Valná většina se sjela už v pátek vpodvečer, ale déšť nás zahnal místo na louku hned do dvora místní hospody. Tam se klábosilo, jak jinak než o létání,ale protože na sobotu bylo předpovězeno slunečno a teplo, tak se brzy všichni rozprchli do spacáků v očekávání věcí příštích.
Ráno bezvětří a na ploše se válela mlha. Avšak první zkušební chroust hlásí chvíli po startu do vysílačky, že vrstva mlžného oparu je jen pár desítek metrů a nahoře je krásně slunečno. To je pobídka pro houf váhajících natěšenců a během pár minut se nás několik vydává do vzduchu. To co nás čekalo nenechává nikoho chladným a hned je na frekvenci živo, každý chce ostatním sdělit své pocity o tom, jaká je to nádhera. Všude kolem se válí mlha a jen vršky kopců vyčuhují nad ni a jsou zalévány vycházejícím sluncem. Excelentní.
Po chvíli kochání se domlouváme na výlet do Letovic kde se měla konat rekonstrukce nějaké bitvy z II. sv. války. Trasu volíme tak abychom měli po ruce vždy nějaké to místečko bez mlhy pro případ „co kdyby“. Po hodince letu jsme podle GPS už na místě ale letiště nevidět… Naštěstí se nás ze země ujímá nějaký pilot a taky se to začíná trhat, takže nacházíme svůj cíl.
Po návratu je na Býkovické mezi už narváno a stánky předních výrobců už jsou v obležení. Firmy Nirvana, Sky Paraglides, Axis, Gradient a Mac Para ví, jak udělat radost svým příznivcům a dávají v plen své poklady – padáky a sedačky. Také vítr pochopil že za bezvětří se padáky zkoušejí špatně, dává se do díla, fouká tak akorát a přímo na komoru. Jožka s Kamilou, tedy ti dva co to celé „spískali“, vyhlašují na pátou odpolední soutěž s historickými vrchlíky. Původně se měla konat soutěž v níž bylo za úkol udržet oldtimera pět vteřin nad hlavou. Ale vzhledem k tomu že se rozfoukalo tak na 7 m/s, tak by to byl úkol, za nějž byla vypsána odměna šrutka uzeného, příliš lehký. Zadání se tedy změnilo na běh v koridoru o délce asi 30 m a pokud možno i sletík z kopce. To už dalo mnohým zabrat a nejlíp se s tím popral Roman Pavlík s Alkou z roku1989. K vidění byly i jiné historické šperky, jako třeba Big, ušitý doma kolem roku devadesát ze zapůjčených střihů, nebo tehdy supermoderní sedačka bez jakýchkoliv bezpečnostních prvků – prostě trochu upravený horolezecký sedák…
V neděli ráno nás sluníčko po šesté vytáhlo ze spacáků a opět jsme vyrazili na brzký ranní výlet, tentokrát směrem na západ. Velení se tentokrát ujal sám „ velký Bříza“a stanovil trasu. Hrad Pernštejn, letiště v Bystřici nad Pernštejnem, přehrady Vír I. a II. no a zpět po řece Svratce. Na již zmíněném letišti prý mají nejkvalitnější a nejrovnější povrch v republice, tak jsme neodolali a udělali si tam mezipřistání.
I když už bylo kolem osmé a bylo nádherné počasí, tak letiště bylo pusté a opuštěné. Shodli jsme se tedy na tom, že tak kvalitní travičku zde mají proto, že zde není žádný provoz. Myslím že kdejaké golfové hřiště by jim mohlo závidět. Však jsme také trnuli, že někdo přijde a „spucuje“ nás, že nemáme papuče a chodíme po dráze. Po půl hodince co se nikdo z místních neobjevil, kdosi zavelel „jdeme jinam, tady blbě hrajou“.
Vstřebali jsme se opět do svých strojů a vyrazili dál na pouť nedělním ránem. Nebudu to rozmazávat, prostě byly z toho zase dvě hodiny na které se jen tak nezapomíná a když k tomu připočtu ty dvě ze sobotního rána a celodenní program, tak to byl opět víkend se kterým se budeme jednou v domově důchodců chlubit :o)
