Kdo je Jaromír Bartoš?
V první řadě kluk z vesnice, pocházím z vísky, která má kolem 20 obyvatel. Jinak zpěvák, muzikant, v tuto chvíli zapálený aviatik, snažící se hlavně být dobrým člověkem.
Kdy jsi poprvé přičichl k vůni motorů?
Vesnice skýtá spoustu možností. Jako malý kluk jsem jezdíval v traktoru s dědou na brambory. Kolem mých 9 let se děda zeptal, jestli umáčknu spojku. Hrdinně jsem řekl, že ano, stoupnul jsem si a vší silou ji sešlápnul. Volantem jsem zatáčet uměl, kde je brzda věděl a tak mi děda řekl, ať na konci řádku zmáčknu spojku a brzdu a vyskočil z traktoru.
Zhruba o 2 roky později jsem od známého za flašku rumu získal Jawu 21, která dlouho stála pod plachtou. Strejda ji dal dohromady a v tu chvíli jsem přestal jezdit na kole a veškeré polní i nepolní cesty začal zdolávat na fichtlu. Ochutnal jsem první svobodu, i když Jawa spíš nejela než naopak. (smích)
K jedněm narozeninám mi pak táta nechal přivézt od kamarádů domácí traktůrek. Měl čtyřválcový oktávkový motor a rychlé převody, takže docela svižně jezdil i do kopce.
Během covidu jsem si udělal papíry na kamion, motorku a traktor oficiálně a na jaře jsem objednal Kawasaki Z650. Motorku jsem měl dřív, než auto.
Jedny papíry jsi ale nezmínil…
Kdysi jsem viděl seriál Medicopter 117 ze života leteckých záchranářů a asi tehdy do mého života vletěla touha po létání. V té době jsem se už zabýval dost muzikou, což nebyl úplně levný koníček, a ta měla prioritu.
V roce 2017 ale přišel zlom. Byl jsem tehdy na letišti v Mladé Boleslavi jako pomocná síla při závodech kluzáků, pomáhal s přípravou letadel, běhal na křídle a taky jsem poprvé vyzkoušel let menšími letadly, Čmelákem a větroněm. Domů jsem se vrátil celý natěšený, že chci být pilotem.
Nikdo z domova k létání vztah neměl a protože už jsem hrával v kapelách na klávesy, což dotovali, tak tenhle můj sen zavrhli. Ať se k němu jednou dostanu po vlastní ose, oni že ho financovat nebudou.
Ten sen ve mně ale dřímal a ve správný čas se probudil.
Správný čas nastal kdy?
Můj učitel klavíru ze školy je shodou okolností pilot (má licenci PPL a létá v Příbrami) a protože věděl, že mě létání zajímá, párkrát mě vytáhl s sebou na výlet, nechal sáhnout na řízení a bylo to. Rozhodl jsem se udělat si také PPL v Příbrami, jenže než jsem začal, přišel covid a já se ze školy v Praze přestěhoval zpět domů. Dojíždět do Příbrami, obzvlášť v době, kdy jsme nemohli opustit ani okres, bylo najednou nereálné.
V té době jsem byl hodně neznalý, netušil jsem ani, které druhy pilotních průkazů existují a jaké jsou mezi nimi rozdíly. Hodně mi tehdy pomohl akrobatický pilot z Mladé Boleslavi, Honza Sobotka, který mi dal základní nalejvárnu a já se rozhodl pro ULL, což byla nejjednodušší cesta do vzduchu.
Výcvik PPL jsem začal nedávno, mám za sebou teorii a teď už mě čeká jen ta sladká praxe.
Skončí to PPL?
Doufám, že ne. Učení mě baví a celkem mi jde, co se týče létání, taky si nemyslím, že jsem úplné pako a tak jsem si říkal, že bych chtěl jít dál a udělat si CPL. Jediné, co by mi v té cestě mohlo (kromě financí) zabránit, by byl případně zdravotní stav, tak jsem si nedávno zašel do Ústavu leteckého zdravotnictví a získal zdravotní způsobilost I. třídy. Tudíž nic nebrání jít dál, ač mě všichni varují, že ta cesta je strašně dlouhá a složitá. Právě teď startuji teorii ATPL a jdu dál.
