Letiště Boršice vzniklo v sedmdesátých létech, kdy si JZD Boršice u Buchlovic pořídilo prvního Čmeláka pro leteckochemickou činnost. Pro tento provoz bylo poblíž areálu družstva vybudováno letiště s asfaltovou dráhou 600 x 16 metrů ve směru 16/34, později tu byl vybudován i hangár. Prvním pilotem se tu stal Jozef Štefánek, ještě krátce předtím šéfpilot Zástupce vojenské správy v nedalekém Letu Kunovice.
Počet Čmeláků i jejich pilotů se postupně zvyšoval, nicméně útlum „práškování“ po roce 1990 donutil družstvo k prodeji těchto letadel podniku Slov air; celá činnost na letišti pod novým provozovatelem ještě nějakou dobu doznívala, až skončila docela. V hangáru dnes nejdete pestrou směsici ultralightů včetně vrtulníku.
Albatros
Dvanáctého května roku 1994 jsem ve službě na kunovické věži dostal informaci, že k nám letí L-39 z Českých Budějovic. Bylo to v době, kdy vojenské letouny pomalu a nesměle dostávaly nové navigační vybavení, především GPS. Právě tento stroj do Kunovic letěl do opravy, protože mu GPS nějak nefungovala. Zástavbu a servis tohoto zařízení dělala firma Aviation Service, která měla své prostory v části odbavovací haly kunovického letiště (později se přemístila do Kbel a posléze do Ruzyně).
Letadlo, letící z Budějovic za VFR, jsem dostal na spojení, dostalo potřebné instrukce a pokyn ohlásit finale dráhy 21 C. „Pořadová 1075“ ohlásila finále, dostala povolení k přistání a já jsem se díval do směru přiblížení směrem na sever, kdy ho uvidím. Chvilku to trvalo, ale byl jsem si vědom toho, že L-39 obvykle točí čtvrtou zatáčku trochu dále, než třeba malá vrtulová letadla.
L-39 se ale stále neobjevovala a tak jsem se otočil na protilehlou stranu, protože omyl v identifikaci dráhy u nás nebyl až tak neobvyklý. Vojáci totiž před rokem 1990 (a také aerokluby Svazarmu) používali označování dráhy třemi číslicemi, a v případě našeho letiště, kde je dráha označena 03/21, používali 030/210. V dobách, kdy jsme kvůli deklinaci měli označení 02/20 to bylo ještě horší, tam se to pletlo úplně. Vzpomínám si, jak kdysi nějaké aeroklubové letadlo bylo na finale dráhy 02, namísto 20 a po upozornění na omyl se z „éteru“ ozvalo (evidentně nedopatřením zmáčknuté tlačítko vysílání namísto interkomu): „…co blbne, dyk nám dal dráhu 020…“
Ale ani na finále dráhy 03 „třicetdevítka“ nebyla. Mezitím na odbavovací ploše přistála vojenská Mi-2 z Přerova, ještě se jí točil rotor. Už jsem začal být nervózní. „1075, polohu pro Kunovice věž?“ snažím se dovolat očekávaného návštěvníka.
„Polohu zrovna nevím přesně, ale sedl jsem na nějakým krátkým letišti a vyjel jsem z dráhy.“ A bylo mi jasno.
Vyšel jsem na ochoz, technik vrtulníku zrovna vystoupil. „Hoši, tak si ten kafemlejnek zase nahoďte, tady kousek v Boršicích vám sedla třicetdevítka na práškařskou plochu a vyjela z dráhy.“
Letěli tam a na místě zjistili, že tam v poli, asi 200 metrů za letištěm, sedí L-39 s výraznou stopou v obilí za prahem dráhy. Nechali tam technika a pilota přivezli do Kunovic. Poměrně mladý major v kombinéze se snažil bránit, že volal Kunovice radar, ale že mu nikdo neodpovídal… No, přestože už to bylo už asi půl hodiny po přistání, tak z toho byl stále ještě trochu „roztřepaný“, ale to znám, patnáct let před tím jsme sedali se Z-43 do terénu na Vysočině a klepali jsme se taky.
K celé záležitosti došlo nejspíše tak, že mu někdo „dobře“ poradil – to najdeš, přeskočíš ty kopečky a tam už to uvidíš. Přeskočil kopečky a uviděl. Neuvěřitelnou shodou okolností je totiž konfigurace obou letišť dost podobná. Od severního prahu dráhy vede v Kunovicích pojížděčka doleva do Aeroklubu a Aerotechniku, druhá zase doprava do fabriky. V Boršicích je to podobné, jedna cesta doleva k hangáru a doprava do areálu JZD.
Argument, že se směry obou drah dost liší, není přesvědčivý, protože pilot většinou, jakmile uvidí dráhu, už se nedívá na kompas a soustředí se na přistání. Dráha je sice dost kratší, než v Kunovicích, ale je také o dost užší, a tak ten poměr délky a šířky je dost podobný. Pilot při tom všem měl ještě trochu kliku – sedl asi do první třetiny dráhy, a když poznal svůj omyl, už se s tím nedalo nic dělat.
Na konci dráhy těsně za prahem byl výkop asi dvacet centimetrů široký i s navršenou zeminou. Albatros však v tom místě měl ještě takovou rychlost, že si toho výkopu jeho kola ani „nevšimla“.
Poměr šířky a délky se mi také jednou málem nevyplatil. Jednou jsem vezl na letiště Eggenfelden Z-126, bylo to ještě v době, kdy tam byla dráha 700 x 18 metrů. Přestože jsem to z dokumentace věděl, ta dráha vypadala, že je na ní místa dost, a málem jsem to na konci neubrzdil…
Mezitím, než v Přerově zorganizovali „záchrannou“ akci, přišla poměrně prudká bouřka a technik, který si původně před deštěm vlezl do kabiny, nakonec od aeroplánu raději odešel a zmokl, protože blesky „praly“ všude kolem.
Přerovští technici přitáhli přes rozbahněné pole letoun na letiště, potom k večeru projeli, proměřili a prošli celou trasu po silnici až na kunovické letiště a zjistili, že bude stačit pouze demontovat nádrže na koncích křídel. V osm hodin večer se pak celý konvoj dal do pohybu. Nakonec ale stejně museli v několika případech „upálit“ některé ploty zahrádek před domy a po projetí je zase zpátky navařit.
Cesta trvala skoro sedm hodin a ráno v Kunovicích začala podrobná technická prohlídka, která někdy po poledni končila úspěšným záletem s prověřením všech funkcí. Všichni si oddechli a letadlo L-39 trupového čísla 0105 mohlo startovat zpátky do Budějovic. Poněkud pikantní bylo, že po vzletu nešel zavřít podvozek, pilot však prohlásil, že má paliva dost, a odletěl na mateřské letiště s podvozkem venku.
S pilotem, který přistál s L-39 na práškařském letišti, jsme se pak ještě týž rok v polovině června setkali na leteckém dnu v Budějovicích, kde jsme předváděli naši Z-126 ve vojenských barvách. Pak jsme se s ním potkali ještě na jednom Memorial Air Show v Roudnici, dnes už je tuším v civilu. Jsem přesvědčen, že na tuto příhodu asi nikdy nezapomene a jsem spolu s ním ještě dneska rád, že to všechno dobře dopadlo.
A tak na závěr jedna poznámka – každý, kdo by si myslí, že jemu by se něco podobného stát nemohlo, je na nejlepší cestě k tomu, aby dopadl podobně…
