Upozornění: Vyslýchaný jedinec, ač Baron z Mokré louže, jest původem Žižkovák. Drsná to krajina, obklopena šírou vsí Prahou. Tedy ku vyjadřování užívá jadrnou mateřštinu tohoto etnika, která se mnohdy záměrně liší od pravidel pravomluvy české. Což může některým jedincům způsobit újmu na duchu i těle. Za tuto však redakce nenese zodpovědnost.
Co máš společného s letectvím, Pytláku?
Od malička mě zajímá. Postupně jsem se dostal mezi lidi od lítání, piloty, mechaniky, modeláře, novináře, spoustu národních hrdinů… Prostě mě to bere a dává smysl.
Jak ses mezi aviatiky dostal?
Cesta byla složitá, dlouhá a trnitá, ale krásná. Začal jsem na leteckejch dnech jako každej, na knížkách, filmech a kamarád z práce mě dotáhnul mezi RAFáky. Pak už se to se mnou vezlo. Začal jsem psát nějaký příspěvky na webový stránky, tehdy ještě na intranet, pak se všechno postupně vyvinulo až ve vstup do tehdejšího Svazu letců České republiky a nyní Českého svazu letectví, kde jsem předsedou redakční rady.
Píšeš také do Flying Revue?
Jo. Vždycky jednou za dva měsíce, když otevřu e-mail a najdu zprávu od Michala Berana (šéfredaktor) ve smyslu: „Je středa, článku je třeba.“ Tak se opotím a pak něco sesmolím. (usmívá se)
Jak si vybíráš témata?
Jak se dá. Obvykle něco přijde, co si myslím, že by stálo za zpracování. Zeptám se Michala, ten řekne: „Jo, je to skvělý, jdeme do toho.“ Nebo to dopadne tak, že mi napíše: „Hele, bylo by to na nějakej článek, už se blíží termín,“ tak já holt zapátrám v paměti. Hodně mi pomáhají webovky, kam jsem si zvyknul dávat víceméně všechno a je z nich jakási kronika. Takže si sem tam na nich vyhledám konkrétní téma, který je potřeba nebo se zrovna hodí.
Kdy se u Tebe projevila touha psát, vždyť píšeš pořád něco?
Měl jsem jedno období, kdy jsem si psal kroniku o vejletech apod., pak to ve větší míře přišlo s internetem a webovkama. Tam jsem začal psát články o aviatickejch nebo pietních akcích a postupně se to rozrostlo.
Čeština je velmi krásný jazyk. Ty si s ní dost hraješ, a to nejen při Olinově mluvě, proč?
Ano, přiznávám se, jsem záměrný notorický prznitel rodomluvy, za což se tímto na dálku omlouvám paní profesorce Foglarový, protože kdyby četla moje články, tak mě zabije. Začlo to na gymplu, kde jsme měli dobrou partu a vymejšleli různý blbiny a už to zůstalo. Ve Flying Revue mi v tomhle dali poměrně volnou ruku, na to jsem pyšnej a děkuju. Čeština je krásnej jazyk, na světě žádnej takovej není, kterej by se dal takovýmdle způsobem využít a zneužít, tak proč si to neužít?
Zmínil jsi, že jsi k létání tíhnul od dětství, jak moc je podle tebe důležité zapojit děti do leteckého světa?
Letectví má u nás velkou historii a ta se musí někam předávat dál. Je potřeba si vychovat další a další generace, aby to, co se tady dosud dokázalo, se mělo kam přesunout. Máme kosmonauta, byli jsme letecká velmoc, třeba zase jednou letecká velmoc budeme a když se do tohohle světa děcka nedostanou, tak zanikne, a to by byla škoda.
Co má společného s létáním tygr?
Je to maskot dětskýho projektu, jehož přičiněním se děcka snažíme do lítání dostat. Nápad využívat plyšáky není úplně od nás. My jsme se ho snažili s Romanem rozvinout a předělat pro naše vize. Vzniknul nápad na Tygří(kovou) letku. Tygří letky jsou elitou letectva, tudíž děti, který si splněj úkoly, co jim klademe do cesty, budou se snažit, učit se a chtít, mají šanci se stát taky jakousi elitou. Protože je to Tygří(ková) letka, tak mě nenapadlo nic jinýho, než sehnat tygra a vylíhnul se Olin.
