Je tomu už 30 let, co svět strnul nad filmovými záběry příšerného ohňostroje, který se rozpoutal 14 kilometrů nad Floridou.
To krátce po startu vybuchl dříč amerického kosmického programu, raketoplán Challenger.
Challenger - první rána pro program raketoplánů (Zdroj: Aeroweb.cz)
Ano, čas letí a je to už 30 let od katastrofy, která byla do havárie Columbie největším neštěstím v dějinách kosmonautiky... Připomeňme si tuto varovnou epizodu pilotovaných kosmických letů výňatkem z nové knihy Kosmonautika za oponou, jejiž dotisk bude brzy opět k mání.
Vesmírná učitelka
„OK, jedeme na plný výkon!“ – to byla poslední zachycená slova velitele raketoplánu Challenger Francise „Dicka“ Scobeeho. V následujícím okamžiku prorazil utržený pomocný motor SRB hlavní nádrž raketoplánu a na obloze nad Kennedyho kosmickým střediskem se rozpoutalo ohnivé peklo…
Challenger (v českém překladu „Vyzyvatel“), druhý nejstarší raketoplán americké kosmické flotily, startoval v úterý 28. ledna 1986 na svojí již desátou výpravu. Celkově se jednalo o 25. start některého ze čtyř amerických raketoplánů a v roce 1986 už o start druhý. Lety raketoplánů se už staly rutinou, problémy se bagatelizovaly a plánovaný počet startů (který se nikdy nepodařilo naplnit) byl famózní. Jen pro tento rok (1986) měla NASA naplánováno ještě dalších 13(!) letů shuttlů na oběžnou dráhu kolem Země.
Velitelem expedice STS-51L byl Francis R. Scobee (46 let, druhý start do vesmíru), pilotem Michael J. Smith (40letý kosmický nováček). S nimi seděla na horní pilotní palubě astronautka (zřejmě se slovenskou či ukrajinskou? krví) Judith A. Resniková (letová specialistka, 36 let, druhý start) a Ellison S. Onizuka (39 roků, letový specialista, druhý start). Pod nimi, na obytné palubě byla zbývající trojice – Ronald E. McNair (35letý letový specialista, druhý start) a dva neprofesionálové v posádce – inženýr firmy Hughes Aircraft Gregory B. Jarvis (41 roků, první start) a středoškolská učitelka Sharon Christa C. McAuliffová (38 roků, první start).
Posádka Challengeru, letu STS-51L. Učitelka Christa McAuliffová nahoře, druhá zleva / Foto NASA
Právě učitelka Christa McAuliffová přitahovala k tomuto startu velikou pozornost veřejnosti i médií. Aby přilákala ke kosmonautice více mladých lidí, vyhlásila NASA v roce 1984 ambiciózní program Učitel v kosmu. Z celých Spojených států se do konkurzu přihlásilo více než 11 tisíc učitelů. V několikakolovém výběru zvítězila středoškolská učitelka sociálních věd a americké historie Christa McAuliffová. A právě tyto předměty měla předposlední den letu přednášet živě přímo z oběžné dráhy desetitisícům studentů po celých Spojených státech amerických. Studenti z její třídy a její rodiče byli osobně přítomni na Kennedyho kosmodromu aby s ní prožili naplnění jejího životního snu – startu do vesmíru, přenos startu sledovali na obrazovkách všechny americké školy…
Zmrzlé těsnění
Několikrát odkládaný start raketoplánu Challenger se nakonec uskutečnil 28. ledna 1986 krátce před polednem místního času i přes protesty části odborníků, kteří se obávali - a dnes již víme, že oprávněně - následků nočního mrazu na některé díly raketoplánu.
V sedmdesáté vteřině letu se Challenger se sedmičlennou posádkou na palubě nacházel již ve výšce přes 14 kilometrů a pohyboval se rychlostí téměř 2 000 km za hodinu. V následujícím okamžiku se raketoplán proměnil v ohnivou kouli…
Space Shuttle Challenger právě exploduje / Foto NASA
Následné vyšetřování prokázalo, že došlo k přepálení spodního úchytu pravého pomocného motoru na tuhé palivo SRB, který prorazil v dalším zlomku sekundy obal hlavní nádrže raketoplánu a poškodil uvnitř umístěné nádrže na tekutý kyslík a tekutý vodík. Veliké množství těchto výbušných plynů se uvolnilo do okolí stroje a explodovalo.
I když při explozi nejspíše nedošlo k úplnému zničení konstrukce přetlakové kabiny, neměl nikdo z posádky šanci na přežití – někteří z astronautů zemřeli pravděpodobně ihned po výbuchu, ostatní po necelých třech minutách při dopadu trosek kabiny na mořskou hladinu. Až více než po měsíci, 7. března 1986, byly na mořském dnu nalezeny zbytky kabiny s pozůstatky všech členů posádky. NASA nikdy neodtajnila záznamy, které by upřesnily okamžik a příčinu smrti jednotlivých členů posádky.
Jako primární příčina havárie bylo nezávislou vyšetřovací komisí - jmenovanou presidentem USA, ve které zasedal i Neil Armstrong - shledáno proražení hlavní kyslíko-vodíkové nádrže špicí utrženého pravého motoru na pevné pohonné látky SRB a následující výbuch směsi hořlavých plynů v okolí stroje. Kabina sama zůstala neporušena až do okamžiku dopadu na vodní hladinu.
Drsný snímek dokumentující rozpad raketoplánu krátce po výbuchu (od shora dolu): Levé křídlo; hlavní motor; kabina posádky (která zřejmě ještě žila) / Foto NASA
Vyšetřovatelé také na filmových záběrech odhalili obláček černého kouře vycházející už před vlastním startem raketoplánu (těsně po zapálení motorů SRB) ze spodního segmentu pravého bočního motoru SRB zhruba v místě jeho připevnění k hlavní nádrži raketoplánu. V tomto místě totiž došlo k prohoření těsnících pryžových kroužků, spojujících jednotlivé segmenty motoru na pevné palivo. A plamen, vycházející z tohoto poškozeného místa, přepálil spodní závěs motoru SRB, ten se vychýlil ze své pozice a prorazil hlavní nádrž plnou kapalného kyslíku a vodíku. Stalo se tak přesně 72,141 sekundy po startu.
Amerika šla dál
Po havárii raketoplánu Challenger došlo na více než dva a půl roku k zastavení dalších letů. Na raketoplánech bylo provedeno více než 400 změn, na startovacím komplexu přes 100. Pomocný motor na tuhá paliva SRB, hlavní viník tragédie, doznal 155 různých změn a vylepšení. Teprve potom mohl odstartovat 28. září 1988 raketoplán Discovery.
Před prezidentskou vyšetřovací komisí vypovídal v roce 1986 i jeden z nejslavnějších a nejzkušenějších amerických astronautů – účastník šesti kosmických výprav John Young. Ten mimo jiné prohlásil: „Můžeme udělat mnoho vylepšení. Ale jednou se tady stejně zase sejdeme a budeme vyšetřovat další havárii raketoplánu.“
Jeho slova se tragicky naplnila sedmnáct roků a čtyři dny po havárii Challengeru, v sobotu 1. února 2003, kdy Amerika přišla o svůj druhý raketoplán – Columbii – a o dalších sedm astronautů.
Poznámka, kterou nalezli v kufříku osobními věcmi velitel Challenger Francise Richarda “Dicka” Scobeeho na ubikacích posádky 28. ledna 1986:
„..Máme celé planety ke zkoumání. Máme nové světy, které můžeme budovat. Máme celou sluneční soustavu k toulání. A když byť i jen malá část lidstva sáhne po vesmíru, práce, kterou vykoná, zcela změní životy všech těch miliard lidí, kteří zůstali na Zemi, stejně jako úsilí hrstky kolonistů v Novém světě zcela změnilo životy všech v Evropě, Asii a Africe.“
Živě si vzpomínám na šok, který ta zpráva téměř "v přímém přenosu" ve mně vyvolala - do té doby jsem nic takového nezažil a od té doby (navzdory Columbii o pár let později) jen dvakrát - obojí v roce 1995: první tragédie našeho autobusu u slovenských Kolárovic (mezi oběťmi bylo dost lidí, které jsem osobně znal) a železniční neštěstí u Krouny na Vysočině...