Tohle by nešlo bez pomoci rodiny. Když táta zjistil, že létání není jen momentální rozmar, ale že mě opravdu chytlo, zafinancoval mi větší část výcviku ULL. Nebýt jeho, nikdy bych to nezvládl, nevydělával jsem jako mladý kluk bez praxe tolik, abych to finančně sám utáhl.
Důležitá je taky psychická podpora, za kterou vděčím zejména své partnerce a tátovi.
S létáním souvisí i to, že pracuješ pro Adventurefly.eu, co tam děláš a jak jsi se k téhle práci dostal?
Jak už jsem zmínil, začal jsem létat v Ml. Boleslavi na ULL u jisté společnosti. Během mého výcviku došlo k transformaci provozovatele, přišel Radek Pečínka a rozeběhl společnost Adventurefly.eu. Protože já v té době chtěl být na letišti co nejvíc, ne jen přijít, zalétat si a jít domů, začal jsem dělat nějaké věci navíc, jako třeba natáčení videí. Jak se postupně budoval náš vztah a důvěra s Radkem, převzal jsem časem veškerou správu sociálních sítí, komunikaci s veřejností a pořádání leteckých akcí.
Zrovna při poslední přednášce v Muzeu Metoděje Vlacha s armádními piloty řekl krásně jeden z nich, že to nebere jako práci, ale životní poslání, je to něco, co ho baví. Stejně to vnímám já. Ano, nemalá práce se tady odvede, ale vše je v rámci toho, že nás to těší a chceme u létání a s létáním prostě být.
Co bylo dosud tvou největší výzvou u Adventurefly.eu?
Těch výzev bylo několik. Dostal jsem tu i pořádnou životní facku. Jak je člověk do něčeho hodně zapálený, myslí si, že celý svět to má stejně a ono tomu tak není. Letecká komunita je svým způsobem omezená. Hodně lidí má z létání strach, další to nezajímá, jiní k němu vzhlíží z dálky. To se projevilo třeba právě na sociálních sítích.
Nejsložitější na způsob plánování a realizace byly besedy. Trošku jsme si na sebe ušili bič a udělali rovnou čtyři. Měli jsme ale obrovskou podporu, ať už od Aeroklubu zde v Boleslavi, Leteckého muzea Metoděje Vlacha v čele s Láďou Handlíkem nebo samotné Kantýny, která je součástí muzea. Všichni nám vyšli maximálně vstříc.
S pořádáním souvisela spousta práce, domlouvání hostů, propagace, vyřešení technických záležitostí, hnacím motorem bylo přesvědčení, že to bude fajn a že to tak má být.
Všichni víme, že možností jít si poslechnout naživo něco o letectví už moc není, takže bychom to chtěli změnit.
Jedním z hostů besed byl i Lukáš Pařízek, zlákal tě k akrobacii?
Čistě akrobatický let jsem ještě nezkusil, jen některé základní prvky nezvyklých poloh ve větroni. Asi 2x v životě se mi taky při výcviku udělalo v letadle špatně – vždy shodou více náhod, nevyspání, nesnídal jsem a dal si energy drink – tak nevím, jak by reagoval můj žaludek, až se několikrát otočím. (smích)
Jak ale víme, po PPL nastává taková trochu hluchá doba, kdy člověk musí samostatně nalétat nějakých 200 hodin a to se dá vyplnit něčím lepším, než jen poletováním kolem hradů a zámků.
Určitě si chci doplnit IFR a základní akrobatickou doložku, protože ta není až tak časově náročná. Vnitřně tuším, že by mě akrobacie bavila. Ne asi tak extrémní, jakou dělá Lukáš, tam to vnímám trochu jako výhru hrubé síly nad aerodynamikou.
