Jaká byla tvoje cesta k létání, Radku?
Těžká. Už jako kluk jsem chtěl být kosmonautem, pořád jsem kreslil rakety. Úplně to nevyšlo, ale svět ve vzduchu mě přitahoval od mala. Začal jsem kolem 10 let věku modelařit, časem přišly RC modely. Pokukoval jsem ale po opravdických letadlech.
Pocházím z Moravy, letní prázdniny jsem trávil u babičky v Uherském Hradišti, takže jsem vždycky sedl na kolo a celý den byl na letišti v Kunovicích. Pozoroval jsem Zlíny a další letadla a doufal, že mě třeba někdo sveze. Nesvezl, ale asi tam někde začala opravdová touha být pilotem.
Ve Vodochodech jsem pak vystudoval obor Letecký mechanik s tím, že se díky tomu přiblížím k letounům a pak se k létání nějakým způsobem dostanu. Ve druháku jsem si říkal, že bych mohl zkusit zajít do aeroklubu a létat na větroních. Bavili jsme se o tom s kluky z učňáku, kteří létali v Medlánkách. Někde v hlavě jsem měl ale nejistotu, zda létat budu moci. Rodiče se totiž před mnoha lety rozvedli a otec se legálně vystěhoval do Rakouska. To byl tenkrát problém. Zeptal jsem se na letišti, kde mi řekli, ať to zkusím a uvidím. Přes zimu jsem tedy udělal teorii, na jaře složil zkoušky, a týden po tom mi bylo sděleno, že létání mám zakázané. V té době by se za mě musel někdo zaručit a bohužel nebyl nikdo takový, kdo by to risknul. V létání stopka, šok a v ten moment šlo i učení ve Vodochodech stranou, zhoršil se mi prospěch, motivace se začala vytrácet. Zhruba tehdy mě začala bavit muzika, obrážel jsem kluby, tancovačky, pod kůži se mi dostal rock, začal jsem hrát na kytaru v kapele a zájem o letadla upadal. Byl jsem teenager a chtěl jsem být rocková hvězda. (smích)
Dnes ale létáš…
Prošlo několik let, kdy jsem vlastně na létání vůbec nemyslel, hrál jsem s kapelou, to mě bavilo, můj život se ubíral jiným směrem.
K létání jsem se dostal až po revoluci. Ani nevím proč, ale nějak jsem si vzpomněl na dobu, kdy jsem dělal modely, doma byla ještě vysílačka, a tak jsem jednoho dne zase začal stavět RC model letadla. Pouštět jsem ho chodil na letiště v Liberci, kde visel plakát zvoucí na letecký den. Vydali jsme se tam s mou nynější ženou a koupili vyhlídkový let k Ještědu. Já seděl vepředu vedle pilota... No, a bylo to tam. (smích) Půjčil mi knipl, asi 10 min jsem éro řídil, a protože jsem měl návyky z modelů a vědomosti z kdysi absolvované teorie, věděl jsem, jak se letadlo chová a pilotování mi docela šlo. Po téhle zkušenosti jsem se rozhodl udělat si papíry na ULL v Bubovicích.
Vyzkoušel jsem také paragliding, udělal kurz, nalétal asi 60 hodin a pak přišlo hodně ošklivé zranění nohy na Černé Hoře. Přiletěl pro mě vrtulník, odvezl do Hradce, následovala spousta operací, rok o berlích. Po roce jsem se dobelhal na Sazenou s tím, že už bych chtěl zase létat v letadlech… Éra paraglidingu tímto skončila.
Vždycky mě zajímá, podle čeho se kdo rozhodl, zda si udělá licenci ULL nebo PPL. Proč ty jsi zvolil ULL?
Bylo to pro mě především o financích. Šlo o nejlevnější variantu, jak si udělat piloťák a začít létat. Chtěl jsem prostě do vzduchu, zažít svobodu tam nahoře. To byl můj cíl, o kterém jsem snil. A to se povedlo. O nějaké cestě dál jsem nepřemýšlel, protože mi bylo jasné, že dostat se do kokpitu dopravního letounu stojí mnoho peněz.
Proč ses rozhodl stát se instruktorem a předávat své zkušenosti pilotním žákům?
Létání mě celý život baví a došel jsem do bodu, kdy jsem přemýšlel, jak létat víc. V podstatě jsou dvě cesty – buď mít peníze a koupit si své letadlo nebo začít létat s někým, třeba právě jako instruktor.