Přestože od této tragické události uběhlo už 35 let, vzpomínka na ni je stále živá a pokud se někde o události píše, stále to budí velkou pozornost. Je to již delší čas, kdy i mě havárie Challengeru začala velice zajímat a kdy jsem o ní začal poněkud více do hloubky uvažovat. Prvotním impulsem mi byla myšlenka, proč nebyl k záchraně orbiteru a posádky využit únikový manévr označený jako RTLS, což je, zjednodušeně řečeno, přerušení standardního průběhu startu, otočení raketoplánu a jeho návrat klouzavým letem zpět na startovní základnu. Dle specifikace je tento manévr použitelný v čase 22-254s po startu tzn. čistě hypoteticky by v případě Challengeru jeho využití v čase letu kolem 60s po startu mělo být proveditelné. Bylo tedy třeba hledat odpověď na otázku, zda to v průběhu selhávání raketoplánu Challenger bylo možné. Jako zdroj informací jsem měl pouze internet a vlastní úvahy. Uznávám, že oba zdroje jsou značně nespolehlivé, ale coby běžný smrtelník nic jiného nemám. První věc, kterou jsem zjistil po nesčetném gůglení na dané téma, je mnohokrát citovaná oficiální zpráva, vydaná k této události. Stále jedno a totéž vysvětlení příčiny katastrofy selháním těsnících gumových o-kroužků v pravém pomocném motoru na tuhé palivo (dále jen SRB), stále stejné video ukazující start, let a výbuch shuttlu. Přestože informace na netu o této události pocházejí od nejrůznějších autorů, stran vysvětlení příčiny katastrofy jsou prakticky všechny stejné a shodné s oficiální zprávou. V žádné z nich jsem nenašel podobně kritický náhled, který v tomto pojednání předkládám já. Hned mi bylo nápadné, proč oficiální video o katastrofě neobsahuje klíčový moment události z celkového pohledu, přestože z kontextu je zřejmé, že NASA videozáznam klíčových momentů k dispozici má. Kdesi na netu jsem našel, že každý start raketoplánu byl snímán více než 100 (!) kamerami. Při opakovaném přehrávání oficiálního zveřejněného videa mi bylo stále jasnější, že video je zmanipulované a pečlivě účelově zkompilované tak, aby nebylo v rozporu s oficiálním vysvětlením příčin katastrofy. Samozřejmě jsem především prohledal web NASA a přečetl vše, co se objevilo při hledání slova Challenger. Zhruba polovina odkazů nefungovala vůbec a ve zbytku bylo informací k příčinám havárie minimum. Nad rámec všeobecně známého vlastně vůbec nic. Jak je vidět, moje výchozí pozice byla nevalná. O to důležitější bylo postupovat přísně logicky, v konzistenci s tím málem objektivních informací, které k věci na netu jsou.Takže k věci. Stručně řečeno, domnívám se, že:1) Všeobecně známé objasnění příčin havárie Challengeru, uváděné v oficiální zprávě, je výrazně zkreslené a neúplné.2) Není pravdou, že havárie musela nevyhnutelně skončit ztrátou orbiteru a posádky. Dokonce se domnívám, že pokus o záchranu učiněn byl, bohužel však skončil neúspěšně, protože byl zahájen pozdě. Otázkou tedy je, proč nebyl zahájen dříve.K bodu 1)Na vysvětlení mechanismu vzniku a průběhu poruchy na pravém SRB bylo vedle oficiální zprávy veřejnosti předloženo i video https://www.youtube.com/watch?v=-jbYMS0BbYY a film s nositelem Nobelovy ceny fyzikem Feynmanem. Ve videu v čase cca od 43:36 je animovaná sekvence, představující vlastní mechanismus průniku plamene bokem SRB. Samozřejmě chápu, že video není technický dokument, že zde je preferovaná názornost, ale není možné se tak velice odchýlit od reality právě u těch okolností, které se na znázorňovaném poruchovém ději výrazně podílejí, což se bohužel u tohoto videa stalo. Nejprve krátká instruktáž. U raketového motoru na tuhé palivo je třeba zabránit hořícímu procesu, aby se ještě před vyhořením paliva dostal do kontaktu se spojovací přírubou, nebo se stěnou motoru, protože jediná komponenta, která je schopná žáru plamene (cca 3200 st. Celsia) odolat po delší dobu je tryska motoru. Prakticky to ale není problém, koaxiálním uspořádáním paliva je toto automaticky zajištěno, neboť samo palivo izoluje plamen od stěn. Proto např. u modelářských raketových motorků může být stěna motoru i z papíru. Prakticky sice ke kontaktu nakonec dojde, je to však pouze po krátkou dobu na konci práce motoru, kdy palivo dohořívá, takže tepelná expozice stěny motoru je krátká. U SRB raketoplánu je však jistá komplikace. Tento SRB totiž není vyroben jako jediná celistvá dlouhá ocelová roura, ale skládá se z několika válcových segmentů, které se plní tuhým palivem již ve výrobním závodu. Segmenty se pak převezou do montážní haly, kde se smontují a SRB je na světě. Nevyhnutelným důsledkem ovšem je, že mezi palivem sousedních segmentů je vždy jistá malá mezera, zhruba ve tvaru mezikruží. Mezer je tolik, kolik je spojů segmentů. Bez dalšího opatření by toto uspořádání bylo zdrojem velkých potíží, protože po zapálení motoru se okamžitě vznítí celý dostupný povrch paliva, tzn. vznítily by se i obě stěny těchto mezer a tím by se plamen ihned dostal až ke stěně a začal ji intenzivně ohřívat. Navíc v důsledku odhořívání by se mezery ihned rapidně zvětšovaly, čímž by se zvětšovala i plocha stěny zasažená plamenem, urychloval se její ohřev a nevyhnutelně by došlo k nepřípustné ztrátě její pevnosti. Tomu je třeba zabránit. Proto se mezera mezi palivy vyplňuje tmelem, který brání průniku plamene do mezer potažmo ke stěně, a který odhořívá s palivem. Ze stejného důvodu se velice důkladně kontroluje homogenita paliva, aby odhořívalo rovnoměrně. O správnosti těchto úvah svědčí toto video https://www.youtube.com/watch?v=7ChDT4kj3oE kde je jasně vidět, že v mezerách mezi palivy jednotlivých segmentů k hoření standardně nedochází. Kdesi na netu jsem našel nenápadnou poznámku o „drobných“ potížích, způsobených prasklinami v tuhém palivu, ke kterým u SRB někdy docházelo. Nejprve jsem si pomyslel, proč se o takové banalitě hovoří, palivo shoří, ať už je celistvé nebo s prasklinami. Uvědomíme-li si však, že s každou takovou prasklinou se plameni otevírá cesta ke stěně motoru, se všemi výše popsanými negativními důsledky, ihned je jasné, že je to velice nežádoucí, nebezpečná situace. A samozřejmě by to také znamenalo neplánované zvětšení povrchu hořícího paliva tj. zvýšení tlaku v SRB a zvětšení jeho tahu, tzn. nesymetrii v tahu obou SRB, což by v extremním případě mohlo způsobit vybočení shuttlu ze směru letu. To se skutečně stalo, ve zprávě je však jako příčina uveden příčný poryv větru, kterým Challenger prolétl. S tím ale nechci polemizovat, neboť nevím, do jaké míry by byla anomálie v tahu SRB z hlediska udržení směru letu významná, takže to jen tak na okraj. Při znalosti výše uvedeného jsou ve videu ihned vidět tyto zjevné chyby.a) V animaci není znázorněn tmel, který vyplňuje mezeru mezi palivy sousedních segmentů, který je tam právě proto, aby se plamen před vyhořením SRB ke stěně potažmo ke spojovací přírubě nemohl dostat. Kdyby v animaci tmel nakreslen byl, vysvětlení průniku plamene kolem těsnících o-kroužků by se zhroutilo jako nemožné, neboť neexistuje cesta, kterou by se plamen ke spojovací přírubě a k o-kroužkům mohl dostat.b) Příruby spojující sousední segmenty jsou strojařsky přesné a pevné výrobky. Jejich spojení zajišťuje 177 pevných čepů. To však animátorovi vůbec nezabránilo v animaci zobrazit zcela nemožné vůle a různé podivné vzájemné pohyby, které by snad, s prominutím, byly možné v zavěšení kolečka u trakaře, ale ne u tak precizního a vypiplaného stroje, jakým je SRB.c) Způsob, jakým animátor znázornil počátek průniku plamene ven, k němuž došlo někdy kolem 58 s letu, je zjevně nesprávný, neboť podle něj plamen jakýmsi zázrakem prošel přes prakticky nejtlustší část ocelové spojovací příruby, tj. úplně jinudy, než hlubokou U drážkou kolem o-kroužků, jak se praví ve zprávě. Chybí sebemenší náznak tuto záhadu zdůvodnit a vysvětlit. d) Když