Mám na to být pilotem?
Facebook Twitter Google+ YouTube RSS E-mail

Čínský drak ve vesmíru II

21. ledna 2017
Autor: Stanislav Kužel, celkové hodnocení článku: 2,7
Klíčová slova: Rubrika: Letadla

Čínská cesta do vesmíru byla sice trnitá, ale dosti přímočará. Tuto linii přes padesát let prosazoval a budoval jistý profesor California Institute of Technology Čchien Süe-šen.


Profesor Čchien Süe-šen, „šedá eminence“ čínské kosmonautiky po návratu z USA

Je zajímavé, jak často stojí velké, zejména technologické úspěchy na osobnosti jednoho jediného člověka. Pokud se bavíme o raketách a kosmonautice, pak tu máme hned tři jména, tři geniální osobnosti: Wernher von Braun, Sergej Pavlovič Koroljov a Čchien Süe-šen.

Na rozdíl od von Brauna začínali ostatní dva s vývojem raket v zemích poničených válkou, bez vědecko-průmyslové základny, leč se silnou podporou svých proletářských vlád. Pravda, Koroljov byl na tom přeci jen o něco lépe než Čchien Süe-šen, a tak mohli sovětští experti od poloviny padesátých let významně přispět k prvním krůčkům čínského raketového průmyslu.

Když v pátek 1. října 1949 slavnostně vyhlásil Mao Ce-tung na Náměstí nebeského klidu v Pekingu založení Čínské lidové republiky, byla situace tristní. Z 600 milionů obyvatel uměl číst a psát pouze každý desátý. Na vysokých školách studovalo na 150 tisíc mladých lidí, ve 40 výzkumných ústavech zůstalo pouze 500 vědců. Promovaných lékařů měla země dvanáct tisíc, inženýrů dvojnásobek a lidí s geologickým vzděláním pouhé dvě stovky.

Věda prakticky neexistovala.

Rakety a bombu!

Podobně jako čínský jaderný fyzik Čchien San-čchiang, tzv. otec čínské atomové a vodíkové bomby, jenž studoval ve Francii a pracoval řadu let na pařížské Sorbonně i pod vedením manželů Ireny a Frédérica Joliota-Curieho, laureátů Nobelovy ceny, se Čchien Süe-šen jako správný rodilý Číňan vrací do rodné vlasti. A dává se plně do služeb lidové republiky a Mao Ce-tungových komunistů. A nevadí ani jeho manželka Jinag Ying, operní diva, dcera kuomintangského generála. Když je potřeba, dokáží i čínští soudruzi nad kádrovými „prohřešky“ mávnout rukou. Ovšem i jeho jméno se náhle ztrácí z tisku, odborných prací a na dlouhá léta i z veřejného života (podobně jako jméno Sergej Koroljov v SSSR).

Profesorův budoucí spolupracovník na vojenském raketojaderném programu Čchien San-čchiang (mimochodem – byl druhým synem předního revolucionáře, historika a filozofa Čchien Kuang-tunga) se vrací už v roce 1948 i s manželkou. Che Ce-chuej byla rovněž nukleárním fyzikem, graduovala na berlínské technice a dlouhá léta pracovala pro Siemense v Kaiser Wilhelm Institute (nyní Max Planck Institute for Medical Research) v Heidelbergu i za války.

Che Ce-chuej tak není jen přívěskem významného muže – nakonec stála i u zrodu prvního německého cyklotronu a od roku 1945 publikovala své práce v časopise Nature a posléze (1946) se ocitá také v Paříži, v Marie Curie Institute, kde se seznamuje s manželem. Oba se pak významně zasloužili o vznik a rozvoj čínského nukleárního výzkumu (např. v Nuclear Research Institute) a Che Ce-chuej to dotáhla i na náměstkyni ministra strojírenství a výstavby a viceprezidentku Čínské akademie věd.

Ještě z jara 1949 odjíždí Čchien San-čchiang do Evropy s pověřením využít cesty na mírovou konferenci k nákupu vybavení pro atomový výzkum. Kontakty přeci má dobré, ne? Měl. Levicově orientovaný Frédéric Joliot-Curie mu ve Francii a v Anglii pomáhá s výběrem aparatur i s jejich odvozem…


Čchien San-čchiang s manželkou Che Ce-chuej míří do Číny

Pravda, Mao nejprve označil atomovou bombu za „papírového tygra“, kterým Američani jen straší, ale záhy po válce v Koreji změnil názor: „Atomová bomba je velká věc. Pokud ji nemáte, ostatní vás neberou vážně.“

A stejně jako v případě raketové techniky požádali Číňané o pomoc Sovětský svaz. Tehdy mezi oběma spojenci ve Studené válce vedené proti Západu panovaly vřelé vztahy (vzpomeňme na i u nás provolávané heslo „Ameriku hrůza jímá, za námi jde Rudá Čína…“).

