V mrtvolném stavu se snažím stihnout autobus na jeden z prvních spojů metra, bohužel se akorát rozpršelo do té míry, že ani nevím, kam vlastně jdu. Na nádraží dorážím tak akorát, jízdenky mám samozřejmě koupené předem, na Dny NATO to snad pro nápor zájemců ani jinak nejde. Už na nástupišti pražského Hlavního nádraží je vidět, že i navzdory nepřízni počasí nebude účast rozhodně malá.
Od nabitého programu 16. ročníku Dnů NATO nás ale dělí ještě přes tři a půl hodiny. V tichém kupé první třídy je však cesta velmi příjemná, stačím něco dospat, kochat se krajem, po hodině nudy se donutím i učit. Jako i v minulých letech zastavuje tento víkend dopravce také ve Studénce. Ví proč – v dříve plném vlaku zůstalo nanejvýš několik desítek cestujících.
Společně se přesouváme k připraveným autobusům, které i přes značnou pomoc dopravní policie mají co dělat, aby stačily diváky odvážet. Cestou se začíná vzduchem ozývat hřmění, naštěstí to není přeháňka, ale řecká F-16C. Všichni se koukají z oken ve snaze nízko letící letoun spatřit, já stojím v uličce a nevidím ven, tak se jen radostí usmívám.
Oh, das sieht echt cool aus!
Na letiště je to už jen nějaký kilometr a půl chůze, za plně znějícího petrolejového orchestru to ale rozhodně není nuda. Do zahájení zbývá asi hodina a půl, a tak mám ještě nějaký čas se porozhlédnout po areálu. Tomu dominuje několik v řadě postavených amerických strojů – B-52H, KC-135 a samozřejmě před nimi stojící B-1B. Všechny tři obří letouny však přečnívá mohutný směrový stabilizátor jedné z největších hvězd, německého A400M Atlas. Po několika bezpečnostních kontrolách a novinářské akreditaci se konečně vydávám ke strojům. Některé jsou již dlouholetými účastníky, některé vidím úplně poprvé.
Majestátný B-1 Lancer vedle drobné L-39 NG
Jedním z nich je i nový L-39 Albatros ve verzi NG, který Aero vystavuje hned před Lancerem. Dávám se do řeči s pánem stojícím u nového letadla, načež dostávám vizitku Vice President – Military Sales s logem Aera Vodochody. Třeba si časem pro sebe taky jeden koupím…
Míjím stojánku velkých transportních a průzkumných letounů, pak i vrtulníků a stíhačů. Hned zezačátku se opravdu nestačím divit rozměrnosti pohonné soustavy Atlasu. 5,33 m dlouhé vrtule totiž vypadají spíše jako rotory menšího vrtulníku. Obří gondoly kryjící turbovrtulové motory o výkonu 8 250 kW v poměru k vrtulím pak už člověka skoro ani nepřekvapí. O kousek dál stojí další rekordman co do velikosti vrtulí, CV-22B Osprey. Ten však více jak dvakrát větší rotory používá samozřejmě i pro kolmý start a přistání. V sekci vrtulníků pak rozhodně zaujal moderní německý bojový vrtulník Tiger a vedle stojící americký AH-64 Apache. Mezi moderními stíhacími letouny čtvrté a čtvrté+ generace paradoxně nejvíce lákal rumunský MiG-21.
Rozměry vrtulí A400M jsou opravdu impozantní
Uplynula hodina, hlavní letový program měl již za chvíli začít, proto jsem se snažil se co nejrychleji vrátit na dobré místo pro fotografování. V tom mě ale zastavila myšlenka zkusit se do nějakého z letounů jako novinář dostat. Hned na první pokus jsem si zvolil mnou tak obdivovaný A400M. Stačila trocha němčiny a novinářská akreditace a už mě jeden z členů posádky vedl k letounu. Vyškrábat se po úzkých strmých schodech do ne příliš velkého kokpitu není napoprvé úplně nejjednodušší, v Airbusu ale naštěstí dokázali ke schodům vyprojektovat i zábradlí.