už je v animaci, v rozporu s realitou, znázorněno, že palivo hoří i v mezeře, nemohl být pominut zákonitý fakt, že stejným tempem jako v centrální dutině by palivo odhořívalo i z obou ploch mezery, takže mezera by se rychle zvětšovala a v době 58 s po startu by musela mít již více než metrovou šířku (pozn.: rychlost odhořívání paliva je cca 1cm/s). Tlak a žár by přímo namáhaly nejen přírubu, ale i velkou válcovou plochu stěny SRB a dost možná, že zvenku by už byl po obvodu SRB vidět široký pás do ruda rozžhavené oceli. A těchto žhavých pruhů by mělo být tolik, kolik je spojů segmentů. Absurdní představa. V animaci však je mezera široká stále stejně. Palivo zde hoří, ale neubývá, školácká chyba.Kvůli těmto zjevným chybám já video považuji spíše za ukázku, jak se to stát nemohlo. Ale jak to tedy bylo? Že díra v boku SRB skutečně vznikla je prokázaný fakt a na to nějaké vysvětlení existovat musí. Z výše uvedeného vyplývá, že prohoření plamene bokem SRB přes těsnění (gumové o-kroužky) zhruba v polovině z celkové doby práce motoru, by mělo být prakticky nemožné. Ještě k těm o-kroužkům. Ze zveřejněných detailů konstrukce spojů mezi jednotlivými segmenty SRB je patrné, že ony gumové o-kroužky jsou až poslední a celkem nevýznamnou instancí v těsnění těchto spojů, kde jak bylo uvedeno výše, hlavní roli hrají především vlastní tuhé palivo, těsnící tmel a provedení příruby s hlubokou U-drážkou, jistě dosti přesně vyrobenou a slícovanou, takže i bez těchto o-kroužků by tudy mohlo proniknout jen neškodné minimum spalin. A to ještě pouze v době, kdy práce SRB končí a palivo a tmel jsou téměř vyhořené. A zde na řadu přichází další oficiální sdělení, které se ovšem bohužel také nepovedlo. Je jím film, kde fyzik Feynman demonstruje, jak guma, z níž jsou o-kroužky vyrobeny, při nízké teplotě ztrácí pružnost. Osobně mi toto vysvětlení připadá směšné, neboť i ta nejobyčejnější guma na pneumatice auta si svoji pružnost v mrazu uchová a určitě si ji uchová i materiál, který byl použit na těsnící o-kroužky. O tomto materiálu netřeba spekulovat, neboť bylo zveřejněno, co je to zač. Je to tzv. fluorkaučuk (obchodní jméno viton), používaný pro výrobu nejodolnějších a nejvíce tepelně namáhaných pružných strojních součástí, např. nejkvalitnějších (a nejdražších) gufer. Výrobcem SRB i o-kroužků je firma Thiokol, která právě v oblasti raket na tuhé palivo a těsnění(!) patří k absolutní světové špičce. Předvádět, že tento materiál dramaticky mění své vlastnosti při ponoření do studené vody, je trapná blamáž a pánové z Thiokolu museli mít hodně protáhlé obličeje, když byli donuceni tuto blamáž skousnout. Je neuvěřitelné a politováníhodné, že se k tomu propůjčili nositel Nobelovy ceny a prezidentská komise. Inu, v Americe dobře vědí, že k vytvoření nezbořitelného mýtu je nutná autorita nejtěžšího kalibru.Jak havarijní proces Challengeru postupoval, pravý SRB údajně udeřil špicí do externího tanku (ET) a tím bylo dílo totální zkázy spuštěno. Bohužel jsem nenašel žádné video, které by ukazovalo celkový pohled na celou událost z kritické pravé strany. Videa jsou vlastně všechna stejná, ukazují pohled z levé strany, nebo odspodu, velmi nezřetelný a bez klíčových okamžiků. Video ukazující dění na pravé straně však zcela jistě existuje, ale z něho byly zveřejněny jen zlomky, poměrně kvalitní, ukazující pouze elektronickým zoomem získaný detail počátku prohoření boku SRB. Na tomto videu, na celkovém pohledu bez zoomu, muselo být zachyceno údajné utržení spodních úchytů pravého SRB, jeho udeření do ET a oddělení od sestavy, a také to, co se dělo u špice raketoplánu. To však veřejnosti poskytnuto nebylo. Proč? Osobně se domnívám, že na něm bylo něco, co se na veřejnost nesmělo dostat. Na zveřejněném videu, ukazujícím pohled zleva nebo odspodu, kdy dýmová stopa a výbuch kryjí téměř vše, nic podrobnějšího vidět není. Na internetu jsou videa z kamer, upevněných na různých místech startujících raketoplánů i okolo nich. Existují i videa, viz např. start Discovery https://www.youtube.com/watch?v=OnoNITE-CLc na nichž je neuvěřitelně podrobně vidět let raketoplánu včetně oddělení SRB (zde v čase 3:05 min.), k němuž dochází ve výšce přes 40 km. Je jisté, že obdobný kvalitní obrazový materiál z výbuchu Challengeru ve výšce pouhých 14 km musí existovat také. A zcela jistě mělo obraz z této kamery online k dispozici i řídící středisko. Tento pohled však zveřejněn nebyl. Zcela jistě jde o naplňování onoho známého a zvláštního příkazu „zavřete dveře“, který bývá v řídícím středisku NASA při podobných katastrofických událostech vydán, kterým se hezky zavčas připravuje půda pro ochranu vyšších zájmů. Přestože dle svobody slova, na které si v USA tak zakládají, by se ty dveře měly spíše otevřít.K bodu 2):Jelikož zjevnou a jedinou příčinou bylo selhání SRB, pak bych rád věděl, proč je řízení letu předčasně neodhodilo a nepřešlo na únikový manévr RTLS? Dle časového výpisu událostí od prvních telemetrických příznaků selhávání pravého SRB až po výbuch a destrukci celého komplexu uplynulo zhruba 14s, což je dle mého názoru dost času na to, aby řídící středisko vyhodnotilo, že selhání je fatální, že mise je ztracena a že je nutno zachránit životy kosmonautů. Navíc první a důležitou indicií bylo objevení „záhadného černého obláčku“ u pravého SRB ihned po jeho zapálení. Tuto událost může NASA jako „záhadu“ vykládat nám, laické veřejnosti, ale odborníci Thiokolu, zcela jistě ihned věděli, co špatného se přihodilo, protože při minulých startech se to stalo již několikrát, a jaké to může mít následky, a že je třeba bedlivě sledovat další průběh letu, protože krizový vývoj již započal a kdykoliv se mohou objevit další indicie o jeho pokračování. A ty se opravdu objevily, byl to nečekaný pokles tlaku v pravém SRB a plamen u jeho boku, kdy již bylo jasné, že v boku SRB je díra, která může způsobit katastrofu, a je nutno zahájit únikový manévr. A zde vyvstává naléhavá otázka, zda nedošlo k lidskému selhání, že příslušné tlačítko nebylo stlačeno včas. Lidsky je to naprosto pochopitelné, neboť takové rozhodnutí je nesmírně zodpovědné a těžké s ohledem na rychlost, jakou se musí učinit. Rozhodnutí může být pouze na jediném, konkrétním člověku, který má při startu tuto oblast na starosti a který na jakékoliv konzultace neměl čas. Možná v něm zvítězila obava neukvapit se, nebo nesprávný odhad závažnosti situace. Překvapení ve tváři capcoma, ukázané v oficiálním videu, je jistě pravé a nefalšované, protože v rychlém sledu událostí zjevně neměl o již probíhajícím průšvihu ani ponětí. Systémově ale bezesporu došlo k těžkému selhání, neboť únikový scénář k dispozici byl, ale nebyl využit a v důsledku toho životy posádky zachráněny nebyly i když zachráněny být mohly.Pokud je mi známo, úvahy podobné těm mým, jsem na internetu žádné nenašel, místo toho je pouze stále opakováno, že se nedalo nic dělat a že posádka neměla žádnou šanci výbuch přežít. Ale já k tomu dodávám: neměla, protože se to nechalo dojít tak daleko.Podle mě se však havárie udála trochu jinak. Zde si dovolím sdělit svou domněnku, dosti odlišnou od oficiálního vysvětlení, která je ale dle mého názoru daleko konzistentnější se známými fakty než ta oficiální. Východiskem mi bylo zcela nepochopitelné chování obou SRB bezprostředně po výbuchu. Připomínám, že k výbuchu došlo při rychlosti více než Mach 1,5. Jakékoliv narušení integrity letícího tělesa má v této rychlosti v důsledku nesmírných aerodynamických sil na těleso devastující účinky. Celkem pochopitelně byly orbiter i externí tank po explozi namaděru. Ne tak oba SRB, které jako zázrakem vyšly z exploze v celku a funkční. Přitom pravý SRB měl v boku propálenou velkou díru a navíc dle oficiální zprávy měl svojí špicí prorazit