Česko a Slovensko z nebe aneb jak se fotí z letadla

Jedním z nich je Milan Paprčka, slovenský pilot, fotograf a majitel společnosti CBS Nakladatelství, která se právě leteckým fotografováním zabývá.

Potřebujete zkušenosti i silný žaludek

Milan Paprčka se k létání dostal náhodou, když potřeboval letecké snímky pro vytvoření malovaného plánu města. „Pronajal jsem si proto letadlo, abych je nafotil. A jak se odlepilo od země, hned jsem věděl, že budu pilotem. Vzal jsem to z opačného konce než jiní - jako první jsem si koupil letadlo, starého Vivata. Plánů měst totiž přibývalo a už se mi nevyplatilo letadla pronajímat. A právě na tomto letadle jsem si udělal výcvik PPL + TMG,“ říká o svých začátcích. Od té doby nalétal už 1 300 hodin jako pilot, většinou s fotografy a necelých tisíc hodin jako letecký fotograf.

Letecké fotografování má ale svá specifika. Prvním klíčem k úspěchu, vedle talentu a znalostí fotografie, je i silný žaludek. „Mnoho fotografů si myslí, že to zvládne. Ale mnoho z nich skončí kvůli nevolnosti a další kvůli neschopnosti sedět v letadle celé hodiny. Je to práce jen pro letce tělem i duší, ačkoliv nemusí být piloti. Práce se spíše podobá sportovní fotografii, i když fotíme krajinu a památky. Není tu moc času, fotograf musí přemýšlet rychle a nepromeškat nejvhodnější kompozici. Nejčastějšími chybami nových fotografů jsou nevyrovnaný horizont, na bok padající stavby a části letadla (vrtule, křídlo nebo okno) v záběru,“ popisuje Milan Paprčka.

Piloti CBS Flying Teamu musí mít licenci obchodního pilota CPL, respektive ATPL. Letecké fotografování pak v CBS vykonávají v souladu s předpisem SPO (Special Operations, dříve letecké práce). „Naše úřadem schválená příručka vyžaduje mimo jiné pravidelné školení pilotů, jako i palubních specialistů - fotografů. Náš letecký tým je jinak velmi pestrý. Je tam zkušený letecký instruktor, bývalý stíhací pilot MiGu-29 a také jeden mladý pilot, který docela nedávno dokončil školu,“ dodává Milan Paprčka.

Využívá se každý slunečný den

Pilot dopředu sleduje předpověď počasí a jakmile hlásí CAVOK, můžou s fotografem vylétnout. Na fotografování se využívá každý pěkný slunečný den, kdy na obloze není moc mraků, které by způsobovaly na fotografiích nepříjemné stíny. Pro objednavatele leteckého fotografování je to důležité. „Ale mně osobně se nejvíc líbí fotografie, kde mraky jsou a prosvítá přes ně slunce. Také starostům obcí se většinou líbí fotografie z pravého poledne, kdy stíny nezakrývají ulice a mně se naopak nejvíc líbí čas hodinu po východu a hodinu před západem slunce. Takové fotografie jsou pro mě cennější a jsou hlavní ozdobou našich knih z edice Česko z nebe a Slovensko z nebe,“ prozrazuje Milan Paprčka.

Letecké fotografování není až taková romantika, je to celkem dřina. „Létáme na nízkých rychlostech v minimálních povolených výškách, což vyžaduje neustálé soustředění nejen na vyhledávání fotografovaných lokalit, ale i vhodných nouzových ploch. Ve slunečné dny osm hodin, někdy i čtyři až pět dní po sobě,“ doplňuje Milan Paprčka.

Za tisíce hodin ve vzduchu si posádky prožily celou řadu příjemných i méně příjemných zážitků. Jednou vysadil motor a posádka musela sednout do pole. Letadlo bylo na zbytek sezony mimo provoz. Ve dvou případech se jednalo o sednutí bez vysunutého podvozku a odneslo to břicho draku a vrtule. Tyto zlámané vrtule má Milan Paprčka v kanceláři na stěně, aby mu připomínaly důležitost povinných úkonů.

„Za celkem vtipnou považuji příhodu, kdy se fotografovi při točení okolo fotografovaného hradu udělalo zle a rozhodl se obsah žaludku vypustit přes fotookno. To ale mělo zpětný tah a místo vymalování exteriéru letadla vymaloval komplet celý interiér kokpitu. Navíc ho i řádně vyvoněl. Cesta na letiště trvala nejdelších 25 minut v životě a milý fotograf strávil zbytek dne úklidem. Tím fotografem jsem byl já.“

Důležité jsou přípravy

Než se ale pilot s fotografem dostanou do vzduchu nad konkrétní obec, musí se zajistit veškeré přípravy. Všechny fotografované lokality mají k dispozici ve speciálním podrobném atlase České a Slovenské republiky, kde jsou kromě nich vyznačené i katastry obcí a také všechny údaje z letecké mapy – letiště, vzdušné prostory, frekvence a další. CBS je také kartografická společnost využívající své dovednosti ke každoroční výrobě tohoto atlasu. Všechny tyto údaje mají piloti nahrané i v palubních navigačních zařízeních a tabletech. Léta se ale bez letového plánu s výjimkou prostorů, kde je to vyžadované. Jedná se totiž o desítky lokalit denně a posádka dopředu přesně neví, kolik času nad kterou stráví. Plán by se nedal dodržet.

