Pilatusem na Floridu

Déjà vu

Ještě stále mám v živé paměti lekci z nečekaně tvrdé americké byrokracie. Půl roku před tímto přeletem jsem si v Orlandu vyřizoval uznání své evropské licence. Po tříměsíčním čekání jsem ještě v Praze obdržel akceptační a zároveň zvací dopis na orlandské FSDO (místní ÚCL) pro vydání „FAA license based on the foreign license“, kterou jsem potřeboval pro další výcvik v USA.

Po skončení simulátorové části výcviku v orlandském SIMCOMu jsem se ještě v běžných úředních hodinách vydal autem na jihozápad Floridy, kde jsem v tu dobu přebýval. Cestou jsem měl v plánu návštěvu místního FSDO k vyřízení, jak jsem to tehdy vnímal, drobné formality. Nevím, zdali jsem nevzbudil podezření místní složky FBI, protože jsem s vytisknutou Google mapou v ruce několikrát objel mnou hledanou vládní budovu místního FSDO a neúspěšně hledal nějaký nápis, který by ji jasněji identifikoval.

Zoufalý zaparkuji, jdu do budovy a pochopím, že jsem na správném místě. No fajn, ztratil jsem půl hodiny, ale nevadí. Vyjedu do čtvrtého patra, kde se nachází obrovské nedobytné dveře, vedle nichž je zvonek s kamerou. Zazvoním, představím se a vysvětluji, proč tam jsem. „Do you have an appointment?“ „Pardon me?” nechápavě odpovídám. „You need to have appointment at least 24 hours in advance – it is written in the letter – security reasons – good bye.“ Žádné „sorry“.

Skutečně to tam bylo, písmem menším než v obecných podmínkách pojišťoven a splátkových společností, napsáno. Volám šéfovi, že se asi zdržím přesně o 24 hodin déle, a v sluchátku slyším tlumený smích. Moje domněnka, že mají otevřeno pořád jako v Praze na ÚCL, kdy vám na počkání vystaví téměř cokoliv, zde byla naprosto zcestná. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy si člověk uvědomí, jak je v životě důležité nemyslet, ale vědět! Jdu tedy na hotel a v místním Holiday Inn využívám 15 000 z asi 400 000 bodů věrnostního programu, které jsem stačil pobýváním na hotelech nasbírat. Kéž bych v té době stejnou rychlostí sbíral i hodiny do svého zápisníku letů.

Další den se mi na druhý pokus podařilo dostat za nedobytné dveře, kde na mě čekal usměvavý kubánský emigrant, který zde zastával funkci inspektora FAA. Bylo vidět, jak pookřál, když viděl zemi mého původu a já mu věřil, že se tak nechová jenom ze zdvořilosti. Podíval se do mé licence, a když v ní viděl ATR a Learjeta, tak jsem dostal průkaz s právy PPL pro jednomotorová i vícemotorová letadla. Kdybych si před tím v některém z místních testovacích středisek, které se nacházejí například v Pilot shopech, udělal krátký písemný IFR test, mohl bych létat i IFR.

Pražské vydávání kanadských víz by v mém a kamarádově případě také stálo za vytvoření samostatného, velmi hořce vtipného článku.

Zpět do hotelového pokoje v Goose Bay. Vstanu z postele, vyhlédnu z okna a ještě v šeru brzkého rána vidím další komplikaci. Všude okolo je bílo! Předpověď jsem měl, myslím, dobře prostudovanou, ale na severu Kanady je možné asi všechno. Vypadá to, že se nakonec odmrazování asi nevyhneme.

Na snídani potkám jednoho z českých kolegů, který mi říká, že budeme muset odmrazovat a směje se, že jsme nedali letadlo do hangáru. Nemám času nazbyt, protože na mobilu nemám signál, z hotelového telefonu se do USA nedovolám a koupený internet pro hovor přes Skype mi večer skončil. Musím se tak rychle dostat na letiště a dohodnout celní odbavení. Maximálně teple nabalený vyrážím z hotelových dveří ven a začínám se okamžitě potit, protože bylo osm stupňů nad nulou a všude okolo se nacházel nějaký rozsypaný bílý písek.

Letiště Goose Bay

Na letišti se snažíme dovolat celníkovi, na kterého jsem měl kontakt a se kterým jsem se už asi před týdnem bavil. V Atlantic City je navíc o hodinu méně než tady, a tak čekáme. Po dovolání odpovídám na otázku, zdali máme vyplněný eAPIS, kladně, a tak mi řekl, ať přiletíme, že bude čekat na letišti. Plán na oba lety jsem podával večer před odletem přes místní ARO (ohlašovna letových provozních služeb) po telefonu.

