Do čeho posadit tchajkonauta
Podobně jako Koroljov v SSSR byl Čchien Süe-šen fascinován okřídlenou raketou – kosmoplánem, nebo jak se dnes říká raketoplánem (viz jeho americký projekt suborbitálního letounu z roku 1949 pro TWA). Ale střízlivě uznal, že dosažitelná raketová technika v roce 1973 nic podobného neumožní. Vzhledem k malé nosnosti CZ-1A i uvažované nosnosti CZ-2A, musela se hmotnost kabiny Šu-kuang pohybovat kolem tisíce či dvou tisíc kilogramů, což i při menší tělesné konstrukci Číňanů bylo na hraně.
Vzorem pro první variantu byla americká jednomístná kabina Mercury (hmotnost do 1 300 kg), a tak vznikl plán využít pro start jednoho kosmonauta souběžně vyvíjené špionážní fotodružice FSW (Fanhui Shi Weixing).
Tyto návratové moduly zvonovitého tvaru, označované jako FSW I a II, připomínají tvarem pilotní kabiny Sojuz a rozměry 3 144 cm na výšku a 2 200 cm největší šířky přeci jen dosvědčují, že původně šlo spíše o uvažovaný pilotní modul jednomístné kosmické lodi. Jsou stabilizovány ve třech osách a na oběžné dráze mohou pobývat až 15 dní.
Dvě podoby FSW: v muzeu v předstartovní úpravě a po přistání návratového pouzdra mezi horníky v provincii Kuej-čou
Ovšem hned první start v listopadu 1974 se nezdařil. Teprve o rok později, 26. listopadu 1975, vynáší CZ-2A další satelit FSW-02, který se po třech dnech úspěšně vrátí na zem. Ale bohužel, pátrací čety, rozmístěné kdesi v horách Sečuánu, jej dlouho nemohou najít. Nové výpočty dráhy ukáží, že modul přistál kdesi v rovněž hornaté, ale hornické oblasti vedlejší provincie Kuej-čou, kde jej také naleznou horníci mírně zabořený v zemi. Nicméně tento v zásadě úspěšný pokus ukázal Čínu jako třetí zemi světa, která zvládla bezpečný návrat kosmického tělesa na Zemi.
Čínským vojákům moduly FSW sloužily ke snímkování pozemských objektů, vědcům zase např. k pokusům s mikrogravitací či biologickými objekty. Ostatně, od roku 1988 byly tyto „platformy“, jak je nazývají v angličtině Číňané, nabízeny i ke komerčním účelům…
Přesto start FSW a rakety CZ-2A přišel z hlediska Projektu 714 takříkajíc s křížkem po funuse. Koncepce varianty jednomístné lodě a‘la Mercury byla mezitím zavrhnuta a konstruktéři se přiklonili k variantě „Gemini“.
Napadne vás jistě, proč si čínští konstruktéři v čele s Čchien Süe-šenem vzali jako vzor americké lodě a nikoliv sovětské. Důvody jsou celkem jednoduché – jednak tehdejší vztahy s SSSR byly mírně konfrontační, byť s USA to nebo o nic lepší, spíše v létech Vietnamské války ještě napjatější, za druhé pak NASA zdaleka tolik technických údajů neutajovala, takže se z nich dalo docela dobře čerpat. A za třetí – Čchien přeci jen měl k americké technice blíže než k sovětské. A některé kontakty fungovaly…
Kabina Šu-kuang i tak musela být vzhledem k menší nosnosti CZ-2A (1 800 kg) oproti americkému Titanu lehčí než americká loď Gemini (3 850 kg). Teprve CZ-2C dokázala vynést na eliptickou oběžnou dráhu (LEO) náklad 2 400 kg a v upravené variantě až 3 100 kg. To už se parametrům Gemini blížilo. Navržená loď tak měla návratovou kabinu o stejném průměru 3,05 m jako Gemini, maximální průměr (motorické sekce) 2,8 m (3,05 m). Celková délka Šu-kuang byla 6,1 m (5,67 Gemini). Startovní hmotnost se udávala mezi 2 200 až 3 000 kg (3 600 – 3 800 kg u Gemini).
Pro srovnání: vlevo nahoře Mercury, pod ní Gemini, vpravo nahoře Svítání a‘la FSW, níže téměř zdařilá kopie kabiny Gemini / Foto Mark Wade
Tato verze kosmické kabiny už byla blíže realizaci, testy probíhaly podle ruských pramenů pololegálně až do roku 1975, nicméně ani po Maově smrti v říjnu 1976 se nedočkala operačního nasazení. Čínská „Gemini“ měla být údajně na oběžné dráze jako varianta FSW III vyzkoušena, ale její osud, podobně jako několika vln vybraných kandidátů na kosmonauta, se pohyboval v sinusoidě.
Po Maovi totiž přebírá žezlo vlády technokrat Teng Siao-pching, který chápe, že země se musí vzpamatovat z předchozích chaotických let a národní priority se přesouvají k ekonomickému rozvoji na úkor výdajů na obranu. Nicméně z několika se sbíhajících zdrojů lze odvodit, že se Projekt 714 překrývá s poněkud zmatečnou druhou etapou konce 70. let. A byť byla údajně připravena loď k pilotovanému letu, po předchozím nezdařeném zkušebním letu se selháním padákového systému se čínské vedení rozhodlo neriskovat a start odložilo. A Teng prý s definitivní platností Projekt 714 ukončil.
Stůj co stůj vlastní cestou!
Není ovšem bez zajímavosti, že od února 1978 prosakují z Číny zprávy o přípravách kosmického letu, které jsou v listopadu téhož roku oficiálně potvrzeny s tím, že se kosmonauti připravují ve výcvikovém středisku. A šéf Čínské kosmické agentury Jen Hsin-min prohlašuje, že Čína pracuje na projektech kosmické lodi a družicové stanice a‘la (americký) Skylab.