Už v jedenapadesátém roce objeví geologové v provincii Sin-ťiang ležící v severozápadní Číně (hraničící nejen s tehdejší SSSR a Mongolskem, ale také s Afghánistánem, Pákistánem a Indií) ložiska uranu, a to je atomovým ambicím Velkého kormidelníka přímo požehnání.

Počátkem roku 1953, ještě v průběhu bojů Korejské války, ustavuje Čína oficiálně Komisi pro atomovou energii Čínské akademie věd. A hned v lednu odjíždí vědecká delegace vedená samotným Čchien San-čchiangem na návštěvu do Moskvy.

Netrvalo dlouho a Sověti vyslali na pomoc čínským přátelům desítky odborníků a desítky, ba stovky čínských studentů odjíždí studovat do Moskvy, ale také do Prahy…

Události dostávají rychlý spád.

4. ledna 1955 oznamuje Moskva, že na základě dohody dodá Číně štěpný materiál. A do roku 1960 pomůže SSSR vybudovat jaderné reaktory v Lan-čou v centrální části Číny na horním toku Žluté řeky a v Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku. Obě místa propojuje 995 kilometrů dlouhá železniční trať a 833 kilometrů dlouhá železnice míří odtud do Pekingu.

A už v polovině ledna rozhoduje čínské vedení o zahájení vlastního vývoje strategických zbraní, včetně jaderných bomb a příslušných nosičů.

To mj. znamená reorganizaci fyzikálního výzkumu a vznik nových ústavů, často s krycími málo říkajícími názvy. Klíčovým se stává Ústav moderní fyziky v čele s profesorem Wu Jou-sünem jako ředitelem (před válkou studoval v Chicagu se zaměřením na výzkum rentgenových paprsků apod.). Čchien San-čchiang je z opatrnosti jmenován pouhým náměstkem. Prozatím.

Se sovětskou pomocí se staví nejen první čínský atomový reaktor, ale také urychlovač – cyklotron (Che Ce-chuej je samozřejmě u toho). A Čchien San-čchiang je vyzván, aby rozjel samostatný vývoj atomové bomby. Do této atmosféry se pak v září konečně vrací Čchien Süe-šen, který je okamžitě pověřen řízením čínského raketového programu a vyjednává se Sověty dohodu o spolupráci v tomto oboru.

Proč o tom tak podrobně? Protože vývoj jaderných zbraní a raket je i v Číně jakousi „spojenou nádobou“, neboť má stejný základ: udělat z ČLR supervelmoc.

A oba Čchienové na tom mají lví podíl.

Medvěd Draku nevěří

Na základě spolupráce sovětských a čínských vědců vzniká tzv. dvanáctiletý plán rozvoje čínské aeronautiky s důrazem na raketovou techniku a Sověti slibují dodávky několika svých raket. Když Číňané zjistí, že jde o pouhé kopie německé V-2, v ruském kódu R-1, jsou značně nespokojeni a neskrývají to.

Ovšem čínské maximalistické požadavky moc nejdou pod nos Kremlu. Teprve když v listopadu 1957, u příležitosti oslav 40. výročí VŘSR, navštívil Mao Ce-tung Moskvu, se věci pohnuly kupředu. Ostatně Mao Moskvu poněkud vydíral – svoji návštěvu na oslavách přislíbil jen tehdy, pokud dostane od Sovětů atomovou bombu.

A tak je podepsána nová čínsko-sovětská dohoda o technické spolupráci v oblasti obrany, která předpokládá dodání prototypu atomové bomby Číně a dvou raket R-2 s příslušnou technickou dokumentaci a vybavením pro licenční výrobu. A už 24. prosince přijíždí do Pekingu utajovaný transport – prapor sovětských raketčíků s raketami R-2 a dvěma odpalovacími zařízeními. Míří do tzv. Páté akademie Ministerstva obrany (založené 8. října 1956), jejímž ředitelem je Čchien Süe-šen.