Kolik lidí stojí v současné době za projektem?
Když o tom v tuhle chvíli přemejšlím, v podstatě já sám. I když to bych vlastně kecal. Je spousta lidí, který nám pomáhaj a zapojujou se. Dělali jsme projekt hlavně ve dvou plus spousta kamarádů, teď se Roman rozhodl z projektu odejít, kamarádi kolem zůstali.
Tygří letky jsou nejen ve světě, ale i v ČR. Nedávno jste měli čest se s někým z té světové setkat. Pojďme si o tom říct více.
První Tygří letka v ČR byla v Žatci, tam v 90. letech historie těchhle letek u nás začala. Po zániku žateckýho letiště a 11. pluku se čest nosit titul Tygří letka přesunula do Čáslavi ke Gripenům a do Náměště nad Oslavou k vrtulníkům.
S Tygříma letkama a lidma od nich se setkáváme už léta, ne jen od doby, kdy Olin vzniknul. Protože i předtím jsme dělali věci pro děti, projekty se školama a tak. Pominu-li Vencu Vaška a ostatní Žatečáky, tak např. velitel vzdušných sil je taky z Tygří letky a je to Olinův kmotr.
Asi ale narážíš na nedávnou návštěvu Silvia Molliconeho v Žatci, resp. v muzeu v Bezděkově. V létě na akci v Budíškovicích, kde Vlastík Kolomazník připravil oslavu 20 let svýho dačickýho muzea, nás seznámil s generálem, kterej velel 21. italský Tygří skupině. Silvio byl z našeho projektu pro děti nadšenej a překvapenej, domnívám se, že v Itálii nic podobnýho nemají.
Elitou letectví byli bezesporu piloti RAF. Ty máš za sebou cestu po jejich stopách. Kudy vedla?
To je strašně velký a potřebný téma, protože kdyby nebylo jich, nejspíš tu nejsme. Vydával jsem se za nima jak to šlo, dokud byli naživu.
V 7. třídě základky na lyžáku spolužáci na jedný straně pokoje pod peřinou poslouchali Svobodnou Evropu, na druhý já čet knížku Františka Fajtla Boje a návraty. To bylo moje první setkání s RAFákama.
V dobách, kdy se tady o RAFákách nevědělo a nesmělo vědět, jsem poprvé viděl Nebeský jezdce, což mě uchvátilo a dodneška je to pro mě jeden z nejlepších filmů o letadlech a našich letcích v Anglii (mimochodem v něm hraje několik skutečnejch RAFáků).
Díky kolegovi z práce, Honzovi Lehovcovi, jsem se mezi ně i dostal, což mi bylo nesmírnou ctí, je dodneška a navždycky bude, protože některý věci nesmějí být zapomenutý.
Měl jsem tu čest vydat se 2x do Austrálie. Žil tam navigátor 311. bombardovací perutě Jarda Novák, kterej byl spřízněnej s rodinou mojí ženy. Tchán mi dal přečíst nějaký jeho vzpomínky a dopisy, byl tam e-mail, takže jsem Jardu kontaktoval. Postupem času jsme se dostali k tomu, že mi začal posílat svoje vzpomínky a já je sepisoval. Pak mě pozval do Austrálie, abychomsme (úsměv, čau Máťo!) zachránili některé jeho dokumenty a fotky, protože tvrdil, že až jednou odejde k nebeskýmu báru, tak v Austrálii o ně nikdo nebude mít zájem a vyhoděj je. Chtěl je proto dostat zpátky do vlasti.
To bylo v roce 2006. Podruhý jsme se do Austrálie vydali s Frantou Blahoutem v r. 2018. Navštívili jsme pár míst, kde bydleli RAFáci. Vycházelo to na rok, kdy se slavilo 100 let československýho letectví. Rozhodli jsme se, že zkusíme vypátrat osudy našich RAFáků a zjistit, kolik jich tam po válce odešlo. Taky jsme předpřipravili akci, která se konala o rok později, Czechoslovakian Heroes Tribute v Brisbane. Udělali jsme 2 pamětní desky, jednu se jmény Čechoslováků, který žili v Austrálii, druhou se jmény těch žijících na Novém Zélandu. Slavnostního předání v Čs. klubu v Brisbane se zúčastnilo asi 120 hostů, krajánků, jeden téměř 100letej veterán 2. sv. války a Australskýho královskýho letectva, českej a slovenskej atašé.
