Nedávno zveřejněný článek Karla Doudy Dřeváci mi připomněl jiné letadlo z řady dřeváků, i když ne větroně, nýbrž ultralighta. MiniMax mne od prvního okamžiku nadchl jednoduchostí, dostupností a způsobem, jakým dokáže stáhnout do pokusu o úsměv i zatvrzele kožené obličeje starých protilehkých struktur.
Název složený ze slov mini a maxi má napovídat, že jde o minimální letadlo pro maximální zábavu. Minimální letadlo souhlasí perfektně, zábava je pouze jedním z mnoha výrazů, kterými byste svezení mohli popsat. Pokud o přeškolení uvažujete, připravte se minimálně na maximální zážitek – zejména pokud si pod pojmem ultralight podvědomě představujete něco jako Dynamika a nikdy jste si nesletěli ani se Slukou.
Na přeškolování dodnes rád vzpomínám. Každé první sólo s novým typem má něco do sebe, ale první let s jednosedadlovkou, zvlášť pokud je koncepčně jiná než vše, v čem jste se dosud pokoušeli přežít, to už je přece jen silnější zážitek. A u mne to byl zážitek ještě zvýrazněný vysloveně nestresujícím přístupem majitele a stavitele v jedné osobě, který byl laskavé povahy a s půjčením souhlasil.
Jeho modrobílý MiniMax, se kterým přilétl na letiště, byl perfektně řemeslně zpracovaný kousek a na rozdíl od prapůvodní konstrukce měl okrajové oblouky křídla a jednodílný odnímatelný překryt kabiny, pod kterým se člověk po nasednutí cítil trošku jako v Messerschmittu. První dojem nebyl nepodobný návštěvě v muzeu – dřevo, lakované plátno a jemná vůně laku a benzínu. Palivoměr sestával z korkového špuntu v nádrži, do kterého byl zapíchnutý drát, naprosto letecky nabarvený červenobílými proužky. Drát procházel trubičkou v horní stěně nádrže, když ho čouhalo hodně, bylo benzínu dost. Když celý zalezl, bylo zle.
Během nadšeného okukování jsem si povšiml, že existuje určitý rozdíl mezi nadšeným okukováním krásně zpracovaného muzejního exponátu a okukováním exponátu, do kterého si po deseti minutách vlezete a odstartujete. Ale bylo to v roce 1994 a tenkrát jsem se o sebe tolik nebál. Majitel Honza mi ukázal palivový kohout, vypínače magnet a předvedl odzkoušený postup startování Trabanta – zakrýt dlaní sání, aby lépe nasával, několikrát protočit a klasickým škubnutím za doma tesanou vrtuli nahodit. A to bylo všechno…
Byl jsem ze Svazarmu poučen, že letectví není žádná legrace, na všechno že je schválený postup, bez ranního rozkazu k letu že se ani proudnice nerozproudí a kdo nemá sto hodin na Blaníku a tři sta hodin brigádních, nesmí na jednosedadlovky ani pomyslet. Moje počáteční představa tedy byla zhruba taková, že si někam zalezeme a proběhne nějaká teoretická příprava, úkony, postupy a tak. Jenže Honza na teorii moc nebyl a na všechny otázky odpovídal standardní frází „to poznáš“.
Chtěl jsem například vědět, jestli mám na začátku rozjezdu tlačením pomoct ocasu nahoru, jaká je nejlepší rychlost klouzání, kdyby to zdechlo, jak rychle na přiblížení a spoustu podobně zbytečných informací. Ale jiného doporoučení než „to poznáš“ jsem se nedočkal, tudíž nezbývala jiná cesta než se vsoukat dovnitř a sakra se snažit, abych „to poznal“ dřív než si do zadku zapíchnu opravdu velkou třísku.
