Celý den byl pro mě utrpením, když jsem si představovala o co možná přicházím. Večer už jsem byla z toho téměř zoufalá a napadla mě ještě poslední možnost, jak se na místo dopravit. Zavolala jsem proto svým parašutistickým kamarádům ( v pilotním slangu tzv. „trubkám vzduchem chlazeným“ ) jestli by náhodou neměli ještě jedno místo v pozemním dopravním prostředku…
Naštěstí mě zachránili a tak už jsem druhý den v 5h ráno vesele vyskočila z postele, hodila na záda můj padáček a pár nezbytností a hurá do Cochstedtu. Po asi čtyřhodinovém spánku v autě jsme byli na místě!
Tady už na nás čekala tahle kráska!
Co nejdříve jsme se zaregistrovali a vyslechli si od místních organizátorů zdejší pravidla.
Pak přišlo na řadu přivítání!
Celá naše „skydive crew“ byla v dokonalé euforii z tohoto božího stroje!
An-72 zepředu i zezadu.
Za chvíli už jsme se nejen my, ale i pár (67) dalších, vrhli na věc!
Všichni tito lidé nastupující do An-72 nemají zpáteční letenku na zem!
A tak 70 parašutistů nastoupilo do letadélka, zadní rampa se pomalu zavřela a už jsme pojížděli na vyčkávací. Uvnitř bylo jen pár malých okének, takže jsem skoro nic neviděla. Najednou piloti asi zmáčkli TAKE OFF -> ENTER, no a už jsme se rozjeli po dráze a za pár vteřin jsme byli ve vzduchu a stoupali neuvěřitelnou rychlostí tak, že jsme byli za necelých 7 minut ve výšce 4500m AGL. Vysazovač na kraji rampy dával po 3 vteřinách rukou signál a my jsme se při vysazovací rychlosti 250km/h sypali ven! Oproti běžné vysazovací rychlosti (například turbolet L- 410 okolo 140km/h) to byl docela mazec!
Nedá se říci, že jsem při prvním seskoku nepropadla mrakem…
Po tom, co jsem si užila asi 70-ti vteřinový volný pád a dala pár freestylových figur v německém vzdušném prostoru, vynořila jsem se z mraku. Mé obavy z tolika parašutistů najednou se vyplnily a po otevření jsem na poslední chvíli zatáhla popruh ještě neodbržděného padáku, abych se vyhnula proti mě letícímu skydiverovi. Naštěstí zareagoval stejně rychle jako já a naše setkání nemělo fatální následky.
Počasí bylo opravdu na hraně a tak další starty trochu vázly, hlavně právě kvůli oblačnosti nad letištěm a silnému větru. Poté co jsme přebalili naše baťůžky, šli jsme znova nahoru. To jsme ještě nevěděli, že tenhle skok bude taky poslední! Problém s jedním motorem způsobil nepoužitelnost letounu pro další skoky, na jeden motor už s námi nechtěli létat…
V očekávání, že další den bude motor „ready to jump“ (slang parašutistický), strávili jsme ještě noc s An-72.
Motor ale nikdo neopravil, no a tak se z An-72 boogie rázem stala An-2 boogie. A protože Andul máme doma hromadu, vyrazili jsme zpět.
Sponzor akce: Letecká škola F-AIR
Foto: Peter Hádecký
Skydive crew: Rosina Kašičková, Petr Bednařík, Jana Herberová
