Lukáši, shrneš, prosím, velmi stručně svou cestu k létání?
Vzhledem k tomu, že jsem se v mládí vrcholově věnoval jiným sportům, jsem se k létání dostal poměrně pozdě, pilotní průkaz jsem začal dělat kolem roku 2013, PPL mám od roku 2015.
Mám GDL, PPL, akrobacii, jsem vlekař, akrobatický pilot kluzáků a momentálně létám akrobacii jako vrcholový sport.
Vyzkoušel jsi motorovou i bezmotorovou akrobacii, jaký je v nich rozdíl?
Velký. Původně mi okolí říkalo, že dražší je s ohledem na počty nalítaných minut akrobacie na kluzácích, ale s tím se teď úplně neztotožňuji. Záleží na tom, do jaké kategorie se člověk dostane. Myslím si, že do kategorie Advanced to ještě platí, ale bavíme-li se o motorové Unlimited akrobacii, tak to se najednou finančně vystřelí úplně někam jinam.
U bezmotorové akrobacie kolem sebe vždy potřebujete další lidi, vlekaře, týmového kolegu apod., u motorové jsou dvě cesty. Buď budete sám, a pak je nutné počítat opravdu s hodně velkými náklady, nebo jste členem nějaké party a tím se náklady například na tréninky zredukují.
Velmi podstatný rozdíl je ve fyzičce. Náročnost sestav u kluzáků, a to i v kategorii Unlimited, je úplně jiná než u motorové akrobacie s ohledem na prováděné prvky. Letíte-li kluzákem, je hodně energeticky náročné ho udržet v boxu a neztratit výšku, ale fyzicky to dá zabrat daleko méně, než Unlimited motorová. Tam se opravdu člověk hodně zadýchá, zpotí, mívá krvavé šrámy od pásů. Vím to z vlastní zkušenosti.
Jsi členem týmu Future Vehicles Aerobatics, co je to za tým a proč zrovna on?
To je trochu delší historie. Chtěl jsem létat akrobacii, dostat se do kategorie Unlimited a bylo jasné, že musím sehnat nejen peníze na letadlo, ale i na cestu do téhle kategorie. Ideálně taky mít kliku na lidi, kteří mi pomohou a budou mít podobné cíle. Prošlapával jsem si cestu, ale bylo to hodně náročné, přece jenom konkurence je tvrdá a neúprosná a na každého nově příchozího je pohlíženo se značnou skepsí.
V té době jsem létal Advanced na Xtreme, firma Xtreme Air chtěla vybudovat akrobatický tým a vypadalo to, že mě dovede až do kategorie Unlimited. Vidina hezká, výsledek velmi smutný. Firma zkrachovala a dnes jsem rád, že nedošlo k původně plánovanému zafinancování letounu Xtreme, který měl být po zaplacení teprve postaven. Krásně to jedno ráno shrnul můj táta, když se mě zeptal, jestli si opravdu chci napůjčovat peníze na letoun, který není mým snem?
Bylo mi dávno jasné, že mnohem snazší financování nákupu letounu a všeho kolem závodění by bylo v týmu, takže jsem zjišťoval zda někdo z dalších akrobatů má podobné cíle – jenomže většinou jsem byl jediný magor, který chce lítat nejvyšší kategorii. (smích)
Jedním z mála podobných bláznů byl Honza Jílek, který vlastní firmu Future Vehicles. Zabývají se vývojem nových ULL a systémů do nich, provádí letové zkoušky a údržbu ULL.
O Honzovi jsem věděl, že začal létat akrobacii, dříve dělal také velmi aktivně až vrcholově sport, pracoval v letectví, tudíž to nebyl někdo, kdo by nevěděl, co chce. A je to nadšenec. Říkal jsem si, že je to člověk, se kterým bychom se mohli do budoucna spojit.
Dlouho bylo ticho a pak – pamatuju si to dodnes přesně – jsem na netu objevil Extru SC na prodej. Bylo to 1. dubna na Apríla, už jsem se chystal k odchodu z práce, jen tak brouzdal v počítači… a viděl jsem ji tam! To bylo neuvěřitelné, tahle letadla se přes internet neprodávala, jejich prodeje šly buď mezi známými nebo se kupovaly nové stroje. Na novou Extru bychom neměli, tohle byla výzva. Hned jsem Honzovi volal, ani on nechtěl uvěřit. Majitel nám dokonce počkal, než jsme sehnali peníze, Honza zaplatil zálohu a začali jsme shánět zbylé finance.
