Mjasiščev VM-T: Hubený náklaďák aneb Než přišla hvězda

O Antonovu An-225 Mrija se toho všeobecně ví mnoho. Donedávna největší dopravní letoun světa udivoval svými výkony odborníky a velkými rozměry letecké fanoušky na každém letišti, kam zavítal. Nechyběla ani Praha, kde přistál celkem pětkrát. Vývoj letounu se datuje do 80. let minulého století, kdy byla Mrija zkonstruována na základě stroje Antonov An-124 primárně pro přepravu sovětského raketoplánu Buran. Šlo o podobný způsob transportu vesmírného plavidla, který používali v podobě modifikovaného Boeingu 747 SCA (Shuttle Carrier Aircraft) také Američané.

Na základě státního dekretu ze 17. února 1976 byl vývoj supertěžkého dopravního letounu pro přepravu obřích nákladů Mjasiščev VM-T Atlant zahájen v závěru 70. let minulého století. Nebylo to však tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Státní úřady nejprve oslovily Antonovovu konstrukční kancelář, která hodlala rozpracovat projekt An-124, ze kterého později vznikla legendární Mrija.

Nicméně jednání se táhla a úkolu se ujala také konstrukční kancelář Vladimíra M. Mjasiščeva, která se leteckými konstrukcemi zabývala již od poloviny 20. let. Zajímavostí je, že dalšími uvažovanými, ale nakonec z různých důvodů neschválenými plány pro přepravu obřích nákladů, byla možnost využití přepravního stroje Iljušin Il-76 nebo dokonce dvojice těžkých helikoptér Mil Mi-26.

Jak je již v podobných případech běžné, i v tomto případě byl nový stroj vyvinut na základě vojenského letounu Mjasiščev M-4 Molot (kód NATO Bison). Ten v sovětském letectvu působil až do roku 1994 v roli vůbec prvního čtyřmotorového proudového strategického bombardéru. Nicméně úprav bylo nakonec provedeno tolik, že Atlant byl v podstatě nový stroj. Obří Mjasiščev VM-T byl uzpůsoben tak, aby mohl nést rakety typu Eněrgija a později také při několika příležitostech i sovětský raketoplán v rámci programu Buran. Cílem jejich přepravy byl především kosmodrom Bajkonur, který se dnes nachází na území Kazachstánu.

Oproti původnímu bombardéru byla přepracována ocasní část stroje, která byla nově vybavena dvěma velkými svislými ocasními plochami na koncích vodorovné ocasní plochy, které pomáhaly snížit množství turbulencí vznikajících při letech s obřími náklady a zároveň umožnily jejich přepravu na trupu. Pokud letoun nepřepravoval rakety či raketoplán, mohl nést náklad ve speciálně upraveném aerodynamickém přepravním prostoru, který se také nacházel na trupu.

Zcela nový byl letový kontrolní systém, modifikací se dočkal palivový systém a stroj byl osazen novými motory typu Dobrynin VD-7MD. Dalších vylepšení však byl plný seznam. Svůj konečný název získal letoun až po smrti hlavního konstruktéra Vladimíra M. Mjasiščeva, který zemřel v říjnu 1978. Písmena „VM“ jsou jeho iniciály a označení Atlant odkazuje na starořecké muže držící ve svých pažích těžké břemeno.

Projekt nebyl úspěšný

Finální práce na stroji probíhaly na letišti v Žukovském opravdu rychle. Svůj první vzlet uskutečnil nový stroj již 18 měsíců od zahájení prací 29. dubna 1981. Premiérový zkušební let s nákladem pak následoval v lednu 1982. Přeprava raketoplánu Buran se uskutečnila 1. března 1983, avšak samotné vesmírné plavidlo muselo být pro transport „odlehčeno“. Atlant tak nepřepravoval celý stroj, chyběl například vertikální stabilizátor nebo vnitřní vybavení raketoplánu.

Již po několika letech provozu se však ukázalo, že výkony letounu nedostačují stanoveným úkolům. Problém byl zejména v nedostatečné nosnosti a krátkém doletu při plném zatížení. Antonov mezitím rychle ukončil vývoj legendární Mriji, která Atlant v jeho hlavním úkolu nahradila.

Je však více než paradoxní, že jeho úspěšnější následovník byl zkonstruován pouze v jednom exempláři, kdežto Mjasiščev VM-T sjel z výrobní linky v počtu dvou strojů. Jeden z nich (reg. RF-01502) je dnes vystaven na letišti Žukovskij u Moskvy, druhý (reg. RA-01402) se nachází u letecké základny Rjazaň.