Mimo jiné, veselá historka z natáčení. Hecli jsme se na Ruzyni nad sklenkou bylinného thé (smích), že si uděláme fotku s každou posádkou, se kterou poletíme do Austrálie a zpět. To se povedlo, byť mě díky tomu např. v Newcastlu na letišti hledala ochranka, protože jsem nepřišel z letadla, ve kterým jsem měl bejt. (smích)
Navíc moje klokaní maměnka Dana málem dostala infarkt, protože na mě čekala v hale a já nikde…
Voni vůbec nejlepší myše Lenky vznikaj nad sklínkou něčeho dobrýho. Jen pak třeba zjistíš, žes prodala Karlštejn, nebo stojíš před plným kotlem na pódiu se Sabatonem a předáváš Joakimovi medaili…
Jaký máš v letectví vzor?
Rozhodně RAFáky, respektive naše druhoválečný letce všeobecně, protože lítali i na východě a z mýho hlediska i oni byli hrdinové, který stojej za to nezapomenout. Poznal jsem je a pro mě je to vzor na věky věkův. Franta Fajtl, Franta Peřina a ostatní, který nebudu jmenovat, protože bych tu seděl další hodinu a stejně bych na někoho zapomněl…
Dneska pak samozřejmě Velký Véčko a spousta těch super chlapů, co od války do dneška brázdila a brázdí naše nebesa.
A holek, samosébně! (významně zamrká)
Má historie místo v programu Olinovy Tygří(kové) letky?
Určitě. K lítání a práci s dětma patří i to jim osvětlit národní historii, která se bohužel dneska uměle přepisuje a nahrazuje něčím, co je podle dnešní pravdy pravda.
Projekt funguje přes 2 roky, kam se během té doby posunul?
Olin se narodil 20. 1. 2022. Byl a je to žrout času – myšleno projekt, Olin baští jen antilopy. Musíš pořád něco sepisovat, někoho kontaktovat atd. a do toho se věnovat děckám. Ohlasy jsou. Když přijedeme na nějakou akci nebo leteckej den, děcka za námi choděj, některý i se svýma plyšákama. Pokud někam přijedu a Olina nemám, dostanu vynadáno a musím vysvětlovat, že je třeba zrovna někde jinde. Všecky úkoly nemá ještě splněný asi nikdo, ani Olin, chybí mu ještě čtyři z jednadvaceti.
Dlouhodobě taky spolupracujeme se ZŠ T. G. Masaryka v Milovicích. Jedna třída čtvrťáků má dokonce svou nástěnku, každej vlastní deníček a plněj úkoly. Jsou to naši Milovický Tygříci.
Krásně se rozběhla spolupráce se školama a školkama na podporu válečnejch veteránů. Děcka vyráběj vlčí máky jako symbol, čímž se taky dostávaj k historii, aby pochopily, že pomníčky v jejich okolí maj nějakej význam a že i jejich pradědové se bitev mohli třeba účastnit. Válečný veteráni jsou navíc dneska už i novodobí, znal jsem Regiho a pár dalších kluků, který prošli misema. Kdysi dávno vzniknul nápad, jestli by neudělaly děcka vlčí máky na špejle, ujalo se to a začaly přibejvat školy a školky, dnes už jich je asi 7, jedna si dokonce zřídila na zahradě vlastní pomníček. My pak, teď už i s Olinem, objíždíme hřbitovy, kam se děcka třeba kvůli vzdálenosti nemůžou vydat samy. Musím říct, že postupem času se to vyvinulo takovým úžasným způsobem, že někdy je mi až líto ty vlčí máky nechat na pospas větru a dešti, protože kromě „obyčejných“ máků začaly malovat kamínky (to je někdy těžká práce, když toho má člověk plnej baťoh, směje se), kachle, věnečky, obrázky na sklo. Občas jsou to hotový umělecký díla.
Motáš se pořád ve světě kolem letadel, proč sis nikdy neudělal pilotní průkaz?