Uvelebil jsem se tedy s notnou dávkou nervozity na ručně čalouněný podsedák, zapnul si pásy, podle přezek nepochybně pocházející ze Škody 100, a pokusil se o jakousi adaptaci úkonů z předchozích letadel. Nožní a ruční řízení – hýbe se, přístroje – hm, na místě, palivový kohout – otevřený, motor – je tam a běží. Rádio nebylo, povolení k pojíždění jsem tedy odezíral z blahosklonné grimasy Honzovy a vydal se za inzerovanou maximální zábavou.
S pojížděním ani otočkou na konci dráhy nebyly žádné potíže, zvuk Trabanta se jevil jako zdravý a před očima vesele šermující drát sliboval dostatek paliva. A protože ostudu, kdybych si to rozmyslel, bych stejně nepřežil, uchopil jsem odhodlaně páčku z přehazovačky jízdního kola Favorit, přinutil zrak nevšímat si roztřepeného konce lanka přitaženého šroubkem a jistým pohybem ji posunul na doraz dopředu. Vyzbrojen několika teoretickými poučkami, nabytými samostudiem příruček o řízení modelů s dvoukolovým podvozkem, jsem zkusmo jemně potlačil a byl odměněn okamžitým zvednutím trupu do horizontu. Po chvíli opět zkusmé jemné přitažení a… ono to fakt letí!
Pohonná jednotka, jak bychom mohli s lehkou příměsí sarkasmu nazvat pilkou na železo ořezaného Trabanta, propůjčovala MiniMaxu stoupání okolo 1,5 m/s, což sice nestačilo na efektní výkrut hned po odlepení, ale první zatáčku jsem stihl ještě před kostelní věží (nad hřbitovem). Bylo třeba odletět na plný plyn téměř celý okruh a hlavou mi krátce prolétla myšlenka, jestli by místo přehazovačky nestačil vypínač. Původní MiniMax měl údajně, podle dávného článku z časopisu L+K, jen rychloměr a výškoměr a napadlo mě, že bych byl taky radši, kdyby tady vario nebylo. Umíněná nula na plný plyn občas spíš ruší, než povzbuzuje.
Přiznám se hned, že po prvním okruhu jsem se s tím bouchnout neodvážil. Ani do zkoušek zábrany pádu či ostřejších zatáček se mi valně nechtělo, a tak jsem se ve funkci velitele letadla rozhodl, že to necháme na jindy, a radši šel na finále. Bylo by fajn napsat, že obavy z prvního přistání s dvoukolákem byly zbytečné, ale nebyly. Rozpočet byl celkem v pohodě, ale to dosednutí…Neodpružená kola, byť nízkotlaká, reagují na asfaltu i na malinkatý propad z vyššího vyrovnání vyloženě nenaloženě a když si nedáte záležet, bude to kozlík šikula, až vám zuby cvaknou.
Zaskákal jsem si takhle napoprvé a pak ještě mnohokrát, dokud jsme nevyvinuli pro náš dlouhý asfalt spolehlivou metodiku sprostého připlížení na plynu a jemného položení kol na zem, bez nějakého blbnutí s podrovnáváním. Po doteku hned stáhnout plyn, netahat, na nic nesahat, nejásat předčasně a v klidu počkat, až ocas sám klesne. Nebylo to úplně košer, ale stroj netrpěl driblováním a letec vtipnými glosami plachtařů povalujících se na téčku.
Jinak ovšem létání s MiniMaxem vskutku přináší maximální potěšení, pokud si tedy nepotrpíte na extra dlouhé přelety. Aeroplánek reaguje na řízení vstřícně, je stabilní a vědomí, v čem se právě vezete vzduchem, spolehlivě vyvolává úsměv na tváři. Jak u vás, tak u očitých svědků vašich přistání.
A tak jsem byl před pánembohem přeškolen a rád, že jsem se hanbou po tom kozlu nepropadl tenkou překližkou až na zem. To se stalo až mnohem později při jednom nouzáku, ale o tom snad zase někdy příště.