Ten už pracuje na schváleném ambiciózním projektu 581, který předpokládá vypuštění 1. čínské umělé družice Země v roce 1959 – na oslavu 10. výročí vzniku ČLR! A urychluje se výstavba první raketové střelnice v provincii Kan-su, pozdějšího kosmodromu Šuang-Čcheng-cu, známého dnes spíše podle jména blízkého města Šuang-Čcheng-cu jako Jiuquan Satellite Launch Center, v české transkripci Ťiou-čchüan Wej-sing Fa-še Čung-sin.


Přátelé a soupeři: „Velký kormidelník“ Mao Ce-tung a sovětský premiér Nikita S. Chruščov

Ne všichni sovětští odborníci ovšem jásali nad touto spoluprací – vyslaní vědci přeci budou chybět v sovětských ústavech, zejména při vývoji a výrobě atomových zbraní. Vždyť v polovině 50. let měly USA už 2 280 kusů především leteckých atomových bomb a stovky dálkových bombardérů a SSSR v tomto směru značně zaostával. Přesto jen z tzv. Laboratoře číslo 2, kterou šéfoval otec sovětské A-bomby akademik Igor Kurčatov, odešlo na výpomoc do Číny na 60 lidí. Kolik lidí tam poslal Koroljov, nevíme, ale požadavky Pekingu na jejich počty neustále rostly, až množství ruských „poradců“ stouplo na šest tisících. Na čínských vysokých školách přednášelo 700 sovětských profesorů a v průmyslu a výzkumu pracovalo dalších deset tisíc sovětských odborníků.

Ne vše ale pokračuje podle plánu. Sotva rozjetá spolupráce dostává první trhliny. V roce 1958 přijíždí do Pekingu sovětský premiér a 1. tajemník ÚV KSS Nikita Chruščov. A mámí na Maovi dohodu na vybudování společného radiokomunikačního (tj. i radarového) systému a co víc, na zřízení společné ponorkové flotily v Pacifiku! Ze sovětského hlediska geniální tah. Ovšem Číňané už jsou ve střehu – pojali podezření, že si je chce SSSR vojensky podmanit, a tak jeho plán odmítli. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

V červnu roku 1959 zastavili Sověti dodávky materiálů i potřebných technologií pro jaderný výzkum i průmysl. Sověty musela čínská „zrada“ asi hodně urazit, protože počátkem tohoto měsíce doporučil ÚV KSSS, aby Čína slíbený prototyp ani plány atomové bomby nedostala! Číňané dostali pouze část obohaceného uranu pro výrobu plutonia v Lan-čou, nikoli však vzorek bomby. Ovšem čínský vývoj to nezastavilo.

Čínští vědci měli k dispozici pouze jednoduché pomůcky (jako před tím Rusové…). Většinu výpočtů prováděli s pomocí mechanických počítadel (ruských „sčotů“) a logaritmických pravítek. Čchien San-čchiang chtěl náročný program urychlit a získal pro tento projekt poměrně mladého, ale nadaného vědce, který studoval jadernou fyziku ve Spojených státech. Jmenoval se Teng Ťia-sien. Také Tengovo jméno posléze zmizelo z akademických kruhů, nicméně teoretické práce na konstrukci atomové bomby pod jeho řízením běžely naplno.

Zatím se Čchien Süe-šen snaží vydolovat ze zaostalé průmyslové základny vše, co lze. Vývoj a výroba prvních raket se pochopitelně setkává s obtížemi, které v zásadě před pár lety musel překonávat se svými lidmi i Sergej Koroljov, neboť sovětský průmysl nebyl po válce schopen vyrobit ani kvalitní konektor… Spolu se Sověty ale odpaluje několik ruských R-1 či R-2 a vstřebává potřebné poznatky.

Ovšem Číně koncem padesátých let stále ještě chybí základní materiál, používají se náhražky i v metalurgii; nejsou nástroje ani kvalifikovaný personál. Přesto Čhien prosadí nařízení vlády na provedení tzv. reverzního inženýringu – což neznamená nic jiného, než okopírování rakety R-2. Tento projekt dostane krycí šifru 1059. Sen o startu první čínské družice v roce 1959 se ovšem rozplývá v mlhách.

Navíc v srpnu 1960 čínsko-ruská roztržka vrcholí, Mao vyčítá Chruščovovi i návštěvu USA a jednání s presidentem Dwightem Eisenhowerem (1959) a Sověti se rozhodnou úplně zastavit spolupráci! Tisíce vědců jsou staženy z Pekingu a vrací se do Ruska. Sovětští specialisté s sebou odváželi nejen své vědomosti, ale všechno – nákresy, mapy, plány, někdy prý i nejdůležitější součásti strojů a přístrojů. 23. srpna odcházejí poslední ze sovětských vědeckých poradců a specialistů. Nedokončeno zůstává 257 technických projektů, materiálně technická pomoc je totálně zastavena (ostatně k tomuto embargu se mj. připojí i ČSR).

