Vlna

Soutěžní článek na téma Můj nejzajímavější letecký zážitek
Vždy mě lákala představy létání v dlouhé vlně a od mého zážitku mě to láká ještě více – je to nádhera a má to úplně jiné kouzlo než termické létání.

Víkend se tvářil letově

Všechno to začalo už v sobotu, kdy to vypadalo na pořádnou lať, ale ráno na osmou se nás sešlo asi 15 a ani jsem se nedivil, že na mě nic nezbylo. Nakonec to nebylo zase tak moc dobré, protože foukal dost silný vítr, někteří přistáli do pole (i víckrát), takže jsem ani moc nelitoval a těšil jsem se, jak si pěkně zalítám v neděli.

To letadlo je moje!

Ráno jsem přijel na letiště a nějakým zázrakem na mě zbyl plachťák. Jenže zase začalo dost foukat a proto jsme nechali plachťáky v hangáru a vyčkávali, co nakonec to počasí udělá. Ráno si elementi vzali posledního Blaníka a šli lítat úlohu I/7. Moc jsem je nesledoval, ale připadalo mi divné, že to trvalo vždy nějak dlouho než přistáli. Myslel jsem si, že se udělala vlna, protože jediný mraky, který se dělaly, byly podlouhlý a ani se v tom větru nepohnuly, jen jsem očekával, že se udělá i lenťák, ale toho jsem se ten den nedočkal.

Nechtěl jsem letět sám, protože ve vlně jsem byl jen jednou se Švýcary v ASH-25 a nebyl jsem si moc jistý tím, že bych se v ní dokázal sám udržet. Naštěstí mi Peťa pěkně vysvětlil jak se vlna létá a na všechny otázky mi podal víceméně jasné odpovědi. Pouze se mi nepovedlo ho přesvědčit, aby letěl taky a ukázal mi to. Asi o půl dvanácté jsem to nevydržel a jel jsem dolů na start se zeptat přímo elementů, jak to tam vypadá. Odpověděli mi, že tam je vlna (to jsem věděl) a že z ní odcházeli ve 2600 m QFE z pěkného dvoumetrového stoupání (to jsem nevěděl). Radek byl u toho se mnou a dohodli jsme se, že to vyzkoušíme...

Ach ty rotory

Vytáhli jsme letadla z hangáru a vše si nachystali.... Ještě přišel Rudolf a vzal si VSO-10. Říkal jsem si, že do vlny půjdu jen pokud bude aspoň do 2500 m aby to mělo nějaký smysl. Ani pořádně nevím proč jsem si vzal barograf (asi jsem moc velký optimista) a šli jsme na to... První odstartoval Radek a za ním šel Tomáš s Pavlínou. Ze startu jsme pozorovali, jak nabírají výšku a hlásili mi rotor nad Sobotínem. To už přede mě najížděla vlečná a zapojili mi lano.
Aerovlek byl dost turbulentní, ale stoupalo to pěkně, takže jsem se vypnul nad Sobotínem asi v 800 m. Naletěl jsem do rotoru a povedlo se mi na stoupat asi do 1100 m. Potom stoupání zdechlo a já skočil proti větru, kde jsem očekával další rotor – nenašel jsem tam nic a nic se mi nepovedlo najít ani v místech, kde to předtím nosilo... Vyrazil jsem k letišti, protože přistát do pole se mi opravdu nechtělo. Asi v 600 m jsem nalítnul rozbité stoupání (podle mě to byl další rotor) a snažil jsem se v něm pohybovat tak, abych se zase vyškrábal nahoru. Někde jsem se dočetl, že vlna nemůže být zároveň s termikou. Udělal jsem chybu, že jsem tomu věřil, ale naštěstí mě zachránila Pavlína s Tomem, kteří nade mě přiletěli a začali tam normálně točit ve stoupáku. Tím jsem byl dost překvapen, ale po chvilce bylo zřejmé, že to asi bude lepší způsob nabírání výšky.