Zrovna když jsem ještě venku čekal na svolení velitele letounu pustit mě na palubu, rozhodla se posádka nějakému vojenskému úředníkovi ukázat letoun v celé jeho kráse, a tak jsem měl to štěstí dostat se do plně rozsvíceného kokpitu. Už v tu chvíli si nešlo na MFD displeji nevšimnout nad Mošnov přicházející rozměrné přeháňky.
Kokpit A400M disponuje celkem osmi multifunkčními displeji
Letecká show chvílemi v IMC
Ta na sebe nenechala dlouho čekat a udeřila přesně se začátkem letových ukázek. Po slavnostním průletu letounů z výzbroje Armády České republiky ji zahájil německý Eurofighter. Právě za jeho ukázky se na letiště začal snášet déšť, který všem trochu zkazil několik následujících vystoupení, bohužel i včetně vystoupení F/A-18C švýcarského Hornet Solo Display týmu v podání Juliena „Teddyho“ Meistera, pro kterého byly Dny NATO v Ostravě mimochodem posledním zahraničním vystoupením. I přes špatnou dohlednost však vzdušná vlhkost udělala ukázku ještě o něco zajímavější, když se při ostrých manévrech okolo letounu kondenzoval velký efektní mrak. Asi nejpůsobivějším momentem byl let na samé hranici rychlosti zvuku, kdy se za kabinou stroje vytvořil v rozdíly tlaku zmítaném vzduchu známý mlhavý kornout, který za těchto podmínek vyrostl opravdu do obřích rozměrů. I já sám jsem si na chvíli v úleku zacpal uši pro případ, kdyby se náhodou letoun přes zvukovou bariéru dostal.
Oblaky kondenzované vlhkosti rozhodně neubíraly na efektnosti (Rafale)
Po řadě za dešťovou clonou schovaných a divácky tak ne úplně povedených leteckých vystoupení se o něco lépe udělalo až na představení švédské historické letky se strojem SK 35 Draken a následně J 29 Tunnan. Okénko hezkého počasí však netrvalo dlouho, a tak následná ukázka španělského Eurofighteru probíhala upět za poměrně špatných povětrnostních podmínek. Vzhledem k tomu, že se na letošních Dnech NATO představilo všech pět států provozující Typhoon to však zas tolik nevadilo. Naopak letoun F-16, který se měl Dnů zúčastnit ve čtyřech různých letových ukázkách, se paradoxně předvedl jen jednou…
Deštivé části dne každý využíval jinak. Být běžným divákem, asi bych si třetí zářijovou sobotu moc neužil. Naštěstí jsem však měl díky akreditaci možnost se před deštěm schovat do stánků světových vojenských výrobců. Samozřejmě nejvděčnější jsem firmě Saab, u které jsem měl tu čest se vyskytovat nejen během tiskové konference, na níž bylo pořadatelům Dnů NATO předáno čestné ocenění, ale i na následném rautu. Nejenže ve Švédsku umějí vyrábět bezesporu vynikající stíhací letouny, vkusný levný nábytek a rytmickou popovou hudbu, v grilování vepřového nejsou také vůbec pozadu!
Úžasnou zkušeností pak pro mě byla možnost si u společnosti Bell Helicopters vyzkoušet zaměřovací komplet Thales TopOwl, v mnoha západních zemích již v dnešní době standard ve výbavě pilotů bojových vrtulníků, a stále častěji i bojových letounů. Na hlavě mi tak spočinula speciálně upravená letecká přilba doplněná o sklápěcí clonu, na níž se následně nasadil samotný Head-up Display pokrývající téměř kompletní zorné pole pravého oka. Zástupce firmy Thales mi pak prezentoval veškeré schopnosti systému včetně simulovaného zaměření a zničení cíle pouze mým pohledem. O to zajímavější bylo promítání propagačního filmu prostřednictvím HUD jako prezentace možností zobrazení obrazu z infračervených kamer přímo před oko pilota.