Trošku se bojím, aby se mi to nezalíbilo. Protože jestli jsem dobře a bedlivě poslouchal zrovna Lukáše, tak akrobacie je černá díra na peníze a to tedy nevím, jak bych doma vysvětloval. (smích)
Takhle člověk aspoň ví, že výcvik sice bude stát hodně peněz, ale že na konci toho tmavého tunelu je světýlko, které říká: „Hele, když to dotáhneš, tak se to otočí.“
ULL létání má taky své kouzlo, to ne, že ne. Jakmile ale pak člověk vidí nějakou větší mašinu, slyší motor a sleduje, jak rychle se rozjede, jakou rychlostí stoupá, tak to je sakra rozdíl. Já měl ale respekt i z cessny. Byl jsem zvyklý na Rotaxy a najednou slyšíš větší motor a dunění, až jsem z toho byl poprvé lehce nesvůj.
Mám k létání jako takovému i k akrobacii obrovský obdiv a respekt.
Máš v letectví nějaké vzory?
Ve světě kolem letectví nejsem dlouho a pořád jej poznávám. Rozšiřuji si obzory, kdo je kdo. Leckdy tady řeknu o někom, že nevím, kdo to je a půlka obecenstva zakroutí hlavou, jak je to možné?
Hodně asi každým, kdo se motá kolem letectví, rezonují příběhy českých letců z II. světové války. Taky hodně poslouchám podcasty.
Konkrétní vzor nemám, obecně je pro mě vzorem ten, kdo celý život létal a létání ho nestálo život.
Zmínil jsi svůj další velký koníček, muziku. Řekneš k tomu něco víc?
Původně jsem studoval ZUŠ obor klavír, z kterého jsem kolem 12 let přešel na kontrabas. K tomu se váže vtipná historka. Jezdíváme na pánskou dovolenou sjíždět řeku, jako malí kdysi s tátou, a každý večer se hrálo country. Táta, ač jinak skvělý kytarista, hrával na kontrabas. Jednou si potřeboval odskočit a protože kontrabas se nemá moc pokládat, dostal jsem za úkol ho podržet a tak jsem na něm začal brnkat. Do roka jsme pak zakládali první kapelu, kde jsem na tento nástroj hrál.
V r. 2015 jsem pak nastoupil do Prahy na konzervatoř.
Dneska se některým svým rozhodnutím a cestám směju, ale jsou poplatné době a osobnosti, kterou jsem tehdy byl.
Posunul jsi se ke zpěvu?
Díky zmíněné kapele, v níž jsme byli celkem tři a zpíval jen jeden z nás. Protože u country jsou vždy lepší hlasy dva, začal jsem také zpívat.
Často jsme navštěvovali představení v RockOpeře v Praze, kde jsme se seznámili s Pavlou Forest. Dostal jsem k Vánocům poukázku na hodiny zpěvu u ní, v té době vedla oddělení na konzervatoři a já ani nevím jak a studoval jsem tam zpěv.
Ve 2. ročníku přebral oddělení Ota Baláž, začali jsme nacvičovat Jesus Christ Superstar, já zpíval hlavní roli a tehdy mě zpěv maximálně chytnul.
Rok na to, ve 3. ročníku, jsem vstoupil do soutěže The Voice. Dopadla, jak dopadla a já od ní popravdě neměl ani velká očekávání. Na druhou stranu to byla velká životní zkušenost, která ovlivnila, kde jsem teď.
Kromě toho prvotního boomu, že člověka sem tam někdo poznal v metru, se začali ozývat muzikanti se zájmem o spolupráci.
První nabídka, na kterou jsem kývnul, přišla od Libora Matejčíka z kapely Motorband, kde jsem nějaký čas působil, ale z určitých důvodů jsem nakonec kapelu opustil dřív, než jsem s ní oficiálně začal koncertovat. V té době už mě bombardovalo vícero metalových kapel z republiky, včetně Vaška z Rimortis. Protože většina kapel byla z daleka a hudba Rimortis mi byla blízká, naskočil jsem k nim.
Byla to skvělá zkušenost, nicméně naše společná cesta skončí výročním koncertem k 25 letům Rimortis v březnu. Rýsují se nějaké další projekty, ale nerad bych předbíhal.
Žánrově se tedy cítíš jako metalista?
Country ve mně zanechalo obrovské jádro, doteď v autě poslouchám pravé americké country, ale v základu metal, rocková a kytarová muzika jsou pro mě nejvíc.