Jednu dobu jsem měl ve spoluvlastnictví napůl s kamarádem Echo P92, takže jsem mohl nalétat nějaké ty hodiny a trochu se vylétal. Nakonec jsem svůj podíl prodal, čímž jsem se zbavil svého „skoroletadla“. (smích). Chtěl jsem ovšem létat víc a víc a tak jsem si řekl, že bych si mohl udělat instruktorskou UL licenci. To se podařilo a já se posunul o kus dál.
Prozradíš nějakou perličku ze života instruktora?
Tohle přesně jsem čekal, že přijde, ať řeknu nějakou veselou příhodu. Asi 15 minut jsem nad tím doma přemýšlel, jenže mě napadly spíš samé průšvihy. (smích) A ty publikovat nebudeme.
Změníme tedy téma. Za jak dlouho jsi jako instruktor schopen poznat, zda pilotní žák výcvik zvládne nebo ne?
Jak kdy. Někdy je to lehké a jindy hodně těžké. Měli jsme kdysi jako žáka pána, který chtěl ULL papíry, ale každý s ním odmítal létat. Dělal neustále hrubé zásahy do řízení, každý vzlet i přistání s ním byly o život. Instruktor musel být neustále ve střehu a řešit přežití. To nechceš.
Navíc se nikam neposouval, ani lety v horizontální rovině nebyly žádná hitparáda. V ten moment řekneš ne, s tímto žákem já už nechci letět. Pak to řekne další instruktor a je třeba takovému člověku říct, že další pokračování nemá smysl. To poznáš.
Pak jsou žáci, kterým jde výuka velmi pomalu. Může to trvat hodně dlouho a výcvik se prodraží. Tady je třeba, aby si klient sám zvážil, chce-li pokračovat nebo ne. Já v tu chvíli neumím říct, zda to bude lepší za 10 hodin nebo až za 60 hodin, či vůbec, je to hodně individuální.
Pokud ovšem žák řekne, že to nevadí, tak proč bych mu zakazoval létat? Tím spíš, pokud jej to baví, létá pro radost, tak výuku nechme plynout a uvidíme.
Jindy máš žáky, kde už po pár hodinách je vidět velmi rychlý posun, když jim něco vytkneš, vidíš, že se snaží hned chyby korigovat. S nimi se PPL dá zvládnout za těch cca 45 hodin, ULL tak za 30-40 hodin. Neznám asi nikoho, kdo by udělal výcvik na ULL za stanovených minimálních 20 hodin.
Baví tě spíše létání po ČR nebo do zahraničí?
Obojí je pěkné. Zahraničí mě baví, ale z časových důvodů není moc časté. Rád létám do Benátek, byl jsem tam několikrát, nejsou zas tak daleko a výhled na Benátky je krásný. Byl jsem taky několikrát v Chorvatsku, ve Francii apod.
Loni jsem letěl s kolegou a jedním studentem s Cessnou 172, byl jsem vzadu, kdyby potřebovali poradit. Musím přiznat, že jsem se chvílemi trochu bál. Dokud jsem nelítal jako instruktor, asi jsem vše tolik neprožíval, ale teď jsem pořád měl tendenci upozorňovat stylem: „Hlídej si rychlost“ apod. Zezadu vypadá nebezpečně, když začneš stoupat, sedíš a vidíš, jak čumák jde hrozně nahoru. Vzadu už nikdy neletím. (smích)
Mám to i u dopravních letadel. Když jsem na palubě jako cestující, připadám si divně – ne, že bych se bál, ale že to éro nemůžu pilotovat. Proto těmi velkými moc nelétám. (smích)
Kde jsi byl nejdál?
Splnil se mi sen letět přes La Manche. Udělali jsme si s přáteli týdenní letecký trip ve třech. Vyrazili jsme s Cessnou 172 z Letňan do Francie. Cílem byla Normandie, v ideálním případě ještě proletět kolem pobřeží, pak do Londýna, sednout někde poblíž. Na Heathrow jsme fakt přistávat nechtěli. (smích)
V Normandii jsem nikdy nebyl, chtěl jsem na vlastní oči vidět pláže, po kterých kráčela historie. Mám rád válečné filmy, Bitva o Británii aj., díky tomu vím, jaké hrůzy se tam děly. Dnes jsou zde normální pláže, po kterých běhají děti, přesto pro mě byl zvláštní pocit na těchto místech stát. Navštívili jsme i nedaleký památník.
Asi za 2 dny jsme letěli dál kolem pobřeží a v nejužším místě kolem Calais na Dover jsem pak chtěl kanál přeletět. Povedlo se, počasí bylo ten den ideální. Přes La Manche se letí 10–15 minut a Doverské útesy vidět v reálu z výšky je nádherné. Úžasný zážitek.