externí tank a tím iniciovat rozpad sestavy. Vzdor tomu jakýmsi zázrakem samotné SRB tyto peripetie přečkaly bez úhony. Podivnostem však není konec. Je přirozené, že po rozpadu sestavy se všechny trosky pohybovaly setrvačností dále, tj ve směru letu, zhruba po balistické křivce. Ne tak oba SRB. Dle jejich kouřové stopy po výbuchu je na kamerovém záznamu vidět, že se odpoutaly v poměrně velkém úhlu od směru letu, takže vzápětí se na nebi objevila pro tuto havárii typická kouřová stopa ve tvaru písmene Y. V tomto čase měl každý SRB ještě hmotnost cca 350 tun, a to je hmotnost, kterou z přímočarého pohybu jen tak něco nevychýlí. A přesto se to stalo. Dle mého přesvědčení, toto chování SRB po výbuchu je možno vysvětlit jediným způsobem. SRB se od zbytku neoddělily pouze v důsledku výbuchu, ale byly regulerně povelem od řízení letu odhozeny v rámci spuštění únikového manévru RTLS. Při tomto manévru odklon SRB od dráhy ET a orbiteru zajistí boční rakety v jejich špici a zádi, které pracují necelé 2 sec. Bohužel se tak stalo až v situaci, kdy už byly spoj pravého SRB s externím tankem a oblast kolem něho silně narušeny žárem plamene, tryskajícím z díry v boku SRB, a dost možná, že to byl právě ráz provázející výbuch explosivních spojovacích šroubů a práce oddělovacích raket, které sice SRB odpojily (a zachránily od zkázy), ale zároveň také spustily destrukci narušeného ET. Práce oddělovacích raket a explose tak časově prakticky téměř splynuly a na zveřejněném pohledu odspodu splynuly i vizuálně. Bohužel orbiter takové štěstí jako SRB neměl, jelikož byl s ET stále spojen a proto byl při destrukci ET roztrhán také.O této mojí hypotéze je samozřejmě možné různě polemizovat. Bylo by ale celkem snadné ji vyvrátit nebo potvrdit. Stačilo by k tomu shlédnout video, zachycující boční celkový pohled na havárii Challengeru, pořízené stejně umístěnou kamerou, jako u výše uvedeného pohledu na start Discovery. Jelikož k výbuchu Challengeru došlo ve výšce pouhých 14 km, měl by být obraz této události ještě lepší, než u zmíněného Discovery. Jak je uvedeno výše, při regulerním odhození SRB se aktivují raketové motorky v jejich špici a zádi. Domnívám se, že jejich práce, ale i další podrobnosti průběhu havárie musí být na tomto videu z boku dokonale vidět, což by byl spolehlivý důkaz, že únikový manévr RTLS byl spuštěn! Co je ale horší, byl by to i důkaz, že o blížící se katastrofě řízení letu vědělo. Což je ovšem v těžké kolizi s oficiálním vysvětlením, podle kterého byl výbuch Challengeru pro všechny naprostým překvapením. Proto tento boční celkový pohled nemohl být a nebyl zveřejněn!A jak to podle mě bylo s prvotní příčinou havárie? Moje vysvětlení jiné a prosté. Domnívám se, že v okamžiku startu shuttlu u pravého SRB pukla stěna. Stalo se to někde v místě napojení půlpalcového ocelového obvodového plechu na spojovací přírubu u dolních závěsů. Proč se to stalo a proč právě zde? Opět krátká instruktáž. Shuttle má (mimo jiné) na rozdíl od standardních raket to specifikum, že jeho ukotvení ke startovací rampě je namáháno značně nesymetricky, protože jeho spojení s rampou je realizováno pouze prostřednictvím ukotvení na dolním konci obou SRB. Nesymetrie je způsobena zavěšením orbiteru na boku ET. Toto klidové namáhaní se v okamžiku startu motorů orbiteru výrazně změní na opačnou stranu, protože tah motorů orbiteru výrazně převyšuje jeho váhu. Následkem je pomalý zákmit, takzvané brnknutí, projevující se vychýlením špice raketoplánu údajně až o 1m. Nyní si představme, jaké tažné a tlačné síly musí toto vychýlení vyvolat v plášti SRB u jejich paty. SRB jsou vlastně ocelové roury o průměru 3,8 m a délce 45 m. Vezměte takovou ocelovou rouru, pevně ji upevněte za jeden konec a druhý konec vychylte do boku o téměř 1m. Je jisté, že namáhání u paty na tlak a trh musí být enormní a není se čemu divit, když zde v mrazu, který při startu Challengeru panoval, vznikla ve stěně, ale zřejmě i v palivu, puklina. A co se dělo dál? Ten záhadný černý oblak, který z trhliny unikl, nebyl dým z raketového paliva, neboť ten má bílou barvu, ale dle mého názoru to mohl být právě tmel, vyplňující mezeru mezi palivy, který byl puklinou „vyprskán“ ven, nebo to byl prach z trhliny v palivu, která v důsledku ohýbání SRB v podchlazeném palivu vznikla. To už vlastně není podstatné. Podstatné a špatné bylo, že se již v okamžiku startu otevřela plameni cesta až ke stěně kde se palivo ihned vzňalo a krizový vývoj započal. Po odstřelení kotevních šroubů stranové napětí zmizelo a puklina v plášti se dočasně uzavřela. Ale palivo v mezeře (nebo v trhlině v palivu) již hořelo (rychlost hoření zhruba 1cm/s), čímž se mezera začala ihned rychle zvětšovat a měnit na dutinu a plamen začal zevnitř intenzivně ohřívat stále větší oblast na obvodovém plechu okolo pukliny. Navenek se to projevilo v 58 s letu, kdy průměr dutiny byl již více než 1m a materiál stěny již změkl žárem natolik, že neudržel tlak uvnitř motoru, rozžhavená stěna kolem pukliny se rozevřela a plamen vyrazil ven. Další zvětšování díry v obvodové stěně již proběhlo lavinovitě a velmi rychle, neboť plamen během několika sekund spálil a odfoukl veškerý rozžhavený materiál stěny dosud ohraničující dutinu v palivu. Dle mého názoru tato moje hypotéza, na rozdíl od té oficiální, logicky správně vysvětluje vznik velké díry v boku SRB během několika málo sekund, k němuž prokazatelně došlo v čase 58 sekund po startu, tedy v době, kdy mezi centrální dutinou a stěnou SRB měla být ještě více než půl metru tlustá vrstva studeného paliva. Jelikož se plamen teplotou rovná svářecímu kyslíkoacetylenovému plameni, ovšem mnohonásobně mohutnějšímu, jeho nápor na závěs a stěnu ET, na něž dopadal, byl rychlý, brutální a zničující. Další zvětšování díry v SRB po jeho oddělení od ET již tak rychlé nebylo, protože průměr díry byl limitován průměrem dutiny v palivu. Proto nedošlo k úplné destrukci vadného SRB a ten pokračoval v letu, stejně jako druhý, bezvadný, dokud nebyly oba povelem ze země zničeny.Dalším specifikem v konstrukci raketoplánu, bohužel také nepříznivým, je koncentrace přídavného tahu do dvou obrovských SRB (největší, jaké kdy byly na světě vyrobeny!), umístěných na poměrně bachraté nádrži tzn, poměrně daleko od osy a těžiště sestavy. Připomínám, že tažná síla jednoho SRB je až 1400 tun a jeho váha necelých 600 tun tzn. síla přispívající k urychlování raketoplánu je cca 800 tun na jeden SRB. Tuto sílu přenáší boční závěsy. Jenže, tažná síla raket na THP má působiště ve středu horního víka tlakové nádoby motoru a směr jejího působení je prakticky totožný s podélnou osou motoru. Zavěšení SRB prostřednictvím bočních úchytů tak způsobuje nerovnoměrné namáhání jejich stěny a technický instinkt mi napovídá, že maximum jeho tahové složky se koncentruje opět právě v oblasti dolního závěsu na straně přikloněné k ET. Což je další logický důvod, ne pouhá nešťastná náhoda, jak se praví ve zprávě, že díra vznikla právě zde, poblíž závěsu a to co z ní unikalo bohužel tak nešťastně směřovalo na ET. Na výše zmíněném kvalitním poučném videu z testu SRB v poušti v Utahu https://www.youtube.com/watch?v=7ChDT4kj3oE, je zřetelně vidět, že tah testovaného motoru nebyl při testu zachycen prostřednictvím bočních úchytů jako na shuttlu, ale že motor byl ve vodorovné poloze pouze podložen a jeho tažná síla byla zachycena kuželovou paprskovou konstrukcí v jeho špici. Takový test může sotva postihnout rizika plynoucí z namáhání konstrukce při bočním zavěšení v realitě. Ale testů prý bylo několik, takže to jen tak na okraj.Ke koncepci raketoplánu si dovolím ještě jeden postřeh, bohužel opět nepříznivý, i když zde již není možné odvodit přímý vliv na katastrofu Challengeru. Ale rizikový faktor to jistě