Zapomněla jsem se ale zmínit ještě o dvou událostech z roku 1959, které měly také velký význam v mém životě. Dokončila jsem úspěšně vysokoškolská studia a vdala se. Mým manželem se stal člen plachtařského družstva, ve kterém jsem začínala, Jaromír Kapras. Svedla nás dohromady láska k létání, která nás pak provázela celý život. Můj muž miloval létání snad více než já a mně to umožnilo pokračovat ve sportovní činnosti. Mnoho dobrých pilotů ukončilo své návštěvy letiště, když jejich manželky nesouhlasily s tak častým odcházením z domova.
My oba, manžel i já, jsme byli na letišti co nejčastěji a také jsme tam byli moc šťastní. Manžel se stal nakonec profesionálním pilotem Slov-airu a také členem akrobatické čtyřky na Jak-11.
Teď ale zpět k roku 1961. Snažila jsem se trénovat co nejvíce, abych byla na mistrovství republiky úspěšná. I v týdnu jsem jezdila z Prahy do Kolína, šla pět kilometrů pěšky na letiště, odlétala jeden tréninkový let a jela vlakem zpět do Prahy, kde jsem byla zaměstnaná.
Jako obvykle byly před mistrovstvím nejprve oblastní soutěže, v Čechách se konala v Českých Budějovicích. Byla jsem tam jediná žena, ale věděla jsem, že bude samostatné Mistrovství republiky žen a že mně čekají silné soupeřky z moravské oblasti, kde létaly pilotky Krenčová a Lockerová. Měly mnohem více zkušeností, zúčastnily se mistrovství světa v Bratislavě v roce 1960 a nalétáno měly asi čtyřikrát více než já. Očekávalo se, že jedna z nich získá titul.
Skupina Jak-11, ve které létal i můj manžel
Oblastní soutěž na Moravě přinesla jednu mimořádnou událost. Při provádění kopaného výkrutu ulétla jednomu soutěžícímu vrtule. Nedošlo ke zranění, ale veškeré tzv. kopané prvky byly zakázány. Začaly se tedy vymýšlet nové obraty, které by obohatily sestavu. Jedním z nich byl čtverec, tzv. „televizor“. Místo ladného kulatého přemetu se „lámalo“ letadlo do ostrých úhlů čtverce. To mělo ale tragické následky, které se odehrály na Mistrovství republiky v Plzni…
Teď ale stručně, „jak to bylo dřív“ s hodnocením akrobatických soutěží. Létaly se dvě povinné sestavy a sestava volná. Hodnotilo se semifinále a finále. Předvádění sestav bylo omezeno časem, výškou a prostorem. Co ale bylo v té době vynikající, že všichni létali na stejném typu letadla a soutěž byla anonymní. To znamenalo, že rozhodčí odjeli na druhou stranu letiště, než byl start, a nevěděli, kdo z pilotů odstartoval a předvádí své umění.
Mně to ohromně vyhovovalo. Setkávala jsem se totiž u některých létajících kolegů s názorem, že žena patří do kuchyně a ne za knipl a stejný názor by mohli mít i někteří rozhodčí, a to by jistě podvědomě ovlivnilo jejich hodnocení. I stávající známost a sláva moravských pilotek by mohla mít na hodnocení vliv. Při anonymitě měli všichni stejnou šanci a já ji chtěla využít.
Vyhrála jsem semifinále díky volné sestavě. Vymyslet si náročnou a při tom dobře proveditelnou sestavu byl můj koníček. V tom mě respektovali i kluci.
Ve finále se měla létat právě volná sestava. Zahajovali muži a jako první startoval pilot Lazar. Zahájil let nad středem letiště v předepsané výšce. Létal dobře. Přišla řada i na zmiňovaný „televizor“. Ze střemhlavého letu měl letoun přejít do vodorovné linie. Náhlé zatížení však relativně staré letadlo nevydrželo a prasknul centroplán. Křídla se sklopila do tvaru šipky a letadlo pokračovalo ve střemhlavém letu až k zemi. Pilot byl na místě mrtvý. Byl to šokující zážitek. Rozběhla jsem se k místu dopadu letadla, ale bylo zřejmé, že není možná žádná záchrana.
Nad letištěm mezitím zahajoval svou sestavu další pilot, který tragédii neviděl. Na signální znamení přistál a soutěž byla ukončena. Bylo to moc zlé a všichni byli nešťastní.
Druhý den se měl konat závěrečný letecký den, na kterém měl vystoupit nový mistr republiky a mistryně republiky.
Při večeři v hotelu se mě přišel ředitel soutěže zeptat, jestli jsem ochotna na leteckém dnu zalétat svou sestavu. Bylo to přirozené, protože havárií, která se odehrála přímo před našima očima, byli všichni otřeseni. Já jsem si ale hlavně při jeho otázce uvědomila, že jsem vítězstvím v semifinále při zrušeném finálovém klání mistrovství vyhrála. To pochopili i moji kamarádi a hned přinesli velkou kytici a já se pomalu vyrovnávala se skutečností, že se mi to opravdu povedlo.
Stupně vítězů na MČSSR v plzni 1961 (zleva Krenčová, Kaprasová, Lockerová)
Na leteckém dnu jsem odlétala celou volnou sestavu, i když můj manžel měl oprávněné obavy, že nikdo centroplán na mém letadle nezkontroloval.
A to byl začátek krásného kusu života, který mi přinesl mnoho zajímavých zážitků, spoustu dobrých přátel doma i v cizině, ale i řadu těžkých okamžiků. Byla jsem nominována do reprezentačního družstva mezi dvanáct kluků. Nevím, proč jenom já, změnilo se to až v roce 1966 před Mistrovstvím světa v Moskvě, kdy do družstva přišly další pilotky.
Nebylo to jednoduché být sama mezi „ostrými“ hochy. Chtěla jsem, aby mě respektovali jako ženu i jako dobrou pilotku. To druhé bylo snazší. Naučit je přede mnou slušně mluvit (nesnáším vulgaritu) bylo náročné, ale povedlo se. Stala se z nás dobrá parta a prožili jsme spolu spoustu zajímavých zážitků. A o tom zase až příště.