Přistáli jsme na letišti Biggin Hill, známém z války. Druhý den začalo pršet, odletět se nedalo, takže jsem strávil celý den v Londýně a i v dešti si to náramně užil. Následující dopoledne bylo sice hodně oblačnosti, ale nepršelo, takže se zpět dalo proletět za VFR, což bylo štěstí, protože v Anglii opravdu obecně hodně prší.
My dva jsme se poprvé setkali při letu během Pilotem na zkoušku, baví tě tyto akce?
Nalétal jsem jich poměrně dost a baví mě to. Potkáš různé lidi, kterým ukážeš, jak se letadlo pilotuje a hlavně, jak je to krásné tam nahoře.
Vybavuji si pána, který tenhle zážitek dostal darem, přišel otrávený, nechtěl ani, abych mu cokoli říkal. Prohlásil, že tedy odletí, i když by nejraději do letadla nešel, nastupoval naštvaný, nepříjemný. Po přistání nadšeně vydechl: „To bylo úžasné!“ Zažil jiný rozměr, který ho uchvátil.
Při takovýchto jednorázových letech nevíš, kdo k tobě do letounu usedá, měl jsi někdy strach?
Nevybavím si takový okamžik. Zatím jsem nezažil pocit, kdy bych si řekl: „Tak s tímhle člověkem neletím.“ S pasažérem mluvíš, trošku si ho otipuješ, navíc většina jich na let jde s tím, že si pilotování chtějí vyzkoušet, takže určité nastavení je dané. Vidím-li, že jdu do letadla s někým, kdo je „nabušený“, tak si dávám pozor, abych předem zdůraznil, že např. startujeme a ruce budou mimo knipl. Bezpečnost je vždy na prvním místě. Nestalo se, že by moje pokyny někdo nerespektoval. Samozřejmě pokud bych viděl, že člověk má divné reakce, je extrémně roztržitý, zdrogovaný apod., rozhodně nepoletím.
Zpočátku rozhovoru jsi zmínil muziku, máš na tento koníček ještě čas?
Jasně, hraju v kapele Hrací skříň Praha na elektrickou kytaru. V repertoáru máme covery, mix rockových a popových věcí, dokonce jednu vlastní skladbu. Na YouTube najdete klipy, nedávno vyšla nová deska. Snažíme se hrát profesionálně, ale vystoupení bereme spíš jako legraci, show s převleky. Odehrajeme kolem 10–15 koncertů ročně. Pro mě je to parádní odreagování.
Vím také, že maluješ.
Nikdy mi malování nešlo. Před 8 lety na mě na internetu vyskočilo malování pravou hemisférou a zaujalo mě. Říkali tam, že každý umí malovat. Také mi přišlo zajímavé, že z pár základních barev lze namíchat spoustu dalších a doma jsem o tom nadšeně mluvil. K Vánocům jsem pak měl pod stromečkem malířský stojan a olejové barvy. Tak to už jsem musel začít. (smích) Byl jsem i na kurzu, postupně namaloval nějaké obrazy, dokonce se jich pár prodalo. Malování je ale žrout času a jak jsem se začal víc věnovat létání, muselo jít stranou. Uměleckou štafetu nicméně přebrala moje dcera.
Nelituješ někdy, že tvá cesta k létání kvůli okolnostem nezačala dřív?
Zhruba před 2 lety proběhl sraz se spolužáky z učňáku, zašli jsme na exkurzi do Aero Vodochody, překvapilo mě, jak málo z nás třiceti se profesi leteckého mechanika věnuje. Nevěnuji se jí ani já. Pilotní průkaz mám dokonce z naší bývalé třídy jako jediný. Přestože mi nejdříve létání nevyšlo, oklikou jsem se k němu přece jen časem dostal. Možná bych dnes létal s dopravními letadly, kdybych se tomu mohl věnovat od mládí. Dnes už ale vím, že nejzábavnější a nejpestřejší je stejně létání malými letadly.
Přeji nám všem, ať můžeme ještě dlouho svobodně létat, ať se nedějí žádné nehody, nechť jsme schopni se poučit ze svých chyb. I já jich nasekal spousty, naštěstí nebyly fatální. Zkušenosti, i ty negativní, člověka posouvají dál a dál.
Vždy je důležité do letadla nastupovat s pokorou, být o krok před letounem, hodně předvídat a létat s rozumem. Ve vzduchu jsme jen na návštěvě a já si toho vážím.
Friedrichshafen (Zdroj: archiv Radka C. Matyáše)