je. Na internetu jsou k vidění videa, snímající dění v kabině orbiteru po celou dobu letu na oběžnou dráhu. Nelze si nepovšimnout, jak to tam s kosmonauty hází. Oni sami se vyjádřili, že je to tam jako by jeli autem po hodně hrbolaté cestě. Je ale vidět, že otřesy ustanou po odhození SRB. Z toho plyne, v čem je příčina vibrací. Jsou to náhodné fluktuace (NASA to nazývá oscilace) v tahu každého raketového motoru na THP, SRB nevyjímaje. Pomocné motory na THP se u dnešních raket používají zcela běžně, ale vždy je tendence použít jich raději více, aby se výsledný tah zprůměroval, a umístit je co nejblíže k podélné ose rakety, aby se zmenšil moment síly, která v důsledku oscilací tahu kýve raketou do stran. Toto však u raketoplánu není možné. Díky značnému průměru ET a umístění SRB po stranách, dosti daleko od osy a těžiště sestavy, jakákoliv nevyváženost v tahu SRB způsobuje kývání celého raketoplánu ze strany na stranu. Na spoje mezi SRB, ET a orbiterem tak působí značné a obtížně definovatelné dynamické síly. Hmotnost startujícího shuttlu je cca 2000 tun. Což znamená, že síly které s ním dokáží takto viditelně „lomcovat“ a namáhání spojů musí být naprosto extrémní. Samozřejmě je možno oponovat, že tyto nepříznivé faktory, dané koncepcí raketoplánu, je možno eliminovat dimenzováním. Zde však platí, že je to vždy kompromis, neboť u všech kosmických dopravních prostředků se usiluje o co nejlepší poměr celkové hmotnosti a užitečného nákladu a to sebou nese zvýšené riziko, že se poměr nevybalancuje správně. Dle mého názoru v případě raketoplánu se to zcela nepovedlo a Challenger na to doplatil.Nabízí se samozřejmě otázka, proč byla oficiální zpráva o katastrofě zmanipulovaná a zkreslená. Dle mého názoru důvodem byla politicky motivovaná snaha NASA minimalizovat ztrátu důvěry veřejnosti k celému programu raketoplánu. Snaha je založena na bezpochyby pravdivém předpokladu, že selhání nějakých gumiček v SRB bude vnímáno jako daleko menší zlo a problém k vyřešení, než přiznat zásadní nedostatky v celé koncepci raketoplánu, které prakticky nelze bezezbytku odstranit a které sebou nesou poměrně velké riziko fatálního selhání, které prakticky nelze žádným únikovým manévrem odvrátit. Jistě to sehrálo svou roli při docela nečekaném a překvapivém rozhodnutí program raketoplánů v r. 2011 ukončit, přestože plánovaného počtu letů, údajně kolem 150, nebylo dosaženo. A tak se již natrvalo o raketoplánu může hovořit jako o jednom z nejúžasnějších výtvorů lidstva. Ale můj názor, který samozřejmě nikomu nevnucuji je, že k úplné dokonalosti měl ještě daleko. Proto také nemá v oblasti kosmických dopravních prostředků pro lidi žádného pokračovatele a nezdá se, že by se to v dohledné době mělo změnit.A proč se „zatlouklo“, že byl učiněn pokus o záchranu? Jelikož pokus nebyl úspěšný, zákonitě by se pátralo, proč nebyl úspěšný a samozřejmě by se zjistilo, že v případě dřívějšího spuštění únikového manévru RTLS mohli být orbiter a posádka s určitou mírou pravděpodobností zachráněni. Což by byla pro americký kosmický program tragédie, neboť veřejnost by z toho logicky správně vyvodila, že NASA to nezvládla, i když to zvládnout mohla a měla. A tak se raději vyhlásilo, že to se stává, že se nedalo nic dělat, že astronauti neměli žádnou šanci a že s podobným rizikem jsou srozuměni. Zpráva z vyšetřování se podpořila vysokými autoritami, které prakticky není možné zpochybnit, informace o události určené pro veřejnost se pečlivě účelově vybraly a upravily, jakékoliv další informace se zablokovaly a tím je to odbyto.Toť vše. Znovu podotýkám, že vše jsou jen moje úvahy, ovšem psané s maximální snahou po konzistenci s dostupnými objektivními fakty. Samozřejmě je možno s mým vysvětlením události nesouhlasit, ale v takové případu prosím o relevantní protiargumenty a konkrétní poukaz na případné chyby v mých úvahách, kterých jsem se mohl dopustit, i když samozřejmě neúmyslně. Velký problém však vidím v rozhodnutí takového sporu, neboť nevím o žádné možnosti potřebné objektivní informace (tj. především výše zmíněné video s bočním pohledem na havárii) nad rámec oficiálně uvolněných, získat. Pokud se mýlím a někdo takové informace má, velice rád bych se s nimi seznámil. Děkuji za pozornost a případné připomínky.
děkuji za obsažný příspěvek, který jsem s chutí několikrát přečetl. Musím se přiznat, že ač se o věc zajímám, takhle o ní uvažovat mě nenapadlo. A už vůbec jsem neměl tušení o manévru RTLS, vždy jsem si myslel, že u raketoplánu se jedná o nezastavitelnou "jízdu" až na orbit.
Vaše vývody se mi zdají logické a sled událostí pravděpodobnější než oficiální závěry. Ale přece jenom mě napadla otázka - a to opravdu nechci šťourat: Pokud pracovníci firmy Thiokol pozorovali ony "záhadné" černé obláčky i u předchozích misí, jak je možné (byly-li opravdu způsobeny "vyfouknutím" paliva či tmelu po prasknutí stěny SRB), že k havárii nedošlo již dříve? Nebo vstoupila do hry šťastná náhoda a poškození nebylo tak velké či proud žhavých plynů unikal trochu jiným směrem?
Zajímal by mě Váš názor na tento drobný logický rozpor a předem děkuji za odpověď.
zajímavá úvaha, docela i dávající smysl. Jen se zeptám - kde se dá najít nějaký popis RTLS manévru, který by začal oddělením boosterů v tahu? Co se mi povedlo najít je, že návratový manévr je použitelný až po jejich dohoření a oddělení. Jejich vychýlení z původní trajektorie bych neviděl jako takovou záhadu, se ztátou jakékoliv stabilizace by bylo naopak zvláštní, kdyby hořící raketa letěla přísně rovně.
ano, zajímavá úvaha, docela by tuto teorii dle mého podporovalo i vyjádření"Na raketoplánech bylo provedeno více než 400 změn, na startovacím komplexu přes 100. Pomocný motor na tuhá paliva SRB, hlavní viník tragédie, doznal 155 různých změn a vylepšení. "Kdyby šlo o "blbé gumičky", nebylo by asi potřeba takové obrovské množství úprav?
Dobrý den, díky za zájem. Mě taky překvapilo, když jsem kdesi narazil na informaci, že ten obláček se při startu objevil již několikrát, jenže tam žádná další informace, nebo domněnka, co to bylo nebo co by to mohlo být, nebyla. Že tam došlo k puknutí stěny je tedy pouze moje domněnka. Když se dívám na různá vyobrazení spojů těch segmentů, nebo přímo i na fotografie spojů, pořízené při výrobě, tak se mi zdá nemožné, aby tudy v prvních sekundách po zapálení SRB něco uteklo, a to i v případě, kdyby tam vůbec žádné o-kroužky nebyly a ty příruby byly pouze železo na železo. Jistě tam nějaké vůle jsou, aby se to dalo do sebe zasunout, ale tam by dle mého názoru mělo jít maximálně o nějaké desetiny milimetru. Dále je tam těch 177 čepů, ty musí být přesně svrtané, jinak by tam ty čepy nešly natlouct. Proto se mi tento spoj jeví jako precizní a pevný a nechce věřit, že by touto cestou mohly ven nějak podstatně uniknout tmel nebo prach z paliva. Navíc, podle velikosti mraku a rychlosti, s jakou se tam objevil, muselo jít o poměrně masivní únik a to mi k provedení a vůlím spoje prostě nesedí. Proto mě napadla ta trhlina v plášti, jelikož podle mě tahová pevnost pláště je menší než u příruby. A že to tak špatně skončilo až u Challengeru? Uvažuji o tom podobně jako Vy, ta poškození v minulosti mohla být třeba menší, takže to let nějak přežilo. A ještě jedna okolnost je zajímavá, a to jak se při ohýbání SRB zachová palivo. Možná je za normálních teplot ještě trochu plastické, takže ohýbání snese, ale v chladu ztuhlo, zkřehlo a puklo taky. Tím byl dán základ pro vznik neplánované dutiny v palivu, bez které nelze vznik tak velké díry a tak rychle v boku SRB, vysvětlit. Ale jedno je jisté. V NASA určitě ví, co to bylo za látku, ten černý mrak, a kudy se dostal z SRB ven. Pro ně to záhada nebyla. Přesto to veřejnosti prezentovali jako záhadu tj. nepravdivě.
