Letecké muzeum Viléma Götha v Dačicích

Letecký lid je nadán schopnostmi, které se postupně v této geneticky odlišné variantě druhu Homo sapiens vyvinuly díky nutnosti dokázat věci, které ve výbavě normálně uvažujícího člověka rozhodně nenajdeme. Odečteme-li obsedantní touhu po pohybu v třírozměrném prostoru, kterou má společnou třeba s potápěči, nacházíme tu touhy typu „postavím letadlo“ nebo „postavím továrnu, kde budu vyrábět aerodynamické zázraky“. Výsledky vidíme všude okolo nás i v zahraničí, české letectví je, díky těmto lidem, stále velkým pojmem.

Jedna z podobných tužeb nutí tyto lidi schraňovat předměty, které pro ostatní nemají valné ceny a řeklo by se, že jejich čas se již naplnil. Různé archivní časopisy, křídla, trupy, ručně postavené dřevěné modely, kombinézy, přístroje, uniformy.  

Protože jsou si vědomi jejich skryté hodnoty, mají úctu k práci, která do nich byla vložena, a jednou zjistí, že do garáže se Čmelák spolu s Blaníkem prostě nevejdou, seženou další prostory, a protože by byla škoda to všechno lidem neukázat, založí muzeum.

Jedno takové se skvělou atmosférou je v Dačicích a rozhodně se už nedá – díky jeho tematickému rozsahu – říci, že je malé. Patří panu Vlastimilu Kolomazníkovi, který nám o sobě a svých motivacích řekl víc.

Jak začít. Jsem vyučen soustružníkem kovů v Napajedlích. Letectví mne začalo zajímat již v dětských letech. Pamatuji se, že táta koupil stavebnici od tehdejšího východoněmeckého Plasticartu a já přihlížel. Otec se o letadla vůbec nezajímal, zda to udělal schválně, nevím, spíše ano.

Pocházím z malé vesničky na severní Moravě a byl jsem v okolí jediný, kdo tomuto nádhernému koníčku propadl. Neměl jsem možnost se s nikým podělit o radost nebo s někým něco konzultovat. Prostě takový samouk. Můj první model byl gumák jménem Pinto. Dodnes si pamatuji, jak jsem šel za rodiči ať se jdou podívat na první let. Kupodivu letěl nádherně.

Někde ještě mám „letový deník“ modelu Dana. Psal se rok 1974. Kolikrát já jej opravoval tehdejším lepidlem Kanagom, už ani nespočítám. Na internátě jsem chodil do modelářského kroužku a bylo to super. Pamatuji si, že vždy jsem se při teorii ve škole díval z okna, jak z nedalekých Otrokovic stále něco létalo. Vysloužil jsem si přezdívku Vlasťa – letadýlko. Opravdu. Byl jsem tak vším pohlcen, že jsem do tehdejšího Moravanu – pro mne i dnes stále Moravan – napsal, zda by bylo možné získat nějaké křídlo pro studijní účely. Vedoucím propagace byl tenkrát tuším pan Zezula. Samozřejmě, že jsem nic nedostal, ale vyžebral jsem aspoň nějaké prospekty. Byla to krásná doba.

Po vyučení jsem se již modelům moc nevěnoval, i když láska k letectví trvala stále. Následovala vojna – byl jsem u pěšáků, po vojně založení rodiny, stavba domu atd. V té době bylo relativně jednoduché se dostat do vzduchu létáním na Rogallově křídle, samozřejmě přes tehdejší Svazarm. Se dvěma kamarády jsme kontaktovali borce z Českých Budějovic, Štěpána Macharta a Pavla Janouška. Výhodou v té době bylo, že jsme přes zmiňovanou organizaci měli možnost vyfasovat základní křídlo, záchranné padáky a příručky na učení. Jel jsem pro to tenkrát na Hosín u Č. Budějovic, kde mi vše potřebné předal tehdejší náčelník aeroklubu pan Martenek.

Vzpomínám si, že můj první „nelegální“ skok se uskutečnil na bezpříčníku Griphon(?). Popruhy byly doslova sešroubované z automobilových pásů. Startovací mez byla vysoká asi pět metrů a já jsem si při tom téměř neřízeném pádu vykloubil loket. Měli jsme tenkrát pojistku pro sporty asi čtrnáct dní. Dostal jsem za to téměř dvacet tisíc a koupil za to obklady na rodinný domek.

Pak následovala doba, kdy jsme v republice jezdili na všechna známá místa pro provoz závěsných kluzáků, Straník u Žiliny, Pecková u Senice, Jeseníky a samozřejmě kopec u Č. Budějovic, zvaný Dubičné.

Doba šla dopředu a já se rozhodl postavit si ULLa letoun zvaný Tulák. Měl jsem asi půlku a vzhledem ke zdravotnímu stavu jsem rozestavěný letoun musel prodat. Ovšem láska k okřídleným aparátům stále přetrvávala.

Okolo roku 2002 jsem se začal zabývat myšlenkou založit v Dačicích letecké muzeum. Hlavním důvodem byla myšlenka vzdát hold těm, co bojovali za naši svobodu. Konkrétně prvním, kterého jsem představil, byl Vilém Göth. Pilot 310. stíhací perutě RAF, který padl ve slavné letecké bitvě o Británii 25. října 1940.

No a jakmile jsem představil vedení města svůj záměr, vše začalo. Jak já říkám – vlak se rozjel. Práce, práce a zase jen práce. Začátky nebyly rozhodně lehké. Naštěstí mi vedení města vždy vyšlo maximálně vstříc a to trvá dodnes.

Oficiální rok založení muzea je 2004. Od tohoto roku se muzeu podařilo získat několik tisíc exponátů včetně letounů a vrtulníku Mi-2, který v současné době prochází sice částečnou, ale i tak náročnou renovací. Dnes již zaniklá společnost Helicopter s.r.o. provozovala od svého vzniku v květnu 1994 vrtulníky Mil Mi-2 a později PZL Kania. V letech 1995-2003 provozovala LZS na stanici Kryštof 13 v Hosíně. Tenhle vrtulník (rok výroby 1971, výr. č. 542209121) firma zakoupila v Polsku a provozovala jej od roku 1998. Dokumentace se nezachovala, ale po vyřazení byl vrtulník zakoupen soukromníkem a ten si jej dal za chalupu, kde postupně chátral do doby, než jsem na něj narazil a odkoupil jej. Muzeu vévodí zemědělský letoun Z-37 Čmelák, dále L-13 Blaník a nejnovější přírůstek, sportovní Zlín Z-142.

Muzeum návštěvníkům přibližuje formou trojrozměrných exponátů vše okolo vojenského, civilního a v neposlední řadě i sportovního letectví. Jedná se o letecké přístroje, vybavení a výstroj pilotů. Zvláštní sekce je věnována československým pilotům, kteří bojovali v řadách RAF – Britského královského letectva. Jedná se jak o samotné piloty, tak i o pozemní personál včetně jedné příslušnice WAAF – Ženských pomocných leteckých sborů. V archivu má muzeum několik stovek leteckých publikací, časopisů a různých leteckých manuálů.

Co dodat? Jen to, že jste všichni srdečně zváni na návštěvu.

Sezona je červenec-srpen. Kromě pondělí každý den od 9 do 12 a od 13 do 17. Mimo sezonu je možné po telefonické domluvě předem na čísle 774 104 885.

Autorem fotografií v galerii je Vojtěch Lojka.