Ve špatném čase na špatném místě
Když jsem v Košicích končil pilotní školu, byl jsem vybrán jako učitel létání. Chtěli, abych zde zůstal. To jsem odmítl a místo mě tam zůstal kamarád Standa Vlk. Zažil později na přistání zvláštní příhodu. Létal u Leteckého učiliště (LU) jako kantor a později přešel k vedlejšímu útvaru – Letce vlečných terčů.
Jednou se vracel z letu na MiGu 15 a měl závadu na podvozku – ten nešel otevřít ani nouzovým způsobem. Vysadil kompletně elektrický systém. Tak Standa provedl dvakrát průlet nad letištěm a pak dostal povolení od dispečera k přistání na břicho, tedy bez podvozku, na nouzový pás vedle dráhy. Připomínám, že se jednalo o proudový letoun MiG 15, který má při doteku se zemí rychlost 250 km za hodinu! Je to samo o sobě velmi nebezpečná záležitost.
Přistání se zdařilo, ale poblíž dráhy letiště pásl bača ovce a dřímal opřený vsedě o jedno přistávací světlo, které bylo na okraji dráhy. Bača najednou uslyšel hluk. Uvědomil si, že je v prostoru přistávací dráhy, a tak chtěl rychle zmizet, aby přistávajícímu letounu nepřekážel. Jenže si to namířil právě přes ten nouzový pás, kam zrovna Standa přistával. Neštěstí bylo na světě. Letoun baču ve výběhu zachytil křídlem a usmrtil ho společně se dvěma psy.
MiG 15 při přistání bez podvozku opět ukázal, jak je to bytelný stroj. Po nehodě byl opraven a brzy zase létal.
I Standa létal dál, ale později, jednoho rána roku 1980, se už neprobudil. Zemřel na infarkt, a to velmi mladý. Vystudoval dálkově vysokou školu a byl to dobrý kamarád i pilot. Rád na něho vzpomínám.
Standa Vlk (uprostřed) na učilišti v Prostějově. Vlevo Ivan Stredanský a vpravo Petr Joska
Spěchat se nevyplácí!
Na košickém letišti se přihodil i úsměvný příběh.
Jednoho odpoledne se nad letištěm honila přeháňka za přeháňkou. V tu dobu zde musel rychle přistát na otočku pilot Karel Veškrna, který přiletěl od pluku ze Zvolena. Technici ho doplnili palivem, ale neodmontovali železné ojátko, které se používá na tahání letounu za tahačem. Bylo pěkně bytelné, asi pět metrů dlouhé a mělo dvě lana, která vedla k příďovému kolu letounu.
Karel vyřídil rychle své záležitosti a mocně pospíchal na start a pak domů, což se nevyplácí. Moc se nezdržoval prohlídkou v dešti a vůbec už neobešel letoun, jak se to dělá před každým letem. Naskočil na křídlo zezadu, sedl do kokpitu a nevšiml si, že má zapřáhnuté ojátko za příďák, a tak odstartoval i s ním. Po startu chtěl zavřít podvozek, ale ouha.
Nešlo to. Udělal tedy okruh a bez závad přistál, zatímco se divil, co to má za závadu na podvozku. Nic se dohromady nestalo, ale celé roky se o tom u letectva vyprávělo jako o unikátním letu. Byla to chyba všech a značí jediné: u létání nepospíchej a důkladně vše prověřuj.
Karel pak létal na MiGu 21 a nakonec skončil jako velitel fotoletu v Hradci Králové.
Jak najít Honest Johna?
Ten den, 25. červen 1968, byl pro mě velmi nervózní. Počasí bylo fajn, vždyť bylo skoro léto, ale dnes jsme měli na letišti v plánu navigační a průzkumné „soutěže“. Konaly se asi dvakrát ročně a byly to jakési praktické zkoušky z létání. Den předtím na předběžné přípravě každý pilot dostal čas doletu nad cíl a pak úkol pokračovat do prostoru průzkumu, v úpatí Orlických hor, nedaleko města Častolovice.
Tam byl připraven s radiostanicí mjr. Míla Moráček, jako „řídicí“ v prostoru a sledoval nás, jak si vedeme a hlavně za jak dlouho najdeme skrytý cíl: raketu „Honest John“, nebo spíše její gumovou nafouknutou atrapu. Honest John byl zbraní hromadného ničení pro střelbu země-země malého dosahu a byl zamaskován maskovací sítí. V terénu moc vidět nebyl. Dalo to určitou práci. Navíc byl umístěn v menší terénní prohlubni. Znali jsme jen prostor o velikosti 5x5 km a kdo cíl nalezl, kódovaně ohlásil po rádiu. Vyhrál ten, kdo našel nejdříve a nejpřesněji ohlásil. Takže na vteřinu dolétnout na konečný cíl Solnice, pak dále do prostoru Častolovic, nalézti cíl a ohlásit. Nebylo to lehké.
Po obědě jedeme na letiště, do leteckého klubu, který jsme si sami vybudovali v rohu hangáru. Následuje předletová příprava a soutěž začíná. Já mám jít na vzlet asi dvě hodiny po začátku. Přede mnou startuje Vašek Samoël, který se proslavil tím, že na podzim 1956 v oblasti Podunajské nížiny unikl na Il-10 útoku sovětského stíhače při nějakém cvičení. Začínám odpočítávat čas svého přesného vzletu. Každý si ho vypočítá sám dle délky tratě a rychlosti letu, aby byl na vteřinu nad Solnicí.
Trať letu byla myslím Hradec Králové – Mladá – Dvůr Králové – Solnice, výška letu 300 m a rychlost kolem 600 km/h. Jdu k letounu s kuklou a dýchačem a přebírám letoun od technika, provádím kontrolu letounu, otevírám kabinu a náhle zaslechnu volání: „Nelez tam, soutěž je zrušena, Venca zahynul.“ Krve byste ve mně nedořezali. Byl to šok a moc smutná událost.
Co se vlastně stalo? Vašek přiletěl nad cíl do Solnice přesně. Pak točil na Lupenice – Častolovice – Lično. V prostoru Lična měl do 10 minut najít a nahlásit polohu Honest Johna. Cíl našel minutu před koncem limitu, během čtvrtého průletu. Konečně, řekl si asi pro sebe. Ale stále je nutné sledovat polohu letounu a ne stále hledět do mapy a kódovat cíl. To se mu nevyplatilo. Při prudké levé zatáčce letoun přetáhl, stále hleděl na zem, MiG 15 BisR se převrátil na záda a Vašek narazil do země. Pokusil se vystřelit, ale pro malou výšku neproběhla katapultáž úspěšně. Letoun byl zničen.
Řídicí v prostoru Míla Moráček to sledoval a viděl dobře. Říká, že „Sámoš“ přiletěl k němu kursem asi 29 stupňů na výšce 400 až 500 metrů a začal prohledávat. Letěl prý skoro nad ním v jednu chvíli, ale pak z levé zatáčky přešel do velkého náklonu až na záda. To sice vybral, ale v prudkém klesání. Pokusil se o katapultáž a dokonce odhodil kabinu. Pak ale narazil do země.
Létání je velmi hezké, ale umí být i nebezpečné… Je chybou si to vůbec nepřipouštět!