Lákalo mě to, to jo. Jéénže v dobách, kdy bych se teoreticky moh rozhodovat o tom, jestli budu lítat a půjdu třeba na vojenskýho pilota, mě to ani nenapadlo, protože jsem byl malá růžová koule, takže jsem takový ambice ani mít nemoh, žejo. Přiznávám kajícně, že je taky výcvik pro mě drahej a nemám na to, protože projekt spolyká spoustu prachů a zatím je to pořád ještě zčásti z vlastního.
Naštěstí mám mezi letcema dneska už spoustu kamarádů a když je možnost, zalítám si s nima.
Zato Olin má momentálně na kontě nějakejch 30 typů aparátů těžších vzduchu, 5 seskoků padákem a asi 150 nalítanejch hodin. Jeho snem je dostat se do Kosmíru.
Má projekt pro děti nějaké sponzory?
Jo, letos se to trošičku rozjelo. Trvalo asi rok vůbec lidi najít a přesvědčit je o smyslu projektu, tam jsme s Romanem udělali spoustu práce. Děkuju tímto sponzorům Míše, Elee, Leteckýmu spolku Praha z.s., Gábi, Dominovi a Skřítkům Mlejnkovým, Smartwings a.s., Toníčkovi Suchýmu, Drahušce Molnárový, SkyModra, Vaškovi Vítovcovi a Nadaci Železná opona, Radce Máchový, Aeroteamu, Wing4Kids, tetě Máje, Fortna Stavu s.r.o., Sierra Planes, Vaškovi Lapkovi a WP Aero, Petru Recovi a Kačce Brynychový. Prostě všem, který na tom maj aspoň trochu podíl. A sorry těm, na který jsem zapomněl.
Pytláku, čím bys náš rozhovor zakončil?
Buďme rádi, že máme na co a na koho vzpomínat. Že jsou pořád lidi, s kterejma můžeme, že jich je pořád ještě hodně. Kdysi jsem se naučil, co to znamená nebezpečí z prodlení. Říkal jsem si, že mám čas, že za někým zajdu třeba za tejden… a bylo už pozdě. Každá chvilka, která se s takovýma lidma využije, má neuvěřitelnou hodnotu a cenu.
(Pozor, za fotkou ještě pokračujeme, převážně nevážně.)
Většina filmů má nepovedené (vystřižené) scény, tady máte ty z našeho rozhovoru:
Pytlák: Dnešní rozhovor se dá shrnout jednou stručnou větou: Extrémní redaktor, kterej záměrně przní rodnej jazyk, neumí česky a zejména neví vůbec nic o lítání a letectví.
Lenka: Ještě navíc si povídá s extrémní autorkou Aerowebu a propojil tak dvě média, Flying Revue a Aeroweb.
Pytlák: Flying Revue je nejvíc nejlepší.
Lenka: Hned po Aerowebu!
Pytlák: Každej časopis, každej web, každej profil na asociální síti, kterej nějakým způsobem propaguje letectví a lítání, je dobrej.
Lenka: Aeroweb je v tomto ohledu nejlepší, protože se tam dělají rozhovory s nejlepšíma lidma. Jen občas autorka trochu ujede a vyzpovídá někoho úplně zbytečnýho. (smích)
Pytlák: Já si myslím, že je to velká čest bejt ten zbytečnej mezi hromadou těch seeelebrit, který tam máš. To je úžasný, jsem hrd a pyšen.
Lenka: Lidé si vždy pamatují ty nejhorší nebo ty nejlepší. Máš velkou šanci být zapamatovatelný. Vyber si, na které straně spektra jsi.
Pytlák: Kdo to řekl? To je de*ilní, to se bude líbit. To bude na Silvestrovské vydání Aerowebu, toto.
Pojďme udělat kompromyš. Neníť na světě lepších dvou médií…
Lenka: Jaký máš v letectví vzor?
Pytlák: Jo, já ho řeknu a ty ostatní mě zbijou. (smích)
Lenka: Sněz i ten můj dort, já ho nechtěla. A řekni mi, je nějaká škola, se kterou spolupracujete dlouhodoběji?
Pytlák: eghmbrmdtb… – významné mlasknutí, hluboký nádech a slastné zaboření se lžičkou do prvního z dortů.
… a byli jsme u toho zcela, ale naprosto, ba možná až smrtelně, vážní. 😊