Zaměřovací systém Thales TopOwl
Rafale nadchnul, Frecce improvizovali
To už se ale ke startu se připravovalo celkem deset letounů MB 339 legendární italské akrobatické skupiny Frecce Tricolori, a já tak musel svět moderní války spěšně opustit. Po rychlém seřazení do skupiny zahájil ukázku průlet všech deseti strojů ve velké trojúhelníkové formaci, po které se již pro zbytek představení odpoutal sólista. Devět letounů pak jako vždy předvádělo skupinovou slétanost, zatímco sólista bavil diváky ve chvíli, kdy se skupina otáčela pro další figuru. Asi nejúžasnějším prvkem celého vystoupení byl dechberoucí „lomcovák“, za který si pilot Filippo Barbero vysloužil zmohutný potlesk. Vzhledem k ne zcela perfektním povětrnostním podmínkám však nakonec „Šípy“ musely ty nejnapínavější prvky vynechat. Na závěr se tak rozloučily alespoň „nakreslením" v té chvíli největší italské vlajky na světě. Celé vystoupení bylo italskými komentátory samozřejmě komentováno v lámané češtině, což diváci opravdu ocenili.
Podle slov italského komentátora „největší italská vlajka na světě"
Počasí se pak stačilo naposled za celý den ještě trochu zlepšit. Aby ne, před námi byla jedna z nejočekávanějších ukázek letošního ročníku – sólo display francouzského stíhače Rafale. Ten jako u všech ostatních moderních bojových letounů začíná co nejkratším rozjezdem a přechodem do prudkého stoupání doplněného o několik výkrutů. V prudkých manévrech a hlavně schopnosti i ve stoupání rychle dosáhnout vysoké rychlosti se ukázal největší rozdíl Rafale C proti Eurofighteru – hmotnost. I když má Typhoon o něco výkonnější motory a o pět procent vyšší poměr tahu ke hmotnosti, Rafale působil v rukou zkušeného pilota právě i díky o dvě tuny nižší vzletové hmotnosti podstatně obratněji a rychleji. Velmi efektivní bylo předvedení minimální rychlosti stroje, ze kteréhé dokázal pilot během vteřiny přejít do vertikálního stoupání. Vzhledem k stále přetrvávající vysoké míře nasycení vzduchu byl Rafale v podstatě po celou dobu displaye oblečen do mlhavého závoje, který jen podle prudkosti manévru měnil svojí mohutnost. I přes zhoršené podmínky tak Francouzi opravdu splnili veškerá očekávání.
Dassault Rafale C přistává po dynamické ukázce
Po krátkodobém zlepšení přišly další přeháňky, a tak se po vystoupení Rafale rozhodla značná část diváků odejít. Asi bych býval odešel také nebýt ještě jednoho vystoupení – MiGu-21 Rumunských vzdušných sil. Ten se nad Mošnov vrátil po téměř čtvrtstoletí. Rumunský MiG je navíc přestavěn na verzi LanceR, tedy verzi schopnou nést zbraně jak ruské tak západní provenience, která se v Ostravě představila úplně poprvé. Musím přiznat, že šlo o opravdu zajímavou podívanou, ani ne tak co do výkonnosti a pilotáže letounu, ale spíše možnosti porovnat nejmodernější generace stíhačů s tou již o něco starší. Nutno však podotknout, že šlo o ukázku nejen zaj byla ukázka i velmi specificky hlučnou a minimálně na mě zanechala stopu ve formě bolesti hlavy.
Spolu s pohledem do dob již minulých končí i sobotní program Dnů NATO. Na šedém nebi se představilo celkem 32 strojů v jednadvaceti různých ukázkách. Letecké představení doplňoval i pozemní program s nespočtem všemožné techniky – vojenské, civilní i policejní. I přes nepřízeň počasí se na sobotní ukázky přišlo podívat kolem 45 000 lidí, spolu s o něco slunnější nedělí to pak bylo přes 130 000 diváků.
Jedním z nich jsem byl i já, unavený, promočený, ale vcelku spokojený člověk, kterého bohužel čekalo ještě několik hodin ve vlaku a hromadné dopravě. Ale určitě to za to stálo! Také bych přeci mohl bydlet v Chebu…