Dobrý den, díky za zájem. Už si to přesně nepamatuju, ale když dáte do Google raketoplán RTLS, tak se schéma toho manévru ukáže. Faktem ovšem je, že testováno to nikdy nebylo, ale takových věcí, které se v kosmonautice dělají rovnou naostro je poměrně hodně. Co se týká odhození SRB v tahu. Našel jsem video, které ukazovalo pohled z ET na SRB v okamžiku odhození. Jasně bylo vidět, že v okamžiku odhození poskočil SRB ještě o kousek dopředu, tzn. byl ještě v tahu. Z toho usuzuji, že by to mělo jít. Ale hodnověrné vyjádření, nějakou přesnou specifikaci od NASA, zda to jde, nebo nejde, a za jakých podmínek, jsem nikde nenašel. Já ale subjektivně žádný zásadní fyzický důvod, proč by to jít nemělo nevidím, a tak si myslím, že zkusit se to mělo, protože alternativou byla totální zkáza. Řečeno natvrdo, hůř už to dopadnout nemohlo. Zásadní tedy je otázka, zda existovaly indicie signalizující blížící se katastrofu. O dvou píši v článku, jsou to "záhadný" obláček a pokles tlaku. Zde si dovolím přidat ještě třetí, ale opět je to jen moje domněka, čili s velkým otazníkem. Protože podle mě v pravém SRB vznikla v palivu hořící dutina, měl by být v datech z telemetrie nejprve vidět pozvolný nárůst tlaku a tahu. Pak samozřejmě výše zmíněný pokles, to když se stěna motoru provalila. Svůj výklad nelogického výrazného vybočení SRB do stran opírám o fakt, který je vidět na poměrně kvalitních fotografiích události po rozpadu shuttlu. Je vidět množství trosek, za kterými se táhne slabá kouřová stopa. Podle stop je vidět, že všechny trosky mají stejnou trajektorii tj. zkraje pokračují ve směru letu a pak podle balistické křivky zpomalují a začínají padat. SRB se však z mračna výbuchu vynoří se značným odklonem, pak letí chvilku přímo a poté začnou chaoticky "šněrovat" po obloze. Tady vidím rozpor. Výbuch trosky ET a orbiteru do různých směrů zjevně nerozházel, tím spíše nemohl odklonit ani oba SRB, které navíc byly ze všech zbytků raketoplánu zdaleka nejtěžší.
Obdivuji Honzu, který věnoval spoustu času a energie na prostudování dostupných materiálů a vyvození jistě zajímavé a nutno zdůraznit, že konspirační teorie.
Jenom poznámka. Ze svých zkušeností z práce v jednom závodním týmu si vzpomínám na čtení nebo poslouchání zasvěcených komentářů ( a někdy i od TV reportérů) interpretující nějaké výsledky nebo fotografie nebo uniklé informace, kdy i když to byli odborníci, tak ve svých úvahách byli naprosto mimo. Prostě proto, že viděli jenom určitou část fakt a ten zbytek jim zůstal skryt a také neznali souvislosti. Takže bych byl opatrný k interpretaci takto komplexního a složitého problému na základě googlu. Na druhou stranu, třeba taková studie autora sama vzdělá v nějakém oboru a nebo jeho či jiného inspiruje. A to se může dále projevit jako zásadní přínost třeba úplně jinému oboru.
velmi zajímavě zpracované. Asi by to stálo spíše za samostatný článek. Nikdy mi nanapadlo o tom pochybovat, ale Vaše názory stojí za zamyšlení.
K připomínce, že komise byla obsáhlá, objektivná apod. V programu NASA je zapojeno tolik subjektů a tolik zámů mocných, že utajení skutečností je jasným zájmem všech. Různí vědci a další jsou na nich existenčně zavislí a ví že pokud nebudou držet basu, tak už si dále neškrtnou, v horším případě budou mít nehodu.
Je mi líto, ale to jsou nesmysly. Vyšetřování se zúčastnili astronauti, kteří rozhodně chtěli zjistit pravdu, a ne zametat stopy, totéž chtěla vědět NASA i Reagan. Kroužky byly mrazem ztuhlé, proto spaliny pronikli už při zážehu, jakmile se ale kroužky ohřáli, utěsnili mezeru na několik desítek sekund, než poškození okolí vedlo k jejich neefektivitě. Úprav bylo tolik, protože NASA chtěla vyřešit mnoho dalších drobných nálezů a problémů, které nezpůsobily katastrofu, ale které byly komisí označeny za významné. K poškození kroužků spalinami došlo už několikrát předtím, jenže vždycky zafungovali ostatní a protože se nic nestalo, jelo se dál - o problému NASA i Thiokol věděli, řešení už bylo vynalezeno, jen nebyl čas, peníze a vůle konstrukci rychle opravit. A výbuch nádrže ET o ekvivalentu několika set tun tritolu byl dostatečně silný, aby vychýlil odtržené SRB. Poškozený SRB se odtrhl a vychýlil ještě před výbuchem, u druhého mohlo zafungovat různé odtržení závěsů a nebo poškození výstupní trysky.
O citlivosti tepelné ochrany se taky vědělo, jenže se všichni obávali poškození křehkých dlaždic, a ne pevných uhlíkových panelů RCC - to prostě nikoho nenapadlo.
Onehdy jsem viděl v naší televizi (nevím na které stanici) rozbor nějakého, snad Itala: Unik spalin po startu se ucpal zplodinami hoření (struskou co vznikala hořením paliva) a nebýt dalších událostí, mohlo by to tak zůstat. Ale raketoplán údajně proletěl oblastí se střihem větru, odchýlil se od kursu, motorickým manévrem (nebo možná aerodynamicky, už si nevzpomínám) kurs opravil, ale došlo k namáhání konstrukce co ucpání zplodinami uvolnilo a únik zplodin se obnovil a už neucpal.
Ten střih větru snad potvrdily osádky letadel co tou oblastí před startem raketoplánu prolétala.
Petr, Radek. Dobrý den pánové, díky za zájem. Respektuji váš názor, i když je k mé úvaze odmítavý jako k celku. Z toho mě vychází, že jste v ní zřejmě nalezli nějaké chyby, ať už v logice, fyzice nebo nějakou moji neznalost. Mohli byste mi prosím aspoň jednu trochu konkrétněji popsat? S pozdravem HonzaR.
Honzo, Vaša úvaha je určite zaujímavá ale tiež sa skôr prikláňam k oficiálnemu vysvetleniu. predpokladám, že tuhé palivo nie je plynotesné a pokiaľ je v plášti netesnosť (netesniaci O-krúžok) tak vznikne prúdenie smerom k tejto netesnosti, ktoré spôsobí odháranie paliva smerom k netesnosti a následné vystavenie tesnenia teplote na ktorú nie je určené a fatálnu katastrofu. Píšete, že presné spasovanie dielov SRB (na desatiny) stačí na to aby raketa fungovala aj bez tesniacich krúžkov. Je to ale iba špekulácia. Vzhľadom na obrovský tlak pravdepodobne nastane uvedený efekt odhárania paliva smerom k spoju a po určitej dobe sa plášť rakety dostane do kontaktu s horiacim palivom.. Podobne nevidím dôvod na zatajovanie skutočnej príčiny nehody zo strany NASA a vymýšľanie "alternatívnej" verzie. Použitie nevhodného systému tesnenia plášťa (teda hrubá konštrukčná chyba) sa mi javí byť rovnako alebo menej "prijateľné" ako problém s vyplňujúcim tmelom alebo prasklina v plášti (ktorú by mohli hrať čiastočne na vadu materiálu).
1. RTLS se dal udělat až po odhození SRB - nebylo možné ho spustit před ním. Nebylo možné oddělit SRB před jejich dohořením. Pokud by se někdo pokusil spustit RTLS před odhozem SRB, byl by o tom záznam - musel by to ohlásit nebo zmáčknout tlačítka.
2. Na zemi ani v raketoplánu nikdo nezachytil vážnost situace, až do chvíle odtržení závěsu, k explozi došlo okamžitě poté, takže nebyl čas na nic. Videa o kterých mluvíte (oblak kouře, plamen šlehající z SRB), byly nahrávány při startu, ale technici je viděli a zkoumali až po katastrofě.
3. Nevěřit závěrům vyšetřovací komise, jejímž prvořadým zájmem bylo zajistit bezpečnost dalších letů američanů do vesmíru je vlastnost paranoidních konspirátorů. Člověk mimo komisi nemá potřebné informace ani přístup k odborníkům a datům. Všichni ostatní se dostali jen ke zlomkům informací nebo shrnutím, která komise zveřejnila.