Po jejich odchodu se řada stavenišť čínských továren a výzkumných ústavů vyprázdnila, ale ne na dlouho. Postupně je zaplnili mladí, vědychtiví a pilní Číňané…

Nedáte? Vystačíme si sami!

Nicméně se ukazuje, že počáteční sovětská pomoc nebyla marná a Číňané pod vedením „raketového“ Čchiena dosáhli v krátkém časovém úseku zejména v raketové technice toho, co Koroljovovi a Gluškovi v případě vývoje vylepšené V-2, tj. R-2 trvalo až pět let. Licenci této rakety s doletem až 600 km a oddělitelnou hlavicí Čchienovi lidé dokázali zvládnout ještě s ruskou pomocí a první „er-dvojka“ čínské výroby Dong-Feng-1 úspěšně startuje tři měsíce poté, co odešel poslední ruský specialista, 1. prosince 1960. Palivo je stejné jako u V-2 – líh. A okysličovadlem je tekutý kyslík.


Dong-Feng 1 (R-2) sloužila v čínské armádě ještě v sedmdesátých létech, vedle pak start R-12/DF-2

Kupodivu Sověti jako by opomněli v Číně i po svém odchodu plány na rakety krátkého doletu (podle modifikace 180-300 km) R-11, známé i u nás pod kódem NATO jako SS-1 Scud A/B. Měly tu výhodu, že už používaly stabilnější palivo, kerosin, a oproti těkavému kyslíku kyselinu dusičnou jako okysličovadlo.

Podobné složení paliva se čínským konstruktérům zalíbilo a dnes létá na tzv. hypergolickém palivu  (zejména UDMH/N2O4 - tj. asymetrický dimethylhydrazin a čistý oxid dusičitý) i většina kosmických raket.

Z některých pramenů pak vyplývá (astronautix.com), že Sověti na návrh Chruščova poskytli ještě před rokem 1960 Číňanům plány a prototyp rakety středního doletu konstruktéra Michaela Jangela R-12 (SS-4 Sandal) s motory na hypergolické palivo! Tu lze označit za první operačně efektivní sovětskou raketou středního doletu, protože uvedená palivová směs (rusky nazývaná „melánž“) umožňovala držet natankovanou raketu řadu dní v pohotovosti. Navíc dokázala nést jadernou hlavici o hmotnosti 1 600 kg do vzdálenosti přes 2 000 km a byla mimo jiné jednou z příčin tzv. Kubánské raketové krize. Do výzbroje ČLA byla po počátečních problémech a nezdařených startech zařazena po roce 1964 jako Dong-Feng-2, a tak se v čínském dostřelu ocitlo Japonsko a tam umístněné americké základny. Sloužila v obou armádách do 80. let. Je také známa jako kosmický nosič Kosmos 2I.

Výše jmenované raketové střely tvořily nejen základ čínských raketových vojsk, ale staly se doslova učebnicí čínských raketových konstruktérů, kteří pak zásobili armádu dalšími variantami a modernějšími typy. Z nich pak odvodili i sérii kosmických raket Long March (Dlouhý pochod), známých dnes spíše jako CZ (Chang-Zheng resp. Čchang Čeng).

Zároveň se dále rozšiřovala základna Šuang-Čcheng-cu.

Ano, Číňané se učili velmi rychle. Po odchodu sovětských specialistů americká rozvědka odhadovala, že ČLR bude trvat ještě 15-20 let, než vyrobí atomovou bombu. Jak se dokázali mýlit! První čínská atomovka vybuchla na střelnici Lop-nor v provincii Sin-ťiang v západní Číně 16. října 1964… Pravda, nešlo jen o genialitu skupiny kolem „atomového“ Čchiena,  ukazuje se, že získali velmi cenné informace od jistého doktora Klause Fuchse.


Americká špionážní družice KH-7 perfektně vyfotila střelnici Lop-nor i s devadesátimetrovou věží, na které byla podobně jako v USA v Alamagordo upevněna A-bomba o síle „Tlouštíka“, svrženého na Nagasaki

Dr. Fuchs byl německý teoretický fyzik, který se nejprve podílel na vývoji britské, od roku 1943 pak americké atomové bomby (projekt Manhattan). Byl zřejmě nedůležitějším informátorem Sovětů, kterým přes kurýra předával detaily o A-bombě do Moskvy.