APIS, DECAL, TSA aneb Welcome to the United States

APIS je jedna z reakcí na jedenácté září. Je to systém předávání informací o majiteli letadla, jeho pilotech a cestujících americké straně nejpozději hodinu před odletem. Pokud se jmenujete podobně jako terorista a máte i stejné datum narození, tak je možné, že kvůli vám otočí nad Atlantikem letadlo. Mezi mnoha dalšími údaji je potřeba zadat i lokální čas příletu, což je někdy pěkné mentální cvičení. Poznámka v příručce, že 10 minut zpoždění je považováno za normální, na pětihodinovém letu moc na klidu nepřidá.

Na většině mezinárodních letišť v USA také potřebujete nálepku DECAL jako potvrzení o zaplacení poplatku celní správě za odbavení. Platí jeden rok a pro objednání musíte opět projít poměrně složitým registračním procesem (na úplně jiných webových stránkách), abyste zaplatili 28 dolarů za jeho vystavení a podobnou částku za doručení, které trvá od čtrnácti dnů do měsíce. Letiště v Atlantic City je takzvané „User Fee Airport“, kde se platí přistávací poplatky, a celní odbavení je tak v ceně, a tak tam není potřeba mít vyřízený DECAL.

Naštěstí máme americkou registrační značku, a tak pro let do USA nemusíme mít zvláštní povolení, které vyřizuje organizace TSA (Transportation Security Administration). V případě cizí registrační značky na vašem letadle musíte této organizaci předložit ke schválení mimo jiné i itinerář letů.

Po žádosti o letové povolení nám z věže oznámili, že se máme vrátit zpět na FBO. Tam na nás čekal telefon od celníka, že nemůže najít záznam o našem příletu, který jsem posílal, a ať to tedy udělám znovu. Protože z posledního odeslaného záznamu nelze kopírovat do nového, tak znovu ručně vkládám všechna data. Po odeslání mi přichází automatický email povolující náš odlet do USA.

Odlet z Goose Bay

„N27ET is cleared to Atlantic City as filed, Goose Two Departure, squawk 3420.“ Následně dostáváme povolení k pojíždění na vyčkávací místo dráhy 26. Odlet je velice jednoduchý, pokračovat kurzem dráhy a stoupat do 6 000 stop, o další se postará řídící. Takové odlety mám nejraději, hehe.

Po vzletu jsme byli přeladění na Goose Departure, kde nás po identifikaci zkrátili na VOR ENE. V FMS pátráme „joystickem“ ovládání avioniky v horních řádcích traťových bodů po povoleném VORu, abychom ho našli v polovině trati hluboko v USA asi 50 NM severně od Bostonu. Po přeladění na Montreal Center se cítím, jako bych letěl do Paříže nebo Nice. Všichni tu mluví francouzsky a my jsme tu s naší angličtinou v jasné menšině!

Zkrácení na ENE

V dáli už je vidět obrys Long Islandu a vzápětí jsme přeladěni na Boston Center. Záhy slyšíme: „Heey Centr, Delta two nine ough, checking in tree six ough.“ „Delta two niner zero, Boston center, radar contact, descent to flight level two eight, zero.“ „Roger, descending two eight ough.“ Krásná ukázka běžné komunikace v USA. Pohledem na MFD (multifunkční displej) si libuji, jak uvidím celý New York jako na dlani a s jakými krásnými fotkami se budu chlubit, když v tom slyším: „N27ET, Boston center, we have some route change for you, report when ready to copy.“ „Ready to copy,“ odpovídáme. „N27ET, after ENE proceed to MANTA, join Victor 139 to HARBO, after HARBO proceed on heading 260 to intercept radial ACY 065 to ACY.“ Mé srdce IFR instruktora zaplesalo, ale změna tratě nás odchýlila asi 40 NM od New Yorku nad širé moře. Jak vidno, naplánovat bez validace můžete v USA téměř cokoliv, ale jistota, že tuto trať opravdu poletíte, není hlavně v oblastech hustého provozu moc vysoká. Což je důležité si uvědomit při plánování potřebného množství paliva pro let.

Focení New Yorku se nekoná

Atlantic City

Na letišti v Atlantic City asi probíhalo cvičení národní gardy, protože tolik letadel F-16 jsem dohromady snad ještě neviděl. Následovalo vektorování do ILSu dráhy 31, a po přistání pak pojíždění před místní FBO, kde jsme zaparkovali vedle Gulfstreamu 550. Avioniku máme podobnou, řekl jsem si.

