Už pět let se létalo u nás v Čechách na nadzvukových letounech, Sůčkách SU-7 BM; na letišti v Čáslavi, ale nyní také v Náměšti nad Oslavou. Trénovalo se bombardování a střelby, a to tak, že jedenkráte ročně celý letecký pluk přelétl do prostoru Malacek, kde byl vybudován polygon na provádění ostrých střeleb a bombardování.
Přenesme se tedy k náměšťskému leteckému pluku, který právě před několika dny přistál na slovenském letišti jménem Kuchyňa. Dnes budou piloti trénovat ostré střelby na pozemní cíl. Na písčité zemi na střelnici jsou vytvořeny elipsy 9 x 5 m jako terče. Každý zásah je v písku vidět a kontrola u terčů zásahy počítá a zapisuje. Střelba s letounem je rutina, ale tak lehké to zase není, vzhledem k rychlosti letounu a počasí.
Je 16:01, pilot mjr. František Maxa žádá o povolení ke vzletu se svým rojem čtyř letounů. Je zkušený a byl zde už mnohokráte s pomalejším letounem, MiGem 15. Tentokráte je to trochu složitější. Letoun SU-7 BM je rychlejší, ale nic se neděje, snad se to zvládne i dnes.
Mezi piloty zuří soutěž, kdo bude lepší a nastřílí více zásahů. Na střelnici jsou všichni za okamžik, protože střelnice je za humny, skoro na okruhu letiště Kuchyňa-Malacky. Přibližují se rychlostí 800 km/h. Franta velí nad střelnicí rozchod, a tak se ostatní piloti řadí za sebou a jdou jednotlivě do zteče. Řídící na střelnici je bedlivě sleduje z věže a povoluje každému vchod do zteče. Střílí se kanony. Vše je OK. Následuje další okruh na třetí, poslední zteč.
Co se to ale děje? Najednou se řídícímu něco nelíbí. Franta není ještě ve čtvrté zatáčce a už se řítí k zemi. Letoun má závadu na řízení, nejde ovládat a do prudké zteče pod úhlem 30 stupňů přešlo sůčko samo. V tu chvíli se ozve Franta: „Mám závadu.“ Řídicí stručně a pohotově zavelí: „Proveď katapultáž!“
Jsou to vše okamžiky. Letoun má rychlost asi 800 km/h a záhy vráží do země v lese na okruhu střelnice.
Nikdo Františka na padáku neviděl a v lese je už skoro tma, navíc plno nevybuchlé munice. Létání je okamžitě přerušeno, stejně je už soumrak a velení pluku se dohaduje, co udělat. Bylo nakonec rozhodnuto počkat s hledáním pilota na ráno. Každého v tu chvíli zahalí nepředstavitelný smutek. Odešel opět jeden kamarád?
Kdyby…
Pátrací skupina tedy druhý den vyráží hledat a dojíždí k troskám. Řídicí létání ho neviděl a domníval se, že František zůstal v letounu. Začíná ohledání a zkoumání trosek. Pilota momentálně nenacházejí.
Ukazuje se ale, že 30letý František Maxa se opravdu katapultoval. Sice na poslední chvíli a při velké rychlosti, ale nezemřel. Jenže. Padák se po katapultáži nerozevřel úplně a zraněný pilot – ve velkém šoku – dopadl asi necelý kilometr od místa dopadu letounu. Vysvlékl se, srovnal kombinézu a prádlo do kupičky a zalehl. Připomínám, že byl v šoku.
Bohužel byl chladný listopad…
Týmem byl nalezen až odpoledne, pozdě. Kdyby skupina vyrazila hned večer, pomocí lamp by ho asi našla, zachránila. Ale byla tehdy tma, les byl o to tmavší a mnoho různé munice se válelo kolem. Proto velitel rozhodl čekat na svítání. Kdo ví, kolik by bylo obětí, kdyby se šlo pátrat hned. Samá kdyby…
Od té doby jsem si pořídil malinký pohotovostní balíček s různými prášky a čokoládou pro všechny případy. Totiž podobný případ se už stal kamarádům v Tatrách, kdy po katapultáži bloudili lesem ve sněhu. Neměli co jíst, byli zmrzlí na kost a ve zcela nepřístupném terénu, jen v polobotkách. Moc nechybělo, aby nezahynuli jako Franta.
Opět si tedy Malacky vybraly svou daň. Snad naposledy.
