduje o vybudování druhého raketového polygonu, tzv. Základny 25. Vyrůstá od dubna 1967 na severu Číny, v pohoří Lü-liang a vžil se pro ni název Tchaj-jüan. Původně sloužila ke zkouškám startů raket středního doletu, ale časem se přišlo na to, že její poloha je výhodná pro vypouštění družic na tzv. polární dráhy, zejména pro špionážní satelity. Kosmodromem se de facto stává až 6. září 1988, když raketa CZ-4A vynesla na nízkou polární orbitu družici Feng-Jün 1 (Vítr a oblak).
V dubnu 1968 je založen Institut kosmické medicíny, což je přímé potvrzení úsilí o vyslání Číňana do vesmíru a posléze roku 1970 vzniká Ústřední vojenská komise, která má na starosti výběr kandidátů na kosmický let…
5.října 1970 začalo vedení letectva v součinnosti s Čchienem vybírat vojenské piloty. Požadavky včetně tělesných i psychických parametrů byly v podstatě okopírovány podle Rusů či Američanů. A tak z tisícovky kandidátů zbyla v polovině května 1971 finální skupina, která měla podobně jako v Sovětském Svazu 19 členů (jeden z dvacítky to vzdal).
Mezitím ministr obrany Lin Piao podepisuje v dubnu roku 1971 příkaz složkám vojenského letectva zahájit organizační práce k přípravě kosmonautů v rámci projektu 714. V odlehlé oblasti na severozápadě země vzniká utajeně výcvikové středisko – městečko pro cca 500 lidí včetně kosmonautů, personálu a ochranky.
A vybraní piloti mají zahájit výcvik nejpozději v listopadu 1971. Jsou mez nimi i tehdejší stíhací esa, jako např. Fang Guo-jun, jeden z tzv. čínských dobrovolníků v Korejské válce. Pravda, letecké bitvy na řece Jalu se už nestihl účastnit, ještě v roce 1953 byl převelen jako instruktor do Čchang-čchunu. Účastnil se pak roku 1962 konfrontace s tchajwanským letectvem o ostrovy provincie Fu-tien a dokázal s poškozeným letounem v zásadě oslepeným od dýmu a oleje přistát na vlastním letišti. O dva roky později se mu ale podařilo na MiGu 17 sestřelit dva americké průzkumné reaktivní letouny AQM-34 Firebee, za což se mu dostalo ocenění od samotného Mao Ce-tunga. Ten pak tohoto svého oblíbence prosazoval jako hlavního kandidáta na let do kosmu.
AQM-34 Firebee
Dalším esem byl pozdější zástupce velitele 7. letecké armády Lu Xiang-xiao, který mj. v MiGu 17 sestřelil v lednu 1966 vysoko letící AQM-34 dron a byl jedním z tchajkonautů, kteří získali zkušenosti z leteckých bojů ve Vietnamu.
Pozdější velitel Třetí letecké divize Wang Zhi-yue byl dalším z kandidátů na let do kosmu z roku 1971. Také on si v MiGu 19 sestřelil vysoko letící Firebee (1968), stejně jako další vyvolený – Dong Xiao-hai, pozdější velitel 18. letecké výcvikové divize.
Ani ostatní nebyli žádní nováčci.
Někdejší vojenský pilot a kandidát na tchajkonauta, Fang Guo-jun v pozdějších letech
Ale nad celou Čínou, tedy i Projektem 714, se nadále vznáší Damoklův meč Kulturní revoluce. Ekonomika upadá, omezují se i finanční prostředky. Než se kandidáti na kosmický let stačili rozkoukat, bylo po legraci. Bohužel pro ně už 13. září zahynul v armádním dopravním letadle britské výroby Hawker Siddeley Trident Maův potenciální nástupce, údajně ale tajný protivník, maršál Lin Piao. Ten jakožto ministr obrany měl pod sebou i Projekt 714 a následné razie i v tomto směru jen potvrzují domněnky, že Lin-Piao prchal onoho 13. září po nezdařeném pokusu o převrat do Mongolska.
Maova pomsta byla drsná. Vše, v čem se Lin Piao angažoval, najednou budilo nedůvěru. Více jak tisícovka generálů od úrovně velitele armády výše bylo vyhozeno z armády, část pozavíraná pro podezření z účasti na plánovaném spiknutí. Persekuce tak postihla i celé vedení „Objektu 714“, tedy výcvikového střediska kosmonautů, a to právě v době, kdy první piloti měli 1. listopadem zahájit trénink.
Samotný projekt zatím zrušen nebyl, výcvik byl sice těmi, co zbyli, organizován, ale brzy se objevily problémy s financováním. Například trenažer – maketa kosmické kabiny – byl smontován z překližky a kartonů…
Čchien Süe-šen se obrátil na svého protektora, premiéra Čou en-laje a ten zprostředkoval setkání šéfa tzv. Plánovacího výboru Ju Qiu-li z vedení střediska přímo s předsedou Maem. Ju žádal mimo jiné o potřebné navýšení rozpočtu, ovšem Mao reagoval nečekaně. Prohlásil, že nejprve je potřeba udělat pořádek v zemi a postarat se o lid…
Jistě, právě od něj to sedlo, nicméně tato slova znamenala, že celý Projekt 714 by záhy zrušen a poslední „kosmonaut“ se vrátil ke svému útvaru 13. května 1972. Ale práce na čínské kosmické lodi Šu-kuang (česky Svítání) v jistém smyslu stále pokračovaly až do roku 1975.