Snažím se jít vlastní cestou a nemyslím si, že bych se do někoho stylizoval, ač je mi to někdy předhazováno. Miluju Iron Maiden a velkým vzorem frontmana metalové kapely je mi Bruce Dickinson – jeho komunikace s lidmi, celkový projev a zpěv. Navíc je taky pilot.
Mají vlastní éro, speciálně upravený Boeing 747 (známé jako Ed force one – pozn. red.), na jehož trupu je namalované obrovské logo Iron Maiden a cestou na koncerty je tak kapitánem svého letadla.
V našich poměrech to asi neklapne, on lítá Boeingem, já Bristellem. (smích)
Kdy jsi měl větší trému či obavy, před prvním sólovým letem nebo na pódiu s kapelou?
Určitě to bude let. V hudbě se pohybuji od nepaměti a nikdy jsem neměl problém předvádět se před lidmi. Jasně, byly momenty, kdy se člověk necítil úplně komfortně, třeba zrovna v The Voice, obecně v okamžiku, kdy jdeš před lidi, co tě mají hodnotit.
Ale první sólový let, to asi nikdo nezapomene.
Celou dobu s vámi instruktor sedí v letadle jako pojistka, že pokud něco zvoráte, zasáhne. A pak přijde moment, kdy pojíždíte na vyčkávací místo a vidíte, jak zapíná ruční vysílačku se sdělením: „Teď ty sám, čekám venku.“
Zaklapne se kokpit a člověk najednou sedí uvnitř a vůbec neví, co ho čeká, jak to proběhne, co se mu bude honit hlavou. Vím, že jsem na vyčkávacím stál asi 13 minut, nejmíň 16x jsem dokola kontroloval, zda je všechno jak má být. Ten pocit, když zahlásíš vstup na dráhu, přidáš plyn a letoun začne zrychlovat jinak, než dosud, protože je najednou lehčí, přejde do stoupání, připadáš si málem jako v Gripenu, protože stoupá taky jinak, člověk to furt tahá a ono to pořád chce letět… To je něco, co z hlavy asi nikdy nevytěsníš.
Jak se ti daří skloubit letectví a muziku, obojí je dost časově náročné?
Hrozně špatně. Buď je málo hodin nebo málo dnů. (smích)
Snažím se. Taky musím někde vydělávat peníze a mít nějakou práci. Mám štěstí, že mě práce baví – pracuji v Milovické firmě LATANIR, což je česká technologická a inovační společnost v odvětvích Military a Automotive. Pracujeme pro zbrojaře, automobilky a dodavatele automobilek. Řešíme komplexní technické projekty, jsme konstruktéři, systémoví integrátoři a malosérioví výrobci. Často pracujeme na projektech, které nikdo další nechce dělat a ty nás baví nejvíce.
Takže pondělí až pátek v práci, po práci většinou na letišti a víkendy z větší části patří kapele. Do toho ještě škola a osobní život s partnerkou. Není to úplně nejjednodušší.
Jaké máš sny, cíle a plány do budoucna?
Moje aktuální sny se točí kolem bydlení, vyřešit ho, to je teď asi nejvíc stresující část.
Hned jako druhé bych to chtěl co nejdál dotáhnout v létání. Souvisí to ale hodně s prvním bodem, tj. bydlením, což je dnes drahá záležitost, a člověk si musí stanovit priority. Shodli jsme se s partnerkou, že chceme být mladými rodiči, tak snad se vše podaří nějak harmonicky skloubit.
Svět kolem letectví mě baví, ať už ve smyslu získání další licence nebo při práci pro Adventurefly.eu. Těší mě, že se o nás začíná víc mluvit, lidi naše akce baví a my v nich chceme pokračovat.
S muzikou teď nemám žádné vyšší cíle, možná je to tím, že jsem se našel v létání a tak ten fokus je jinde.
Co bys chtěl říci závěrem?
Běžte na koncerty, choďte na letecké besedy, za kulturou, nebojte se toho, je to krásné. Můžete si sice doma na gauči třeba pustit video, bude vás to bavit a dozvíte se spoustu informací, ale chybí tam osobní kontakt. Možnost v reálném čase prožít společně danou chvíli, zeptat se nebo si něco poslechnout. Dokonce vám to může změnit život.