Asi v 1800 m stoupání zdechlo. Ale to pořád nestačilo, protože z této výšky se nedalo do vlny ještě navázat. Radek nám hlásil polohu pořád někde 10 km severně ve výšce 2400 m. Tomáš s Pavlínou zkusili skočit pod něj, ale byli tam nízko a do vlny se nedostali, tak se vrátili zase tam, kde jsem se trápil já a dobrali na moji výšku. To jsme se trápili pořád kousek pod mraky. Po chvilce zkusili znovu navázat u Dlouhých strání, ale jen jsem pozoroval, že se boří. V tom se mi podařilo naletět do dvoumetrového stoupání, které sice vydrželo asi jen 3 otočky, ale tím jsem se dostal o 100 m výš a když jsem skočil nad rotor, tak jsem se ocitl v krásném, čistém stoupání. Celou dobu byl pod námi vidět Rudolf, jak tam jezdí po zemi a nemůže se pořádně vyškrábat v turbulentním stoupání. V této vlně se mi povedlo vystoupat asi do 2500 m a potom zeslábla. Skočil jsem k proti větru, kde byla další vlna – tentokrát do 3200 m. Radek mi hlásil, že má už asi 4600 m.

Zkusil jsem teda skočit za ním, ale nenašel jsem nic – jen se mi povedlo spadnout do 1700 m, kde jsem se vrátil do předchozí vlny. Tady už ale vlna fungovala spolehlivě a vynesla mě zase do 3200 m. Když už tam byla jen taková nulička, tak jsem zase vyrazil proti větru. Ani teď se mi nepovedlo pod Radka navázat – ani jsem ho neviděl, protože byl o 2000 m výš a na modrém pozadí. Už jsem se pomalu vzdal myšlenky na to, že se mi podaří uletět převýšení, protože bylo kolem půl šesté a vítr pomalu slábnul.

Chtěl jsem ještě vyzkoušet vlnku u letiště, protože v těch místech se objevil krásný rotor. Asi v 2700 m jsem nalétl krásné metrové stoupání. Měl jsem jen strach, že rychle zeslábne a nebude z toho zase nic. Čím víc jsem se blížil k výšce 3600 m, tím víc jsem doufal a pak se mi povedlo se přes tuto výšku dostat. Stoupání sice dost sláblo, ale když jsem už měl 3700 m, tak jsem si už byl jistý, že se to povedlo i s rezervou. Asi čtvrtmetrové stoupání mě vyneslo do 4200 m a potom i ono skončilo.

Zážitky silné a kladné

Užíval jsem si tu nádheru a pořád se tam motal a fotil vše co mě napadlo. Nakonec za mnou přiletěl i Radek a motali jsme se tam spolu. Rozesmál mě informací o tom, že letí jen v sandálech. Připadalo mi sice, že je tam teplo (až po přistání jsme na výstupu zjistili, že ve 4500 m QNH bylo asi -10°C). Přiletěl k nám i Rudolf – sice byl asi 300 m pod námi, ale když jsme na brzdách vyklesali, tak se podařilo vytvořit pěknou formaci a nafotit spoustu pěkných fotek. Překvapilo mě, jak dlouho to trvalo, než jsme vyklesali do 1000 m. Pořád jsme letěli a výšky neubývalo. S Radkem jsme chtěli přiletět na letiště společně a aby to vypadalo líp, tak s větrem v zádech. Ještě v 19 hodin jsme v 700 m naletěli v rotoru pěkné třímetrové stoupání. Už jsme ho nevzali, protože bylo dost pozdě a stejně by to už nemělo smysl. Přiletěli jsme nad letiště, zařadili se do polohy po větru a oba přistáli. Rudolf přistál asi 5 minut před námi.

První co jsem po přistání udělal bylo, že jsem vylezl z kabiny a vrhnul se nedočkavě na barograf. Asi si dokážete představit, jak se mi ulevilo, když jsem se přesvědčil o tom, že barograf celou dobu pěkně čmáral svoji čáru a mě zapsal zlaté převýšení. Uklidili jsme plachťáky a šli jsme rozebrat dnešní den, na který určitě jen tak nezapomenu.