Ještě loni z jara jsme poseděli a popovídali si na letišti Žatec-Bezděkov při příležitosti znovuotevření tamějšího leteckého muzea, a byl to pořád ten stejně bodrý Moravák, vtipný glosátor, byť na něm byla vidět jakási únava.
Pelčák se narodil 2. listopadu 1943 ve Zlíně, ale říkal o sobě – já su Kyjovják, tam jsem vyrostl a vychodil školu. Jeho dráha k létání byla téměř přímočará poté, když se dostal na průmyslovku v Uherském Hradišti.
Vzpomínal takto: "Začali jsme chodit na letiště do Kunovic. Nejdřív nás nechali jen umývat křídla a podobné práce, ale pak přišla teorie a nakonec létání na Pionýru - (což byl kluzák LF 109 Pionýr) A tak jsem začal létat..."
Později absolvoval leteckou akademii v Košicích a od r. 1972 čtyřletou sovětskou leteckou Akademii J.A. Gagarina. Té se říkalo "generálská akademie" a prošla jí většina sovětských/ruských kosmonautů. Konec konců, odtud vedla téměř přímočaře cesta i k výběru československých pilotů pro kosmický let. Tím pak prošli dva – Vladimír Remek a Oldřich Pelčák...
Ostatně, jeho vzpomínky na Monino, výběr kosmonautů a osudy pilotů ze širšího výběru i na Hvěždné městečko najdete m.j. v mé knize z r. 2017 "Kosmonauti nula", kterou také Olda spolu s dalšími pokřtil.
Zřejmě se ale za celý život vnitřně nesmířil s tím, že neletěl do vesmíru. Ne že by se cítil ukřivděn tím, že nakonec startoval v březnu 1978 Vladimír Remek, ale jak se přiznal, ještě dva roky poté u něj živili naději, že se československo-sovětský kosmický let bude opakovat. Bohužel, k tomu už nedošlo a tak mu zůstal jen titul kosmonauta-náhradníka, byť byl plně připraven do kosmické lodi usednout.
Po návratu z Hvězdného městečka Pelčák sloužil na jednom z nejmodernějších letišť – v Žatci. Od roku 1978 jako velitel 11. stíhacího pluku a od roku 1981 jako zástupce velitele divize PVOS. Po velitelské kariéře přešel na funkci šéfpilota (1986-99) Výzkumného leteckého ústavu 030 ve Kbelích.
Pilot tělem i duší pak za svoji leteckou kariéru stihnul létat téměř vše, co u nás mělo křídla: kluzák LF 109 Pionýr, C-105 (což byla armádní verze Z-126 Trenér), také později Zlín 142. Když přesedlal na "roury" tak nejprve Aero L-29 Delfín, MiG-15, MiG-21, MiG-23, později Aero L-59, Aero L-39 Albatros, Aero L-159 Alca, rovněž pak Let L-410 Turbolet, a prototyp dopraváku Let L-610, na kterém seděl za kniplem 350 hodin (bohužel, projekt zkrachoval). Po listopadu 1989 patřil mezi piloty, kteří předváděli své umění i na Západě.
Celkový nálet: 3 500 hodin...
Do výslužby Olda odešel v r. 1999 v hodnosti plukovníka a ani poté nezahálel. Především se věnoval propagaci kosmonautiky a bavil své posluchače nejen zajímavými, ale i veselými historkami z leteckého života. Byl prostě rozený vypravěč. A od 2017 vykonával navíc funkci předsedy Českého svazu letectví. Rád se vracel na svoji "chalupu" na Moravě a k dobrému moravskému vínečku.
Od sobotního rána 7. října není bohužel mezi námi. Odešel na svůj poslední let za svým kosmickým kolegou a velitelem rezervní posádky pro misi Sojuz 28, inženýrem Niklajem Rukavišnikovem.
Čest jeho památce.