Zkoušky skafandru snad „gagarinovského“ typu s těžkou přílbou (cca 1980)
V lednu 1980 dokonce čínský tisk přináší několik fotografií z výcvikového střediska. Není zcela jasné, zda se v tomto období ještě počítalo s vylepšenou kabinou a‘la Gemini, anebo už s tzv. kosmoplánem, který prosazoval velký šéf – Čchien Süe-šen. Některé fotografie totiž ukazují kosmonauty v pilotní kabině jakéhosi raketoplánu. Mělo jít o prostředek podobný americkému vojenskému projektu Dyna Soar, vynášený raketou CZ-2C, zesílenou dvěma boostery. Čchien jej vyvíjel už od počátku 70. let.
Americký projekt Dyna Soar (kosmoplán vynášela raketa Titan 2) / Tchajkonauti v trenažeru Čchienova kosmoplánu
Ale už v listopadu 1980 oznamuje hlavní inženýr kosmického střediska Wang Šuan-šhan, že realizace čínského pilotovaného kosmického letu se odkládá – z finančních důvodů, byť je zcela v technických možnostech ČLR. Dodnes není znám pravý důvod utnutí této (druhé?) etapy, ovšem proslýchá se, že došlo k neštěstí, při kterém tchajkonaut č. 1 zahynul. Zda při startu, nebo nácviku, není dodnes jasné…
Přichází rok 1986 a s ním další vlna přípravy pilotovaného kosmického letu, tzv. Project 863. Garantem se stává Čínská akademie věd… Nejprve, 1. září přichází s tvrzením, že v Číně zahájili nábor do oddílu kosmonautů pro lety na čínských kosmických lodích sovětský list Pravda. O několik dní později přináší podobnou informaci i deník ÚV Komunistické strany Žen-min ž'-pao (Lidový deník), kterou lze brát za oficiální s tím, že v Číně proběhnul druhý(!) výběr kandidátů na kosmický let. Čtrnáct finalistů podle listu zahájilo výcvik.
Západní zdroje se i dnes spokojují s konstatováním, že kandidáti se připravovali k letům v trenažeru v lodi, která měla posléze zajistit jejich dopravu na družicovou stanici – s otazníkem, zda přeci jen nešlo o miniraketoplán, ale podobně jako zdroje ruské, hovoří o třetí etapě(!), nikoliv druhé, jak uvádějí Číňané. Těm možná předchozí etapy z let 1970-1980 splývají, nicméně oddíl z roku 1986 byl zřejmě třetí skupinou lidí, kterým se nepodařilo podívat se do vesmíru. Project 863 byl nakonec téměř po šesti letech, v roce 1992 zrušen.
Fotografie z výcviku tchajkonautů byla zveřejněna v lednu 1998, ale zřejmě je o deset let starší… Potvrzuje však, že třetí oddíl skutečně existoval…
Mezitím se odehrají dvě zajímavé události: Za úřadování prezidenta Ronalda Reagana nabízí USA prostřednictvím NASA v listopadu 1984 start čínského astronauta v americkém raketoplánu. Čínská strana hrdě odmítá, stejně jako sovětskou nabídku o dva roky později, v květnu 1986, na let v lodi Sojuz v rámci programu Interkosmos. Věří si.
Okřídlené sny
Je bezesporu zajímavé, že podobně jako další ambiciózní státy (např. Francie – HERMES, či Japonsko HOPE) chce i Čína sázet na vícenásobně použitelná kosmická plavidla, a tak Čchienovi lidé rozpracovávají v 80. létech několik variant kosmoplánů.
Ambiciózním projektem je zejména varianta dvoustupňového raketoplánu – tedy kombinace atmosférického hypersoniku a orbiteru H-2 HTOL (koncepčně obdoba sovětského projektu Spiral či německého Sängera II), ať už v koncepci horizontálního startu a přistání (horizontal takeoff / horizontal landing), nebo ve variantě kolmého startu a horizontálního přistání V-2 VTOHL (vertical takeoff / horizontal landing).
Studie H-2 HTOL (vlevo) a boční pohled na obdobnou koncepci V-2 VTOHL (1988)
Kosmoplány měly velmi podobnou koncepci i a v zásadě stejné parametry a lišily se jen způsobem startu. Při celkové hmotnosti 330 tun by měly vynášet na LEO s apogeem 500 km posádku dvou až tří mužů a náklad do šesti tun. Výška startovní sestavy 85 m, průměr (rozpětí) 12 m. V 80. létech se počítalo s prvními starty kolem roku 2015. Jak je vidět, zatím je kolem čínských kosmoplánů ticho…
Nicméně se v roce 2000 objevuje na světové výstavě v Hannoveru nejen maketa modulární družicové stanice, ale i další varianta raketoplánu – sice aerodynamikou připomínající americký Space Shuttle, velikostí a parametry spíše francouzský Hermes – pod názvem Tian Jiao 1. Stejně tak měl být vynášen na špici klasické rakety a s jeho operačním nasazením se počítalo (počítá?) v roce 2020…
Vize čínské družicové stanice a malého raketoplánu a´la francouzský Hermes z r. 2000, Hannover Expo
Prozatím se ale čínská kosmonautika ubírá do vesmíru spíše klasickou cestou – pomocí kosmické lodě Šen-čou, osvědčené to licenční kopie sovětského/ruského Sojuzu… V roce 1993 totiž čínská vláda schválila desetiletý program vesmírných letů, na jehož konci měl do vesmíru letět první Číňan. I stalo se. V říjnu 2003.