V roce 1945 se pak vrátil do Británie a pracoval dál v atomovém výzkumu v Harvellu. Rok 1950 jej ale semlel – byl zatčen a obviněn ze špionáže pro SSSR. Po devíti letech byl z vězení propuštěn a odstěhoval se do NDR. Právě včas, když Čchien San-čchiang začal pracovat na atomovce. Znali se s Fuchsem přes Igora Kurčatova, který je v Moskvě představil. Čínský fyzik se pak setkával s dr. Fuchsem na neutrální půdě – v Praze a v Karlových Varech. A Fuchs prý Čchienovi objasnil jisté tajné detaily a postupy, údajně i tzv. Kurčatovův „krátký účinek“, což umožnilo Číňanům proces vývoje a výroby bomby značně urychlit.


První čínská A-bomba – zde naštěstí jen v muzeu…

Pravda, výbuch z října 1964 překvapil i tím, že šlo o uranovou bombu (vyrobit ji z plutonia je o dost jednodušší!), nicméně jen ukázal, že to Čína „umí“. Ovšem v USA byli v klidu – bomba je sice bomba, ale kde je nějaký nosič? Další překvapení následovalo…

27. října 1966 Čína demonstrovala svou vojenskou sílu startem prototypu(!) řízené střely, vybavenou ostrou jadernou hlavicí o síle 20 kilotun, která naštěstí skutečně dopadla do prostoru atomové střelnice u jezera Lop Nor. Podobnou šílenost – vyzkoušet ještě ne příliš spolehlivou raketu s jadernou náloží na vlastním území – si před tím dovolili jen Sověti a Koroljovovu náměstku Borisi Čertokovi při vzpomínce na tento risk ještě v 99 letech vstávaly vlasy na hlavě… V červnu 1967 završila Čína své jaderné ambice úspěšnou zkouškou vodíkové pumy.

Ke všeobecně uznávanému statutu supervelmoci tak čínským komunistům chybělo jen jedno – vesmír. První krok do něj učinili za pomoci rakety CZ-1 24. dubna 1970, kdy se z oběžné dráhy ozvala první čínská družice s melodií písně Východ je rudý.





Stanislav Kužel

Letecký fanda, kitař a novinář, který patří k dlouholetým popularizátorům vědy, techniky a kosmonautiky v rozhlase či řadě časopisů (v poslední době např. ve 21. století). S řadou kosmonautů či astronautů se znal a zná osobně ze své rozhlasové éry, reportoval např. i kosmický let Sojuz-Apollo, start Vladimíra Remka či Jean-Loup Chrétiena. Jako první Čech si vyzkoušel simulátor kosmické lodi Sojuz (1975). Standa Kužel je m.j. i autorem několika knih (kosmonautika, science-fiction – viz antologii Slovník české literární fantastiky a science-fiction /Ivan Adamovič, Praha 1995/), povídek (viz Ikare či výběr „Kříšťálové sféry“) a řady populárně-vědeckých článků z různých oborů. Na letiště to má kousek a když s ním někdo odstartuje, rád se drží kniplu.

| Kontakt | Články autora |



Jak oznámkujete tento článek?

Aktuální skóre: 2,7

Jako ve škole, 1 nejlepší, 5 nejhorší.

+
1
2
3
4
5
-


Zkušenosti a doplnění našich čtenářů
Celkem 0 příspěvků. Dodržujte prosím tato jednoduchá pravidla.


Přidat vlastní zkušenost

Přečtěte si prosím pravidla pro příspěvky

Jméno: Předmět příspěvku:

Ochrana proti spamu - připočtěte k číslu 15 pětku a výsledek zapište do tohoto políčka:

   Adresa autora: 54.162.94.1 xxx
Pane, to je kvalita. Za celou dobu co prodávám záložní padáky, jsem ještě neměl ani jedinou reklamaci.
pramipexol generico ogvitaminerfolie.site pramipexol 1 mg precio

Přehled leteckých simulátorů v ČR





 





Máte připomínku nebo námět k Aerowebu?
Budeme potěšeni za každý váš námět nebo připomínku. Stále je co zlepšovat :-)


Číslo publikace ISSN 1801-6847. Copyright (c) 2005-2014 Aeroweb.cz. All rights reserved.
Server provozuje společnost Mavisys, s.r.o.