Uznávám, že o využití manévru RTLS je možno dlouho polemizovat, ale předem je víceméně jasné, že k jednotnému a správnému závěru asi nikdy nedospějeme, protože tento manévr už sám o sobě je komplikovaný a úplná specifikace podmínek, za jakých se RTLS spustí, byla sotva kdy zveřejněna. Stejně tak se asi neshodneme v otázce, zda se z telemetrických dat dalo vyčíst, že něco není v pořádku a že se schyluje k fatálnímu selhání. Co se týká kamer, nemyslím si, že snímání startů kamerami se dělo jen na záznam, protože obraz z těchto kamer představoval jediný vizuální kontakt se startovním komplexem a jako takový představoval pro řízení důležitý online zdroj informací. Proto se také domnívám, že "záhadný" černý obláček musel být zaregistrován okamžitě. Tím to ale pro nás bohužel také končí, protože nemáme žádnou možnost to potvrdit, popř. vypátrat, co se za této situace mělo dělat. Atd. Věcí na které je možno mít různé názory je víc než dost. V čem bychom si ale jasno udělat mohli, je dopátrat se ke skutečnému, reálnému vysvětlení vzniku poruchy na SRB. Můj názor a výhrady k oficiální verzi jsem ve své úvaze popsal a zdůvodnil. Zde bych chtěl poprosit oponenty, kteří se ztotožňují s oficiálním vysvětlením, tzn. považují je po fyzické a logické stránce za správné a pravdivé, aby se neomezovali jen na konstatování, že moje sdělení je konspirační popř. nesmyslné. To je laciné, měli by se s mými výhradami tzv. vypořádat, tzn. ukázat mi, kde je v mých argumentech chyba, a proč raději věří oficiální verzi. Znovu zde zopakuji, s čím je třeba se v ofic. verzi vypořádat.1. Jak došlo k průniku plamene nejen přes o kroužky, ale především přes tmel, který vyplňuje mezery mezi palivy (ve videu je vynechán!) a který měl být hlavní zábranou? Podotýkám, že není správné vysvětlení, že v palivu jsou přirozené netěsnosti. Ty jsou zcela nepřijatelné a proto se palivo se ve výrobním závodě plní ve vakuu, aby se všechny bubliny a dutiny vyloučily. Po vytvrzení se to ještě rentgenem kontroluje. 2. Jak to, že se nepozastavujete nad zjevnou chybou ve vysvětlujícím videu, že plamen proniká ven přes plnou ocelovou stěnu?3. Jak mohlo dojít k propálení tak velkého otvoru (o ploše zhruba čtvrt čtverečního metru!) v boku SRB v čase 60s po startu, tj. v době, kdy v motoru zbývala ještě nejméně půl metru tlustá vrstva paliva? A stačilo na to několik málo sekund!4 Čím vysvětlíte strmý odklon dráhy obou SRB při výbuchu od směru letu a to, že oba SRB přežily rozpad shuttlu bez úhony a byly dále funkční, zatímco orbiter se kompletně rozpadl? Podotýkám, že odklon nelze zdůvodnit výbuchem, protože při událostech tohoto druhu se o výbuch v pravem slova smyslu nejedná, neboť látky které spolu reagují, v tomto případě kapalný vodík a kyslík, nejsou promíchané. Jedná se tedy spíše o rychlé hoření. Proto také nevznikla a nebyla slyšet žádná rázová vlna. Proto se zničení externí nádrže a orbiteru správnějí nazývá rozpadem, k němuž došlo v důsledku porušení integrity ET a působením aerodynamických sil. Proto se trosky "nerozprskly" do všech stran, ale pohybovaly se dále ve směru letu. Kromě obou SRB.Ještě bych rád přesněji specifikoval video, které mi ve vyšetřovací zprávě velmi chybí. Krátký úsek z tohoto videa je na https://www.youtube.com/watch?v=-jbYMS0BbYY v čase 44:30. Je to zpomalený dokonalý záběr na počátek průniku plamene bokem SRB, ukazující jak se každou sekundou plamen zvětšuje a mohutní. Bohužel tento záběr, který zcela jistě v následujících sekundách ukazuje dokonalý celkový náhled na havárii, je předčasně ukončen. To jistě není náhoda, bezpochyby se tím skrylo něco hodně důležité. Podle mě tento jediný postřeh je dostatečným důkazem, že zde není vůle informovat veřejnost úplně a pravdivě. A ještě jedna ukázka, jakou obrazovou kvalitu poskytovaly kamery snímající lety raketoplánů. Jde o video z posledního startu Columbie https://www.youtube.com/watch?v=aXiZ3RHR3bg kde v čase 0:30 je zachycen náraz půlkilogramového kusu pěnové izolace do křídla raketoplánu, což jak známo způsobilo, že při návratu byla Columbie zničena. Vše je dokonale vidět. Zprvu jsem se nad tím nepozastavoval, neboť jsem si myslel, že k události došlo někdy záhy po startu a v nepatrné výšce. Ale skutečnost mi vyrazila dech. K nárazu totiž došlo 80s po startu ve výšce přes 20km! Jaký to rozdíl proti předloženým mazanicím s Challengerem z poloviční výšky. V diskusi také zazněl jistě logický názor "proč by NASA něco zatajovala, když bylo v jejím nejvlastnějším zájmu věc dobře vyšetřit, aby mohla být realizována veškerá možná opatření k nápravě". Nevidím v tom žádný rozpor, nepochybuji, že v NASA byla havárie analyzována velice důkladně a nic si nenalhávali. Proto také následující úpravy zdaleka nepostihly jenom o-kroužky, ale množství dalších detailů. Ale v této diskusi jde o to, jak byla havárie vysvětlena a zdůvodněna veřejnosti. Můj názor na to již je z výše uvedeného doufám zcela zřejmý.
ani v nejmenším bych se nedokázal vyjadřovat k raketové technologii, rozhodně se však jako kameraman dokáži vyjádřit k Vaší poznámce ve které porovnáváte kvalitu obrazu předcházející katastrofě Columbie roku 2003 se záznamy katastrofy Challengeru z roku 1986. Z hlediska technologie raketoplánu, či celé sestavy to nehraje velkou roli a raketová technologie byla v podstatě tatáž, nedá se totéž říci o kamerách a záznamové technice obecně. 17 let rozdílu zde hraje zcela zásadní roli a rozdíl v kvalitě tak může mít docela prozaické vysvětlení. Dvojí kvalita obrazového záznamu mohla dokonce hrát roli už v roce 1986. V řídícím středisku totiž mohli vidět pouze televisní přenos, dnes bychom řekli on-line. Tehdejší rozlišení televise však bylo nízké, takže se dá předpokládat, že start byl snímán také na starý, dobrý edisonův filmový pás, který tou dobou poskytoval mnohem větší kvalitu - obrazové rozlišení. Takový záznam ovšem mohl být analysován a zveřejněn až ex-post, poté, co proběhlo jeho chemické zpracování. V okamžiku startu k disposici nebyl.
1. Segmenty se plnili jeden po druhém, nikoliv celý motor najednou - rozdělené se transportovali vlakem z Utahu na Floridu a teprve tam se montovali. Mezery mezi segmenty prostě byli - tmel může vzhledem k omezené pevnosti a odolnosti jen zpomalit - přece proto tam ty dva o-kroužky byly. Odolnost proti žáru mají jen přímo stěny motoru, ne dodatečný pevnostní plech.
2. Video v dokumentu nepokračuje, protože se tvůrci dokumentu rozhodli v něm dál nepokračovat - patrně už tam nic nového nebylo vidět. Není to žádný důkaz.
3. Start snímalo (podle dokumentu - různé fáze letu, různá vzdálenost a úhel) cca 200 kamer - většina jich má mizerné rozlišení, protože to byly televizní kamery z roku 1985/86. V pořádné kvalitě jsou jen vysokorychlostní kamery na 70 mm film - těch je vždy několik na startu. Umístněné jsou na plošině, co vypadá jako lafeta pro protiletadlový kanón - i ty mají ale omezené možnosti natáčení pro pozdější fáze letu. Pro Challenger ale mají špatný úhel - dívají se přes oblak spalin. Po Challengeru bylo zavedeno snímání za letu z U-2 patřící NASA a postupně se zaváděla kvalitní technika, proto lepší záběry z havárie Columbie o 17 let později - jenže technika má pořád limity.
4. Úhel letu SRB po havárii je zkreslený právě vzdáleností a směrem pohledu - trysky SRB jsou vychylovatelné, nevíme, jak řídící systém reagoval po výbuchu. Na jiném záběru v dokumentu jsou v okamžiku autodestrukce blízko u sebe a letí v jedné rovině jedním směrem. Opět jeden záběr z dokumentu není žádný důkaz.
5. Pokud by velitel nebo pilot měli podezření, ohlásili by se - je vyloučené, že by po roční přípravě na let zrušili misi manévrem na hraně přežití bez nahlášení, výkřiku nebo žádosti o info z řídícího centra.
6. Jak už v dokumentu zazní - havárii zkoumala spousta lidí, kteří měli přístup ke členům komise a k originálním dokumentům - proto je závěrem přiznán i vliv poryvu, který uvolnil zátku. O vlivu Max Q na spuštění katastrofy už mluvila i původní zpráva o katastrofě.
Dík za zájem Dalibore, souhlasím, že v kvalitě filmu velký rozdíl nebyl. Podívejte se prosím na https://www.youtube.com/watch?v=Iwn4LVVvAUQ . Jde o start Apolla 11 k Měsíci v r. 1969. Kvalita obrazu by nám rozhodně stačila. Jednoduchým propočtem jsem zjistil, že raketa Saturn5 se zde v čase 1:40 nachází přibližně ve stejné výšce, ve které vybuchl Challenger, a je vidět velmi dobře. Náš problém ale je, že takový film z havárie Challengeru nemáme. I když je jisté, že existuje a událost zobrazuje daleko lépe, než ten zveřejněný kompilát. Mít tento film, bylo by ihned jasno, neboť jistě je na něm zřetelně vidět, zda oddělovací rakety na SRB byly, či nebyly zapáleny.