Uniformovaný celník byl ihned na místě, a i přesto, že bylo asi mínus deset stupňů, se podařilo slunečním svitem přes plexisklo udržet v letadle příjemnou teplotu. Celník afroamerického původu byl naprosto v pohodě. Vyjasnil se i původ ranních zmatků. Když našel původní eAPIS záznam, který jsem vyplňoval ještě v noci před odletem a přehlédnutím jsem nechal datum příletu na přednastaveném datu vyplňovaného formuláře. Před odchodem na FBO raději na věži vznáším dotaz, zdali v systému vidí náš plán. Ukázalo se, že plán v systému není, a tak jsem se musel rychle naučit pracovat s programem fltplan.com.

letiště Atlantic City

Program je zcela zdarma. Registraci i aktivaci, která trvá i několik dní, jsem měl naštěstí už z dřívější doby za sebou. V životě jsem neviděl méně přehledný program, každá položka v menu měla jinou velikost a barvu, některé blikaly a podobně. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď. Celkem rychle se mi nakonec podařilo let naplánovat. Použil jsem uloženou trať od jiného pilota a po třetím odmáčknutí OK, které se pokaždé nacházelo v jiné části obrazovky, jsem letový plán úspěšně podal. Plán je podaný, navigační štítek vytisknutý a počasí zkontrolováno.

Další možností, jak v USA podat letový plán, je zavolat na telefonní číslo 1-800-WX-BRIEF, kde se hlasovým ovládáním přepojíte na nejbližší ARO a kde vám poskytnou i informace o počasí a aktuální NOTAMy.

Žádáme o odletové povolení, které jsem nebyl schopen ani na potřetí zopakovat správně. Přes reproduktor nebylo dobře rozumět, v trati mi neseděl bod Waterloo a i celá trať byla vlastně jiná. Zlaté „Cleared to Bratislava, Vozice 1M departure, squawk 3360“ jako v Praze, říkal jsem si! Nakonec nám došlo, že Waterloo byl VOR ATR, a tak jsem si mohl červený až za ušima trochu oddechnout. V té době jsem ještě nevěděl, že celé traťové povolení je jednu až dvě hodiny před plánovaným časem odletu dostupné na internetu.

„N27ET taxi to runway tree one.“ Poznávám jeden z asi pěti set rozdílů od norem ICAO, kdy máme pokračovat na vyčkávací místo dráhy tři jedna. Kdyby po nás chtěli vstoupit na dráhu, povolení by znělo „N27ET taxi into position runway tree one and hold.“ Odlet probíhá podobně jako v Goose Bay a po přeladění na stanoviště Center jsme povoleni přímo na bod ATR. Letíme na jih, začíná se pomalu stmívat a zároveň na zemi ubývá bílé barvy.

Florida

Konečně jsme předání na jacksonvillské Jackson Center a pokračujeme přímo přes Orlando dále na jih. Po přeladění na Miami Center následuje dotaz: „N27ET, are you familiar with the Shifty Two Arrival?“ Byli jsme už trošku unavení na to letět o pět minut delší přílet, a tak jsem zkusil: „Affirm, but we would prefer to proceed via LBV as cleared.“ Odpověď řídícího mě na jednu stranu pobavila a na druhou stranu ukázala, jak moc v pohodě tady jsou. „Ok, have fun!“ ozvalo se s překvapivě milou lhostejností.

Orlando

Po přeladění na Fort Myers Approach následovalo radarové vektorování. „N27ET no traffic reported, cleared for visual approach, Fort Myers altimeter 2982, report on ground.“ Žádný dotaz, zdali si vizuální přiblížení přejeme nebo ne, což je jeden z dalších rozdílů od létání v Evropě, jsme nedostali.

Po pěti zaklíčováních se nám rozsvítí dráha a po pětadvaceti hodinách letu dosedáme na našem cílovém letišti a žádáme o ukončení letového plánu. Nerozlišují zde letový plán a IFR. Když zrušíte IFR, zruší vám i letový plán. V zimním oblečení vystupuji z letadla do letního večera s teplotou vzduchu okolo devatenácti stupňů. Svlékám sebe, oblékám letadlo a odjíždím připraveným autem směrem ke „svému“ bytu, kde na mě v lednici už netrpělivě čeká vychlazená Plzeň.