I já nedávno z kouta v garáži vytáhl výškové kormidlo starého „pajpra“. Z vrstvy prachu na mně vykukovala zašlá stříbřenka, v plátně sem tam malá dírka. Po delší době mi připomnělo letecký příběh jeho původního majitele, pana Pospíšila, berounského podnikatele. Ten si v r.1946 splnil svůj dlouholetý sen, z výprodeje americké armády si koupil pro sebe malého „pajpra“ a udělal si pilotní průkaz. Létal pak ponejvíce z Klecan. Byl jedním z těch, kteří zakládali a budovali letiště v Bubovicích poblíž Berouna.
Přestože v době, kdy jsme se potkali, mu bylo téměř devadesát let, vzpomínat a vyprávět uměl dobře. Třeba o tom, jak letěl nad Výstavištěm v Holešovicích, a najednou motor pajpra ztichl. Naštěstí měl výšky dost, a tak doklouzal bez motoru až zpátky do Klecan. Vždycky se usmíval, když říkal, jak byl zpocený strachy a zároveň měl radost, jak ten „pajpr“ krásně tiše klouzal.
Nebo vzpomínal na to, jak spoluzakládal letiště v Bubovicích, sám za rajčáky rovnal budoucí vzletovou plochu svým firemním buldozerem a odtahoval těžké balvany, které na místních loukách tehdy byly, svým těžkým tahačem Hannomag. A jak pyšně poté sám vzlétl na novém ještě formálně nedokončeném letišti ve svém vlastním letadle. Nebo jak s kamarádem příležitostně přelétával z továrny nové Sokoly.
Nikdy se moc nevracel k tomu těžkému ve svém životě, když mu posléze komunisti zakázali létat, letadlo mu „zneschopnili“ krumpáčem, živnost mu sebrali i s celou autodopravou a jeho osobním majetkem, jeho na pár let zavřeli. Vzpomínal na to hezké spojené s létáním a z následné smutné doby si spíše dělal legraci.
Kus starého letadla řeknete si, pro mne je ale mnohem více, než jen pár trubek potažených plátnem. Připomíná mi i po těch letech vyprávění a entuziasmus jeho majitele, který přesto, že létal vlastně jen krátce ve čtyřicátých letech minulého století, považoval těch pár let za svoji nejkrásnější životní epizodu, která mu v řadě smutných chvil pomáhala přežít.
Dnes už je to jen příběh, který úplný zůstane asi jen pro mne, spojený s nepřenosným zážitkem souběžného prohlížení starých zažloutlých fotek a novinových výstřižků, vůně lipového čaje z otlučeného kytičkovaného hrníčku a tónu laskavého lidského hlasu.
Vím, že řada z nás takové laskavé letecké artefakty vlastní, občas je vezme do rukou a zasní se nad nimi, přenese se do jiných dob, k leteckým i jiným příběhům a lidem. Ať už tomu věříme, nebo ne, jsem přesvědčen, že je potřebuje nejen k leteckému životu stejně tak nutně, jako onen pocit svobody při pohybu vzduchem tisíc metrů nad zemí. A tak Vám přeji nejen šťastný let, ale i pěkné vzpomínky nad Vašimi laskavými artefakty.
Soutěžní článek na téma Můj nejzajímavější letecký zážitek