Díky za obsáhlou reakci, ale omlouvám se, jednotlivě už reagovat nebudu, i když relevantní protiargumenty stále ještě mám. Vyjádřím se jen k Vašemu bodu 2, ke kterému mám nejzásadnější výhradu. Jde o video https://www.youtube.com/watch?v=-jbYMS0BbYY, konkrétně o záběr v čase 44:30 až 44:41, které zde zmiňuji již potřetí. Záběr ukazuje celkový pohled na shuttle včetně plamene tryskajícího z boku SRB, těsně před výbuchem. Záběr končí dodatečně provedeným rychlým elektronickým zoomem v čase 44:41. Pak následuje střih a nějaká animace. Na rozdíl od Vás jsem přesvědčen, že následující sekundy tohoto videa obsahují nejlepší a nejpodrobnější existující obraz havárie, čili také objektivní, exaktní a nezpochybnitelný důkaz, daleko lepší, než ten zveřejněný. Je to velký rozdíl proti různým animacím, náčrtům, grafům a já nevím co ještě, které byly k tomuto účelu vyrobeny a vydány. A jak se to dělá, když k něčemu existuje objektivní, exaktní a nezpochybnitelný, ale nepohodlný důkaz? Tak se prostě zamlčí! A to se zde zcela jistě stalo. Dále již je tedy věcí každého, aby si udělal vlastní názor, více nemohu sloužit, neboť získat originál tohoto videa je pro běžného smrtelníka jako jsem já čistě iluzorní.
Tuto debatu sleduji jen okrajově, nicméně bych Vám chtěl říct, že to co zmiňujete v čase 44:41 uvedeného videa není v žádném případě elektronický zoom, je to animace.
Ačkoliv jsem se již k tomuto tematu nechtěl vyjadřovat, přesto tak činím. Narazil jsem totiž na mě dosud neznámý video materiál s názvem Challenger-poslední let, který je s českými titulky k vidění na placeném kanálu Netflix, ale v rámci jednoměsíčního zkušebního provozu je možno jej tam shlédnout zdarma. Jde o čtyřdílnou miniserii, kde pro účel diskutovaného tematu je přínosný především třetí a poslední díl, zabývající se událostmi po katastrofě Challengeru a příčinami. Seriál je udělán velice věrohodně a vystupují v něm přímo aktéři tehdejších událostí tj. např. zaměstnanci firmy Morton Thiokol, NASA, členové vyšetřovací komise a pozůstalí po zahynuvších kosmonautech, samozřejmě o nějakou tu desítku let starší. Seriál vřele doporučuji, nebo spíše nedoporučuji, zvláště těm z nás, kteří oficiální zprávě věří a nechtějí přijít o své iluze. Seriál je velice seriozní a propracovaný, a očekával bych, že jeho tvůrci měli podstatně lepší možnosti získat detailnější objektivní informace o katastrofě, než nějaký samozvaný investigativec z ČR (rozumněj já). Ale není tomu tak. Z útržků objektivních informací (videí), která jsou v seriálu k vidění, je jasné, že nad rámec všeobecně známého neměli tvůrci seriálu také vůbec nic. Hlavním přínosem seriálu tak jsou především vzpomínky a názory lidí, kteří zde vystupují. Prakticky všechny jsou prodchnuty nespokojeností s přístupem NASA k této tragédii a k lidem, kteří jí byli nejvíce zasaženi. Moje domněnka, co je toho příčinou, kterou jsem již dříve v článku napsal, je v seriálu pojmenována a potvrzena zcela jednoznačně. Absolutní prioritou bylo, aby tragedie byla veřejnosti podána a zdůvodněna "politicky" správně. Konkrétně je rezolutně vytýčeno, že především se NASA nesmí ztrapnit. Úplně mě šokovalo, jaké informace byly řízením letu bezprostředně po výbuchu poskytnuty. Všechny směřovaly především k okamžité a totální izolaci veřejnosti od jakýchkoliv informací. O nějakém předběžném vysvětlení, popř. o nějakém impulsu k záchranné operaci nepadlo ani slovo. Nebudu zde popisovat všechno, co je v seriálu uvedeno, jaké brutální tlaky od počátku ovlivňovaly vyšetřování a sestavování vyšetřovací komise a zprávy, to se prostě musí vidět. Zmíním ale jednu významnou okolnost, která byla v seriálu uvedena, zatímco ve vyšetřovací zprávě zcela zamlčena. Je to skutečnost, že o nebezpečnosti raket na tuhé palivo se vědělo dávno, prakticky ještě dříve, než vůbec první raketoplán odstartoval. Výše již bylo řečeno, že SRB raketoplánů byly do té doby největší rakety na tuhé palivo, jaké kdy byly vyrobeny. Méně známé ale je, že to bylo poprvé, kdy byly použity pro let s lidskou posádkou. Do té doby se totiž nikdo neodvážil je kvůli jejich nebezpečnosti k tomuto účelu použít. Stejně tak "záhadný" černý obláček, který se při startu Challengeru objevil, nebyl pro zasvěcené vůbec záhadný, ale naopak notoricky známý jev, o němž někteří zasvěcení lidé otevřeně prohlašovali, že tento problém jednoho dne způsobí výbuch celého raketoplánu. Což je v seriálu řečeno kompetentními lidmi zcela rezolutně. Mezi lidmi připravujícími raketoplán k letu a lidmi z řízení letu, se mnozí nepochybně při každém startu klepali strachy, jestli to tentokrát ještě vyjde. Což se dařilo, ale jen do Challengeru (tj. 24 misí). Z tohoto důvodu já názor, že výskyt "záhadného" obláčku se nesledoval a tudíž si toho nikdo při startu Challengeru nevšiml, rozhodně nesdílím. Co se mi ale na seriálu nelíbí je, že i v něm se selhání připisuje pouze na vrub ztuhlých o-kroužků. Jakoby tyto o-kroužky byly jedinou překážkou, která bránila průniku plamene ven z SRB tzn. jedinou a zjevně chabou pojistkou proti fatálnímu selhání a výbuchu celého raketoplánu. Že tato zdánlivě drobná chyba může skončit obrovskou katastrofou se prostě vědělo a v seriálu je to jasně řečeno. Bohužel ale i zde chybí podrobnější, komplexní popis vzniku a průběhu poruchy, a popis děje probíhajícího přitom uvnitř SRB. Mrzí mě, že ani seriál se nezabývá kardinálním problémem, kvůli němuž musí každý člověk s jakousi minimální technickou erudicí oficiální vysvětlení odmítnout. A to sice jak se v tuhém palivu, které mělo mít v 58. sekundě letu tloušťku ještě téměř tři čtvrtě metru, utvořila veliká dutina, sahající od středového plamenného kanálu až k obvodové stěně SRB, bez níž jsou propálení veliké díry v obvodové stěně SRB a masivní únik spalin bokem nemožné. Opět vkládám URL na video, ukazující standardní průběh spalovacího procesu uvnitř SRB: https://www.youtube.com/watch?v=7ChDT4kj3oE K propálení boku SRB došlo v situaci, zobrazené v 50. sekundě videa. Jasně je vidět tlustá vrstva zbývajícího paliva, díky níž by propálení stěny v této době mělo být zcela nemožné. A přesto se to stalo. Dle mého názoru, kdo toto nedokáže věrohodně a logicky přijatelně vysvětlit, nemá věc vůbec promyšlenou a neměl by o ní polemizovat, nebo pronášet laciné soudy a kritiky. Ještě k těm o-kroužkům. Za dobu své existence NASA vyslala do vesmíru nepřeberné množství různých raket a aparátů. V nich se bezpochyby nacházelo množství různých těsnění, která musela dlouhodobě správně fungovat i v drsných vesmírných podmínkách, mnohdy jistě o hodně drsnějších, než bylo několik stupňů pod nulou při startu Challengeru. Je tedy otázkou, proč známý problém s o-kroužky nebyl až do Challengeru vyřešen. A já tvrdím: určitě ne proto, že o tom NASA, potažmo Morton Thiokol nevěděli. Problém byl totiž podstatně hlubší a složitější a tak se do toho nikomu nechtělo a lehkovážně se to nechávalo být. Nakonec tento přístup je pro lidi víceméně typický a najdeme ho v pozadí mnoha jiných malérů a selhání. Těm, kdo to dočetli až sem, děkuji za pozornost. Chápu ale i ostatní, které už to příliš nezajímá. Vždyť vedle obrovských globálních průšvihů, které svět dnes zažívá, se zde probíraná událost již může jevit jako poněkud malicherná. Smutné, ale je to tak. To jsme to dopracovali!