Objednaná lokalita se značí názvem a instrukcemi do jednotného systému v Geografgickém informačním systému (GIS). „Během příprav na sezónu jich takto máme zaznačených kolem pěti tisíc,“ komentuje Milan Paprčka. Odtud se potom dělá GPX výstup pro navigační palubní zařízení a zároveň výstup pro tištěné mapy různých měřítek, které jsou potřebné na palubě.

Důležité je, aby posádka vždy přesně věděla, nad katastrem které obce se právě nachází, co všechno do něho patří a které lokality si starosta přál speciálně nafotit. „Samozřejmě, že je to značný posun oproti mým začátkům, kde jsem neměl na palubě ani GPS, létal jsem klasickou srovnávací navigací a měl jsem s sebou jen autoatlas s ručně nakreslenými katastrálními hranicemi, podle kterých jsem identifikoval, zda se jedná o správnou obec. Občas jsem se i spletl a sousední obec měla fotky zdarma,“ usmívá se Milan Paprčka.

I fotograf má svůj postup při pořizování snímků. Ve vzduchu ve výšce 150 až 300 metrů nad terénem musí ke každé zakázce pořídit několik celkových záběrů na obec s oblohou i několik kolmějších záběrů na celou obec. Poté se soustředí na detaily. Přiblížení na jednotlivé části obce a maximálně možné přiblížení na jednotlivé zajímavé objekty. Zpravidla jsou to obecní úřady, kostely, významné památky, ale i hřbitovy, fotbalové hřiště, náměstí, kulturní dům, školy nebo jiné výrazné dominanty. Třetí kategorií jsou kreativní fotky, kdy šikovný fotograf dokáže vykouzlit umělecký záběr z obyčejného stromu v poli, klikaté cesty, meandrující říčky, stáda jelenů nebo třeba orajícího traktoru. Tvorbu těchto fotografií Milan Paprčka podporuje, protože jsou kořením do knih leteckých fotografií, které jsou pak mnohem zajímavější.

Letadlovou flotilu tvoří odolné „plecháče“

CBS Flying Team létá celkem se třemi letadly. Nejstarší člen flotily je Vivat L-13 SEH se stavitelnou vrtulí. „Pilotům nemusím přibližovat nevýhody tohoto stroje, jeho neskladnost a těžkopádnost. Je to snad jediné letadlo, kde při stoupání vidíte zem. Když chci stoupat, přidám plyn a jediné, co se stane, je větší hluk v kabině. Tak radši jdu hledat termiku, ať mě potáhne sama. Ale i tak na něm létám nejradši ze všech. Nemůžu si pomoct, Vivat je moje láska na doživotí a sám neumím vysvětlit proč,“ přibližuje Milan Paprčka.

Vedle toho jsou ve flotile dva moderní letouny Viper SD4 od slovenské firmy Tomark Aero. To jsou skvělé stroje schopné pomalého letu pro fotografa, jako i rychlých přesunů a stoupání. Jsou to odolné plecháče s velkorysým prostorem pro posádku s jejím početným vybavením a také pro zavazadla. Jsou schopné vydržet ve vzduchu šest hodin a je z nich geniální výhled. „Čtvrtým neoficiálním členem flotily je ultralight Skyper GT9, rovněž od Tomarku. Na něm se letecké práce nevykonávají, létám na něm já. Musím však říct, že na letecké fotografování se hodí ze všech nejvíc, škoda, že ho nevyrábějí i jako LSA,“dodává Milan Paprčka.

Všechna letadla mají navíc speciální fotografická okna na pravé straně, protože z klasické verze by nebylo možné dobře fotografovat. Pokud jde o logistiku a tankování, jsou piloti nezávislí. „Tankujeme na samoobslužných čerpačkách, kde máme smlouvu s dodavatelem. Ale častěji tankujeme do vlastních bandasek, které nosíme s sebou. Všechna naše letadla s sebou standardně vozí i tři prázdné kanystry. Po přistání si vezmeme taxi, zajedeme na pumpu, rovnou si dáme oběd a pokračujeme v práci. Výhodou našich letadel je, že všechny létají na natural 95,“ dodává Milan Paprčka.