V letectví se říká jeden málo, dva moc – dohromady mít stroj je komplikovaná záležitost. Jenže peníze jsem neměl a tak jsme přibrali do party Petra Jonáše, dalšího velkého nadšence do létání a velmi spolehlivého kolegu. Víc členů do týmu jsem tehdy nechtěl.
V současné době jsme celkem čtyři, přibrali jsme ještě Jardu Čiháka (Advanced pilot), který je zčásti i manažerem týmu.
Letoun musí mít provozovatele, takže ho zastřešila Honzova firma a tím vznikl Future Vehicles Aerobatics.
Provoz je levnější, o letoun se staráme ve třech, snazší je i ve třech vytáhnout letadlo, udělat na něm potřebné věci, jeden pomůže druhému, než ten vleze do letadla, pokud si objednáme trenéra, dělí se i náklady na něj. Když trenér k dispozici není, sledujeme se a hodnotíme navzájem, člověk není sám na spoustu věcí kolem. Díky Future Vehicles s.r.o. máme i místo, kde servisujeme.
Co je ovšem logisticky náročné a s čím se potýkáme poslední dvě sezóny je fakt, že zatím všichni nezávodíme ve stejné kategorii. Jsou-li tedy nějaké velké závody, mistrovství Evropy nebo světa, tak je těžké sladit kategorie Advanced a Unlimited. Bylo by dobré být ve stejné kategorii, abychom si mohli pomáhat už jenom v té jedné a neřešit ostatní.
Jak má vlastně pilot postupovat, když chce létat vrcholovou akrobacii?
Primární je mít PPL. Pak získat základní akrobatickou doložku.
Následuje vyšší pilotáž v samostatných letech, tj. sólo akrobacie a pak vysoká pilotáž. Vysoká pilotáž, to je zhruba od těžšího Intermediate, Advanced až po Unlimited. Tam už jsou negativní prvky, jako třeba negativní zádová vývrtka, negativní kopaný výkrut aj.
Za mě je hodně důležité jít na závody. Rozumím tomu, že ne každý chce závodit, pro někoho je to stres se s někým pořád poměřovat, ale závody jsou u nás jediné místo, kde se lidi kolem akrobacie schází a kde můžeš zjistit, jak na tom jsi a zda máš na to se posunout dál.
Proto se taky většina akrobatických trenérů snaží své žáky alespoň na jeden závod dostat.
Důležitý je instruktor, trenér, nechce-li člověk po získání akrobatické doložky ustrnout.
Pokud si někdo někde vzletí, udělá výkrut a zase přistane, to zvládne každý průměrný pilot. Složitější je létat podle jasně daných pravidel sestavy. Tam už člověk musí dobře vědět, co dělá. Jestliže se tato pravidla nenaučí, pak by neměl létat akrobatickou airshow.
S postupem do vyšších kategorií souvisí nutnost lepšího letadla, protože je potřeba zvládnout náročnější prvky.
Dá se samozřejmě létat s unlimited letadlem i nižší kategorie (a ve světě je to běžná praxe, protože nemají takové možnosti na základní akrobacii, jako máme my např. se Zlínem 50), ale má to své nevýhody. Letadla jsou moc silná, takže pokud chcete třeba udělat linku a uprostřed ní nějaký jednoduchý prvek, musíte hodně dobře počítat, aby linka před a po byla stejně dlouhá.
Není dobré na začátku vystřelit hned nahoru, ale projít si postupně všechny kategorie, protože se tak učíte pravidla, jak létat bezpečně a správně a to jsou věci, které vám následně zachraňují život.
Bylo velmi náročné se probojovat do Unlimited a pokračovat jako další mladý unlimited pilot. Tady už je hodně velká konkurence, boj o sponzory, protože obecně leteckou akrobacii nikdo moc sponzorovat nechce, mnoho lidí tě zrazuje, z některých cítíš nevoli, že vstupuješ do stejného rybníka, dost se tě jich snaží odradit. Je neoddiskutovatelný fakt, že pokud chceš lítat dobře, jsou peníze prostě potřeba sehnat. Já jsem dokázal, že Unlimited se dá létat s mnohem menším finančním rozpočtem, čímž se vracím k týmu Future Vehicles Aerobatics, prorazil jsem tím cestu i klukům a společně můžeme dojít daleko.
Psychická zátěž byla fakt velká, podpora šla paradoxně spíš ze zahraničí, než z Česka. Snad jen Martin Šonka a Jirka Duras měli podobný názor a podpořili mě v tom, ať se nezdržuju v Advanced a začnu létat Unlimited.
Byla to doba, kdy jsem ani nemohl spát. Únava z toho, než celý proces do sebe zapadl, abych mohl létat danou kategorii, byla neskutečná a ještě pořád doznívá.
Baví tě i práce na letadle, běžná údržba?
Nejsem vyučený mechanik, takže můžu dělat jen omezené věci, ale jo, baví mě to. Extra je certifikovaný letoun, takže větší zásahy může dělat jen certifikovaný mechanik.
Můžeme odkrytovávat, zakrytovávat, když jsme čistili palivový systém, tak jsme dělali všechno, čistili, rozebírali, ale pod dohledem mechanika. Není to jenom o tom dolít olej a palivo, ale kompletní vizuální kontrola.
Předletová prohlídka je jasná, ale my už ji děláme trošku podrobněji, protože letadlo víc známe, víme, kde co je náchylnější k poškození a hlídáme si to.
Není to až tak o tom být hodně manuálně zručný, jako spíš znát příručky, bavit se s mechaniky a pak si na letadle člověk udělá ledacos. Můžeme dělat to, co je povolené, tam jsou jasně dané postupy a celkem dobře vysvětlené, takže teoreticky je člověk schopen si letoun i rozebrat, když na to má nářadí.
Co mytí letadla?
To je povinnost. Před závodem jsem s letadlem rád sám a rád ho myju. Je to takový rituál, kdy si člověk krásně vyčistí hlavu. Nesmí ale kolem být lidi.
To je trošku paradox týmu, že když se o letoun staráte společně, pořád někdo u toho něco mele. (smích)
Zmínil jsi Martina Šonku, o tobě se často mluví jako o jeho nástupci, jaký k sobě máte vztah?
Teď jsme spolu absolvovali závody Mistrovství Evropy v Itálii, odkud jsme přivezli stříbro v kategorii týmů (psali jsme zde) a za mě to byly nejlepší závody, na kterých jsem s Martinem byl.
On létá Unlimited 18 let a já teď vidím, co všechno za tím je, kolik práce, tréninků, peněz… Je pro mne soupeřem, ale hlavně člověkem, od něhož stále sbírám zkušenosti.
Zatím se s Martinem neznáme natolik, abychom spolu chodili na pivo nebo tak, ale myslím, že kdybychom se někde potkali, na to pivko spolu zajdeme. Koneckonců v Itálii byl pokaždé pokec s ním u jídla pohodový a pro mne co se zkušeností týče velmi obohacující. Potíž je v tom, že jsme oba zaměstnáni a hodně vytíženi, takže šance se potkat je dost malá. Navíc Martin má početnou rodinu a je obdivuhodné, jak to vše zvládá skloubit dohromady.
Co vlastně děláš za práci, Lukáši?
Jsem projektový manažer a zejména v oddělení Kanceláře integrace bezpilotních systémů. Jedna z kampaní, kterou tato kancelář zaštiťuje, je například „Létejte zodpovědně.“
Je to úplně jiný projektový management, než na jaký jsem byl zvyklý ze stavebnictví, takže se učím spoustu nových věcí ohledně dat, úložiště dat, toku dat z letectví.
Musím říct, že zaměstnavatel je skvělý, vychází vstříc mé sportovní kariéře. Na závody si beru neplacené volno, což není úplně standardní, samozřejmě musím odvádět svou práci. Je to taková zkouška pro obě strany, i pro ŘLP jsem zaměstnanec typu, který ještě neměli. (smích)
Přece jen už jsi nasbíral nějaké trofeje, poháry, medaile, kde je máš?
Míval jsem je v krabicích a ve skříni, ale teď při rekonstrukci bytu jsme nechali udělat podlouhlou nástěnnou vitrínu s prosklenými dvířky v obýváku nad gaučem a tam to teď všechno cpu.
Co máš na krku a proč?
Spitfire. Je to vlastně klíčenka, dárek od mé ženy. Pro mě připomínka letců
z II. světové války, znak letecké svobody. Létání na Spitfirech bylo opravdovým létáním.
Co máš na ruce a proč?
Korálky z různých minerálů a kamenů pro zdraví, štěstí, vitalitu.
Co se týká obrázku na levém předloktí, někdy kolem roku 2017 jsem si říkal, že chci tetování. Stín draka, obrys. Nebo možná letadlo s dračími křídly. Na doporučení známé jsem zašel za světově proslulým peruánským tatérem a donesl mu svůj návrh. V té době pro mě byly nedosažitelným snem Extry, Formule 1 mezi letouny, tak jsem přišel s tím. On návrh poupravil a výsledek je na mé ruce. Extra 330SC s křídly zakončenými dračími blánami. Vtipné je, že každý v tom motivu vidí něco jiného.
Za nějakých 5 let poté se sen o Extře splnil. Takže já teď budu přemýšlet, co si nechám vytetovat příště, aby se to splnilo. (Smích)
Teď spolu děláme rozhovor, každou chvíli jsi někde vidět, slyšet, jak snášíš mediální pozornost? Bereš to jako nutné zlo nebo si ji užíváš?
Jak kdy. Vím, že je to nutné, protože náš sport není moc vidět. Potřebujeme taky získat sponzory, díky tomu už máme třeba firmu TMJ, která nám dodává oleje nebo náhradní díly, Puma mi posílá oblečení, nově jsem se stal ambasadorem Renaultu. Mě dřív Renault jako značka příliš neoslovoval, ale teď přichází na trh s auty, která jsou skvělá. Na jaře bych měl představit Renault Rafale, který vychází z krásného letadla – stíhačky Rafale C450.
Pozitivní reakce na rozhovory bývají od lidí, kteří o létání tolik neslyší, včetně příbuzných.
Na druhou stranu mediální pozornost nese mnoho negativ. Třeba i to, že úspěch se nikde neodpouští.
Žijeme v určité komunitní bublině pilotů, kde slýchám otrávené: „No jo, zase Pařízek, pořád jenom Pařízek.“ V zahraničí to tak není a berou to celkem pozitivně. Pokud se zeptáte na české akrobaty, moc dobře si pamatují Martina Šonku a Petra Jirmuse, který nám také pomáhá s tréninky.
Často je pro mne náročné se přepnout na rozhovor. Je to řehole, ráno se psem, pak do práce, rozhovor, trénink, maily, stěží něco doma udělám a tak pořád dokola. Do toho přijde sponzor, že je třeba natočit nějaký příspěvek a já už si pak kolikrát ani nepamatuji, co jsem kde říkal.
Ráno vstanu a okamžitě mám plnou hlavu věcí, které musím řešit. Někdo na to má kapacitu, dělat jednu věc za druhou jako na běžícím pásu, máme takového člověka i v týmu, ale mně se to pořád v hlavě všechno převaluje a fakt mě to zmáhá.
Jsem kolikrát rád, že si doma sednu, pustím televizi a nikdo kolem mě není. S tím souvisí i to mytí letadla, u kterého si aspoň hlava odpočine.
Člověk najednou zjistí, že lítat Unlimited je vlastně úplně nejmenší špičička nahoře a dole je ten ohromný zbytek. To bych chtěl změnit.
Umíš si představit svůj život bez létání a světa kolem letectví?
Umím. Vždyť jsem ho zažil 24 let, až posledních 7 či 8 let se věnuji létání.
Akrobacii dělám proto, že při ní zažívám věci, které netrénují ani kosmonauti, ani piloti ve stíhačkách. S letadlem dělám všemožné polohy, zkuste udělat takový tlačený kopaný výkrut s Migem. Nebo tumble! (smích)
Unlimited akrobacie a freestyle v boxu je podle mne jediné místo na zemi, kde si člověk může vyzkoušet maximální svobodu s letadlem.
Asi bych nechtěl přestat, naopak bych rád létal víc, na druhou stranu u nás létání znamená tisíc věcí kolem, viz minulá otázka. Takže kdybych teď místo létání začal třeba běhat, nejspíš by se mi hodně ulevilo. (smích)
Už možná chápu, proč mi všichni říkali, ať se na to vykašlu, ale já rád jdu za svým cílem a makám.
